| |||
Hlavní síň - Mrzimorský stůl 14.10. ,,Myslíš, že tě Lupin nechá při soubojích používat dýku, když ti to nepůjde s hůlkou?" Nadzvednu obočí a podívám se na Eriku. Snad by nás tady všechny nechtěla pobodat! Stačí, co tenkrát provedl William, hňup jeden. Ve chvíli, kdy si ke stolu usedá Alexander, Nataniel beze slova odchází. To je fakt zvláštní člověk.. Nějak jsem nikdy nevěděl, co si o něm myslet. Připadal mi trochu o 15 let napřed. Nevím, jestli inteligencí, ale vyjadřováním a tak podobně. Působil na mě vždycky trochu jako suchar. Jako člověk, co se neumí bavit a radovat ze života. Blbnout, užívat mládí. Vždycky se akorát tvářil nabubřele a trousil jedno životní moudra a rady za druhým. Starej člověk uvězněnej v mladym těle. ,,Hele, jak spolu vůbec vy vycházíte? Myslím celkově jako kolej. Bavíte se spolu? Přijde mi občas úplně mimo. Asi bych s ním nenašel úplně společnou řeč.." Zeptám se přítomných mrzimorských u stolu a bradou letmo kývnu do zad právě odcházejícího Nataniela, aby bylo jasné, o kom mluvím. Má otázka na přípravu na nadcházející hodinu strhne rozruch. Alexander vypadá, že ten neví vůbec která bije a Erika má hrůzu v očích z toho, na co zase zapomněla. No ani se nedivím, Snape má na ni trochu pifku. Vlastně na nás všechny červené. A když jsme u červených.. Byl to opravdu Ryan, ta postava, co se jen krátce objevila v hlavní síni a zase odešla? To ani nepříjde? To mě ani nepozdraví? Celý den ho sháním! A kde vůbec byl celou dobu? Kluk mizerná, tohle mám za to, jak se o všechny starám. "Myslím, že jsme si měli něco přečíst. Ale nevím co a z čeho." Přiznám svůj neblahý nedostatek. Něco mi říká, že Kenji si taky nic nenastudoval. Ten se vymyká všem učenlivým a pilným Japoncům. "COŽE?" Vyjeknu téměř pisklavým hlasem, když nám Alex oznámí, že OPČM už je za hodinu. Otočím se k hodinám a ve tváři mám bledý výraz. Jít do Zapovězeného lesa nepřipraven? To je šílenství, dopadne to jako posledně! Jestli tam zase budou akromantule.. ,,Tak jo, tak jo.. Možná bychom se měli jít na to podívat všichni. Někdo to bude číst nahlas, někdo dělat zápisky a zbytek budeme poslouchat. Večeře stejně za pět minut končí." Plácnu rukama do stolu a s tím se i zvednu z lavice. ,,Kdo jde?" |
| |||
Velká síň -> Nebelvírská kolej -> Vzhůru na OPČM Středa 14. října Po večeři jsem se moc dlouho u stolu nezdržoval. Nikdo mne neměl potřebu oslovovat a já byl myšlenkami stejně u dnešního večera a u toho, jak nás bude Studentojed trápit. Zamířil jsem z Velké síně do naší koleje. Cestou jsem se moc nikde nezdržoval, pro jednou jsem se nějak nezabýval drby, které určitě kolovaly po Velké síni, ani spolužáky z nižších ročníků, kteří se občas toulají, kde nemají. Na kolej jsem vpadl, jako velká voda, schody k pokojům jsem vzal po dvou, nevšímajíc si pohledů, se kterými jsem se mohl setkat hlavně od mladších spolužáků. V pokoji jsem jen rychle zkontroloval jestli má Arwin dostatečně čistou bednu a dostatek granulí, než jsem z komody vytáhl učebnici OPČM. Zadané kapitoly jsem samozřejmě v knížce, ze které máme normálně učivo probírat