| |||
Kabinet - Hlavní síň Kolegové, studenti Jakmile Spencerová opustí můj kabinet, jen nad ní trochu zavrtím hlavou. Byla mladá, energická.. Trochu dětinská. Na malý okamžik zavzpomínám na svá již vzdáleně mladá léta. Vlastně jsem nebyla o tolik rozdílná. Má matka měla takovou radost, když jsem po ní zdědila magické nadání. A otec.. Ach. Nikdy nezapomenu na to, když mi matka líčila jeho výraz ve tváři který měl, když mu pověděla o tom, že je čarodějka. Nešlo to utajit. Jak mohla? Jak vysvětlit, že batole si k sobě dokáže přivolat hračky a hudební nástroje v jeho okolí začnou samovolně hrát? Nicméně jejich manželství to nezničilo, naopak. A tak to má být. Tiše si povzdychnu při vzpomínce na svého zesnulého manžela a vstanu ze židle. Mávnutím hůlky pergameny na stole uklidím do šuplíků a polic. Volně položené brko se vznese a uklidí do stojanu. S tím z věšáku postaveného kousek od dveří vezmu klobouk, nasadím si ho na hlavu a výjdu z kabinetu. Do rány mi však padne mladá dvojice. ,,Ehm ehm." Odkašlu si, abych upozornila na svou přítomnost a oboum věnuji přísný pohled. Taková nesmírná drzost. Muchlovat se jen kousek od mého kabinetu! ,,Mínus 10 bodů. Oběma." Strhnu okamžitě a bez přemýšlení. Možná, kdyby byli kdekoliv jinde, ale skutečnost, že si něco takového dovolí před kabinetem zástupkyně ředitele je do nebe volající. S tím se mlčky, ale s hlavou vzpřímenou a kamenným výrazem vydám k hlavní síni. Cestou ještě napomenu běžícího prváka, aby raději zpomalil. Ten sice přikývl, ale jakmile zaběhl za roh, dusání jeho chodidel opět nabralo rychlejšího tempa. Jen nad tím zavrtím hlavou a dojdu až k Velké síni. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem jí vcházela poprvé. Ani na den, kdy k nám domů přišel dopis. Matky napůl pyšný a dojatý obličej měl však v sobě i kapku závisti. Rozejdu se mezi stoly studentů ke stolu profesorskému. Stále v mysli vzpomínající na svá školní léta. Moudrý Klobouk měl tehdy velmi těžké rozhodování. Celé pět a půl minuty se trápil nad otázkou, zda-li mě poslat spíše do lví koleje nebo havraní. ,,Dobrý večer." Pozdravím profesory a Hagrida. S tím se usadím ke stolu. Mezitím, co si na talíř nabírám pokrmy, po očku sleduji dění v místnosti. |
| |||
Ve velké síni - Gronzo Profesorky Primose, pan Miettien "Líbit?" Delší dobu jsem musel pátrat nad významem toho slova a spojitostí se svou nastávající prací. Nenašel jsem ho. "Jsem si jist." Univerzální věta, kterou nic nezkazím. |
| |||
Chodby --> kolej --> hlavní síň Kenji a Ryan, Liv ,,A za co jsi ji jako dostal?" Vyzvídám. V hlase lze rozpoznat jasnou ukřivděnost. Proč sušenku dostal on a ne i já?! ,,To si piš, že něco proti. Až příjdeme na pokoj, sežeru všechny tvoje sladkosti, co sis dovezl z Japonska. Nemysli si, že o nich nevím." Kysele se na něj zašklebím. Ten jeho napakovaný kufr sladkostma neměl šanci ukrýt. Ne přede mnou. Lakomec jeden. Nakonec můj návrh na očumování náboru na famfrpál projde. Jenže jen co dojdeme k východu, překvapeně se rozhlédnu po pozemcích. Byl slejvák jako prase. Provazy deště padaly na zem v nekončícím rytmu. Déšť byl tak urputný, že se bojím, aby tady mrňavou Liv snad ještě nezabil. ,,Jop, to zní rozumně." Přikývnu na Kenjiho prohlášení o změně směru. Cestou se s Liv rozloučíme a oba se vydáme do nebelvírské koleje. ,,No měls to zabalený jak prase." Podotknu. Takovou prasárnu jsem dlouho neviděl, ale co naplat. S těma šikmejma očima asi nejde dobře vidět. Má zmenšené zorné pole. Pobaveně se uchechtnu nad zmínkou o manze. Jasně, že