| |||
Prasinky
Odpoledne uteklo jako voda, po nezbytně nutné době odpočinku u pár ležáků jsem zaplatil a vydal se do ulic, přeci jen, také jsem zde poprvé s volností pohybu. Celá vesnice byla mudloprostá, což mi vyhovovalo. Většina obchodů byla otevřena a tak jsem toho využil k nákupům sladkostí a pár drobností, proč se pořád spoléhat jen na jídelnu. Je s podivem jak plyne čas na hradě a jak v podhradí, ale možná to byl jen můj dojem a rozčarování toho jak to funguje na hradě. Klid, je to jen o zvyku...časem se to naučíš nevnímat rozdíl mezi Bradavicemi a Kruvalem byl skutečně diametrální, ale jak se říká, jiná ves, jiný pes... původně jsem se chtěl již vrátit do hradu, ale pak jsem si vzpomněl na onu oslavu. S výdechem jsem zavěsil brašny na svého koně a pohladil ho po krku, sklonil ke mě hlavu a já své čelo opřel mezi jeho oči, prsty se vnořili do hřívy, rychlý odraz a seděl sem v sedle. Šero se sneslo na ves, pohledy domorodců kteří si mě nedovedli zařadit, šepot o nových profesorech....přímo přede mnou byli Tři koštata... Položil sem se na svého koně,zase ho pohladil a tiše vydechl.... Asi je čas jít se podívat na své kolegy, ještě chvýli tu musí vydržet sám bratříčku... pomalu jsem sjel ze sedla, poupravil si kouzlem oděv odkaz a místo meče jsem si připl jen hůlku k pásku...odkaz vzal pár čokolád a začal přemýšlet co mě tam asi čeká, když jsem vzal za kliku a přešel do části kde měla být oslava... Dobrý večer přeji... pronesl jsem a začal se dívat, kdo tu již vlastně je a kde se usadit podle toho... |
| |||
Na chodběGabriel Poslouchala jsem ho. Velmi dobře. Sledovala jsem každý jeho pohyb, jenže on neudělal nic, co by dávalo právo mému jednání. Takže... Je ze mě blázen. Kruci, co to dělám. Kde je můj plán... Nenápadně proplout. Místo toho tu zase hysterčím. Jak šílenec. Kvůli pitomé písničce... Je to jen jazyk. Nic to neznamená. Je to daleko. Deset měsíců je neuvidím. Nevyšiluj, Angelo. Klid. Mysli na něco jiného. Jiného... V mé hlavě bylo prázdno. Na co jiného?! Z tváře mi vyprchávala zlost a zbyla jen bolest. A vyčerpání. Saša. Zkusila jsem myslet alespoň na to, co mi bylo nejbližší. Můj myšlenkový proces nebyl tak rychlý, jak se zdál. A celou tu dobu jsem nevědomky udržovala v úzké chodbě napětí díky tomu, že jsem hůlku nedala dolů, přestože sama jsem pocítila trochu zlepšení. Hodná holka... Ušklíbla jsem se. Šlo to samo. "Vůbec mě neznáš," zašeptala jsem zčásti podrážděně, zčásti unaveně. Ruka mi volně klesla a já hůlku pomalu schovala na své místo. Hlavu jsem držela sklopenou. Samozřejmě jsem se styděla. Dávala jsem si záležet, aby nic neuniklo. A teď takový... Výbuch. "Omlouvám se. To ta...," hlas se mi zadrhl, zlomil. Bolelo mě na hrudníku, ale tak jinak. Tíživě, ale nedusilo to. "Řeč," vydechla jsem poníženě. Stejně tomu nebude rozumět. Vyhrkly mi slzy. Přešla jsem k oknu. To poslední, co jsem potřebovala, bylo, aby se díval na můj pláč. Snažila jsem se uklidnit, ale s podivem jsem zjišťovala, že mě naplňuje zvláštní klid. Něco jako úleva. Nechápala jsem to. Hřbetem ruky jsem si rychle stírala těch pár horkých kapek. "Měly bychom jít," tiše jsem pronesla. Jít a zapomenout, že se to vůbec někdy stalo. |
| |||
Na chodbě Dobře, uznávám že nezpívám nejlíp, ale tohle... Vážně co sakra bylo v tom čaji? |
| |||