nenašel. Zamračil jsem se na knížku a opět jí hodil do komody. "Jak jinak....zas něco, co není v učebnici. Snape je snad šáhlej, že čeká, že budeme všichni zase něco luštit v knihovně v těch pár výtiscích, na které se odkazuje...." Inu hold budu muset doufat, že bude štěstěna v můj prospěch a že bude Snape dneska alespoň v trošku dobrém rozmaru. "Hmmm jestli mě bude Ryan pořád prudit nejspíše si z něj budu taky dělat žertíky." Zalétl mi pohled k Arwinově bedně a doslova jsem cítil, jak jsem musel mít výraz ďábla. Alespoň tohle mi trošku zvedlo náladu. S odfrknutím jsem se natáhl na postel a dal si ruce za hlavu. "Hmmmm....to bude zase hodina.....jako by nestačilo, že učí lektvary." Vydechnu dlouze vzduch z plic a pohladím nepřítomně kocoura, který se uvelebil vedle mě. "Kdybych se náhodou nevrátil pomsti na Snapeovi mou smrt." Zašklebil jsem se na kocoura a pak jsem slétl očima na hodiny v pokoji. Ještě mám trochu času. Večer bude určitě chladno a ani nechci vědět, co nás čeká v Zapovězeném lese. "Večerní skoro noční hodiny, to jsou mi nápady a ještě v Zapovězeném lese." Zavrtěl jsem znovu hlavou nad tímto nápadem, zatímco jsem se začal chystat pomalu vyrazit. Asi bych měl mít ještě trošku času, lépe být pár minut předem, než pár minut pozdě. Známe Snapea a čeho je pak schopný. Nemusel jsem alespoň spěchat, když budu mít trošku předstih, ale mrznout tam kdo ví, jak dlouho předem fakt nehodlám. Za chůze jsem ještě zkontroloval, že mám u sebe svou hůlku a pak zbývalo jen přitáhnout si více k tělu hábit, aby mi netáhlo tolik na krk a počkat až se dostaví i ostatní a profesor. "S Hagridem bych se tam cítil mnohem bezpečněji.....chápu, že Snape, to co dělá umí, ale s ním se cítit bezpečně, je nelehký úkol." Vydechl jsem a pohlédl na nebe. |
| |||
Pokoj - krátce jídelna - Knihovna středa večer, 14. říjen Lehce se pousměju nad tím jak rychle ožila. Jako z mrtvých vstání. "Chvilku..." zvednu ukazováček aby počkala. To byla teda rychlost, jeden si nestihne ani vzít žádný věci a ona už by se hnala pryč. Ze stolku u postele si vezmu hřeben a trochu se učešu. Dneska vlastně snad poprvé. Teda ne že bych se normálně česala každých půl hodiny, ale nechci chodit jako strašák. Protože se už pak nechci vracet zpátky do věže a jít pokud možno z knihovny rovnou na hodinu, hodím na sebe tmavě modrý kabát. Ještě sbalím hůlku a zápisník, který už ale víc připomíná spíš skicák protože skic je v něm víc než těch zápisek. Rychle jím prolistuju jako flipbookem. Tiše si povzdechnu a strčím si zápisník pod ruku. Takhle vypadaj snad všechny. Musím si v tom pak někdy udělat pořádek. A hlavně si to začít psát pořádně. Vlastně nemám problém s tím že bych si nedělala pořádný poznámky, ale že je dřív nebo později stejně zakryjou kresby. Mám z toho trochu pocit dejavu protože něco podobného už jsem si říkala, a ne jen jednou. "Mhmm, jdem" přikývnu po pár minutách na souhlas a vykročím ke schodům. "Hele viď že mi pak pujčíš zápisky, já totiž dneska zmeškala úplně všechno" zeptám se jen co se vyjdeme z věže. Cestou se ještě udělám krátkou zastávku v hlavní síni