| |||
Pokoje > Síň Nakonec jsem vstal a skončil u práce. Na školní věci mám celý víkend, teď jsem se musel dát do čištění zmoklých výtvorů, které jsem vzal ven. Netrvalo mi to dlouho. Další chvíli jsem se dost bavil nad nákresy nového ohňostroje, se kterým si vůbec nevím rady a pořád vymýšlím nové blbosti, které by po otestování v realitě přinesly další popáleniny a zlomeniny. Děkuji pěkně, tomu se chci vyhnout. |
| |||
Nejdříve jídelna a pak... Prcek jménem Gronzo, Rosí a většina v jídelně Robůtek mi vyběhl po ruce na rameno a já i s taškou, ukrývající bonsai, vyšla z kabinetu. Rázně jsem si to zamířila ven z hradu, ale v přízemí jsem se zarazila, natáhla do sebe vůni linoucí se z jídelny a v odpověď se ozval můj žaludek. "Další změna, nejdříve se jde na jídlo. To znamená, že svou novou majitelku poznáš ještě dříve," oznámím robůtkovi, otočím se na podpatku a zamířím do jídelny. Tohle je snad poprvé za celou mou historii v Bradavické škole, co jsem přišla do jídelny na večeři až po šesté hodině. Nikdy před tím se mi to nestalo. Fakt. Inu, ne, že by mi to nějak vadilo, to ne. Nahodila jsem svůj klasický úsměv a uvolněnou chůzí si to šinula k Mrzimorskému stolu. Teprve až když jsem si všimla sestry u učitelského stolu, jsem své kroky stočila tím správným směrem. Stále je to nezvyk. Docupitala jsem si to ke stolu, vzala místo vedle sestry (pokud tam je) a... zarazila jsem se. I když už bylo po šesté, ještě se nezačalo jíst. Takže jsem vlastně pozdě nepřišla. Super. "Hele, Sis, víš něco o té druhé, ne mé, pozvánce?" zeptám se znenadání sestřičky, zatímco mi Gronzo, nyní zapomenut (stává se mi to často), sedí na rameni. |
| |||
Přes záchod do Velké síně Isy, okrajově Wolfram von Wittelsbach a ti, kdo nás sledují Isy se ke mně blíží. Dívám se na něj. Usmívá se. Ovíjí mi ruce kolem krku. Sehnu se a tvář mi zbrázdí vrásky nevíry. Uklidňuje mě, vím, že jeho bříško je teď tím, o co bych se měl postarat, ale... ale... Chytá mě za ruku, jako by to myslel všechno vážně, a táhne nás na nejbližší záchod. Ano, ano. Měl bych se toho... zbavit. Dech se mi zadrhne, když si vzpomenu, čeho přesně. |
| |||
Velká síň Acai "Taková pěkná holka a ještě se nám ztratí před očima. To by chtělo do ní v noci potají něco dostat. Neznáš hypnotizéra?" napadne mě. Jen tak dál, měň téma a uvolni se! "Pak by se nevzpouzela. Zajímalo by mě, co by řekla na jahody s pěkně tučnou šlehačkou!" zasvítí mi maličko oči. Oj, dala bych si! Kdykoli a jakkoli! Trochu mlsně polknu a radši si dám do úst pár listů rukoly. To zažene mlsnou! Neúnavně žvýkám, drobet se šklebím, ale fuguje to. "Já se taky trochu hlídám, nechci si měnit celý šatník, byla by ho škoda. A máti by zuřila," poušklíbnu se. "Ale ranní běh to spraví," mávnu rukou. "Tak hezky jez, ať neskončíš jako Regi." Zamyšleně se zamračím. "Na přeměnách? To jsi určitě slyšela, ne? Alecovi se podařil výbuch a mandelinka nahodila fialovou půlku třídy. Thomas ho chtěl zabít, Will si chtěl hrát na hrdinu a tak. Znáš to, kluci," pokrčím rameny. "A Regi několik minut v kuse ječela, protože byla samozřejmě v palebné linii. Ta fialová se k ní ani moc nehodila," přiznám. "Pak jí Erika dala facku, aby se vzpamatovala, Isaac ji vyčistil, McGonagallová byla ze všeho trochu na větvi. Tak jsme pak ještě proměňovali kufříky, ale to mi zrovna moc nešlo. Mandelinky jo, to byla pohodička, ale ten kufr..." zavzpomínám bolestně na mé selhání. "A co máš nejradši? Myslím k jídlu," vrátím téma zpátky. |