Na chodběGabriel Cítila jsem určitou úlevu. Kolem nás panovalo ticho, až na pár pravidelných zvuků - dopadání dešťových kapek, praskání louče a jeho i mé dýchání. Každý z těch zvuků měl svůj rytmus, své tempo. Zdálo se mi, že dohromady ladí a tvoří svou jedinečnou melodii. Po celém zvláštním dni jsem začínala cítit chvilku klidu. Mé tělo ztratilo trochu svého napětí, opřela jsem se pohodlněji, trošku přivřela víčka, ale byla jsem daleko od toho, abych usnula. Proč se to tedy muselo stát? Marně bych nad tím přemýšlela. Měl hezký hlas. Ta píseň byla krásná. A já přeci miluji hudbu a sama ráda zpívám. A přesto jsem se ihned napjala, když jsem to uslyšela. Ta líbezně znějící slova jednoho z románských jazyků. Nehty se mi zahryzly do starého dřeva lavičky, ale nepomáhalo to. Lehce se mi zatmívalo před očima. Je to jen píseň... Jen píseň. Ale jak člověk poručí vzpomínkám a myšlenkám? Gabriel zpíval dál. Nedělá to naschvál... Co on může vědět. Ne, nikdo nemůže, když to sama nikomu neřeknu... Cítila jsem zas ten strašný balvan. Mé snahy uklidnit se pomalu slábly. Zatracená PÍSEŇ! Prudce jsem vstala. "Už DOST!" zakřičela jsem. Ani jsem nevnímala, jak se třesu. A že v ruce jsem svírala hůlku, která do teď byla schovaná za pasem. Zvláštní podvědomé jednání, kterému jsem nerozuměla. Měla jsem dojem, že se mohu sledovat z odstupu. Rozzuřená a roztřesená, v očích slzy, vyděšená ze síly vlastního hlasu. Proboha... Co to zase dělám?! Vždyť jen zpívá. Nebyla jsem ale schopná svou hůlku sklonit, ani říci slova omluvy. Stála jsem dál na svém místě, bez hnutí a bez dechu. |
| |||
Na chodbě Ne že bych si nějak liboval v sezení na ledových britských podlahách. Ne že bych dokázal vydržet na jednom místě déle než dvacet vteřin. Jenže tohle je něco jiného. Situace tak poetická, že by se o ní daly skládat básně. |
| |||
Na chodběGabriel Neudělal to, co jsem předpokládala, snad si i přála. Proč všichni musí být tak složitý...? Jasně, to říkala ta pravá. S podmračeným výrazem jsem ho sledovala, jak se svezl unaveně k zemi. Když na mě svůj pohled obrátil on, neskrývaje starosti, uhnula jsem. "A tobě lavička nevyhovuje?" zeptala jsem se. Nechápala jsem, proč musí sedět na studené zemi. Je to snad galantnost? On šel z ošetřovny, ne já. Pokud ho to nepřimělo změnit místo a ani jsem si příliš nefandila, že bych mohla mít úspěch, pak jsem se na okraj lavičky, co nejdál od Gabriela, posadila. Svůj pohled jsem jsem zaměřila na okenní tabulku. Venku se smrákalo, déšť bušil do skla v pravidelném rytmu a kapky se jedna podruhé řinuly dolů. Kamenné oblouky nádvoří se pod záplavou deště rozpíjely a získávaly úplně jiné tvary. Představivost by mohla jet na plné obrátky a já bych tu jistě vydržela sedět dlouho. Mlčky. Vydrží to ale někdo jiný? Silně jsem o tom pochybovala. Přitom mně se zdálo, že chvíle ticha nejlépe ukážou, jak se dva lidé snesou. Buď se od sebe vzdálí, nebo se nutí do hovoru, anebo... Nebo to vydrží. Sdílí spolu tu chvíli. Ale copak takhle někdo může fungovat? Nesledovala jsem jeho tvář, i když jsem cítila jeho pohled na sobě. Nechtěla jsem začít o něčem mluvit. Proč bych se svěřovala? Nikdy jsem to nedělala a není důvod to měnit. Ale nemohla jsem popřít, že jeho tichá společnost byla příjemná. Poprvé jsem měla pocit, že je to lepší, než být sama. Cítila jsem se víc v bezpečí před svými myšlenkami. |
doba vygenerování stránky: 0.85640597343445 sekund