u havraspárského stolu abych Charlie a Cass s těžkým srdcem oznámila menší změnu plánu, než pokračujeme do knihovny. Další zápas sice máme až v sobotu ale teď by se nám vážně hodil každý trénink, protože jsme na tom snad ze všech nejhůř. Moc se nezabývám tím kdo v knihovně je nebo není a hned zabrouzdám rovnou do odborné sekce. Chvilku mi trvalo než jsem našla co jsem hledala, ale nakonec se mi poštěstilo. Usadím se k nejbližšímu stolu a nalistuju v knize kapitoly o bludičkách a podobných bytostech. V zápisníku najdu prázdnou stránku, což se ukázalo být těžší než bych řekla když na většině už byly buď zápisky z jiných hodin nebo kresby. Naštěstí žádný z nich nejsou nějak nevhodný...teda alespoň doufám že ne, nebudu prohlížet všechny protože to by asi zabralo dost času. To zase bude něco až se budu chtít z tohohle něco naučit. Jestli si Ruth přisedne posunu knihu taknějak mezi nás aby si taky mohla udělat výpisky. |
| |||
Havraspárský stůl, poté zmijozelský, 14. října Deirdre, okrajově Caylus Ještě než se Alastor vydal do Hlavní síně aby povečeřel, strávil dlouhou chvíli v knihovně v obložení učebnic. Přesně jak se dalo od Havraspárského premianta očekávat, celou dobu se pilně připravoval na večerní hodinu obrany a vzorně si udělal několik poznámek, které si pak zaujatě pročítal během jídla. Pravda, v očích ostatních možná vypadal jako nesnesitelný šprt, ale on si z toho překvapivě nic nedělal. Jak se říkávalo, opakování je matkou moudrosti a on dobře věděl, že s lepší známkou než výbornou se nesmíří. Soustředěně si proto dál listuje ve svých poznámkách, dokud ho nevyruší čísi poklepání na rameno. Už už se chystá otočit a zdvořile dotyčnému vysvětlit, že teď o pozornost rozhodně nestojí, jenže to by za ním nesměla stát jeho blonďatá hadí princezna. To je pochopitelně něco jiného. "Uhm, Dee, děje se něco?" zeptá se s náznakem obav, to už mu ale oči vyjíždějí div ne na vrch hlavy, když vidí, co má jeho múza na hlavě. Chvíli zírá na její žraločí čapku, načež se evidentně vzpamatuje. "No, asi by to na chvíli šlo." souhlasí nakonec, když na něj Dee dělá ty smutné oči, kterým prostě neumí odolat. Učení neučení, ta chvíle na jeho prospěch určitě nebude mít žádný vliv! Zvedne se od stolu a nechá se odtáhnout Deirdre ke zmijozelským. "Dobrou chuť." popřeje všem přítomným zdvořile a posadí se vedle nacistky. "Ahoj Cayi." pozdraví blonďatého spolužáka, kterého se svou princeznou vídal možná až příliš často. Uklidňoval se však tím, že to jsou jen hodně dobří přátelé. U někoho tak oblíbeného a společenského jako byla Dee by ho to nemělo překvapovat. A Caylus přeci chodil s Jordyn, takže nebyl důvod k obavám. "Máš se dobře? Jak se vede Jordyn?" zeptá se, to už mu ale jeho princezna dává dárek. Je to zabalená čokoláda. "To je od tebe moc milé, děkuji ti." upřímně se usměje. Evidentně ho ani tak nepotěšilo to, že dostal sladkost, jako spíš samotný fakt, že si na něj jeho slečna vzpomněla a něco mu koupila. "Klidně se s tebou podělím." řekne automaticky, když vidí ty hladové pohledy, které Dee na čokoládu vrhá. Alastora to pořád tak