| |||
Cesta na kolej Isy Meadows, okrajově kdo nás potká "Dojdu ti pro věci a půjdeme, ano?" Znovu ho musím opustit, ale tentokrát se spíš rozeběhnu, abych to stihl co nejrychleji. Zmenším všechno, na co narazím, a zastrčím si to k mým věcem. Nesmím ho nechat čekat příliš dlouho, nic nevidí. |
| |||
Chodba od ošetřovny Coraline a Kenji ,,No jasně. Přece si nemyslíš, že zůstanu na tom místě hrůzy." Ošiju se. Trochu Ryana chápu. Ošetřovny a nemocnice zkrátka nejsou místa pro trávení volného času. Ty mastičky, spreje, léky, čaje, džusy, lektvary a všechno.. Dodává to té místnosti divný, nepříjemný odér. Sám pro sebe se znovu ušklíbnu nad historkou, kterou jsem Ryanovi nakukoval. Chudák, pokud mi uvěřil, zaručeně se tam teď klepe. ,,Nic si nedomýšlím!" Zabručím uraženě a dělám, že se mě její šťouchnutí dotklo. ,,Ale slušelo by vám to." Šťouchnu na oplátku já do ní. To už se za námi ale řítí saké. A taky mne shodou náhod začne ujišťovat o tom, o čem Cor. Až moc ujišťování o něčem, co neexistuje ne? Podezřelé! Věnuji mu lišácké zašklebení. No jasně, jasně. ,,Vy jste mu byli shánět kůži? Děláš si prdel?" Obořím se na Kenjiho. ,,Ty jsi na to přistoupil? Proč si proto ten blbeček nebyl schopen jít sám?" Cor celou situaci naštěstí zachrání radostnou novinou. ,,No nekecej! Gratuluju!" Poblahopřeju k novému přírůstku do rodiny Spencerových. ,,Ale máš se na co těšit. Počkej až vyroste. Určitě jsem se ti zmiňoval, že mladší sourozenci jsou zlo." Vzpomenu si na svou mladší sestru Nicol a chtě nechtě se ošiju. Malá zákeřná chobotnice. Nad zmínkou o Liv se jen zazubím. To jsou všichni tak zvědaví? No jasně že jo! ,,Jen jsme si povídali!" Snažím se ubránit naši včerejší poklidnou procházku. ,,Za McGonagallovou se mi taky nechce.." Zamumlám. Naše kolejní vedoucí byla přísná. Ostatně to všem předvedla na hodině. ,,Počkáme na tebe ale venku jo?" K ní dovnitř kabinetu mě nedostane. Ne dobrovolně. ,,Ty jsi číslo." Rozesměju se její historce a přátelsky ji vezmu kolem ramen. ,,Jsem rád, že už je ti líp. Vyděsila jsi nás." Prohodím a zvědavě kouknu na Kenjiho. ,,A co máš pro mě?! |
| |||
Kázání na hřišti Gabriel Roux, trenérka Hoochová a okrajově Angie s Rebeccou Zaslechla jsem pískání na píšťalku a následně řev trenérky Hoochové. Samozřejmě řvala po mne, protože jsem se chystala znovu uvalit tomu debilovi. Zavrčela jsem tiše, když Gabriel vypustil další poznámku. Vzpomněla jsem si na Angie. Jen dělat, že ten kretén není kousek ode mne a jako bych ho ani neviděla. Povzdechnula jsem si a zklidnil se mi tep. Zavřela jsem na moment oči a poslouchala, co povídá trenérka. Možná jsem se nahněvala kvůli hlouposti. Ale to nic neměnilo na tom, že se Rebecce něco mohlo stát. A ono je pěkné říci, že je v pořádku, ale už jen to, že někomu se líbí, že si někdo nabije kebuli o zem, když spadne, není vůbec správné. A trenérka evidentně neměla vůbec páru, proč dělám to, co dělám. Ten blb zase promluvil. Otevřela jsem oči a dlaně jsem mírně zatnula. Nemohla jsem mluvit s trenérkou před ním. Rozptylovalo mne to a štvalo mne to. A jeho milé gesto? Ať si ho strčí někam. "To je dobrý," ucedila jsem mezi zuby a poodešla jsem bokem, ale tak, jak mi to její sevření dovolilo. Naznačila jsem jí, že nehodlám mluvit před ním. "Když je tak schopný, tak ať laskavě neúmyslně nenechává svoje koště těsně nad zemí. Někdo by se mohl zranit. A to přece nebyl jeho úmysl, že?" byla z mého projevu k trenérce slyšet ironie. A nejen v mém projevu. Jistá souvislost byla znát v celé té situaci. On ohrozil kebuli někoho jiného a já mu chtěla rozbít tu jeho. |
| |||
Z knihovny před kabinet profesora SnapeaWolfram, náhodní kolemjdoucí, profesor Snape (pokud otevře) Jeho překvapení mi neuniklo. Moc jsem tomu nerozuměla. Čemu se zase diví? Že jsem ještě neodešla? Jo, to se taky divím, možná kdyby za mnou nechodil jako pes... Nesnáším psy. Zmatek v hlavě neutichal a bolest ve spáncích se znovu přihlásila o slovo. Na chvíli jsem od Wolframa svůj pohled odvrátila a zadívala se do uličky, kterou jsme přišli. Potřebovala jsem ulevit své mysli. Za běžných okolností jsem byla schopná říci během celého týdne méně slov, než jsem teď ztratila s tímto spolužákem. Jako kdyby to nebyla Isaacova věštba, ale prokletí... Sledovala jsem police s knihami a poslouchala jsem ho. Měl pravdu, a tak jsem jen dvakrát opatrně přikývla. Když domluvil, chvíli jsem otálela. Konečně, asi po půl minutě ticha, jsem oči zvedla a znovu se na něj podívala. "Dobře," odsouhlasila jsem jeho názory. Ohledně Snapea se zrovna on nemůže plést. Sice se mi nechce ani za jedním z profesorů, ale když už s tím něco mám udělat, tak to budu muset překonat. Tiše jsem si povzdechla. Nic víc, ovšem. Kdybych zůstala na té pitomé louce nedaleko kvílících potrhlíků na koštěti... Kdyby jsou chyby. Tohle přežiju. Pevně rozhodnutá nemluvit s Wolframem o ničem jiném, než o lektvaru a hrozícím nebezpečí, jsem se vydala směrem pryč z knihovny. Neohlížela jsem se, krok jsem měla celkem rychlý, i když kratší, takže to bylo takové dívčí cupitání, trochu rozčilené a roztěkané. Společně, pokud Wolfram tiše nezdrhl, jsme došli až před Snapeův kabinet. Drobných pár sekund jsem vyčkávala. Zaklepe on? Možná by si i on měl stoupnout dopředu a já se za něj schovat. Jeho Snape uvidí radši, než břídila ze svých hodin. Dobře jsem si vzpomínala na první hodinu lektvarů. Snape tehdy prohlásil něco o namyšlené princezně z Krásnohůlek. Ano, myslel mě. Jestli ale Wolframovi těch 10 vteřin nestačilo, zaklepala jsem sama. Rty úzce semknuté, zatvrzelost v očích, ale i určité odhodlání. |
doba vygenerování stránky: 0.83773994445801 sekund