| |||
Hlavní síň Caylus, Alex S trochu apatickým výrazem jsem do úst vkládala jednu hroznovou kuličku za druhou. Až jsem po chvíli oďobala celou větývku. Dění v hlavní síni nepřikládám příliš velkou pozornost. Nicméně pohyb vedle mě a následné usazení Cayluse mi neunikne. Věnuji mi trochu překvapený pohled. Obvykle večeřel brzy. Téměř ihned poté, co se naplnily stoly jídlem. Ale.. raději se nebudu ptát, kde se zdržel. Je mi to jasné. Trochu se pošoupnu, abych zvětšila místo, kde si může sednout a zároveň mu tím jasně odpověděla na otázku. Otočím k němu hlavu, chystajíc se mu něco říct, ale - - pozor milé gesto S pozdvihnutým obočím sleduji, jak mi ochotně na talíř plácne grilovaný steak a začne ho krájet na kostičky. Maso. Maso. Rozzářím se jako nová žárovka a s výrazem malé holky, která právě dostala nejnovější model Barbie se na Cayluse podívám. ,,Díky!" Levou rukou popadnu vidličku a začnu napichovat jednu steakovou kostičku zadruhou. S jídlem se mi začala vracet dobrá nálada. Ruka neruka. ,,Mudla? Kéžby." Odfrknu si, mezitím co si na talíř kydám sauce. ,,Mám na hlídání Kwangova psa. Luna je jako slon v porcelánu. Shodila zrcátko a střepy udělaly svoje." Zvednu zraněnou ruku do úrovni jeho obličeje a párkrát s ní zamávám, aby doplnila mé vysvětlení. Očekávám výsměch. Pořezat se o střepy. Jak absurdně směšné. Já vím. Na chvíli odtrhnu oči a pozornost od jídla přede mnou a prohlédnu si ho. ,,Když už jsme u toho, ty taky vypadáš, že na tebe spadlo zrcadlo, co jsi dělal?" Kývnu bradou ke škrábancům. Mezitím věnuji pár znechucených výrazů mudlovským studentům, přítomných v hlavní síni. ,,Skutečně se nemohu dočkat dne, kdy se brány pro mudly nadobro zavřou." Zasyčím potichu. Úmyslně nespecifikuji, jak přesně to myslím. Proč mi příjde, že je té pakáže čím dál více?! Vzápětí sebou trochu cuknu, když si před nás hrcne Alex. Nevšimla jsem si jí! ,,Počkej, počkej." Vrtím hlavou a snažím se v hlavě postupně skládat dohromady vše, co řekla. ,,Jak zvykni si? Jak neuvidíš? Jak zakázané?!" Pustím vidličku. Zakázali ji měnit podoby? A jak doprdele máme asi dokončit náš plán bez toho, aby nás nevyrazili ze školy?! Hlavou se mi honily tisíce sprostých slov, střídaje mezi španělštinou a angličtinou. Nicméně se ovládám. Zatím. ,,Tak to je dobře v hajzlu." Potvrdím její slova. Odsunu od sebe talíř ve znaku, že už nehodlám pokračovat v jídle a trochu cynicky se uchechtnu. Nepřišlo mi to vtipné, byl to spíš takový ten smích, kdy je něco tak v prdeli, že nic jiného nezbývá. A tady má dobrá nálada končí. Vydržela přesně.. Pět minut. V dalším okamžiku tiše zavrčím. ,,Mám chuť něco podpálit." Zle se rozhlížím kolem sebe ,,Třeba tu křesťanku támhle. I s tím jejím přiblblým růžencem. A s ní celý kostel." Jen při myšlence na tu odpornou stavbu mi tělem projde nepříjemný chlad. ,,Ale ne. To půjde." Uklidňuji se. Uklidňuji ji. Nás. První plán stále běží. A víc než dobře. ,,Byla jsem na ošetřovně. Když to shrnu tak máme.. Komplice a zásobáře v jednom. Zdravotnice rozhodně nebyla proti a velmi ochotně souhlasila s vypůjčením materiálu." Seznámím ji s nejnovějšími událostmi doufajíc, že aspoň tohle trochu vylepší situaci. Na Aviva jen zběžně mávnu a nechám Cayluse se vybavovat s ním. |
