| |||
Dominicův obchod s hudbou > Hřiště14. října, Středa PatrickVášnivé tóny tanga Patricka příliš neoslovily, z čehož jsem byla tak trochu zklamaná. Ne proto, že bych takovou hudbu poslouchala každý den, ale proto, že zrovna tango patřilo k mým nejoblíbenějším tancům. Pokud už jsem měla tu příležitost tančit s někým, kdo věděl, co dělá. Když pak můj společník pustí onu rytmičtější hudbu, o které mluvil, nelibě nakrčím nos. Nechápu, co se na tomhle může někomu líbit. Vždyť je to směsice zvuků, co sotva dává dohromady nějakou melodii a to už nemluvím o prostotě textu, který bych o přestávce na koleni zvládla napsat taky. Počkám si, až Patrick zase zapluje mezi regály a desku vrátím tam, kde ji našel. Zaženu u toho nutkání tu věc zadupat do země a prokázat tím světu službu. Patrick se během několika okamžiků vrací a v ruce dřímá další desku. Na moment ve mně zatrne při představě, že bych znovu musela poslouchat nějakou podobnou ohavnost. To se naštěstí nestalo, neboť mu nedovolil se na desku ani podívat. Podezřelé. Ovšem nic nenamítám, když za můj dárek i za tajuplnou desku zaplatí na pokladně a v doprovodu nasupeného pohledu prodavače nás oba vymanévruje z obchodu. Venku už je tma a ulice jsou v podstatě prázdné. Doslova mě to svádí k líné procházce za svitu měsíce. Který ale není vidět, protože je zataženo. A Patrick očividně není naladěný na stejnou vlnu, protože mě samým nadšením v podstatě táhne na druhou stranu Prasinek. Kriticky se rozhlédnu po místě, které ještě před několika hodinami obletovaly děti všech možných věkových kategorií. Ošuntělé prolézačky zažily jistě lepší časy a nechci ani dumat nad tím, co všechno bych našla v tom pískovišti, které zapomněly zadělat. Už už se nadechuji, abych se pichlavým tónem ujistila, že ode mne snad neočekává, jak budu tímto prostředím nadšená. Co víc. Že snad propadnu infantilní touze na některou z těchto atrakcí vlézt. Jenže Patrick mě předběhne. Se slovy, která dost dobře zní jako úvod do žádosti o ruku, vytahuje onu mysteriózní desku. S očekáváním přešlápnu z jedné nohy na druhou. Naštěstí se neozvou žádné bubny nebo křik. Místo toho zaslechnu libé tóny waltzu a koutky mých úst vylétnou nahoru. |
| |||
Středa 14. říjnaMedový ráj >> Přesun do Hlavní síněRebecca, Sebastian, zmíněníS pobaveným výrazem se zakousnu do zbylé cookiesky, přičemž poslouchám pošťuchování těch dvou. Ne, že bych se chtěl nějak přehnaně vychvalovat, ale to s tou úponicí se mi povedlo. Becca není naštěstí vztahovačná a bere to s humorem, stejně tak Seb, který působí v naší společnosti naprosto v pohodě a uvolněně. Je docela fajn vědět, že ne všichni Zmijozelští jsou chladní a zapšklí. „Jemný vánek o jarním ránu? No, já bych to přirovnal spíš k vichřici. Pořádná zimní vánice.“ zazubím se, když se Becca začne srovnávat s počasím. „Jen Domenico o tom teda zatím ještě neví. Ale to nevadí. Nezná, pozná.“ Snad bych i dodal něco ve smyslu, že doufám, že k tomu poznání nedojde někde v kumbále na košťata, ale nechám si to pro sebe. Přeci jen, sedí tu pořád Seb. „Budeš tlustá, Unitato.“ pokárám kluběnku, která mezitím ujídá z Beččiny vafle. „Jsi jak bezedná. Za chvíli tě nerozeznám od Buclaté dámy.“ provokuji jí, ale nemyslím to samozřejmě vážně. Jen ať jí, když jí chutná. Beztak je ještě ve vývinu a alespoň nebude Daniel pindat, že jí nekrmím. Už takhle stačilo, že si přivlastňoval mého chameleona, o kterém tvrdil, že ho tejrám hlady. Tak určitě. „Bezva, domluveno. Večer jsem s tebou ve skupince a běda, jestli mi neporadíš! I když ono je to stejnak jedno, na mě a Daniela je ten slizák už celejch pět let zasedlej. Věděli ste, že před náma použil zakázanou kletbu?