| |||
Velká síňCass"Díky, snažila jsem se." S pobaveně zdviženým obočím sleduji všechny ty emoce odrážející se v její tváři. Zmatek, panika, úleva, výčitky.. tolik pocitů najednou a já bych teď dala cokoli za to, abych věděla, na co právě myslí. Ale kdybych měla hádat, tak to nejspíš bude něco ve smyslu - Doufám, že se nedívala dovnitř. Mám se přiznat? Mám mlčet? Co bude lepší? Chvilku si pohrávám s pomyšlením na to, jak by asi v ten moment reagovala. Nakonec to odsunu na - až budeme osamotě. Vyhnu se tak zbytečné scéně před spolužáky, kdyby měla přemrštěnou reakci. U holek jeden nikdy neví, ale v tom je to kouzlo. S tichým smíchem přejdu překotnou změnou tématu si na talíř přihodím ještě kus masa. Očividně si sama s kaloriemi hlavu nedělá, to se mi líbí. Holka by měla být měkká a zaoblená, krev a mlíko. Ne kůže a kosti. Bych se ještě bála, že si něco narazím nebo se odřu. Pustím se do jídla, ale koutkem oka zahlédnu Reece a Isyho. Neubráním se širokému úsměvu, když si všimnu, jak se drží za ruce. Pár jako pár a zrovna u těch dvou mi to přijde neuvěřitelně roztomilé. Jen tak dál. "Jo je výbornej." vrátím se zpět ke Cass se spokojeným zamručením. "Regi nikdy moc nejedla. Netuším proč. S její postavou se zpátky držet nemusí." pokrčím rameny. "A podle mého by ani neměla." je strašně hubená. Ale to je její věc. To poslední, co bych chtěla, je rýpat se v jejím jídelníčku. V jídelníčku kohokoli. Jejich žaludek, jejich problém. "Všeobecně diety nechápu. Pro mě, je jídlo jedna z mých nejoblíbenějších věcí. Proč si upírat něco, co mi přináší tolik radosti? By pak bylo o ničem." ukrojím si kousek masa. "I když ne všichni jsou tak nenažraní jako já." Nebo my. Dodám si v duchu a zazubím se při pohledu do jejího talíře. "Jo, prosim tě.. co se vlastně dělo na Přeměnách? Něco důležitýho po tom, co jsem s Cor odešla?" Ne, že bych byla tak pilná studentka. Vlastně je mi to celkem ukradené, ale jakékoli téma ke konverzaci se hodí. Navíc já bych jí svýma kecama o jídle mohla i uspat. Dokážu o něm mluvit hodiny a hodiny. |
| |||
Famfrpál -> Chodby -> Kolej -> Velká síň Všichni zmínění Gabriel chytal opravdu slušně. Mohl by se stát dobrou konkurencí. Pozoroval jsem spolužáky, jak hrají a jak se jim vede. Zmijozelští se převážně nezapojovali, a tak jsem to sledoval jen tak jedním očkem a druhým jsem byl úplně nepřítomný a poletoval jsem kousek nad zemí mimo hřiště. Pak konečně přišla řada na mě. Vyletěl jsem směrem k brance a akorát mávl na Gabriela na uznání, že si vedl dobře. Na povzbuzení Cayluse jsem se jen usmál a dorazil až k bráně. Otočil jsem se směrem ke hřišti a k ostatním studentům. "Tak jdeme na to" řeknu polohlasem a natáhnu si rukavice na ruce. Prvních pár střel na rozchytání pro mě bylo hračkou, ale později začalo přituhovat. S koštětem jsem ve vzduchu klouzal s neskutečnou ladností, ale nedával jsem do toho úplně vše, aby všichni neviděli, co vše se ode mě dá čekat. Jednou jsem dokonce nechal branku padnout schválně a nedaly se přehlédnout šťastné tváře, že to konečně obručí prošlo. K chytání jsem používal převážně ruce, ale nebránil jsem se ani použití koštěte při slabších ranách, které nemohly koště nijak ohrozit. Každopádně se svým výkonem jsem byl spokojený a jakmile skončil čas, kdy jsem měl chytat já, snesl jsem se znovu k zemi. Bez delších rozhovorů jsem znovu sedl