| |||
Kůže? Jaká kůže? Ettariel Darienn Renoire Házím do sebe večeři a k tomu po douškách upíjím whiskey ve svě sklenici. Avšak ani u jídla mi není dopřán klid, protože se mú mne zastaví naše nervózní zdravotnice, která vypadá, že se v mé přítomnosti každou chvíli rozbrečí. "Jistě že si Vás pamatuji madam Renoire..." Znovu se zakousnu do jídla, ale zdravotnice neodchází, to mě ale nijak nenutí se nevěnovat mé večeři, tu mi přeci nějaká zdravotnice nezkazí že? Nebo ano? Zdravotnice nejdříve mele něco o tom, že toho mám dnes dost, a potom se zmíní o kůži, kterou jsem prý měl obdržet. V ten okamžik zastavím pohyb ruky s vidličkou někde uprostřed cesty mezi talířem a mými ústy. Pomalu vidličku odložím a podívám se na Ettariel. "Kůži hřímala? Jakou..." A pak mi to došlo. Já žádnou kůži z hřímala nechtěl. To jen studenti využili blbosti dobrotivosti naší slečny zdravotnice a šli dělat hokusy pokusy. Okamžitě se postavím. Jestli jsem před okamžikem připomínal mozkomora, tak teď je to aura Pána zla, když se mu něco nepodařilo. "Kdo vám řekl že ji potřebuji? Chci slyšet jméno a chci ho slyšet hned." Můj hlas je tichý... Až nebezpečně tichý. Dnes poteče krev, možná i doslovně. |
| |||
Velká síň Zajímavé zajímavé, tak to určitě, odpoledne s pohledným kolegou by mělo být zajímavé. A Ros vypadala tak roztomile zmateně. Třeba nebude pořád zalezlá ve sklenících. No, uvidíme. Byla jsem ovšem tak zaujatá steakem, že mi trochu unikl Rosin útěk za mrzimorskými studenty. No, jsem hodně mimo, divte se. Vždyť jsem až poté zpozorovala ptáčky ve Velké síni! A že jich je! Kolik že jsem toho vína měla? podívám se do z poloviny plné sklenky. Tak buď jsem na tom hodně špatně nebo tu opravdu někdo vyčaroval ptáčky. Snad nikomu nic neudělají, dnes už odmítám cokoli! Nikam nejdu, nikoho neléčím, máte smůlu! No, alespoň než dovečeřím. Stejně jsou ti ptáčci dobré divadlo. Pohledem přejíždím studenty ve Velké síni – mezitím pozdravím i příchozího Snapea, vypadá opravdu děsně, co mu jen ti studenti provedli, chudákovi – a zarazím se o několika zrzků. Smějí se asi nejvíc, možná to budou mít na triku právě oni. Jedna dvojčata a… druhá! Ještě ty havraspárské dívky. A tu slečnu u nich znám! Počkat, to je to zoufalé tornádo s kůží! A jejda… Opět se podívám Snapeovým směrem. Dostal ji…? Proč najednou tak váhám? Udělala jsem ze sebe důvěřivého pitomce? Po dnešním dni bych se ani nedivila, studenti jsou schopní všeho. Mám nemám, mám nemám, mám nemám… Vypadá jak po bitvě, a to přinejmenším. Nebo jako já po rozhovoru s Thomasem. Ušklíbnu se. Výborně, aneb jak si zlepšit náladu! Vyklopím do sebe zbytek červeného (z poháru), zvednu se a dojdu k němu. “Dobrý večer, Etty Renoire, vzpomínáte?“ nadhodím nejistě. Mozkomor vskutku vypadá vlídněji. I když já po probuzení budíkem bych mohla konkurovat. “Nechci rušit, taky vypadáte, že toho máte po dnešku dost. Jen jsem se chtěla zeptat, jestli…“ tak už se vymáčkni, přinejhorším budeš za blbce! “jestli vám ta kůže z hřímala stačila.“ |
