| |||
Hlavní síň -> ChodbyCassandra"A víš, že už ani ne? Jsem nějaká.. zaplácnutá." zasměju se tiše a jen si na stůl sáhnu pro jablko. Spíš abych si s ním pohazovala z ruky do ruky, než abych ho fakt snědla. Na kolej se mi ještě nechce. Chci si povídat. Navíc je tu ještě ta maličkost v podobě jejího deníku. Po nějaké chvíli přemýšlení, jsem došla k závěru, že se jí na to prostě zeptám. Proč chodit kolem horké kaše? "Vaří tu fakt skvěle. Chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla na místní jídlo. U nás se jí trošku jinak. Maso máme tak třikrát, čtyřikrát do měsíce.. "odmlčím se. Není to nic, za co bych se styděla. Ne každý je bohatý nebo si žije nad poměry. Jen na to, abych se dostala sem a zpátky, šetří moje rodina celý rok. Proto si v Prasinkách nikdy nic nekupuji. Neutrácím peníze za hovadiny, pokud to není napsto nezbytné. "Většinu našeho jídelníčku tvoří rýže, ryby, zelenina a brambory na milion způsobů. Pak ještě ovoce a ti velmi odvážní jedí i hmyz. Mně osobně hmyz nevadí, ale do pusy bych to nikdy nestrčila. Jen si představím ty nožičky a tykadla, jak mě lechtají na patře a zvedne se mi žaludek." s odporem se oklepu. "Myslím, že se řešil zítřejší let v saténu." zamyslím se. Satén.. materiál, který jsem na sobě snad nikdy neměla a pokud ano, tak jsem z toho nebyla nijak odvařená, protože si to nepamatuju. "Dost příjemný nato, abys v něm lítala? Pokud to nebude podmínka, tak si s váma zalítám ráda." uculím se na ní. Na koště vlezu kdykoli mám příležitost a pokud budu mít společnost, tím líp. Můžu to brát jako šanci k tomu, jí poznat blíž. To si přece nenechám ujít. Navíc tam bude i Regi. Po chvilce si stejně sednu vedle Cass a zakousnu se do jablka, skenujíc místnost. Ani jsem se nepozastavovala u faktu, že holka z mrzimoru a z havraspáru sedí u zmijozelského stolu. Je to jenom stůl, bože. Všimla jsem si Cor. Spokojeně se cpala palačinkami u našeho kolejního stolu. Ulevilo se mi, protože když má chuť k jídlu, je v pohodě. "Trochu zvláštní, nemyslíš?" ukážu k havraspárskému hloučku o třech lidech. Alec a jeho společnost mě trošku znervózňoval. Kdyby se bavil s kýmkoli jiným.. "Zrovna Caylus a Regina mi nepřijdou jako ti, co si jen tak přisednou, aby si pokecali. Cay už vůbec, vzhledem k jeho postoji vůči gayům." přemýšlím si nahlas, ale dostatečně tiše, aby mě slyšela jen Cass. Chvíli je ještě pozoruji. No.. pokud něco chystají, tak to určitě neudělají tady.. Radši se budu držet poblíž. Kdyby náhodou. "Půjdeme?" zvednu se a položím nakousnuté jablko na prázdný talíř. Nějak mě přešla chuť. "Ráda bych s tebou něco probrala.. někde mimo." mávnu rukou do prostoru. |
| |||
Velká síňJackie, Isaac, Reece (ale ti jenom z povzdálí)Co dělám tady? Nakrčila jsem odočí a rychle zastavila. Samozřejmě, že jsem to neubrzdila a rozplácla se, jak dlouhá, tak široká, na zem. No super, teď si mě ještě někdo splete s mopem, nebo smetákem. Chtělo by to přilepit si na záda papírek "nejsem mop!". Když už jsem tak blízko u té společenky, mohla bych si skočit pro papír a nalepit si to na záda, ale to už si mě pak nikdo s mopem plést nebude, když budu normálně stát. "Au" zasténala jsem, když jsem se pokoušela vstát. Kolínko mě bolí! Ještě jsem si ho pofoukala, než jsem se postavila a na chvíli se zahleděla do blba. Ještě jsem si zkontrolovala dopis pro Jackie, který jsem měla uložený v kapse. No