| |||
Tréning S úsměvem sleduji situaci, která nastala. Vypadá to, že tu bude fakt zábava. I když s Angličankami očividně puberta hodně cloumá. Fakt nechápu, kvůli čemu to všechno. Jako bych byl nový školní záporák. Skoro mám až chuť odejít zpátky do Ruska, ale podlehnout hned na začátku bandě... Nebelvírských? No tak. "Páni, tady si nikdo moc s city hlavu neláme." Poznamenal jsem si sám pro sebe v ruštině. Mám tisíc chutí říct mnohem víc nahlas, že jsem Gabriel a ne holomek, ale nakonec jsem se na to vykašlal. Sedl jsem si na levitující koště a dál sledoval rozhovor, který začíná dostávat mnohem větší rozměr. |
| |||
Před kabinetem slečny Primose Naposledy jsem se ohlédl za panem Richardem a pak následoval tu milou paní do kabinetu. Nervózně jsem pohlédl na zavřené dveře a cizí prostředí, které se s laboratoří pána Richarda srovnávat nedá ani v nejmenším. Když mě položila na stůl, začal jsem šoupat nohama. "Logicky odvozeno od mého názvu, starám se o květiny, přináším jim vodu, měřím teplotu a tlak, výživovou hodnotu a taky jsem doplňková encyklopedie." Odrecitoval jsem podle toho, co mě naučil pán Richard a potěšeně zatikal ručičkami. "Jste moc pěkná." |
| |||
Famfrpál Dylan Marks, Gabriel Roux, Jacqueline Monroe, madame Hoochová “Po sestrách?“ rozesměju se. “Teda promiň, ale představa, že tě vidím v růžových šatičkách s mašlí ve vlasech na čajovém dýchánku… Já jsem tak ráda, že mám staršího bratra a ne ségru. Taky jsem spoustu věcí podědila, ale panenky, šatičky a růžová se mi naštěstí vyhnuly. Už jenom ta představa!“ oklepu se. “Já dědila lepší věci. Košťata, praky, dřevěné meče a dýky. A i opravdovou dýku jsem dostala. Vlastně přímo od bráchy. Naši tenkrát nebyli moc nadšení, podle nich jsem byla ještě ve třinácti na dýku malá, ale nakonec se s tím smířili. A nikomu jsem ještě neublížila, ani sobě, takže se vlastně nic nestalo. Navíc mi brácha dýky půjčoval už dávno před tím a učil mě s nimi, takže jsem to dávno uměla,“ mávnu rukou. Pak si trochu povzdechnu. “Proč jsou ty prázdniny tak krátké? Klidně bych ještě tak měsíc, dva, tři… no dobře, nebudeme moc přehánět. Ale ještě bych prázdniny nějaký ten den brala. Ještě, že už je teď alespoň víkend. Nemůžu se dočkat, až budou vánoce, zase na chvíli pojedeme domů. Ne, že by to tu bylo tak špatné, ale doma je doma, jak jsi sám říkal…“ na chvíli se odmlčím, abych pobrala dech. Když doběhneme ta dvě kolečka, začnu se protahovat a rozhlížet po ostatních, jak běhají, rozcvičují se a chystají se předvést své letecké umění. Zaslechnu i povyk Hoochové. Podívám se, co je jeho příčinou. A ušklíbnu se. “Jackie měla přeci jen pravdu. Gabriel je holomek. Já to jen nechápu. Chce se dostat do týmu a pak neuposlechne jeden obyčejný pokyn. Uklidit koště do stojanu. Ani bych se nedivila, kdyby ho Hoochová nevzala už z principu. Za neposlušnost. Za tu mi párkrát taky hrozil vyhazov z týmu,“ zasměju se a dívám se na Gabrielův výkon. “Ale není úplně marnej a špatnej,“ poznamenám směrem k Dylanovi. “Létá trochu těžkopádně, řekla bych a chvílemi vypadá, jako by se s tím koštětem pral. Ale to jsou určitě nějaké pozůstatky z Kruvalu, tam jsou do všeho děsně hrrr a lokty napřed. Takoví hromotluci. I když já mám zrovna co říkat,“ zasměju se. Taky jsem spíš takový