| |||
Z dámských toalet na kolejnáhodní kolemjdoucí, Gabriel Netušila jsem, jak dlouho jsem do toho zrcadla zírala. Snažila jsem se nepřehrávat si situace z minulosti, které mě akorát trýznily. Více jsem se soustředila na svou tvář a měla jsem pocit, že za chvíli budu znát každý její záhyb a dovedla bych nakreslit nejvěrnější autoportrét. Chvíli trval na chodbě ruch, večeře nejspíš končila, toalety ovšem zůstávaly prázdné. Naštěstí... Měla jsem pocit, že tento svůj úkryt pro dnešní večer neopustím, že ani nebudu schopná pustit se umyvadla, abych odešla po svých. Pak nastalo ticho. Nejspíš se většina studentů vytratila na své koleje. To ticho bylo uvolňující a mé dlaně nakonec povolily stisk kolem bílého porcelánu umyvadla, kloubky z bílé získaly zpět svou barvu a já se narovnala. Zhluboka jsem se nadechla a znepokojeně zhodnotila svou mrtvolnou bledost a vlasy urousané, místy mokré, místy upocené. Taška.. Ach ne... Došlo mi to až teď, kdy jsem znovu byla schopná přijmout realitu. Nechala jsem své učení v síni. Teď bude zavřená... Takže zítra ráno nebo ji třeba někdo vzal. Ale kdo si všiml toho, že ji tam dávám... Znovu jsem se nadechla a vyšla ze záchodků. Chodba byla tichá. Pomalým a tichým krokem jsem vyrazila směrem ke schodišti. Hlavu jsem držela napůl sklopenou, takže mi trvalo, než jsem si všimla zmateně rozhlížející postavy přede mnou. To je ten... Nový...? Rozhlížel se kolem sebe takovým způsobem, jakoby hledal cestu. Chtěla jsem se vytratit, ale zdálo se mi, že už je pozdě a že mě Gabriel zahlédl. Ale né... Jenže nedokázala bych ho tady nechat na holičkách. Třeba nic nepotřebuje... Přišla jsem až k němu. O úsměv jsem se ani nesnažila a můj vzhled se také nezlepšil. "Hledáš něco?" zeptala jsem se jen tichým, zastřeným hlasem. Něco jako "můžu ti pomoci" by asi znělo lépe... Ale třeba ho toto odradí.. Nebo opravdu nic potřebuje a já se jen ztrapňuji... Nedívala jsem se mu do očí. Spíš někam na krk. |
| |||
Síň > Chodba > SpolečenkaOznačení, Daniel a Erika Pocky hra dopadla trochu jinak, než jak jsem si představoval. Zapojili se sice úplně všichni, ale k žádnému polibku nedošlo a někteří to celé sabotovali. Což o to, u Daniela s Ryanem jsem s tím počítal, kdežto Angela spolupracovala asi jen proto, aby se neřeklo. „Udělal jsem něco špatně?“ Zeptám se zmateně, když Angie zmizí z dohledu. Měla tak naspěch, že si pod lavicí zapomněla věci. To jsem jí vážně tolik vyděsil? Byla to jen hra.. „Co se tu děje? To kdybych věděl.“ Pokrčím rameny nad Mářinou otázkou a nenápadně seberu ze stolu kus tyčinky, který Angele vypadl z pusy. Takové plýtvání. Nestačím ani pořádně zareagovat na to, co se přihodilo Erice. Rebecca mě popadne za paži a odtáhne opodál. „Chtěl jsem se ti odvděčit za ty sušenky. Pocky je skvělá hra!“ Hájím se, protože navrhla hraní kuliček, a to je pěkná nuda. Navíc v jídelně nejsou žádné důlky. „No, co vyrazit po snídani?“ Navrhnu, zatímco mě vede z Hlavní síně pryč a rozejde se po chodbě, nejspíš k havraspárské koleji. Všiml jsem si, jak pomrkávala na Jamese. Doufám, že mu náš zítřejší výlet nebude vadit. S Beccou jsme jen kamarádi a do Prasinek bych šel tak či tak, kvůli Medovému ráji. „Snad nezaspím. Holky mě přinejhorším budou tahat ráno z postele za nohu.“ Zazubím se, rád jsem o víkendech vyspával. A nejen o nich. Poprosím Eriku, aby na mě po ránu přišla s nějakou zbraní, to budu vzhůru natotata. „Tak tedy zítra, počítám s tebou. Zatím se měj, dobrou.“ Rozloučím se, když dojdeme k Havraspárské věži. Poté se vrátím zpátky do hlavní síně. Mám hlad a z jahodových tyčinek se vážně nenajím. -------------------------- Nic zvláštního se v jídelně už nestalo. Ryan pořád neměl povídavou a rýpat jsem do něj nechtěl. Co to ta hadí holka s mým kamarádem provedla? Láska je vážně krutá. Navečeřel jsem se a ještě než jsem se s Danem vydal zpět na kolej, vzal jsem zpod stolu Angeliny věci. „Viděl jsi, jak se tvářila? Myslím, že proti mně něco má.“ Zabrblám po cestě nespokojeně. Angelino chování se mě dotklo, ne že ne, ale třeba si to jen špatně vykládám „Hele, co teď? Půjdeme šmírovat do sprch, nebo klepat na mrzimorský sudy? Vždycky jsem to chtěl zkusit. Navíc Buclatá dáma už je okoukaná.“ Jakmile dorazíme do nebelvírské společenské místnosti, uvidím na gauči sedět Eriku s jejím obřím králíkem. Tváří se smutně. Co to s ní sakra provedli? „Usagi.“ Ukážu prstem na ušáka a sednu si naproti ní do křesla. „Víš, že máme v Japonsku králičí ostrov?“ S tajemným výrazem se usměju. „V Okunoshimě je tolik králíků, že si to ani neumíš představit. Jednou tě tam vezmu na výlet, ale teď mi pověz, co ti provedla ta umaštěná hlava?“ Chápavě se na ní podívám a nechám jí se rozpovídat. |
| |||
Z jídelny do kabinetu, skleníků a do Prasinek Sestra V jídelně jsem nějak přestala vnímat. Snad jediného, čeho jsem si ještě všimla, byl divný výraz, který sestra dostala. Věděla jsem o co jde, ale nějak moc jsem to neřešila. Tedy alespoň ne hned. Na to bude čas později. Naládovala jsem do sebe večeři a pak jsem zamířila do svého kabinetu, kde jsem se na hodinku zarazila. Vybrat něco na sebe je poměrně... složité. I když toho mám tolik, že bych tím ošatila celou školu a ještě by zbylo pro půlku Prasinek. Nakonec jsem ale zvolila šaty až ke kotníkům a pod ně kostkovanou halenku. Chvilku jsem přemýšlela i nad tím čepečkem, ale ten jsem si nakonec nevzala. Bylo mi jasné, že na mě Rosalie bude čekat ve sklenících, takže jsem zamířila přímo tam. Jak jsem čekala, byla tam. Dohopkala jsem k sestře, udělala před ní otočku, aby si mne prohlédla a spolu jsme pak vyrazily do Prasinek. |
| |||
Večeře - pozemky - jezero |
| |||
Můj kabinet > Prasinky "I am the gift" Tahle kolej je plná výtržníků, silných osobností, nepochopených osobností, šikanovaných osobností a lidí co rádi dělají problémy. Proč já? Co mi kdo dal do pití? |
doba vygenerování stránky: 0.87873220443726 sekund