| |||
Na chodběGabriel Cítila jsem, jak mi koutek úst cukl. Jak jen mohl... V duchu jsem však určité pobavení cítila. Mnoho lidí si ze sebe srandu udělat nedovedlo. Gabrielův francouzský přízvuk mě však spíš vyděsil. Cítila jsem, jak mnou projela vlna napětí a do spánků se mi znovu zaryla tupá bolest. Odvrátila jsem pohled kamsi na dlažbu. Sotva jsem vnímala, co dál říkal. Anděl? O čem to mluví? Jsme tu jak dva blázni.... "Nerada bych odváděla naší nové ošetřovatelce pacienty," přikývla jsem na jeho slova. Pak se můj nový společník vydal směrem, který jsem určila, ovšem hned při prvním kroku jsem postřehla to zaváhání. S trhnutím jsem ho rukama zachytila, na moment v očích leknutí, zda jsem snad opět někoho ohrozila na životě, už třeba jen svou přítomností. Jakmile jsem ale ucítila stabilitu v jeho těle, ruce jsem okamžitě stáhla, jakoby mě jeho kůže pálila. Ten zvláštní pocit v žaludku se na okamžik vrátil. Jako při té hodině... Neochotně jsem si vzpomněla na chvíli, kdy jsme my dva vedle sebe seděli. Jeho prosba byla nečekaná, ale potěšila mě. Ne kvůli tomu, že prosí, ale že je toho schopen. "Samozřejmě," odpověděla jsem velmi potichu, nabídla mu oporu tak, aby se mu šlo lépe, a pomalým tempem jsem pokračovala v cestě. Raději jsem nemyslela na nic, především na jeho blízkost ne. Hodlala jsem jít mlčky a jestli to nenarušil, hovor jsem sama rozhodně nezačínala. Cesta chodbou nebyla dlouhá a lavička se ve světle louče velmi brzy vyloupla, i když jsme kráčeli pomalu. "Tady si můžeš odpočinout," tiše jsem podotkla a namířila ho k dřevěnému sedátku. Bylo celkem malé, takže sama jsem se ani nehodlala usadit. To poslední, na co jsem pomýšlela, bylo tísnit se vedle jiné osoby. |
| |||
Ošetřovna --> Havraspárská společenkaokrajově Gabriel, spolužáci ve společence Ještě chvíli jsme si s Gabrielem povídali, pak nějak přirozeně hovor utichl a nakonec jsem postřehla pravidelné oddychování. Usnul a já se ani nedivila. I když se snažil, přeci jen to zranění síly ubralo. A já jsem taky zralá do postele... Sice jsem už trochu uschla, ale jsem celá ulepená... Skřítek z ošetřovny se vzorně postaral o vše nádobí z večeře, a tak jsem se rozloučila s Poppy a odešla z ošetřovny. Večeře už byla u konce, a tak jsem rovnou zamířila do naší společenky. S úsměvem, pro mě tak typickým, jsem po zodpovězení hádanky vkráčela dovnitř. "Ahoj, tak co bylo na večeři?" přivítala jsem se s přítomnými a zamířila rovnou ke krbu, abych se ohřála. Stále mi byla zima. |
| |||
Na chodbě Podrbal jsem se na zátylku. "Ne. Jsem tak nesnesitelný, že mě pustili." Spíš neoblomný a šarmantní. Nah. Ne, spíš jsem vážně dost nesnesitelný. Řekl bych, že po tátovi kdybych ho znal. Máma byla taková jenom s Victorem. |
| |||
Chodba ♦ Kenji, Caylus, okrajově Sinestra ♦ Že mě u Kenjiho jeho odpověď na to, proč jsme hráli tu hru, vůbec nepřekvapila, se vlastně dalo čekat. Začala jsem se smát. |
| |||