| |||
Bifľomorská klubovňa --> jedáleň Sin, Caylus, okrajovejšie Mcgonagal Až ťapkajúc po studených kamených podlahách si uvedomím, že som sa zabudla obuť. Šok z toho, ze je už taký pokročilý čas mi pomohol dostať sa z väčšiny alkoholového opojenia, takže som pociťovala studené nohy. Trošičku mi motkalo hlavu, ale nevypila som toho až tak veľa na svoje pomery a chodila som pomerne rovno, veď mi na izbe ani nemotali jazyk. Skôr som bol vo fáze keď som sa cítila jedndnoducho... Že by som vedela urobiť hocičo. viem, že toto je pokyn od ministerstva, ale... Dumbledore je vplyvný kúzelník. Určite mohol spraviť aj viac, a nenechať im to prejsť. Cítim, ako vo mne rastie znova hned ako v momente, keď mi to McGonagallka povedala, aj keď pred ani nie piatimi minútami som bola ešte dokonale uvoľnená a spokojná. Farba vlasov mi v závislosti od nálady kolíše od tmavočervenej po temne bordovú, keď zbadám Wécka. Mala by som... Mala by som sa pozrieť ako vyzerám. Toto bude moja finálna podoba, povedala som si predsa že tá ktorá sa mi ustáli mi zostane. Musím si ju vryť aspoň približne do pamäte. Zatočím teda tam a s chvíľkovým zaváhaním sa postavím pred zrkadlo. Pozorne si preskúmam tvár. Toto budem vídavať každý boží deň. Budem si to musieť udržiavať kazdý deň. Neustále rozmýšľať nad tým ako mám mať vytvarované kosti, neustále sa sústrediť keď budem cítiť že sa chcem zmeniť. Zamračím sa na seba. Toto mi spôsobila moja škola. S kopnutím do steny od zrkadla odchádzam. Už teraz som to nenávidela. Vlasy sa mi na protest sfarbia po dlhom čase do obyčajnej, ťavohnedej farby, aj keď sa to už prikláňa pomaly k čiernej. Mala som chuť byť zlá. To znamenalo jednu osobu. Sin. Do jedálne vojdem s blesky metajúcim čiernym pohľadom. Zastavím sa medzi obrovskými dverami a očami nájdem profesorku. Sklopím mierne hlavu, takže na ňu pozerám mierne zospodu. Tu ma máš. Poobzeraj si ma ako zvieratko v virkuse aby si potom mohla deň čo deň striehnuť ako sup či plním stupídne rozkazy. Nič s tým príkazom nemala, ale bola tá, ktorá mi ho dala, takže som teraz nemala k nej najvrelejšie pocity. Keď vychladnem z náhleho amoku, budem vedieť rozmýšľať racionálnejšie. Možno. Keby mi stála zoči voči, musela by asi aspoň trochu zakloniť hlavu, aj keď to nebola nízka žena. Dlhé nohy spôsobili, že som sa zastavila vo výške 178 centimetroch. Hneď po Chrabromilskej vedúcej moje oči hľadajú Sinedstru. Akonáhle uspejem, bez okolkov začnem štrásovať k Slizolinskému stolu s nebezpečnou aurou okolo mňa. Zachytím vedľa nej ale Caylusa. Iba mi pripomenie, čo všetko stratím kvôli tomu zákazu. Nevie že som to bola celý čas ja. Do čerta. Fakt budem musieť otestovať Davida. Od ktorého som musela odísť presne z rovnakých príčin, z ktorých mi len viac temnejú myšlienky a s nimi vlasy. Cestou k svojmu vyhliadnutému miestu akoby som ani nevnímala nič naokolo. Caus necaaylus, s hrkotom si