super, co teď? Kde může být Jackie, můžu zkontrolovat náš pokoj, jestli něco neví, ale proč by něco věděli, že? Ták, kde všude může váznout? "Svůj pokoj, nebo se může toulat po obrovské škole, nebo může být v kabinetu nějakého z učitelů. Ve velké síni, venku, tam je tak moc možností!" Říkala jsem si to nahlas, pomáhalo mi to soustředit se. Mám hlad. To je asi ten důvod, proč nemůžu na nic přijít. Až se najím, určitě to půjde líp. Palačinky! Chci palačinky. Jak do nich zapíchnu vidličku a nožem budu pomalu krájet sousto, které si za chvíli dám do pusy, kde se mi jejich marmeládová náplň bude rozplývat na jazyku... Zakručí mi v břiše a cítím, jak si ptyalin dal dostaveníčko v mojí ústní dutině. Jinak řečeno, prostě se mi sbíhají sliny. Vyrazím do Velké síně poháněna hladem. Hehe, zní to, jako kdybych byla vlak. "Š-ššššššš" pomalým klusem vběhnu do obrovské místnosti, neboli Velké síně, kde mi oči přistanou na Jackie, ke které svižným krokem ihnet zamířím. "Áhoj, prosím tě, tohle je pro tebe od McGonny" vrazím jí do ruky dopis a odcupitám k Mrzimorskému stolu. Absolutně nevnímám okolí, teda kromě palačinek, které se na mě tak svůdně smějou. "Pojďte sem, teď mi neuniknete!" Rychle se pro ně natáhnu a položím si je na talíř. Pevně zavřu oči a nadechnu se vůně toho lahodného jídla, až mě v nose pošimrá sladká vůně toho, co jsem hodlala sníst, pomalu jsem se odvážila oči otevřít, chytnout vidličku a nůž, jejiž kov mě v ruce nepatrně studil. Vidličkou v levé ruce jsem spěšně probodla palačinku, až vidlička narazila na talíř. Nůž jsem potom přiložila k vidličce a pomalými tahy sem a tam, jsem menší kousek palačinky odkrojila od toho většího. Ani na okamžik jsem pohled neodtrhla od čáry, kterou jsem mezi ukrátým kouskem a zbytkem palačinky udělala. Za okamžik se v mezeře mezi oběma částmi palačinky vylila sladká lepkavá jahodová marmeláda, kterou byla celá palačinka úplně naplněná. Menší kousek jsem vidličkou pomalinku nabodla a pozorovala, jak z palačinky marmeláda teče na talíř. Vidličku s palačinkou jsem konečně přiložila k ústům, kde jsem ji převalovala na jazyku z prava do leva a zase zpět. Na pravé straně jsem kousek sežvýkla. Do mých chuťových pohárků vytryskla sladká, až kyselkavá směs jahodové marmelády a jemného, křehkého těsta palačinky. Spěšně jsem dožvýkala a polkla. Ani jsem nevěděla jak, aleskončil ve mně celý talíř palačinek. Teprve až teď jsem vzhlédla. Reece a Isaac. Vypadali roztomile. Už jsou spolu? Ty jejich pohledy na sebe. "Awww" zašvitořila jsem tiše a pohled nasměrovala do zdi. Mně by taky bylo nepříjemné, kdyby se na mě někdo koukal, jak obdivuju svého jednorožce. Pokud se se mnou někdo chce bavit, ať přijde za mnou. Já nikam s tak plným břichem nejdu. |
| |||
Velká síň Reece Sevřel moji ruku. Kdyby to neudělal, asi bych se v jídle nimral ještě valnou chvíli. Asi bychom tu seděli hodně dlouho, protože tohle jsem neměl šanci sníst. Asi to ode mne bylo trochu hloupé. Pozoroval jsem tě.. Vážně? Rozzářil jsem se vnitřně. Ano, asi to je dost divné, že mne někdo pozoruje u jídla, ale zatím se většinou o všem vyjadřoval tak, jako bych za celou situaci mohl já, proto mne těší, že mne alespoň pozoroval, když už nic. Na druhou stranu mohl pozorovat kde koho. Ptát se ho na to nebudu, asi by si myslel, že to moc řeším. Ale hold už jsem takový. Odhrnul jsem jeho ruku z té mé a dál