| |||
Velká síň 14. října, Středa Charlie, Alastor, Anna, Diana Dianu asi plně ovládl hlad a nemyslela na nic jiného. No, ještě na bratra. Ne, nemohla by sedět sama se mnou u modrého stolu, byla by dlouho bez Thomase. Není to trochu přehnané? Viděli se před pár hodinami, ne? No, nedá se nic dělat, já musím něco řešit. Ale je to škoda... Tak se na ni ohlédnu s trochu povzbudivým úsměvem. Ano, odvedly jsme v knihovně dobrou práci! |
| |||
|
| |||
Hlavní síň - Mrzimorský stůl Ke stolu se k vám brzy posadí i Alex. Rudé vlasy, které měla ještě odpoledne nyní vystřídala špinavá blond s tmavým melírem. Posadí se vedle Acai a mrkne na Daniela. ,,Neboj, tvůj hřebínek jsem si nechala. Akorát ho mám na pokoji, takže pokud ho chceš vidět, budeš mě pak muset doprovodit." Lišácky se usměje a začne si nabírat na talíř snad od každého něco. Vypadá to, že ani pořádně nekouká, co všechno si na talíř nandává. Taky si na něm brzy utvoří velkou kupičku jídla, která začne přetékat. ,,Huh - tlustočervi? Měli jsme jich snad na hodině málo?" Pozvedne obočí, ale vezme jednoho fritovaného tlustočerva do ruky a zastaví se s ním před obličejem Eriky. ,,Ochutnáš?" Pokud přijme, dá jí ho a pokud ne, stáhne ruku zpět k sobě a tlustočerva začne opatrně ochutnávat sama. ,,Jste teda padavky." Utrousí si pod vousy a nahlédne do talíře Natovi, který si tlustočervy nandal jako jediný. ,,Hele, co je s Benjim a proč se vzdal prefektování? A kdo teď bude prefekt místo něho? A vůbec - skončil i v týmu!" Zamračí se. Nedá se pořádně říct, jestli jí jeho odchod víc zamrzel nebo naštval. Nebo obojí. ,,To znamená, že potřebuju někoho na jeho místo.. Nemůžu bejt bez zástupce kapitána.. Hoochová mi jasně řekla, ať si do zápasu stanovím náhradního." S povzdychem si podloží tvář rukou a začne se v jídle přehrabovat. Po chvilce se však otočí k Acai a zatřese s ní. ,,Co ty? Hm?!" |
| |||
Hřiště > Hrad > Pokoj14. října, Středa Patrick + zmíněníSnažila jsem se. Opravdu jsem se dnes večer snažila být na Patricka milá. Pomohlo mi k tomu posezení s Ruby, pravda, ale přesto si myslím, že jsem byla navýsost příjemná a přátelská. Neexistuje nic, co by mi za tento večer mohl kdokoli vytknout. Ani nevím proč jsem se vlastně tolik namáhala. Možná proto, že dosud mi nikdo nevěnoval tolik pozornosti jako právě Patrick. Možná proto, jak dětinsky naivní je. Také jsem kdysi taková bývala. Když nahlédnu do svých vzpomínek, měla jsem dětství, které by mi nejedna dívka mohla závidět. Mé štěstí spočívalo v maličkostech. Ve chvílích, které mi do teď připomínají, že nejsem jen cvičený kus kamene bez citů. Jediní falešní přátelé byli ti vymyšlení a nejvíce mě bolelo rozbité koleno. Byla jsem jen dítě, které se nemohlo dočkat, až vyroste. Jak pošetilá byla má dětská touha. Ve světě, který upřednostňoval čistý původ před čistým srdcem. Ve světě, kde potomci málokdy získají svůj vlastní hlas. Kde nevinnost je rychle poskvrněna a důvěra je tím nejvzácnějším zbožím. Kdybych bývala věděla, co vím teď... Někdy si říkám, zda by Patrick byl tím, kým je nyní, pokud by vyrostl ve stejném prostředí jako já. Ve stínu velikánů omámených vlastní mocí. Nejspíš ne. A právě v tom je mezi námi ten největší rozdíl. Ač ze stejných poměrů, nechápe nebo možná jen nechce pochopit mé důvody. Ve výsledku v tom není takový rozdíl. Jeho šokující doznání o jeho záměrech ve mně zabije všechny sympatie, které jsem k němu doposud chovala. Něžná chvilka, kterou jsme spolu ještě před několika momenty sdíleli, jakoby ani neproběhla. S chladným výrazem a ještě chladnějším srdcem od něj odstoupím. “Pak nejsi o nic lepší než všichni ostatní. Bezohledně si vezmeš, co chceš, aniž by ses pozastavil nad