si ji přečtu. Nebo minimálně prohlédnu obrázky. Trochu se zarazím. ,,Je vůbec v angličtině?" Napadne mě, když jdeme chodbou směr měnící se schody. To už v dálce ale vidím Ryana jak si to směle vykračuje k nám. ,,No né. Tak tebe si tam nenechali? Tak to máš obrovský štěstí kámo, už jsem vymýšlel epitaf." Rýpnu si do něj. Kdo by ho vůbec na nějaké ecperimenty chtěl? Stejně je teď úplně mimo z té zmijozelské. Ale je to náš kámoš a my kámoše nenecháme ve štychu! Nějak ty dva k sobě dostaneme. I kdybychom měli Sin svázat, hodit do pytle a přehozenou přes rameno donést k Ryanovi. ,,Přesně tak Rayi." Přikyvuju. ,,Ty jseš dneska jen o salátku." Chlácholivě ho poplácám po zádech a vydám se do naší koleje. Potřebuji tam hodit tu mangu. Nehodlám se promenádovat s pornem v ruce v hlavní síni. ,,Ten bachor musí dolů." Dál do něj rýpu a když se objevíme u nás v pokoji - mangu hodím na postel. V tu chvíli si však všimnu, že terárko s Kenjiho chameleonem je prázdné. ,,Hej vole." Zaklepu mu na rameno, jelikož je ke mně otočený zády. ,,Kde máš Bruce?" Ukážu prstem na terárko. Jeho chamík sice žádné oficiální jméno neměl, ale já mu říkal Bruce. Zní to prostě hustě. |
| |||
Kabinet - Velká síň Rosalie Anne Primrose, Violet Maria Primrose, Rhiannon Kearney, Rubeus Hagrid, Rolanda Hoochová, okrajově Reece Sheehan, Isaac Meadows, Albus Brumbál, Gronzo Nadopovaný lektvarem proti migréně, který konečně zatlačil tu nepříjemnou záležitost do nevědomí, vyjdu z kabinetu a zamířím do Velké síně se konečně najíst. Žaludek protestuje proti požití lektvaru na lačno a při představě, že by měl vypít cokoli, co obsahuje alkohol, bez řádné přípravy. Nemám sebemenší představu, co bych měl oslavenkyním darovat, je to příliš narychlo a já je vlastně neznám. S Anne jsme si povídali ve sklenících, příliš krátce. Její sestra je pro mě ještě větší záhadou než Anne sama. I když mi cosi říká, že by Anne nejspíš uvítala nějaký výlet za poznáním. Povolil by ale ředitel něco takového, prostě se jen tak o víkendu sebrat, vzít obě sestry a vytáhnout je mimo bradavické zdi? |
| |||
Velká síňSis, Rhiannon a Gronzo S povytaženým obočím jsem sledovala malého robůtka. Odložím vidličku a nůž, abych se na něj mohla soustředit. Celá jsem se rozzářila nad tím, jak rozkošný byl. Je mi zcela jasné, kdo je jeho původní majitel. A to aniž by malý Gronzo zmiňoval kolej. "Děkuji, Gronzo." na tváři se mi rozlil měkký úsměv. "Doufám, že se ti v mých sklenících bude líbit." řeknu upřímně a jemně se ho dotknu. Tyhle věcičky mě vždycky fascinovaly. Měla jsem pak tendenci se k nim chovat jako k živým tvorům. Ale mezi námi.. proč ne? Kdo mě za to bude soudit. Už už se chci ptát, proč můj dárek měla ona, ale Violet přijde s vysvětlením rychleji, než otevřu pusu. Jako vždy. "Richard je nejvíc informovaný student na škole. Mohl by si založit soukromou detektivní společnost." osvětlím jí. Nevím, jak to dělá a vždycky mě to zajímalo. Ale je netaktní se ho na to ptát. "Ale musíš uznat, že tohle se mu povedlo. Pomocníčka uvítám." stočím pohled zpět na Gronza a černou krabičku, kterou drží. "Hádám, že tvůj dárek? Pochybuji, že by čekal před tvým kabinetem, aby mohl doručit dárek pro mě." zasměju se. Hlad mě přešel a teď mám vytoužené zpestření před večerní sešlostí. Nechce se mi tam. Otočím se za ženským hlasem. Myslím, že s Rhiannon jsem ještě tu čest neměla. Jméno si pamatuji, ale to asi tak vše. "Dobrý večer." odpovím jí s mírným pokynutím hlavy a zvědavými pohledy. |
doba vygenerování stránky: 1.0134470462799 sekund