trochu fascinovalo. Respektive ho fascinoval její apetit. Kde se to vlastně v tak uhlazené mladé dámě bralo? A pak přijde řeč na obranu. "Zrovna před chvílí jsem přišel z knihovny a udělal si poznámky." rozpovídá se. Mluvit o učení mu dle všeho žádné problémy nedělá. Naopak to vypadá, že se najednou cítí jako ryba ve vodě. "V učebnici toho moc nevyčteš, o bludičkách je tam zmínka sotva na pár řádků. Musela bys do knihovny, v odborné sekci je asi pět knížek na tohle téma. Ale ty už teď budou určitě rozebrané." Na chvíli se odmlčí. Vypadá, že přemýšlí. "Teď už nemá smysl tam chodit, šli tam i lidi od nás z ročníku. Tak víš co? Půjčím ti svoje poznámky." S těmito slovy podá Dee těch několik papírů, kterými předtím listoval u Havraspárského stolu. Je to přesně ve chvíli, kdy mu Deirdre pod stolem mačká koleno. "Snad to po mně přečteš, kdybych věděl, že to budeš potřebovat, tak si dám víc záležet. Omlouvám se." zamumlá trochu zkroušeně a sklopí zrak. |
| |||
Hlavní síň14. října, Středa Xander, Nathaniel, Alex, Daniel a Erika “Je to sice součást našeho jídelníčku, ale nikde není napsaný, že to máme rádi všichni. Já si radši ulovím nějaký maso.” zabavím Alex tlustočerva, než se znovu pokusí ho někomu narvat do krku. “Možná žiju v prdeli světa, ale to hned neznamená, že jsem divoch tělem i duší. I když bych to samý nemohla říct o zbytku naší vesnice.” Zároveň se otočím na Daniela, kterému se můj nápad se zmijozelskými ve skupině moc nezamlouval. Tak to ve velkých skupinkách u stolu bývá. Skákalo se od jehodno tématu k dalšímu. Jeden mluvil přes druhého a ve výsledku se v tom dalo těžko orientovat. “Neříkám, že to nejsou šmejdi, ale ne všichni jsou tak příšerný. Třeba takovej Domenico. Nebo Barbara. Ti jsou náhodou strašně fajn a dá se s nima mluvit. Helen taky, když se zrovna nedívá Richard. Nebuď tak předpojatej. U vás se taky najdou lidi, se kterejma není jednoduchý vyjít.” se smíchem hodím po Danielovi tlustočerva, kterého jsem krátce předtím zabavila. Osobně jsem zatím ani s jedním zeleným neměla až tak velkej problém. Kromě Malfoye. To je kokot. “Moc bych tu dýku nepřipomínala, mohli by ti jí zabavit.” ušklíbnu se na Eriku, když se vmísí do debaty. Od chvíle, co Coraline opustila stůl, mi přijde, že se celkem uvolnila. Mluví mnohem víc. “Ale je fakt, že je to jeden z mála předmětů, co nám v budoucnu můžou být užitečný. Takový Jasnovidectví je třeba úplně k hovnu.” zbytečných předmětů je tu samozřejmě mnohem víc, ale Jasnovidectví tomu vede. Kdyby ho neučila Rosalie, tak bych litovala všechny, co se na něj chodí. Alex se očividně nechce vzdát a když mi zrovna nevnucuje dalšího tlustočerva, tak mě nepřestává podsunovat novou pozici. Předhazuje mi i fakt, že na prefekta jsem se hlásila dobrovolně. Logicky by to teda nemělo být o tolik horší. Erika se přidává a má celkem kvalitní argumenty. Nejsem ani zdaleka tak rozhodnutá je odmítnout, jako jsem byla před několika minutami. Ale já sama vlastně nevím, co chci. “Chtěla jsem být prefekt, protože se to zdálo jako dobrej nápad. Byla to výzva se spoustou výhod. Ale teď, když