na koště a vydal se směrem k budově. Musel jsem trochu zrychlit tempo, protože začalo pršet a za chvíli už byl čas na večeři, tak jsem tam nechtěl jít jako zmoklá slepice. U vchodu do budovy jsem akorát sesedl z koštěte a vzal si ho do ruky. Ještě nějaký čas do večeře zbýval, a tak jsem se vydal ke svým kolejím, abych vrátil koště na své místo. Když jsem dorazil ke své posteli, už mi vážně přišlo divné, kde mám svou kočku. Nejspíš se někde zatoulala. Večer se tu určitě zase objeví mazlivka... Schoval jsem koště na své místo a zpod polštáře z krabičky vytáhl další cigaretu. Poté jsem se znovu vydal ven z kolejí na nádvoří pod přístřešek, kde jsem si zapálil. Je dobře, že se to tu nijak neřeší. Má další cesta už směřovala do velké síně, kde už lidé večeřeli. Pohledem jsem projel celou síň a zrakem jsem se zastavil na Sebovi v hloučku dalších lidí. Vyrazil jsem směrem k nim a posadil se popodál, ale tak, aby na mě Seb viděl a kývl jsem na něj na znamení, aby za mnou pak šel. A hurá! pustil jsem se do jídla. |
| |||
Velká síň Regina, Acai! Regina se dívala zděšeně do mého talíře, já do jejího. Ta dvě sousta kuřecího masa, dva listy salátu a pár kuliček hrášku, to má být večeře? Není divu, že jsou jí vidět žebra! A i přes tričko! Nenechám si ovšem kazit chuť k jídlu, steak je výborný! A doslova se nad ním rozplývám, takže ten spokojený výraz mi vezme až kolem procházející Caylus. Ano, to mi úsměv zamrzne ve tváři. Blbeček... Ale jde k Alecovi. Počkat, je to Alec?! Je.... modrý! Probůh, co to se sebou udělal?! A Regina se přidává! To už jako dojedla? S povzdechem nad ní zakroutí hlavou a vezmu si pohár dýňového džusu. Dám si dvě vteřinky klidu, opět zvedám nůž, abych si ukrojila další sousto, když vtom... A-Acai?! Ten hlas poznám okamžitě. Lehce zaraženě polknu a vzhlédnu. "Ahoj," řeknu nejistě. "To bla pěkná práce s tou zlatonkou," nadhodím neutrální téma. Ale dlouho mi nevydrží, protože si všimnu mého bločku v její ruce! Ústa s mi šokovaně otevřou a ruce mi automaticky sjedou ke kapsám hábitu, kde ho běžně nosím. Ale já nemám hábit! Já mám svoje už suché sáčko, ve kterém jsem ho nesla a... od té doby neviděla! Sakra! Sakra sakra sakra!!! Snažím si uklidnit dech, chňapnu po deníčku. A upřímně doufám, že je Acai natolik taktní a slušná, že se nedívala dovnitř! Bože, snad ne! Ale když ho svírám v rukou, je mi lépe, klidněji. Taky mě vyděsil fakt, že jsem na něj úplně zapomněla! Blbý úkoly. "Dík, Acai, opravdu díky," řeknu upřímně, přesto s drobnými obavami. "To ti nezapomenu. Za to si vezmi tenhle steak, nemá chybu," poradím jí. "Koho by napadlo dávat na maso citronovou kůru, že jo. Ale je to úžasný. Jenom Regina to asi neocení, nedojedla málem ani lžíci hrášku," řeknu ledabyle. Přesně tak, jako by se nic nestalo! |
| |||
Pokoj -> Chodba -> Toalety -> Velká síň Reece a případní přihlížející Na jeho otázku neodpovídám. Pouze se červenám a nechávám ho, aby mne chvilku provokoval. Konec konců, pro mne je to také náležitě příjemné, nehledě na to do jakých rozpaků mne to přivádí. Přejel mi příjemný mráz po zádech a on se rozhodl zvednout a začít oblékat. Vlastně jsem celkem rád, přeci jen to bylo mé zakručení v bříšku, co ho k tomu podnítilo. Pousmál jsem se a s pomocí jeho ruky jsem se zvednul z postele. Posbíral jsem si části uniformy a obléknul jsem se. Pořádně jsem si všechno pozapínal a urovnal. Když si Reece vytáhne talisman, jen se na