| |||
Ošetřovna > Chodby Nevím jak, ale nakonec jsem usnul. Strašně nerad spím v místnosti s lidmi, ale za ty roky na školních internátech už jsem si zvykl. Navíc vždycky jsem Ošetřovnu měl za místo, kde se ve spánku nikdy nic nestane. Každopádně už mám mozek nastavený tak, že se vzbudím, když chci. O hodinu později jsem vyskočil z postele a začal na sebe rvát košili. Už chci do svojí postele. Vezmu si tu knihu o runách, Mont a možná někde splaším čaj. To zní jako fajn plán. A rozsypal se jako Nebelvírský prvák na Famfrpálu. "Da?" Otočil jsem se na příchozí madam Pomfreyovou. Očekávám problémy a celkem oprávněně. Byl jsem schopen udělat cokoli, jen abych tu nemusel zůstávat. Proto jsem vzal ten hnusně vypadající kalíšek a vypil ho do dna. Proč proboha nemůžou používat nějaká sladidla? Tohle je děs. Zatřepal jsem hlavou. "Velmi rád bych se zařadil do pravidel Bradavic tak jak jsou, bohužel některá pro mě nejsou splnitelná." Ležet tady? Ani za nic. Abych se zavděčil, nechal jsem si pomoct s oblékáním. "Ano, přísahám. Budu hodný a opatrný chlapec." Nevinně jsem se zazubil. Přestože chci být pryč co nejdřív, pořádně jsem si utáhl celý Famfrpálový dres až na ramenní chránič. Do zdravé ruky jsem vzal pochroumané koště a otočil se. "Díky za všechno." Pak přišel únikový plán zmizet dřív, než po mě naštvaná ošetřovatelka něco hodí. Rychlým krokem se vzdaluji směrem na kolej... ale... kudy? Proč mi nikdo nedal nějakou mapku? Musím si nějakou vyrobit. |
| |||
Společenská síň Nebelvíru Zarazím se uprostřed kroku a podívám se na zdravotnici. Chvíli ji provrtávám pohledem, než trochu splasknu a s povzdechem se vydám zpátky. "Ano, madam..." řeknu poprvé i s náznakem jakési pokory. Vrátím se do ložnice a jednoduchým kouzlem začnu uklízet rozbordelené věci. Pak si vezmu Galaina do náruče a sednu si s ním do společenské místnosti. Dám mu mrkev a drbu ho za ušima. "Tak to vidíš, jak jsme dopadli... pro trochu zábavy... jestli se tohle dovědí naši, zabijou mě. ale to už je asi úděl rodičů..." povzdechnu si. Vlastně tam tak trochu sedím jako hromádka neštěstí. Vždycky nejdřív jednám a pak až zpytuji svědomí, jako teď. A jako vždy se přesvědčuji, že je to blbost. No a asi se nějak zaberu do myšlenek, takže na mě narazí každý, kdo se bude vracet z večeře... |
| |||
Velká síň - Kolej Nebelvírští, Snape, Sam Nálada tu panovala na bodu mrazu a ostatní ji na mne dokázali velmi jednoduše přenést. S hrou, kterou navrhnul Kenji, jsem se ani moc neštvala. Chtěla jsem sice vyhrát, ale neměla jsem teď takovou náladu. A to z vteřiny na vteřinu. Angie nechtěla, aby se o i někdo staral. Ale já chtěla. Nejradši bych teď někoho pořádně zmydlila. U nebelvírského stolu většinou taková nálada pod psa nepanovala, ale dnes, zdá se, to tak už bude. A navíc jsem Angie neřekla, že odjedu pryč. A ani Erice, kterou mezitím stihnul seřvat Snape. Potom si s ní o tom promluvím, ale teď na to nemám energii, protože se začínám utápět v hlubokých myšlenkách, které nechci prozkoumávat. Chtěla jsem Sam odpovědět, ale asi bych byla nepříjemná a to mi nepřišlo vůči ní fér. Věděla jsem, že bych tím Erice jen více ublížila. Vždycky si uvědomují následky. Ale většinou mi to prostě nedá. A zítra mám odjet, abych zjistila, co je s Myrou. To je tak na prd. Celé to bylo zpomalené, ale rychle zároveň. Mizející Angie. Vyhrávající Mářa. Rozladěná Mářa. Odcházející Mářa. Věděla jsem, že tady už z toho nic nebude a tak jsem také odešla. Odešla jsem na kolej. Ráno budu muset brzo vstávat, ale spát se mi ještě nechtělo. A věděla jsem, že když Angie jde pryč, není vždy radno za ní chodit. Možná to zní hnusně, ale Angie se občas zkrátka potřebuje znovu sama vzpamatovat. Počkám, než přijdou všechny holky, pokecám s nimi a půjdu spát. To zní jako dobrý plán. Na nic jiného nemám moc chuť. A stejně bych někomu ráda dala pěstí. |
doba vygenerování stránky: 0.83420777320862 sekund