jsem se nimral v jídle a snažil se sníst, co nejvíc. Koukal jsem na něj trochu nabručeně. Měl jsem dost papání. Mám hlad na menší porce vícekrát za den a ne že naráz sním horu. "Dobře. Už nemůžu. Dostanu hlad tak za dvě hodiny," vysvětlil jsem. Shrnul jsem si nohou botu a vyjel jsem špičkou nohy po té jeho. Bylo moc jasné, kam nohou mířím. Vzhledem k délce mých nohou jsem se místa jen letmo dotknul špičkou a zatlačil jsem. Neměl jsem v plánu ho nějak provokovat. Jen jsem si vzpomněl. "Nemusíš se bát. Já na tvé resty také nezapomněl," uculil jsem se. Odtáhnul jsem nohu a nazul jsem si botu. Opřel jsem se rukama o stůl. |
| |||
Velká síň Acai, Richard Ano, moc krásný, usmívám se lehce Acainým směrem. Moc nevnímám, o čem všem s Richardem mluví, já házím hlavně obdivné pohledy k nim oběma, u něho je to ovšem kvůli reciznosti motýlků. Ale zaujme mě i skutečnost, že ten drobný motýlek unese i těžká zavazadla. To se bude hodit! Takže krásný a užitečný dohromady. A především slušivý. To dokazuje ten v Acainých vlasech. Měla bych přestat zírat, dám si tichou facku. Počkat, Acai se na mě dívá! Rychle se vzpamatuju. Co se děje? O co jsem přišla? Poděkování...? Aha, už asi chce jít, dojde mi a kývnu na souhlas. "Jasně, děkujeme. A jsi hodný, to nám nevymluvíš," řeknu nevinně a pospíchám za Acai. O kousek dál k našemu místečku u zeleného stolu. Pobaveně se uchechtnu. "Máš ještě hlad? Nebo chuť?" zeptám se. "Tady toho je vždycky tolik, že vybrat si je boj. Skřítci jsou šikovní... A nějak jsi zamluvila ten rozhovor před tím. O čem že jsme to...? Asi o hodně věcech. Ale satén je příjemný materiál, někdy ho zkus. Sluší každýmu. Teda máti to tvrdí," dodám na pravou míru. Ale náhodou s ní i souhlasím. A taková Acai v saténové košilce... eh, košili, blůzce, vlastně čemkoli! Ale je pravda, že jí to sluší i v barevných tričkách. Patří k ní. |
| |||
Hlavní síň Alec, Regina + označení Shadeovi pseudo kamarádíčci se z ničeho nic zvednou a odejdou. Klátič alespoň cosi tiše zamumlá, kdežto opičák se nezmůže ani na čágo. Nepočítal jsem s tím, že by se loučil se mnou a Reginou, ale že nic neřekne ani modrovlasovi? Ten kluk je ještě větší chudák, než jsem si myslel. „Ano, rodina z matčiny strany se chovu pegasů věnuje už přes dvacet let.“ potvrdím mu jeho domněnku, protože se zdá, že ho to zaujalo. Vždycky byl ulítlej na zvířata. Hodněkrát jsem ho viděl, jak si z pozemků přináší bůhví co. Každou chvilku je to něco jiného. Kotě, ptáče… Zoologickou takhle náhodou nechce? Začne se ládovat salátem a přitom sleduje ty dva šašky, které okomentuje jako slušivý pár. Odkašlu si, abych mu dal najevo nevhodnost jeho poznámky. Mluvit přede mnou o něčem takovém je naprosto nemístné a jemu to navíc připadá k smíchu. Jen počkej ty skrčku, ještě uvidíš. „Dám si pro příště pozor, hraběnko.“ otočím se k Regině a pokusím se o přesvědčivý tón. Reagovala přesně tak, jak jsem potřeboval. Z tajnůstkářského šeptání se vyklubala díky našemu hereckému výkonu debata o zdravé stravě a štíhlé postavě. Jen tak dál, Regino. Po tomhle nás nemůže nikdo podezírat. A ten salát jí neuškodí, stejnak je jak párátko. K jejím dalším připomínkám se nijak nevyjadřuji. Bylo by divné, kdybych se s ní najednou začal vybavovat jako starý známý, nehledě na to, že by po mně asi něčím hodila za to, že jí ruším při jídle. To se mi zrovna nezamlouvá. Bojuju s nutkáním jí dodatečně vysvětlit, že na výstavní figuru fungují i jiné věci než hladovka a strkání prstů do krku, jenže s takovou by mi ty její knížky vážně skončily na hlavě. A i tak bych měl pravdu, protože za čas, který by strávila v posteli by si mohla bez výčitek dopřát pořádný flák masa. „Danielsovi bezcenné informace mě příliš nezajímají...