| |||
Prasinky - ložnice - před Velkou síní14.10. SebastianNakonec se z Prasinek nějak dostaneme zpátky na hrad. Od kluků se odpojím a jdu k nám do ložnice, abych se převlékla zpátky do uniformy. Natláskali jsme se v Medovém ráji, ale před tou půlnoční hodinou s mastňákem mám ještě čas a nehodlám být asociální u nás ve společence, zatímco skoro všichni jsou dole na večeři! Taky by mě zajímalo, jak dopadla Cassandra s incesťačkou, drby jsou za tepla nejlepší. A jestli se bude Cass cukat, tak to z ní vypáčím násilím! Schody dolů beru po dvou, několikrát si u toho málem zlámu nohy. Pískám si u toho nějakou mudlovskou písničku, kterou jsem kdysi slyšela u některého ze svých spolužáku. Mám dobrou náladu, krevní oběh mám narvaný cukrem, že je skoro divný, že jsem ještě nezkolabovala. Připadám si jako malé dítě, které se přežralo na oslavě. Zajímalo by mě, kdy mi tenhle sugar high spadne a já budu chtít umřít. Ve svém veselém cukrem poháněném trysku narazím do Seba, který vychází z Velké síně s donutem. Samozřejmě ho vidím až v poslední možné milisekundě, tak není možné, abych svůj úprk nějak zpomalila. Stačím jenom zpola vyjeknout, protože mu vyrazím donut z ruky. Donut s čokolávou polevu nejdřív nalepí na jeho uniformu, než spadne na zem. Celou tu trajektorii zoufalství následuju očima. "Ty jíš další sladký?" zeptám se Sebastiana dřív, než se stihnu zarazit, a koutky mi zacukají. To je teda pěkná popelnice! Pak se ale trochu seberu. "Promiň," omluvím se a snažím se znít alespoň trochu kajícně. Jestli se mi to daří může ale posoudit jen Seb. Sehnu se a vezmu donut do ruky, dávám si pozor, abych se čokoládou nezamazala. Dívám se ze Seba na donut a zase zpátky na svého spolužáka. "Něco mi říká, že už ho asi nechceš?" zaskuhrám, jak se snažím nesmát. Nevím, něco na téhle situaci, kde tu stojíme a mezi námi je tenhle pomačkaný donut, mi připadá hrozně vtipné. |
| |||
Hlavní síň14. října, Středa Coraline, Nathaniel, Alex, Daniel a Erika S radostí sleduji, jaké je u našeho stolu živo. Ne, že bych byla kdovíjaký fanda do velkých skupinek a takového hluku, ale někdy to neuškodí. V malých dávkách. A ještě raději vidím, jak se Cor zapojuje. Už taky bylo na čase. Po pár minutách se zdá, že už se ani nemusí tolik nutit. Naprosto přirozeně navazuje na všechno, co se u stolu probírá. Zatímco já se znechuceně šklebím na Daniela za to, jakým krutým způsobem mi připomněl zvěrstva odehrávající se na našich trénincích. O to víc je moje radost škodolibější, když nám oznamuje, že je teď také součástí týmu. Sympatií se nedočká od Cor ani od Eriky a já rozhodně nebudu výjimkou. Erika beztak musí mít radost, že má nějakou posilu, když tam má toho blbečka Ryana. Na hřišti je možná skvělej, ale vést tým bych s ním nechtěla. “Střelec, jestli se nepletu.” odpovím Coraline mimoděk, ale oči z Daniela nespustím pro případ, že bych se pletla. “Upřímnou soustrast.” uchechtnu se, načež se pořádně napiju. “Ale ono to zas tak horký nebude hele. Zvyknout se dá na všechno. I na to vstávání.” není tajemstvím, že nejsem ranní ptáče. Nejsem ani noční sova. V průběhu dne jsou tak dvě hodiny, kdy jsem snesitelná a to je asi tak všechno. Já si teda zvykala hodně těžce, ale když jsem to zvládla já, tak to zvládne taky. “Alex momentálně dává celkem důraz na všechno, co děláme blbě. Nenechá nás vydechnout, diktátor jeden. Na druhou stranu bych se nedivila, kdybychom do zápasu byli naprosto bez chybičky.” Mé nadšení z večírku trochu kazí Nathaniel s Erikou. Co je rok dlouhej se hovno děje a oni budou ještě ohrnovat nos, když se nám škola snaží nějakým způsobem vyjít vstříc a zařídit nám trochu srandy. V duchu si brblám svoje, ale nahlas neřeknu nic. Nemám důvod, obstarali to za mě Cor s Danem, já jim k tomu jen souhlasně přibrukuji. “Každej máme svoje. I večírek může bejt sranda, když si to