tím, co si o tom myslím nebo co cítím já.” Cloumá mnou hněv a já se protentokrát ani trochu nebojím ho dát najevo. Nekřičím, nezvyšuji hlas. Mluvím klidně. Tak, jak jsem zvyklá. Tak, jak jsem naučená. Tak, jak se od dámy očekává. Ale spalující vztek proniká do mého tónu. Prosakuje skrz mou kůži. Je znatelný v mém postoji. “Ale budiž. Ať je po tvém. Mé svolení, jak se zdá, nepotřebuješ. Ale měl bys něco vědět. Matka mi možná vybírá nejlepší kandidáty, ale vybírá je podle kritérií, které jsem jí JÁ OSOBNĚ zadala.” odmlčím se, abych ho to nechala vstřebat. “Majetný, nejlépe bezdětný a v požehnaném věku. Proč? Protože dluhy mé rodiny zaplatí jedinou splátkou. Z peněz, které si vydělal sám. Protože jeho požehnaný věk mi po jeho smrti zajistí svobodu. Protože rozhodnutí týkající se jeho rodu a jeho života jsou čistě v jeho rukou. Protože jeho volby ohrozí jen jeho samotného. Co mi ty můžeš nabídnout? Peníze svých rodičů? Pravidelné měsíční splátky? Pravděpodobnost, že s tebou budu žít víc jak padesát let a na všechno se budu muset dovolit tvých rodičů?” Znechuceně a vlastně trochu nevěřícně zakroutím hlavou. Přijde mi až absurdní, že něco takového mohl myslet smrtelně vážně. “Mám dost pozlacených klecí. Mám plné zuby toho, že nemohu dělat nic, pokud nejprve nedostanu něčí svolení. Nenávidím to. Myslíš, že mě zachráníš, když se o mojí ruku budeš ucházet? Tak to se pleteš. A pokud si mám vybrat mezi rozpadajícím se dědkem, se kterým budu nanejvýš deset let, a mezi klukem, který mě dost dobře přežije? Myslím, že nemám nad čím přemýšlet.” nedám mu šanci mu odpovědět. Vezmu z lavičky svou kabelku, přičemž všechny ostatní věci tam nechám. Včetně desky, kterou mi koupil. “Půjdu napřed, chci být chvíli sama. Ještě jednou ti děkuji za příjemný večer. Uvidíme se na hodině.” věnuji mu strohé rozloučení a ani nepočkám na reakci. Je to možná zbabělé, neohleduplné a sobecké, ale je to nutné. Nechci jeho reakci vidět. Nechci jí slyšet, přihlížet jí. Nechci s ní mít nic společného. Já k němu kromě drobných záchvěvů přátelství nic necítím a on by se mnou beztak šťastný nebyl. Mohu jen doufat, že nám oběma prokáže službu, ušetří nám čas a spoustu trápení. Že jsem jeho city a ego ranila natolik, aby mu došlo, že za to nestojím. Že zítra žádné dopisy nepošle. Velmi svižným krokem projdu kolem baráčků a zamířím slabě osvětlenou pěšinkou k hradu. Neotáčím se. Nerozhlížím se. To by mi ještě tak chybělo. Už vidím, jak jeho rodiče skáčou do stropu nadšením, že si přivedl domů zrovna mě. Jak mě srdečně vítají a žehnají našemu svazku. Jak s radostí a štědrostí jim vlastní splácejí moje dluhy penězi, co celý život střádali. Jsem tak rozrušená, že kolem Domenica s Ruby jen proletím, aniž bych jim věnovala jediný pohled. Nemám ani na jednoho z nich náladu. Jak si vůbec mohl myslet, že na to přistoupím? To jako čekal, že se mu vrhnu kolem krku a budu ho uctívat? Vždyť tím dal najevo, že názor a tvrdá práce jeho rodiny jsou mu lhostejné. Že můj postoj k tomu všemu je irelevantní. Chodbami hradu a společenkou projdu bez jediného slova, zamířím rovnou do pokoje. Před večerní hodinou se chci ještě převléct. Nemám náladu na společnost. Nemám ani chuť k jídlu. Zabouchnu za sebou dveře, kabelku odhodím na židli a vyčerpaně sebou plácnu do postele. Prý "zatím mi nic slibovat nemusíš". To se vsaď, že nemusím. A nebudu. Co si vůbec myslel, že udělám? V co jako doufal? Že jedno vydařené rande se hned rovná vydařenému manželství? Že mu jeho nápad schválím, zkřížím prsty a budu doufat, že jednou přijde moment, kdy mi na něm bude záležet? Ne. Neprošla jsem si peklem proto, aby mi to teď zkazil. |
doba vygenerování stránky: 0.77837586402893 sekund