“ opáčím s úsměvem na tváři. Byl to člověk bez špetky talentu, a jediné co uměl bylo roznášet nejapné drby, o které nikdo nestál. Jeho šance uplatnit se v kouzelnickém světě byla někde mezi nulou a minus deseti miliony. Někomu holt není souzeno. Potřebné informace jsem si dokázal získat sám a kolikrát to ani nestálo žádnou námahu. Dívky jsou vážně upovídaná stvoření. K nevíře, co všechno se dozvíte během jedné společné noci. No, mít přehled se vždycky hodí. „Asi mám pro dnešek dost.“ podívám se na svůj talíř, na kterém toho mnoho zůstalo. Chuť k jídlu mě přešla po tom, co jsem uviděl mudlovskýho šmejda vodit se za ručičku s Isaacem. Ztratil brejle nebo co? To vážně nevidí, jak směšný to celé je? Tahle škola upadá právě kvůli takovým lidem. |
| |||
Hlavní síňCassandra, Richard"Je vážně krásný." Zhodnotím motýlka ve svých vlasech, když se podívám do nabízeného zrcátka. Kterého si vybrat? Kterého si vybrat? Těžké... Nakonec si nechám toho, co mi Richard připnul do vlasů a toho v dlani zase velmi opatrně položím na stůl. Po tom, co říkal nejspíš hodně vydrží, ale stejně mám pocit, že trocha delikátního zacházení k cizímu majetku je na místě. "Nic extra.." zopakuji jeho vlastní slova s neskrývaným pobavením. Je jasné, že nesouhlasím, ale jinak to nekomentuji. Samotná cestovní edice je velmi vynalézavá věc. Těžko říct, jestli opravdu věří, že jsou nic moc, nebo jestli je to jen hraná skromnost. Osobně bych tipovala spíš to první. Lidi jako on, kreativní lidé, vynálezci, svým způsobem geniální, co se svým.. výtvorům věnují už tak dlouho, mají mnohem vyšší cíle. Chtějí překonávat sami sebe. Tvořit stále odvážnější kousky, posouvat své hranice a zkoumat možnosti. Takové lidi obdivuji a zároveň lituji. Dle mého jsou to právě ty maličkosti, které považují za nicotné, nepodstatné.. co přinášejí největší radost. A jsou to právě nepovedené kousky, co je vždycky posunou dál. Ale to je můj názor. Já nikdy nevyráběla nic v takovém měřítku. "To bys byl hodný." Ani se mi nechce věřit, že je tak ochotný. "Pokud si vzpomeneš a budeš mít čas.." dodám ještě s mírným úsměvem. Cass si svého už nejspíš taky vybrala. Choulí ho v dlani jako poklad. Je to roztomilé. Kdo by odolal, že? Opatrně pohladím toho, co mám ve vlasech a všimnu si, jak se Richard rozhlíží. Je na čase se opět vzdálit. Nebudeme ho otravovat, má své práce dost. Navíc mě pohledy těch trotlů za ním dost rozčilují. Ale zarazím se. Zajímavá reakce na pouhou zdvořilostní frázi, co jsem použila. Chvilku si ho zkoumavě prohlížím, než se mi rty roztáhnou do širokého úsměvu. "Sám se znáš nejlíp, to ti nikdo nebere." bezstarostně pokrčím rameny. "A stejně jako ty si myslíš, že nejsi, já si myslím, že ano. To zase nemůžeš vzít ty mě." zhluboka se nadechnu a podívám se na Cass, abych se ujistila, že má, co chtěla. Je čas odejít. "Každopádně ještě jednou děkuji za ... součást gratulace. Nenech se rušit." mrknu na něj, otočím se na podpatku a odpochoduji zpět ke stolu. |
doba vygenerování stránky: 0.96384811401367 sekund