je Benji pryč, tak teprve zjišťuju, co všechno to vlastně obnáší. Je jenom otázka času, než bude Rhiannon nucená mě sesadit nebo vybrat někoho jinýho. Pokud teda najde někoho, kdo by se na to vůbec hodil. U nás fakt není z čeho vybírat.” zasměju se, protože kolej z větší části plná bohémů nebo antisociálů fakt není zrovna splněný sen. Chudák Rhia to vůbec nemá jednoduché. “Navíc, když vidím, jak jsi do toho všeho zapálená, tak si neumím představit, že bys musela taky odejít a já tě měla nahradit. Jako jo. Souhlasím. Jestli to potřebuješ a nemáš nikoho jiného, kdo by to mohl dělat, tak jasně, že jo. Budu ti dělat zástup. Ale boha. Opovaž se z ničeho nic zmizet nebo si něco udělat, protože ti garantuju, že bych tě našla, nakopala bych ti prdel a pak bych tě za pačesy dotáhla zpátky na hřiště. Rozumíme?” Nechci si takovou situaci ani představit. Ale jaká je šance, že zrovna někdo jako Alex by se tak snadno vzdal našeho týmu? Po vší té námaze, co nám věnovala. Po tom čase, co nad naším výcvikem strávila. Ani omylem. Tím je tedy tato konverzace uzavřená. Napůl dobrovolně jsem se nechala uvrtat do dalšího závazku a můžu jenom doufat, že toho nebudu litovat. Ani jsem si nevšimla, že Nataniel zmizel a nahradil ho Xander, dokud na nás nepromluvil. “Spíš jako kdyby ani nešel spát.” s úšklebkem doplním Alexinu poznámku. To už na přetřes přijde hodina se Snapem. Posměšný škleb mi na tváři zůstává, když sleduji, jak Erika panikaří. “Měli jsme se podívat na bludičky a přízraky. V knihovně jsou na to knížky. S Coraline jsme si to v pondělí prolistovaly letem světem za pár minut. Zápisky nemám a prd si z toho pamatuju, takže budu doufat, že se ve skupině najde někdo pečlivější.” zasměju se. Pokud počítala s tím, že jí zrovna u tohodle stolu někdo zachrání, tak se šeredně spletla. “Ale ještě je čas. Klidně se můžeme jít do knihovny podívat. Půjdu s tebou, jestli chceš.” nabídnu se čistě z dobroty srdce. Vůbec to nemá nic společného s tím, že bych jako prefekt měla mít výsledky lepší než průměr. Nebo jít příkladem. Ani trochu. |
| |||
Středa 14.říjnaCaylus, Alastor, Cass, Anna, Charlotte Konverzovat s Caylusem je lehké jako dýchat (pokud tedy nejste smrtelně nemocní) - mohla bych to dělat pořád. Čas ubíhá ani nevím jak. Dobrá společnost holt dělá divy. Naše debata se stočí na služebnictvo. Podepřu si hlavu rukou a zaujatě poslouchám, jak to u nich doma vypadá. Jako budoucí paní domu bych to vědět měla! "Na domácí práce otec najímá mudlovskou služku, která u nás hlavně uklízí a všechno okolo. Je to dost divný, když si vezmeš, že čarodějové dokážou uklízet daleko líp... asi se v tom vyžívá," pokrčím rameny. Jasně, že doopravdy vím, proč má doma právě mudlanku. O tom ale Princ vědět zatím nemusí. Dozví se to až po svatbě. "Ještě pak máme skřítku, která nám vaří. Otec je dost často v práci a já jsem přes rok tady, takže tolik práce zase nemá." Skoro vyprsknu smíchy, když se Caylus zmíní o Ríšovi a jeho poskocích. Ta představa je děsně vtipná. "Jéžiš, to bych nechtěla... Asi chápu, proč se pořád tváří tak vážně. Asi z toho má doživotní