| |||
Klubovňa Bystrohlavu, spálňa a po tom Veľká sieň Je to už dáky čas, čo sme späť v škole. Zatiaľ sa nič pozoruhodné nestalo. Tania si vybehla pospať hore do izby a ja som sa uvelebila s knihou do jedného z kresiel v spoločenskej miestnosti. O chvíľu bude večera. Moc sa mi ani neoplatí začať čítať, ale, keď sa na Dejinách nič poriadne nenaučíme. Kniha v mojej ruke je na veľmi známu tému. Je fascinujúce čítať o Merlinovi z pohľadu čarodejov, po tom, čo človek vyrastal na muklovských artušovských legendách. Pozriem na hodiny a rozmýšľam, či by som nemala ísť sestru zobudiť. Pomaly vstanem z kresla a odložím knihu do police. Poskokom sa presuniem do spálne a zobudím Taniu. Tá samozrejme protestuje, ale pripomeniem jej jedlo. Kým sa dá do kopy, zhodím na svoju posteľ školskú uniformu. Je definitívne po vyučovaní. Rukou si prehrabnem vlasy, hodím na seba niečo ľahké a teplé. Otočím sa k sestre. Obe sme si vybrali to isté voľnočasové oblečenie. Usmejem sa. Ostatný nás zase raz nerozoznajú. Zamierim alebo zamierime si to do Veľkej siene. Neobzerám sa za seba. Je mi šuma, či prídem priskoro. Som hladná. Nech si domáci škriatkovia pohnú! Ak sa ešte nedá dostať dnu, stepujem nervózne pred dverami. Ak sa dá, sadnem si na svoje obľúbené miesto v strede nášho stola a nervózne podupkávam. |
| |||
Na ošetřovnu Odetta[/center] Naštěstí pro ni jsem moc unavený na to vzdorovat. Jen jsem opatrně vzal košťata a vydal se dál. Nelíbí se mi, že ona musí tahat tolik kilo a já jen dvě košťata. |
| |||
Robotí pomocník pana Cornigruma v kabinetu Očima těkám stále po místnosti a seznamuji se s věcmi okolo. "Je to tu hezké. Takové... čisté. Uklizené. Živé." Všude, kde je pan Richard je temno a páchne tam spálenina, většinou jeho vlastní kůže, přičemž já trpím. Z hlubokého zamyšlení mě vytrhla až poslední otázka. "No, při vší úctě já nejsem uzpůsoben na pocházky po částech hradu, kde zcela jasně nebudu poct pracovat. Co kdybych vám tu mezitím zalil kytky?" Octl jsem se ve svém živlu. Rovnou bych mohl zkontrolovat vlhkost, přísun živin a velikost kořenů. Pan Richard by na mě byl hrdý, i když jsem měl pracovat výhradně ve sklenících a tohle není úplně... skleník. |
| |||
Cesta na ošetřovnuGabriel, Dylan "Samozřejmě, mohlo by to být poučné," odpověděla jsem sebejistě a jeho zvláštní smích opětovala jen s klidným úsměvem. Neděsil mě, spíš se mi zdálo, že je jen zvyklý děsit. S nesouhlasným výrazem jsme sledovala, jak si Gabriel po chvíli musel oddechnout. Stále pršelo a tohle rozdělení činností se mi příčilo. "Tak a dost," hodila jsem, možná až trochu necitelně, obě košťata na zem, a vzala si od Gabriela Dylana, kterého podpíral. Ujistila jsem se, že Dylan je jakž takž schopen jít sám a jen potřebuje pomoci, ale ne nosit. "To zvládnu a ty vezmi ta košťata," velitelsky jsem kývla ke Gabrielovi, tentokrát odhodlaná o tomto uspořádání nediskutovat. "Od tří let?" obdivně jsem hvízdla. "Jsem zvědavá na tvou hru, tak se koukej rychle sebrat. Ale fandit ti nebudu," uculila jsem se a pomalu se opět rozešla i s Dylanem ke hradu. Tempo mé chůze se zpomalilo, navíc jsem tušila, že mě budou dnes večer pěkně bolet záda, ale teď jsem nic nedala najevo. Zatím se to dá snést... "Já se zatím famfrpálu úspěšně vyhýbám," pousmála jsem se. "Mmm, Kruval.. Tam je asi hra drsnější a tady ti musíme připadat jako slaboši, ne?" celkem upřímně jsem navrhla Gabrielovi svůj pohled na věc a byla jsem zvědavá, zda to potvrdí, nebo ne a hlavně jak to podá. |
doba vygenerování stránky: 0.88799500465393 sekund