Na chodběGabriel Na chvíli se zadrhl. Byla jsem ale trpělivá a nedonutil mě, abych se mu podívala do očí. Jistě, bylo by to logické vyhledat důvod, proč se zasekl ve své řeči, ale já ho nepotřebuji znát. Stejně ho tuším... A čelit tomu... Ne, dnes už ne. Jeho zmatené vyjadřování ve mně navenek také nic nevyvolalo. Uvnitř ale viselo spoustu otázek. Nehledal snad cestu...? A teď si chce sednout a povídat si? Se mnou si chce povídat? Ano, je to fakt ten nový. Jinak by si se mnou nepovídal. Měla jsem chuť mu říci, ať nedělá stejnou chybu jako Wolfram, na druhou stranu jsem neměla žádný lektvar po ruce, takže snad nikoho dnes o život nepřipravím. Jeho nezvyklé vyjadřování mě ale donutilo, abych si ho alespoň zběžně prohlédla, zda je v pořádku. Usmíval se. To se šíří jako nemoc... Úsměv. Pevněji jsem semkla rty. Takže je zraněný. "Utekl si z ošetřovny?" prohodila jsem tiše a kývla jsem na srozuměnou, že jeho jméno jsem vnímala. "Angela," odpověděla jsem. S příjmením jsem se neobtěžovala. K čemu by mu to bylo. Jak se opřel, znovu jsem si ho opatrně prohlédla. Jeho vlastní pohled se mě snad snažil rozklíčovat, těžko říci. Nebo mě snad lituje? Skvělé... Trošku jsem se zamračila. Jestli je zraněný a teď přiznal, že by se posadil, neměli bychom tu tak dál postávat. "No, jestli po tobě na ošetřovně nevyhlásí pátrání... Tak se můžeš posadit třeba tady kousek. Je tu taková dřevěná lavička." Bylo to směrem ke schodišti. Lavička už zažila leccos, nad ní obraz s jakousi dámou, s níž jsem se nikdy blíž neseznamovala. Jen vím, že měla kolem krku stáhnutou lasičku. Fuj. Ale byl odtamtud hezký výhled na nádvoří. |
| |||
Hlavní síň - pokoj Samantha, Kenji a zbytek Spokojeně si schřoupu celou tyčinku a ani si v zápalu soustředění, jak si vedou ostatní dvojice nevšimnu, že Erika byla násilím odtáhnuta z hlavní síně! Teda, nebýt Samanthy, která se z ničehonic objevila vedle mě bych o tom ani nevěděl. ,,Čau Sammy." Pozdravím ji z vesela. ,,Počkej, počkej o čem to mluvíš." Snažím se ji zpomalit, abych stihl vstřebat a pochopit informace. ,,Dostat z průseru?" Uvažuji nahlas a pohledem těknu ke dveřím, kde právě Erika zmizela. ,,Obávám se, že jakmile je ve spárech Snapea, tak ji naše pomoc nepomůže. Navíc!" Poškrábu se na hlavě a nevinně se uculím. ,,Bych mu raději na oči nechodil. Teda já. Máme u něj trest za nekázeň při lektvatech a no.. Zatím si na to ještě nevzpomněl a rozhodně nemám v plánu se mu připomínat! Ne dnes. Ne teď." Uchechtnu se a položím ji ruku na rameno, přičemž ji tou druhou nabídnu talíř s kuřecími prsíčky. ,,Dáš si? A neměj o Eriku strach. Ta to nějak zmákne. Víš, že je to huba nevymáchaná a.. No jéje." Uvědomím si, že právě tohle kombo se Snejpovi asi líbit nebude. To už ale od stolu utíká Angela. Pobaveně se na Kenjiho podívám. ,,HA!" Vysměju se mu. Už i holky mu utíkají! Hodina uteče jako voda a kromě tlachání se v jídelně nědělo nic zvláštního. Nicméně Kenji je po chvíli krátce odtažen Rebeccou a od stolu odchází i Marie a Jackie. Pokrčím nad tím rameny, natáhnu se pro jeden krásně sypaný donut a pomalu se zvednu od stolu. ,,Co ty Sam, co máš v plánu?" Zeptám se jí, mezitím co se cpu koblihou. ,,Jé hele, Cor." Mávnu na rusovlásku u mrzimorského stolu. ,,Já se jdu podívat na tu Eriku. Víš jak, jestli je v celku a jestli jsou naše body stále na stejném místě." uchechtnu se. Nerad bych zjistil, že jsme přišli o vedení. Otočím se na Jamese a Cor a oboum mávnu na rozloučenou.,,Můžete nás tu mezitím pomlouvat." Žďuchnu mezitím naposled do Sam a vydám se za Kenjim. ,,Něco proti tobě má? Hele, na tvou obranu mi příjde, že má něco proti každýmu." Neodpustím si poznámku na Angelu. Nebyla to zrovna dvakrát mluvná a přátelská bytost. Teda - nejevila se tak. ,,Příště se na ni vyprdni." Doporučím mu. Proč se vnucovat? Když někdo, tak nechce. A jí je samotné očividně líp. Pomalu se došouráme až k Buclaté dámě. |