trauma." Moje imitace Christiny sklidila taktéž úsměv. Bravo, Dee. "No jistě, jsem její velmi dobrá kamarádka... Ne sice tak dobrá jako u Mařeny, ale znáš to... Lejdynky musí držet při sobě," usměju se. "Vlastně mě ještě nepozvala. Ale doufám, že to udělá! Slyšela jsem, že jsou všichni ti nápadníci děsně bohatý... Takže tam určitě bude hostina! Nechtěl bys mi dělat doprovod, pokud mě nakonec pozve?" Nadšeně zatleskám. Caylus přece na jídlo slyší! A i když jsem o jejích nápadnicích něco věděla, rozhodla jsem si nechat alespoň něco pro sebe. "Žádné info nemám, nechává si to pro sebe. Ani se jí nedivím po tom fiasku s tím dopisem," pokývám smířlivě hlavou. "Ale mám takový dojem, že jí nabaluje Anderson... Věřil bys tomu? Upřímně doufám, že ho Týna odmítne! To, co si udělal na hlavě... je naprostá hrůza!" Pohoršeně se zamračím. "O náš zdroj domácích úkolů se nemusíš bát, mám to pevně v rukou," usměju se. "Když už je o něm řeč, mohl by nám něco říct o těch bludičkách... Určitě toho ví spoustu." Nad posměšky ve famfrpálu jsem zvysoka kašlala. Přidala jsem se k týmu, protože to udělalo radost otci. Nemohla jsem ho zklamat. A legální zmrzačení mudlanů? Ano, prosím. Škoda, že na koštěti nikdy neseděl Zahradník... "Aby ses k nim za chvíli nepřidal," nevinně se zaculím. "Určitě by se ti nelíbilo, kdybych "náhodou" přerazila Luquebě pár kostí... A když je řeč o Burnsový... Jo, máš recht. Ta by na to koště radši lízt neměla." Z famfrpálu přejdeme k mojí babce. Zkoumavě Prince pozoruju. Není na starší, že ne? "Měl bys o ni zájem? Bejt tebou bych to ani nezkoušela... Děda by tě nenechal odejít živýho... Jeho manželka je pro něj naprostá bohyně. Ale máš pravdu... je dost zachovalá. Vždycky jí tipujou o deset let míň," škodolibě se usměju. "Je to láska jako trám, to je pravda. Je to dost složitý. Z jeho pohledu Nika úplně chápu... Taky bych si chtěla vzít někoho, koho miluju. Nechci skončit jako Christina... nic ve zlým. Ale už to tak je. Na druhou stranu... nechci, aby mě moje rodina vydědila. Chci svoje dědictví... Nechápu, proč se na to Nik vykašlal. Ale nevadí, o to víc zbyde pro mě." Je mi úplně jasný, že se mu nelíbí moje kočka. Stjerne ho totiž nesnášela. Zamračím se. Cože to říkal o kočkách? Tak to teda ne... Když já můžu přežít Páju... Tak on přežije moji kočku. "Nikdo ale nemá tak drahou kočku jako mám já. Stjerne je čistokrevná a má původ. Přece bys nechtěl bejt rasista proti kočkám? Slyšela jsem, že u mudlanů jsou pavouci taky dost běžní domácí mazlíčci..." Když chce válku, tak ji má mít. "Pája je samozřejmě úplně jiná liga, i tak ale..." "Nemá náhodou vlka Erika nebo tak něco? Asi bych úplně nechtěla velkýho psa, je s nima děsně práce..." Ale tak třeba jednou... Pokud si to myslí Princ... Dojíme a začneme se zvedat k odchodu. Pečlivě uschovám všechny dobroty do tašky, upravím si žraločí čapku a do pravé ruky popadnu žraloka. "To je skvělý nápad! Vůbec se mi na tu hodinu nechce..." Projdu dveřmi, které mi Princ drží a pomalu ruku v ruce vyrazíme do hradu. Kdyby se náhodou někdo podíval naším směrem, okamžitě jeho ruku