hromotluk než něžná slečinka. Ale na koštěti jsem se naučila to zvládat. Kdy a kde je potřeba. Takže takový slalom ala Hoochová mě nemůže překvapit. A nemůžu si nevšimnout Gabrielovy malé nejistoty na konci. “Patří mu to, nemá se vytahovat,“ utrousím. Pak už jen zmateně a zaraženě pozoruju Jacqueline, jak se k němu blíží. “Aj, tohle nedopadne dobře,“ odložím koště a rychle běžím za kamarádkou. Ale stejně to nestihnu a její pěst dopadne na jeho bradu. “Au, to muselo bolet… jen nevím, koho víc…“ doběhnu k Jackie asi tak v momentě, kdy se do toho vložila i Hoochová. “Neblbni, ještě tě vyrazí s týmu,“ řeknu jí. “Ten holomek za to nestojí. A vůbec, co tě to popadlo? Takových naschválů si tu všichni dělají… teda jo, trochu to přehnal, ale hned se rvát?“ zasměju se. “Ale no tak… to bych do tebe skoro ani neřekla. Co blbneš?“ pak se otočím i na Gabriela s profesorkou. “Přesně tak, nedorozumění. Nic víc…“ poodstoupím od Gabriela spolu s ní a Hoochovou. “Pojď se radši ještě proletět, to tě uklidní…“ |
| |||
Před mým kabinetem Richard Natáhla jsem k robůtkovi ruku, usmála jsem se na něj a nechala ho, aby si naskočil. Pokud tak udělal, i s ním v ruce jsem se narovnala a podívala se na Richarda. "Vyřídím to sestře, ještě jednou děkuji, za nás obě," děkovně se na studenta usměji a opět si prohlédnu robůtka. "Oh, jistě, samozřejmě, však já tě tu nedržím," kývnu. Ještě chvilku postávám na chodbě, sleduji odcházejícího Richarda s šťastným úsměvem, než zajdu do kabinetu. "Tak, Gronzo. Říkal jsi, že jsi zahradnický pomocníček? Co umíš?" dojdu ke svému stolu, opatrně na něj položím robůtka a usadím se na židli. Stále sledujíc malé stvoření si přitáhnu papír, kde mám napsané úkoly týkající se oslavy. |
| |||
Před kabinetem slečny Primose Gronzo zatikal ciferníkem. Asi bych se měl vzdálit, než začne mluvit. Bylo by to trapnější, než je teď. "Kdyby se náhodou porouchal, což nepředpokládám, zavolejte mě." Dodal jsem ještě a naposledy pohlédl na svůj výtvor. Už se neschovává za moje nohy, profesorka na něj očividně udělala dojem. "No.. Mohu jít?" Zeptal jsem se a palcem ukázal za sebe na chodbu. Je pátek odpoledne. Mám spoustu povinností. Pokud svolí, v návalu radosti se pokloním na rozloučenou, zasalutuji Gronzovi a poté co udělá to samé, zmizím v chodbách Bradavického hradu. |
| |||
Před mým kabinetem Richard Zdálo se, jako bych Richarda zaskočila, když jsem viděla jeho pohled, upravení kravaty a zvláště pak přišla ve chvilku, kdy se chtěl již vzdálit. Stále jsem se usmívala, dokud jsem nezaslechla hlásek, který jistě studentovi nepatřil. Překvapeně jsem zamrkala, rozhlédla se a pak jsem na zemi spatřila maličké stvoření, schovávající se za jeho nohama. "Ježiiiš, ten je rozkošný," vyjede ze mne, aniž bych si uvědomovala, co říkal. Ihned si k němu přidřepnu, abych si ho mohla lépe prohlédnou. A pak mi začnou docházet slova, která říkal. "Pomocník?" s překvapeným úsměvem zamrkám a podívám se na Richarda, který v tu chvíli promluví. Robotek se stáhnul zpět na něj a já se narovnala. Trochu nechápavě se podívám na studenta, koumavě ho pozoruji, než se mile usměji. "To je od tebe milé, děkuji, i za sestru," chvilku mi trvá, než zformuluji odpověď. Původně jsem se chtěla ptát na to, jak to ví, ale ono je to vlastně jedno. "Gronzo, to je pěkné jméno," shlédnu s úsměvem na robota a opět se podívám na Richarda. "Ještě jednou děkuji, Richarde," znovu mu poděkuji a znovu si přidřepnu k robůtkovi. |
