| |||
Velká síň Sis, Rhiannon, Santeri a Gronzo, okrajově Richard Mezitím, co se sestra seznamovala s Gronzem, ládovala jsem do sebe večeři. "Povedlo," přikývnu sestře a pokračuji v jídle. Teprve až pak se zarazím a podívám se na krabičku, kterou Gronzo drží. Dožvýkala jsem sousto, spolkla jej a podívala se na robůtka a krabičku. Než mi ji ale stihl dát, přišla další kolegyně, kterou jsem zatím neznala, ale to mi nebránilo jí kývnout na pozdrav. A pak, pro změnu, přišel ještě jeden kolega, který se sestry zeptal na místo. Také jsem mu kývla na pozdrav a... no, upřímně, zůstala jsem na něm viset pohledem trochu déle, než by bylo... slušné. Jakmile se Gronzo představil, podal mi krabičku i s návodem. "Děkuji, prcku," usmála jsem se na něj, otevřela jsem krabičku a překvapením a úžasem jsem na chvilku přestala dýchat. Hleděla jsem na oba motýly, uchváceně mrkala a jen tu a tam se nadechla. Letmo jsem se jednoho dotkla prstem a nebýt papíru v rukou, asi bych je hned vzala do rukou. Chvilku mi trvalo, než jsem se probrala a začetla se. Návod jsem přečetla asi tak třikrát, než jsem konečně vytáhla hůlku, nechala její špičku poblíž motýlků, aby si na ni navykli a pak se dvakrát klepla na hlavu, přesněji na culíky. Motýlci se na ně uchytili, každý na jeden. Opatrně jsem složila návod, schovala ho do krabičky a tu pak do kapsy kabátku. "Jsou úžasní," nadšeně se podívám na Gronza. Na jídlo jsem skoro zapomněla, rukama jsem se totiž opatrně dotýkala motýlků, jež nyní seděli v mých vlasech jako spony. Mezitím jsem pohledem hledala v síni Richarda, abych mu alespoň kývnutím a milým úsměvem poděkovala. |
| |||
Hlavní síň - Chodba Alec, Regina Mluví a mluví. Mám chuť zívat nudou, ale poslední zbytky sebeovládání mě nutí zatnout zuby a vydržet to. Nadšeně vykládá o pegasech a hypogryfech, až mi z toho jde hlava kolem. Nejspíš nejen mně. Regina už se ani nenamáhá na něj reagovat. Neodpustí si poslední uštěpačnou poznámku a pak se dál věnuje své misce se salátem. Promluví až úplně ke konci, když si všimne mého, takřka nedotčeného, talíře. „Nervózní? To se ti muselo něco zdát, hraběnko.“ odbydu jí mávnutím ruky. Je dost možné, že postřehla, jak mi přítomnost těch dvou homosexuálních šašků vadí. To ale neznamená, že mě na to musí záměrně upozorňovat jen proto, že sama s tím problémy nemá. Ať mě moc neprovokuje, jinak jí nikam nevezmu a bude se dívat maximálně klíčovou dírkou. „Snad ti tu kočku jednou Daniels odpustí.“ ušklíbnu se. Nechápu, proč mu záleží na tom, aby vycházel s někým, kdo trpí chorobnou touhu po zviditelnění. Někdo by měl Shadeovi vysvětlit, že není možné se bratříčkovat se všemi. Vždycky se najde někdo, kdo mu půjde po krku. Tak, jako já. „Tak tedy hezký zbytek večera.“ kývnu hlavou k Regině, když se zvedám od stolu. Alec šel mezitím napřed, ale já rozhodně nikam nespěchám. V očích mi zablýskne a ústa se roztáhnou do zlověstného úšklebku. Snad brzy dorazí i hraběnka, až nebude její odchod tak nápadný. Teď je nejdůležitější, aby vše šlo podle plánu. Na oslavy je ještě brzy. Výjdu ze síně a ještě než se vydám za Shadem, zastavím u nástěnek, kde mě zaujmou kroužky. „Budu se ti hned věnovat, moment.