pustím. Nestojím o žádné další klepy. A pokud někdo bude mít kecy? Přetáhnu ho žralokem. Žádné teplo venku není, ale osobně jsem zvyklá. Je to příjemné. Cesta nám v konverzaci uběhne během chvilky. "Dojdu pro Krimmera, jo? Potřebujeme píchnout s těma bludičkama..." Před Hradem jsem jeho ruku pustila a bok po boku jsme se vydali do Hlavní síně. I se žralokem. "Sejdeme se u stolu," ještě na Cayluse mrknu a s milým úsměvem se vydám rovnou k havraspárskému stolu, kde zahlédnu vlasatou hlavu svého přítele. Sedí hned vedle Cassandry, jak jinak... Anny ani Charlotte si nevšímám. Nakráčím si to rovnou za Alastorova záda a s úsměvem mu poklepu na rameno. Žralokem schválně máchnu tak, aby ocasem "omylem" nabral Cass. "Ježiš, moc se omlouvám, Cass! Pan žralok tě nechtěl uhodit!" Omluvně se usměju, stáhnu si čapku víc do čela a svou pozornost obrátím k Alovi. "Myslíš, že by sis na chvilku mohl sednout k našemu stolu? Něco pro tebe mám... A vlastně bych i potřebovala něco vysvětlit... Měl bys chvilku?" Vyloudím ten největší úsměv, který najdu, a ledabyle ho při tom pohladím po paži. "Doufám, že vám to nebude moc vadit, holky," usměju se na Cass, Annu a Charlotte a jakmile se Alastor rozhodne, popadnu ho za ruku a odtáhnu ho k našemu stolu. Zmerčím tam pouze Nicolase a Wolframa. Caylus se už stihl posadit pěkně daleko od Wolframa. Zapluju na místo vedle Prince, Alastora stáhnu vedle sebe a žraloka strčím do prostoru mezi Alabastra a Wolframa. Čapku si nesundávám a začnu si na talíř ládovat jídlo. Jakmile mám plný talíř, z tašky vytáhnu zabalenou čokoládu, kterou podám Alabastrovi. "Byla jsem v Medovém ráji a vzpomněla jsem si na sebe. Je to limitovaná edice, tak doufám, že se bude chutnat! Pokud bys ji nechtěl, tak se jí ráda ujmu," hladově na čokoládu zírám. A co, že mám vlastní. Cizí chutná nejlíp! "Víš, jak máme na Obranu ten úkol o bludičkách? Myslíš... že bys nám to mohl trochu vysvětlit? Snažila jsem se to z knížky pochopit, ale nějak pořád nevím, co si pod tím představit..." Lež. Knihu jsem neotevřela ani jednou a zapomněla jsem na to. Levou rukou, kterou zrovna nepoužívám k jídlu, stisknu Alastorovi koleno pod stolem a usměju se na něj. Tak se předveď, hochu. Chci svůj domácí úkol! |
| |||
Chodby, nástěnka -> Společenská místnost Nikdo konkrétní Středa 14. října Jak příšerně ten den začal, tak i pokračoval a následně i končil. Jestli jsem si myslel, že nechutné rozdávání koťat je to nejhorší, na co ten den narazím, tak jsem byl těžce na omylu, protože to pokračovalo dál! Jak kdyby mi to někdo dělal schválně. Jsem si více než jistý, že mi to určitě někdo dělá schválně, vždyť jaká je pravděpodobnost, že se kočka objeví v hodině na lavici? Že další kočku potkám na chodbě? Dobře, ty šance jsou tady na škole celkem vysoký, ale že se to sejde všechno naráz v jeden den, to teda ne, v tom musí mít někdo prsty a tyhle věci mi schválně házet pod nohy. To, že jsem pak ve sklenících skončil ve skupině s Dragonem byla úplně poslední kapka, přes kterou jsem se už nedokázal přenést. To byl jistě další naschvál, kterým se mě někdo nekonkrétní