| |||
Chodby u ošetřovny Tady to je vážně příšerný. Jaký pitomec postaví místo školy labyrint? Co mi to dali do pití? Já to vzdávám. Probourám si cestu skrz. Vážně jsem uvažoval nad tím, že prostě shodím pár zdí, než za jednou najdu měkkou postel, abych si do ní lehl. Současně by mi bylo i úplně jedno, s kým bych ji sdílel. Navíc tahle škola, ač její styl stavby je prvotřídní... prostě by potřebovala pár změn. Třeba značení turistických tras. |
| |||
Hlavní síň >> kolej - Caylus Mezitím, co se oba bez výčitek krmí, sleduji dění v hlavní síni. Samozřejmě mé pozornosti neunikne fakt, že náš kolejní vedoucí odvlekl Eriku. A s jakým zápalem. V očích. Ta nedopadne dobře. Jakmile zmizí za dveřmi hlavní síně, přesměruji svou pozornost zpět ke Caylusovi. ,,Ty a léčení?" Trochu nedůvěřivě si ho prohlédnu. Caylus patří mezi ty poslední lidi na světě, kteří by chtěli pomáhat druhým. I když je fakt, že léčení se může hodit i pro sebe sama. Ten nápad mě zaujal. Alespoň bych nemusela s kdejakým říznutím chodit na ošetřovnu. Pokřiveně se na něj usměju. ,,A víš, že to není špatný nápad?" Možná se nakonec skutečně zapíšu. Aspoň se se zdravotnicí více seznámím, když teď ví o našem plánu. ,,Přičarovali nastálo? To jde?" Uvažuji nad tím, co Alex právě řekla. ,,A kdo? McGonagallová?" Jestli ta ji bude vybírat podobu, tak se může Sany s tou svojí hezkou tvářičkou rozloučit. I když co já vím. Třeba má vkus a já ji jen křivdím. ,,To je na prd." Povzdychnu si. Takhle jsme se mohli do knihovny dostat celkem bez problému, ale tohle přináší jisté komplikace. Přesto však nic, co by se nedalo zvládnout. O to víc vzrušující to bude. Všimnu si jejího výrazu, když se otočí po mém terči upálení. Vím, že s názorem na mudly jsme se nikdy neshodovaly. Nad návrhem jen mávnu rukou. ,,Ministerstvo." Ušklíbnu se. S metamorfomágy jsou vyřízený raz dva a s mudly nedokážou udělat rychlý proces. Neumětelové. ,,Yep." Spokojeně přikývnu, když příjde řeč na zdravotnici. ,,Prý je to.. Vynalézavé. Nebo tak nějak." Pátrám v paměti. ,,Ale máme to vařit s ní.." Zamumlám. ,,Takže si nechala materiál u sebe a až to budeme chtít uskutečnit, máme za ní přijít. Aby byla u toho." Vysvětlím a čekám, co ona na to. ----- ,,Asi už půjdem." Prohodím, když zjistím, že už tu sedíme něco přes hodinu. Zvednu se a zamířím k východu a ihned poté k nástěnce. Zkoumavě si prohlédnu všechny kroužky. ,,Nojo, ty ses vážně zapsal." Uchichtnu se, když spatřím Caylusovo jméno v nepovinném předmětu. Nakonec se tam zapíšu taky. Třeba bude zábava. Otočím se na Alex. ,,Musím na kolej. Mám tam Lunu." Vysvětlím. Neměla bych ji nechávat tak dlouho samotnou, bylo by to krajně nezodpovědné, když už ji jednou hlídám. ,,Můžeme se sejít později. Třeba po večerce." Zajiskří mi v očích. Ať souhlasí nebo ne, vydám se i s Caylusem na kolej. |
doba vygenerování stránky: 0.92910695075989 sekund