“ zahulákám na něj. Začnu si prohlížet přihlášené studenty a hledám mezi nimi všechna dívčí jména. Tam, kde jich napočítám nejvícem připíšu své jméno. S vítězoslavným úsměvem se podívám, kam jsem se to vlastně zapsal. Léčení? Aha. Tak hlavně, že tam bude hodně děvčat. Všechny je vyléčím svou láskou a pokud ne, tak si alespoň hezky schrupnu na lavici. Pak mě zaujme ještě něco. Papír s výsledky z famfrpálového náboru. Acai získala pozici chytače. Myslel jsem si to. „Dobrý, můžeme jít.“ pomalu se rozejdu k Alecovi. Tváří se zvláštně a to mě nutí ke škodolibému úsměvu. Klidně kráčím vedle něj po chodbě. Ostražitě sleduji, jak kolem prochází studenti a míří do jídelny. Tady jich je až moc. Příliš nápadné. Pokračuji proto dál v cestě a několikrát zahnu. Sem tam se někdo mihne kolem, ale většina lidí spěchá na večeři. Není jich tu už tolik. „Víš proč tu jsi, že ano, Shade?“ dotážu se a zastavím. Rozhlédnu se na obě strany. Teď tu nikdo není. Vytáhnu hůlku a zapíchnu mu jí do zad. „Tak víš?“ zeptám se znovu. Můj hlas je tvrdý, bez sebemenších známek lítosti. „Jdi dovnitř.“ kývnu na dveře, které jsou před námi. Pánské záchody. „Doporučuju ti spolupracovat a nedělat žádný blbosti, pokud nechceš, abych si na tobě hned teď procvičil zakázané kletby.“ zavyhrožuju. Neudělal bych to, až tak padlej na hlavu nejsem, ale to on neví. Kolem nás se splašeně prožene jakýsi prvák. Ihned hůlku schovám pod hábitem. Díkybohu, že si ničeho nevšiml, ale to jasný signál, abychom se přesunuli jinam. |
| |||
Škola - hřiště - Velká síň Kdo si chce povídat, dojděte Nicolas a tak nějak všichni Neúspěch u něj nepřipadá v úvahu. “Jasně.” Zašklebil jsem se na něj. “Tak si ji hlavně hlídej, ať ti ji nikdo nepřebere.” Pokračovali jsme školou až na kolej. Je pravda, že jsem asi trochu spěchal, létání mám rpostě rád a když už jsme u toho, chtěl jsem se podívat na lidi proti kterým budu letos hrát … a s kterými. “Izabell, no moc sme toho nenamluvili.” Spíš nic, ale co na tom záleží, rok je dlouhý a bude ještě poměrně mnoho příležitostí prohodit tu hromadu zbytečných frází s kýmkoliv, kdo se namane. Nechal jsem se táhnout až ven. “Že váháš, nebýt těch nejasností ve školním Řádu, lítám i vevnitř.” A do vzduchu. Následoval jsem Nicolase až na střechu. Výšky, mám je rád. Vítr ve vlasech, žádná otravná země a po dostatečně dlouhé době strávené ve vzduchu, i žádné obavy. Nekonečné obzory a volba letět, pryč, daleko. Jo, kdyby to bylo tak jednoduché. “Hodně štěstí.” Křiknul jsem za odlétajícím Nicolasem. Nedokázal jsem si představit sílu, která by mě donutila letět tam dolů mezi ně. Jenom ta představa, co spolužáci dokáží, když na ně nikdo nedohlíží, nejsou znehybnění a vůbec. Nejspíš někdo zakopne, jiný se porve, padne pár výhrůžek, nešika spadne z koštěte a přeláme si pár žeber a jiných kostí. Jo, mám o svých spolužácích vysoké mínění. “Ne, to nemám zapotřebí.” Zavrtěl jsem hlavou a nasměřoval koště jen tak. Držel jsem se na pozemcích to ano, přece jenom, problém skutečně nepotřebuji. A pak se rozpršelo. Jo, déšť je fajn. Takový ten letní, lehký. Ne slejvák z kraje podzimu, který vás upoznorní na to, že se jednak blíží čas večeře a že už by jste měli taky dělat něco jiného, než lenochoda bez ruk x metrů nad zemí a bez jištění. Návrat do školy, kolej - odložit koště a mokrý hábit, vyždímat vlasy a na poslední chvíli do Hlavní síně na večeři. Kus masa potěší vždycky. Nesedal jsem si k nikomu konkrétnímu, jednak většina měla už něco rozebrané a plánovala víkend a druhak, jsem trochu promoklí, více než hladový a kdyby si chtěl někdo povídat, tak se staví. |
doba vygenerování stránky: 0.88450813293457 sekund