| |||
Na chodběGabriel Cítila jsem, jak mi koutek úst cukl. Jak jen mohl... V duchu jsem však určité pobavení cítila. Mnoho lidí si ze sebe srandu udělat nedovedlo. Gabrielův francouzský přízvuk mě však spíš vyděsil. Cítila jsem, jak mnou projela vlna napětí a do spánků se mi znovu zaryla tupá bolest. Odvrátila jsem pohled kamsi na dlažbu. Sotva jsem vnímala, co dál říkal. Anděl? O čem to mluví? Jsme tu jak dva blázni.... "Nerada bych odváděla naší nové ošetřovatelce pacienty," přikývla jsem na jeho slova. Pak se můj nový společník vydal směrem, který jsem určila, ovšem hned při prvním kroku jsem postřehla to zaváhání. S trhnutím jsem ho rukama zachytila, na moment v očích leknutí, zda jsem snad opět někoho ohrozila na životě, už třeba jen svou přítomností. Jakmile jsem ale ucítila stabilitu v jeho těle, ruce jsem okamžitě stáhla, jakoby mě jeho kůže pálila. Ten zvláštní pocit v žaludku se na okamžik vrátil. Jako při té hodině... Neochotně jsem si vzpomněla na chvíli, kdy jsme my dva vedle sebe seděli. Jeho prosba byla nečekaná, ale potěšila mě. Ne kvůli tomu, že prosí, ale že je toho schopen. "Samozřejmě," odpověděla jsem velmi potichu, nabídla mu oporu tak, aby se mu šlo lépe, a pomalým tempem jsem pokračovala v cestě. Raději jsem nemyslela na nic, především na jeho blízkost ne. Hodlala jsem jít mlčky a jestli to nenarušil, hovor jsem sama rozhodně nezačínala. Cesta chodbou nebyla dlouhá a lavička se ve světle louče velmi brzy vyloupla, i když jsme kráčeli pomalu. "Tady si můžeš odpočinout," tiše jsem podotkla a namířila ho k dřevěnému sedátku. Bylo celkem malé, takže sama jsem se ani nehodlala usadit. To poslední, na co jsem pomýšlela, bylo tísnit se vedle jiné osoby. |
| |||
Ošetřovna --> Havraspárská společenkaokrajově Gabriel, spolužáci ve společence Ještě chvíli jsme si s Gabrielem povídali, pak nějak přirozeně hovor utichl a nakonec jsem postřehla pravidelné oddychování. Usnul a já se ani nedivila. I když se snažil, přeci jen to zranění síly ubralo. A já jsem taky zralá do postele... Sice jsem už trochu uschla, ale jsem celá ulepená... Skřítek z ošetřovny se vzorně postaral o vše nádobí z večeře, a tak jsem se rozloučila s Poppy a odešla z ošetřovny. Večeře už byla u konce, a tak jsem rovnou zamířila do naší společenky. S úsměvem, pro mě tak typickým, jsem po zodpovězení hádanky vkráčela dovnitř. "Ahoj, tak co bylo na večeři?" přivítala jsem se s přítomnými a zamířila rovnou ke krbu, abych se ohřála. Stále mi byla zima. |
| |||
Na chodbě Podrbal jsem se na zátylku. "Ne. Jsem tak nesnesitelný, že mě pustili." Spíš neoblomný a šarmantní. Nah. Ne, spíš jsem vážně dost nesnesitelný. Řekl bych, že po tátovi kdybych ho znal. Máma byla taková jenom s Victorem. |
doba vygenerování stránky: 0.83142304420471 sekund