| |||
ChodbaDaniel + Coraline Daniel na mě vyjede, kdežto Cor se omlouvá. „No moment.“ Snažím se hájit. „Že je to pro něj jsem se dozvěděl až potom.“ Pravdou je, že bych s tím Cor pomohl, i kdybych to věděl od samého začátku. Nevydržel bych se dívat na to, jak se trápí. Kamarádi byli mou největší slabinou. Přátelství jsem si velmi vážil a nesnesl bych, kdyby mým přátelům kdokoliv ublížil. „Za to se neomlouvej mrně. Tobě pomůžu vždycky rád, jasný?“ Prsty jí laškovně cvrnknu do nosu a usměju se. „Však už pro něj nic shánět nebudu.“ ujistím Dana. „Jestli něco chce, tak ať zvedne tu svou prdel a zařídí si to sám.“ To už ale Cor začne nadšeně vyprávět o banánovníku a bramborách hozených přes duhu. Moc mi to nedává smysl. Když nad tím tak přemýšlím, Cor by se docela hodila k Ryanovi. Oba byli stejně upovídaní a kolikrát nevěděli, o čem mluví. Asi by si každý mlel svou, ani jeden nerozuměl tomu druhému, ale byli by spokojení, že je někdo poslouchá. Ideální pár. „Dobře, zamlouvám si první unitato.“ Poplácám jí po rameni. „A na odpuštění se ani neptej. Vše bylo už dávno prominuto.“ Mrknu na ní. Nechci, aby se kvůli tomu cítila špatně. Pak se naštěstí změní téma. Oběma nám oznámí, že se jí narodil sourozenec. „Páni, gratuluji. Takže z naší Cor je teď velká onee-san.“ Lehce do ní šťouchnu. Moc rád jí vidím v tak dobré náladě. Oproti včerejšku je to velký pokrok. „Jak se sestřička jmenuje?“ Začnu vyzvídat. Snad jí jméno nebude vybírat sama Cor. Jak jí znám, tak by byla schopná pojmenovat to nebohé dítě po svém plyšovém jednorožci, nebo po jiných vynálezech. „Neboj, do divadelního kroužku jsme se už s Danem zapsali.“ Ujistím jí s úsměvem. Nejspíš si na papíře našich jmen nevšimla. Dojde i na provokování Dana s Liv. „Bůh ví co se tam dělo. Ale to se nedozvíme, že?“ Neodpustím si menší popíchnutí. A pak se strhne doslova lavina, jakmile se zmíním o tom, že mám pro Cor dárek. V obou kamarádech to vzbudí obrovský zájem. Už se chystám Danielovi říct, že pro něj mám leda tak hovno, pak mi ale dojde, že i jemu jsem přivezl suvenýr z prázdnin. „Hej, hej!“ Rozesměju se, protože mě Cor začne lechtat. „Když na mě počkáte tak pět minut, tak pro ně zajdu.“ Rychle se vymaním z Coralininých spárů a rozběhnu se k Nebelvírské koleji. Oba dárky naštěstí najdu vcelku rychle. Což mě samotného udivuje, vzhledem k tomu, jaký jsem bordelář. Rychle se k oběma vrátím. „Na, tady. Speciálně pro tebe.“ Vrazím Danovi do ruky hentai mangu. „To máš na čtení. Ty holky jsou přesně tvůj typ, kámo.“ zazubím se a přistoupím k Cor. Předám jí středně velkou, otřesně zabalenou krabici. Pakliže jí otevře, najde v ní menší model velmi zvláštního zvířete. „Je to…“ Nevím co to je. Fakt ne. „Ušorožec.“ Plácnu první blbost, co mě napadne. „Snad jsem se ti trošku strefil do vkusu.“ Dárek jsem sehnal v létě, když jsem byl se svými kamarády z kapely na výletě. Jen co jsem tohle viděl, vzpomněl jsem si na Cor. Nejsem žádný specialista přes jednorožce, ale myslím, že by se jí zrovna tohle mohlo líbit. A i kdyby ne… snaha se cení. |
doba vygenerování stránky: 0.9523069858551 sekund