umíš zařídit.” odpovím Erice. Nikdo přece neříká, že tam musí sedět jak pecka. Je to jeden z mála večerů, kdy můžeme chodit po chodbách v pozdních nočních hodinách a Filch nemůže říct ani prd. Kdyby Caylus nebyl idiot, tak bych věděla, jak takové možnosti využít. “Byl to super večer.” zasměju se, když mi Cor předhazuje loňské fiasko nad mísou a Daniel vytahuje Želvy ninja. “Taky mam okno, takže i kdybys nakrásno prohlásila, že jsem se nahatá proháněla po chodbách, nemohla bych ti to vyvrátit… A možná bych tomu věřila víc než tý míse.” jo, minulej rok byl divokej. Starosti s vymyšlením kostýmů nechám na ní. Ona hodí nápad, já ho zrealizuju. Takhle to u nás funguje už jakou dobu a zatím skvěle. Od famfrpálu přes ples až k večerní hodině. Zajímavé, jak se ta témata proplétají, ačkoli spolu nemají vůbec nic společného. “To by nebyl Snape, aby se nás nepokusil nějakým způsobem zbavit. Navíc… jestli máme sledovat bludičky, tak určitě nezůstaneme na okraji lesa.” odpovím Erice s pobavením v hlase. Jedna zmínka o tom nejnebezpečnějším místě v okolí a jak hned ožila. “A souhlasím s Coraline. Snape je moc velkej salámista na to, aby řešil nějaké naše rozdělení. Nechá to na nás. Buď se rozdělíme podle svého nejlepšího vědomí a svědomí… a nebo podle toho, s kým vycházíme a většina z nás tam zařve.” zasměju se, ačkoli to vůbec vtipné není. Nijak se nebojím, že by se někomu z nás skutečně něco podobného stalo. Po Jackie si určitě škola musí dávat sakra pozor, aby nepřišla o dalšího studenta. “Co vím, tak v obraně byla hodně dobrá Helen. Domenico taky docela ušel. Vlastně většina zmijozelských, takže by asi nebylo od věci mít alespoň jednoho ve skupince.” teď už spíš přemýšlím nahlas. Ani moc nevnímám, že se probírá Benji a nějaký dopis. Jsem tak zabraná do analyzování poslední hodiny boje proti černé magii, abych zjistila, ke komu se s Coraline vrtneme - v duchu samozřejmě - že zaregistruji až odchod své jednorožčí kamarádky, protože mi pod stolem zmáčkne ruku. Sotva k ní zvednu pohled, už utíká za Kenjim. Jen do toho, zlato. Místo vedle mě se velmi rychle zaplní a kým jiným, než naší kapitánkou. Jako by tu už tak nebyl dost velký rozruch. Alex začne dělat přesně to, co dělá vždycky. Provokuje. Naštěstí dnes nejsem jejím terčem já, ale naše nebelvírská návštěva. Mimoděk se ošiju. Ne, že bych doma nikdy nic takového neochutnala, ale když nemusím, tak si to odpustím. A když pak vidím, jak tlustočerva začne okusovat, trochu mi natáhne. “Humus.” zkřivím obličej a trochu odsunu talíř. Nejen, že jsem dojedla, ale červ mi právě zkazil chuť na zákusek. Na přetřes přijde Benji. Teprve teď dávám pozor, co se o něm povídá. Jeho odchod mě zaskočil taky. “Je ho škoda, byl skvělej. Zatím jsem prefekt já, než se najde někdo zodpovědnější. Což by snad neměl bejt problém.” zodpovím jednu z otázek, co Alex položila, i když se mi zdálo, že jsou spíš řečnické. Téma totiž okamžitě zavede na famfrpál. Jasně. Kam taky jinam. A to jsem si myslela, že se s Benjim dostávala do nějaký lepší fáze jejich “vztahu”. Nakonec jí trápí jenom to, že přišla o člena týmu. No, každej máme priority stanovený jinak, že jo. Zrovna se smiřuji s tím, že naše družstvo je odsouzeno k zániku, když se mnou začne třást. “Co?!” vyhrknu na ní, načež hodím zděšeným pohledem i na Eriku. “No, tak se zase uklidníme, jo? Co je to s váma, lidi? Vypadám snad jako někdo, kdo by se na takovou pozici hodil? Nebo by o ní stál? Už vidím, jak tu bandu nutím, aby běhala kolečka. Já. Která s tím má největší problém. To v týmu není nikdo, komu by to sedlo líp?” poslední větu řeknu spíš prosebně než rozhodně. Když totiž přemítám o tom, koho to vlastně v týmu máme… tak mě nenapadá nikdo, kdo by se na to hodil. A to počítám i sebe. Chudák holka nemá zrovna z čeho vybírat. |
doba vygenerování stránky: 0.83111715316772 sekund