něj uculím. Jen si ho tak nech, troubo. Pomyslel jsem si a ještě jsem pohladil Byrona. "Promiň za to předtím," pomazlil jsem se s ním rychle. Reece už mezitím šel napřed. Snad mi neutekl. Prošel jsem společenkou a opustil jsem kolej. Reece se opíral o zeď na chodbě. Zdá se, že tady má někdo pochyby. Ale jestli se nezachová odvážně teď, tak mu to potrvá déle. Vplížil jsem se mu mezi ruce a ovinul jsem mu ty své okolo krku. "Klid. Nic se neděje. Nevím, co se ti honí hlavou. Ale nezapomínej, že moje bříško má hlad!" s úsměvem jsem ho chytil za jednu ruku a táhnul jsem ho nejdříve na toaletu. Měli bychom si oba umýt ruce. "Tak," vzal jsem jeho ruce a vklouznul jsem mezi ně, abych měl každou z jedné strany a jeho tělo jsem měl za sebou. Vložil jsem jeho dlaně pod proud vody a nabral jsem mýdlo. Jemně jsem ho vmasíroval do jeho drsných varhánkovitých dlaní a sám jsem si umyl své. Potom jsem oba páry opláchnul a utřel. Otočil jsem se k němu čelem a přitisknul jsem si ho k sobě. Položil jsem jeho hlavu na mé rameno. Vzhledem k jeho výšce to mohlo vypadat vtipně roztomile. "Neboj," utrousil jsem chlácholivě. Chvilku jsme tak postávali a poté jsem ho opět uchopil za dlaň. Vedl jsem ho pomalými kroky do Velké síně. Když jsem tam náhlednul poprvé, nebylo tam ještě tolik lidí, ale přesto přijít spolu asi něco znamenalo. Přesto si někdo všimne. Bylo mi to ale jedno a dovedl jsem si ho k našemu kolejnímu stolu hrdě s hlavou vztyčenou. Nemám se za co stydět a nemám to ve zvyku. Jen ať si někdo něco namítá. Nám to může být jedno. |
| |||
Prefektské koupelny -> JídelnaCaylus, Cass S pobaveným úšklebkem sleduji, jak odchází. Něco za něco, jako vždy. Byla bych velmi naivní, kdybych si myslela, že mi prokáže službu jen tak? Čistě z dobroty srdce? Nah.. ten kluk srdce nemá. A pokud rozdává lásku, pak naprosto z jiného orgánu. Ne, že bych si stěžovala.. Za tu maličkou bych ho nejradši nakopla do prdele, ale proč si kazit den, který ještě zdaleka neskončil. Obléknu se, čapnu deník a zamířím na kolej. Ráda bych se nejdřív převlékla. Nerada bych někoho děsila svým vzhledem. Navíc.. Chci zapůsobit a oblečení za mě udělá půl práce. Do velké síně vstupuji svižným krokem, jako vždy. Za prvé, mám neuvěřitelnej hlad. Svírá se mi žaludek při všech těch vůních a už ve dveřích si představuji všechno to jídlo na mém talíři. Nikdy jsem si nedělala hlavu s linií, je to jedna z mnoha věcí, které mi příroda nadělila a o které se starat nemusím. Za druhé, bych ráda stihla Cass. Je tu pár maličkostí, co s ní musím probrat, a které nesnesou odklad. A za třetí.. No, myslím, že první dvě bohatě stačí. Sběžně přelétnu místnost. Pár různorodých hloučků a jinak.. Je tu celkem prázdno. Hádám, že většina lidí se raději oddává jiným aktivitám než plnění žaludku. Jejich mínus. Zbyde víc pro mě. Od Cass zrovna odchází Regina, aby se přidala právě k jednomu z těch hloučků. Dost neobvyklé, když přihlédnu k faktu, že ten hlouček je klučičí. Ale tady si jeden rychle zvykne na divný věci, proto jí přestanu věnovat pozornost a přesunu se ke Cass. "Hoj." upozorním na sebe, když si sedám vedle ní. Sama většinou nevnímám okolí, když přede mě někdo položí talíř s masem. "Myslím, že tohle je tvoje. Měla by sis svoje věci hlídat." zazubím se a položím deník na stůl. Hned na to si začnu talíř plnit vším, co mi přijde pod ruku. Šilhám hlady. |
doba vygenerování stránky: 0.91236686706543 sekund