| |||
Velká síň - Kolej Nebelvírští, Snape, Sam Nálada tu panovala na bodu mrazu a ostatní ji na mne dokázali velmi jednoduše přenést. S hrou, kterou navrhnul Kenji, jsem se ani moc neštvala. Chtěla jsem sice vyhrát, ale neměla jsem teď takovou náladu. A to z vteřiny na vteřinu. Angie nechtěla, aby se o i někdo staral. Ale já chtěla. Nejradši bych teď někoho pořádně zmydlila. U nebelvírského stolu většinou taková nálada pod psa nepanovala, ale dnes, zdá se, to tak už bude. A navíc jsem Angie neřekla, že odjedu pryč. A ani Erice, kterou mezitím stihnul seřvat Snape. Potom si s ní o tom promluvím, ale teď na to nemám energii, protože se začínám utápět v hlubokých myšlenkách, které nechci prozkoumávat. Chtěla jsem Sam odpovědět, ale asi bych byla nepříjemná a to mi nepřišlo vůči ní fér. Věděla jsem, že bych tím Erice jen více ublížila. Vždycky si uvědomují následky. Ale většinou mi to prostě nedá. A zítra mám odjet, abych zjistila, co je s Myrou. To je tak na prd. Celé to bylo zpomalené, ale rychle zároveň. Mizející Angie. Vyhrávající Mářa. Rozladěná Mářa. Odcházející Mářa. Věděla jsem, že tady už z toho nic nebude a tak jsem také odešla. Odešla jsem na kolej. Ráno budu muset brzo vstávat, ale spát se mi ještě nechtělo. A věděla jsem, že když Angie jde pryč, není vždy radno za ní chodit. Možná to zní hnusně, ale Angie se občas zkrátka potřebuje znovu sama vzpamatovat. Počkám, než přijdou všechny holky, pokecám s nimi a půjdu spát. To zní jako dobrý plán. Na nic jiného nemám moc chuť. A stejně bych někomu ráda dala pěstí. |
| |||
Shrnutí a cesta do Prasinek Nikdo konkrétní Až do večeře jsem neopustil svůj kabinet. Nikdo z profesorů ani studentů se po mně už nesháněl, což jsem bral jako příležitost k tomu, abych si vybalil zbytek věcí. V mých zavazadlech byla stále spousta knížek a dalších drobností, které potřebovaly přetřídit a uklidit na správné místo. Mohl bych to sice udělat později, ale měl jsem rád pořádek a nerad důležité věci odkládal. Zrovna jsem pokládal na stůl materiály na pondělní hodinu péče o kouzelné tvory, když přiletěla Margot. V zobáku držela obálku. Neměl jsem ponětí, kdo co chtěl právě teď, tak či tak zvítězila zvědavost a já si dopis přečetl. Jednalo se o pozvánku od jedné z kolegyň. Oslava, kterou na počest sester Primrose zařídila, se měla konat dnes od osmi hodin v Prasinkách. To abych si pospíšil, protože mě ještě čekalo převlečení do vhodného obleku, vybrání dárku a alespoň ze slušnosti bych se měl ukázat v Hlavní síni. Večeřet jsem plánoval až U Tří košťat, ale něco malého bych teď zakousnout mohl. Sedět u profesorského stolu s prázdným talířem by totiž nevypadalo nejlépe. Vše probíhalo kromě několika rušivých elementů klidně. Po příchodu do síně jsem se přivítal s přítomnými kolegy a představil se těm, které jsem viděl poprvé. K jídlu jsem si dal pouze polévku, kterou jsem naštěstí spořádal dřív, než kolega Snape zneškodnil ptáčky a peří skončilo v už díkybohu prázdném, talíři. Déle jsem se však nezdržoval. I ostatní z učitelského sboru měli naspěch a u mě tomu nebylo jinak. Měl jsem v plánu dorazit včas, proto jsem v kabinetě dokončil poslední úpravy svého zevnějšku a pak se vydal vstříc Prasinkám. |
| |||
Přesun na kolejVšichni ve společenceRozhodila mě. Fakt mě rozhodila a to se mi vůbec nelíbilo. Příště si na to budu muset dát pozor, protože tohle už se opakovat nebude. Nehodlám snad ani přemýšlet nad tím, proč mě ta věta tak odrovnala, když jsem jí slyšela už tolikrát od jiných lidí. Nemám na to náladu. Jediné, co právě teď chci, je shodit ze sebe tu příšernou uniformu, zalézt do pyžama, pokecat s holkama a usnout s tím, že zítra bude super den. Jak já nesnáším podpatky. Sukně bych ještě přežila, nadkolenky taky, ale nosit ty deseticentimentrové štekle, na kterých jsem se musela naučit chodit, to je peklo. A hlavně dělají strašně moc hluku na zdější dlažbě. Když jdu po prádzné chodbě, tak sama sebe ohlušuji. Nicméně něčím si výšku nahrazovat musím. Je to nutné zlo. Zadumaná a podrážděná dojdu až k vlezu na kolej, kde zabubnuju na sudy tak, jak bych měla, aby se otevřely. Musím to několikrát opakovat, protože ten zasranej rytmus jsem si nikdy nebyla schopná zapamatovat přesně. Navíc se nemůžu soustředit při vidině měkké postele a klidu. "Páni, tady to žije." uchechtnu se, když se konečně dostanu dovnitř. Ve společence je překvapivě rušno. Pohled mi spočine na každém v místnosti. Isaac a Reece si popíjejí čaj u krbu, ukážu jim palec nahoru. To, co předvedli při večeři se mi líbilo. Bylo to odvážné, ale mám špatný pocit. Mohlo by to mít ještě nějakou dohru. Musela jsem popojít trošku dál, abych si všimla Rachel krčící se za křeslem. Jen zabalená do deky a očividně dost vyděšená. Obočí mi vyjelo nahoru, když se za ní přiřítila Emily s Davidem. "Koukám, že jste to tu rozjeli beze mě." obejdu je a vydám se na pokoj. Mé plány se zatím nemění. V pokoji zamířím automaticky ke své posteli a začnu se převlékat do pyžama. Pryč s tou uniformou. |
doba vygenerování stránky: 0.89498996734619 sekund