snaží dostat do hrobu. Někdo mě tu prostě musí nemít rád. Když den končil a my měli volno, byla tahle myšlenka to jediné, co mi hlavou projíždělo. Za celý den se toho událo tolik, ale na nic z toho jsem nereagoval a nad ničím se nepozastavil. Začal jsem přemýšlet do hloubky a ponořil se do své ne tak časté melancholické nálady. Už jsem ani nehledal spojitost mezi tím příšerným dnem a kočkami, ale jednoduše jsem uvažoval nad tím, jestli je na škole vůbec ještě někdo, kdo mě má aspoň trochu rád. Vždycky jsem si myslel, jak jsem oblíbený, ale poslední dobou o tom dost pochybuji. Ať mě napadne kdokoliv konkrétní, jsem přesvědčen o tom, že mě moc nemusí. Třeba taková Acai. Přemýšlím, kdy jsem si s ní naposled třeba pokecal, a nemůžu si zaboha vzpomenout. Určitě je to tím, že si se mnou prostě normálně pokecat nechce. Coraline, tu holku skoro ani neznám. Cassandra, Kayla, ty taky mojí přítomnost nikdy nevyhledávaly. Sinestra? Ta se mnou nemluví jen tak. Něco je na ní špatně, taky mě nemůže mít upřímně ráda. A ani lidi v mých vlastních řadách, rozumím si snad s Dianou a jejím bráchou? Uznávám, u Dragona jsem to tak nějak vyprovokoval sám, ale i tak. Ani s Erikou už si tolik nerozumíme. Nemají mě snad rádi kvůli tomu, že o všech roznáším drby? A co je na nich špatného, každý přeci drbe, jen se všichni tváří jak neviňátka! Zadumaný ve vlastních myšlenkách se rozhodnu po celém dni zajít konečně na večeři, z toho příšerného stresu mi vyhládlo. Jak tak minu nástěnku, koutkem oka zjistím její obsah. Visí na ní výsledky našich testů. Rychlým krokem k ní doklušu a najdu své jméno. Výsledek - nad očekávání! Já věděl, že jsem ten test napsal správně! Trochu si oddychnu, protože aspoň něco dobrého tu pro mě na konci tohoto hrozného dne čeká. Doufám, že si kluci mýho výsledku nevšimli, protože jsem jim nakecal, že jsem odevzdal prázdný papír. Teď budou naštvaní i oni a nebude se mnou mluvit už vůbec nikdo! Zmocní se mě chuť zopakovat si dnešní hysterii a ty výsledky rozcupovat stejně, jako ten debilní plakátek s kočkama. Na to už však nemám sílu a rozhodnu se tvářit, jako kdybych ty výsledky vůbec neviděl. Než se rozhoupu a vykročím do síně na večeři, opět se mi objeví v hlavě ten ďábel. 'Nikdo tě tam nechce, drbno!' rozezní se uvnitř mě. 'Radši se zabij!' Trošku mě ten hlásek vyděsí. Jako kdybych v tu chvíli uslyšel lehké "cvak" a jednotlivá kolečka mýho mozku začaly pracovat úplně jinak. Snad to nebylo takové to cvak, které člověk zaslechne, než zešílí. Jen letmo nahlédnu do síně, kdo se zde nachází - nebelvírský stůl je téměř prázdný, obsazený pouze pár jedinci, včetně sourozenců. Trkne mě do očí, že Dan s Erikou sedí u mrzimorských. Tam já se teda rozhodně kýblovat nebudu. A stejně o to nikdo nestojí. A vlastně ani nemám hlad, sakra. Prudce se otočím a svižně se rozejdu směrem do naší společenky, doufajíc, že tam nikdo nebude. A taky že ne. Využiji toho, u sebe na pokoji vyhrabu křížovky, sednu si do spolky do křesla a pustím se do luštění, to mi snad trochu tu hlavu zaměstná. |
doba vygenerování stránky: 0.97769594192505 sekund