sadnem naproti Sin a ukážem si na tvár. zvykni si na tento xicht, lebo iný už neuvidíš. Dneska, po vyučovaní, mi bolo Zakázané! Menǐt podobu. Som v hajzli. Sme v hajzli. Všetko je v hajzli. Vysypwm z seba na rovinu, ako vždy keď chcě niečo povedať. Viem že jje dopne ČO presne je v keli pre ňu. Chceli sme sa predsa nejako dostať do zakázanej časti do knižnice. Inak to bolo dosraté všetko. Cvaknem zubami, nasrane si prekrížiac ruky na prsiach. Aby mi absencia podprsenky, ktorú som si nestihla na izbe obliecť nevadila, proste ich spevním natoľko, aby mi nebehali vpravo-vľavo. Čau Cay. Pozdravím medzi rečou a až teraz mi skĺzne pohľad na jej ruku. Nadvihnem spýtavo obočie. Ak ti to spravil nejaký idiot a ešte neleží na nemocničnom, ukáž mi ho. Mám chuť niečo zmlátiť. |
| |||
Very angry Snape Všichni co se pohybují ve Velké síni S bouchnutím za sebou zavřu dveře kabinetu, kde ještě před několika momenty měla doučování dvojice studentů, které jsem byl nucen po chybě, která by je bez mého zásahu mohla stát zdraví, vyhodit ven. Teď jsou uvnitř dva skřítci a dávají dohromady vše co dohromady dát lze a zbytek nahrazují. Já sám jen zabezpečím dveře a rychlým krokem se vydám do Hlavní síně. Vím že nejsem příliš přátelský člověk, ale ta chladná aura která ze mne teď vyzařuje by poslala do kolen snad i mozkomora. Třeba to pomůže, aby mne dnes už nikdo neotravoval. Ve Velké síni jsem během několika málo okamžiků. Zhnuseně si prohlédnu všechny stoly, zvlášť ledovým pohledem přejedu slečnu Silverin a vydám se ke stolu profesorů. Co nejdál ode všech. Když si konečně sednu, tak si k sobě přitáhnu co nejkrvavější steak a sklenici, do které vyleji obsah placatky, kterou jsem si vložil do klop hábitu, ještě než jsem vyrazil na hostinu. Dnes už toho mám opravdu dost. |
| |||
Velká síň -> Pánské toalety Profesorka a Reece Reece nevypadal vůbec v pořádku, ale já věděl, že bude. Jen je trochu zmatený a asi si uvědomil zase něco. Dělá mu problém se stále vzpamatovat. Alespoň si to myslím. Přeci jen, za dnešek toho už bylo až až. A to tenhle den ještě není ani u konce. Zívnul jsem si mírně a zatřepal jsem hlavou. "Jo, jen se toho za dnešek moc stalo a musí si všechno pořádně uvědomit a zvyknout si. Konec konců, sama dobře víte, jaký je," zazubil jsem se, protože Reece v té obří zavařovačce opravdu trávil spoustu svého času. "Huh? Opravdu?" nadšeně jsem se zeptal. Jak jinak. Na jasnovidectví dnes kvůli utužování vztahů nebyl čas, ale jsem to přeci jen pořád já. "To je pravda, neměl bych ho nechat čekat! Zítra ráno po snídani zní dobře! Snad se mi podaří vstát!" uculil jsem se a podal jsem jí ruku, abych si s ní potřásl na ustanovení dohody. "Tak zatím, běžím za ním," trochu omluvně jsem sepjal dlaně k sobě a už jsem upaloval na záchody. Otevřel jsem dveře a opatrně jsem vešel. Viděl jsem jeho záda. "Jsem tady!" ohlásil jsem hlasitě. "Nestalo se ti nic, jsi v pořádku, bylo to v jídelně moc?" pokračoval jsem starostlivě a váhavě jsem se přibližoval. |
doba vygenerování stránky: 0.81795787811279 sekund