“ Dobře, bylo to proto, aby mě a Danovi zachránil zadek (a nejspíš i holý život) před akromantulemi, ale musím to trochu zdramatizovat, ne? „Sme měli s Danem školní trest v tom lese a najednou Snape vytáhl hůlku a už řval avada kedavra. Nikdy sem nic takovýho v praxi neviděl. Bylo to docela děsivý.“ Fakt, že jsem se tehdá málem posral strachy už raději nezmiňuji. V tu chvíli jsem vážně věřil tomu, že tam všichni zařveme. Kam se hrabe drhnutí kotlíků kartáčkem na zuby... „Každopádně...“ odsunu od sebe prázdný talíř duhové rolády a zvednu se na nohy. „Už asi půjdu. Jak to vidíte vy?“ tázavě na Seba s Becc pohlédnu. Kluběnku, která doteď poskakovala kolem Beccy vezmu opatrně do dlaní a posadím si jí zpátky na rameno. „Už jsi měla víc, než dost, nenažranče.“ zakřením se. „Od šesti je večeře a já bych možná ještě něco pojedl. Něco nesladkýho. Co vy, jdete taky, nebo se ještě zdržíte? Nezapomínejte, že to taky může bejt vaše poslední jídlo v životě. Před tou večerní hodinou, jestli chápete...“ Pakliže se rozhodnou zůstat, rozloučím se s oběma, v opačném případě se všichni tři vydáme zpátky do hradu. Venku už je tma a teplo taky zrovna není, proto ocením, že mám na sobě kabát. Ještě, že jsem si ho vzal. Jakmile jsem zpátky, automaticky zamířím do Hlavní síně. Bez rozmýšlení se posadím k Nebelvírskému stolu a pozdravím přítomné, když v tom si uvědomím, že je tu nezvykle prázdno. Kde jste kdo? Kde je Ryan a zbytek party? To tu jsem vážně jen já a Chris? Tomu se mi nechce věřit. Zvednu hlavu a rozhlédnu se. Sedí tu ještě Diana s Thomasem a Cassandrou, kdežto Daniel s Erikou jsou u Mrzimorských s... Ach bože. Srdce se mi v tu ránu zastaví. Za normálních okolností bych neváhal ani chvíli, vstal a šel za nimi, jenže to by vedle nich nesměla být Coraline. Myšlenky na ní byly pořád příliš bolestivé a představa, že s ní mám vést nějaký smysluplný rozhovor bylo děsivé a zároveň tak trochu nepředstavitelné. Co bych jí asi tak řekl? Ještě donedávna bych se s ní bavil o všem možným i nemožným a rozebral kdejakou kravinu, kdežto teď mě nenapadá nic, o čem bych si s ní měl povídat, aniž bych jí tím nevědomky nepřipomněl tu nehodu, nebo Jackie. Nechtěl jsem přilívat olej do ohně a způsobovat jí ještě větší bolest. A tak tam tak sedím s Unitatem na rameni a přemýšlím, co bych měl udělat. Vstát a postavit se tomu čelem jako chlap? Nebo to nechat být a raději dopřát Cor ještě nějaký čas? Co by bylo lepší? Respektive, co by bylo lepší pro ní? |
| |||
U Tří košťat -> Cesta do hradu 14. října Jsem příjemně překvapená, když Domenico zaplatí za všechno, za co měl a bez řečí se vydá směrem k východu. Netváří se sice zrovna dvakrát šťastně, ale na tom mi vlastně zase tolik nezáleží. Hlavně, že jsem získala, co jsem potřebovala. Hlavně že dnešek se vyvrbil tak úspěšně. Bylo to náročné, ale stálo to za to. Něco jako nespokojený Domenico mě vážně nerozhodí. Místo směr hrad ale míříme směr nějaký pitomý zverimex. Svůj nesouhlas projevím dostatečně důrazně, ale jako kdybych mluvila do zdi. Moje ruka je uvězněná v jeho pařátech a dvoumetrový stožár mě dál nekompromisně táhne k místu, kam bych nikdy dobrovolně nevstoupila. Zkusím si ještě postěžovat, že jsem unavená a že mě bolí hlava, ale ani to ho neobměkčí. Budiž. Budu tedy o to víc nepříjemná. Chvíle ve zverimexu byly celou věčností. Notnou dobu jsem jenom naštvaně pochodovala mezi regály tam a zpátky, očekávajíc, že Domenico vybere všechny ty pitomosti, za které je škoda vyhazovat peníze a půjdeme. Když ale ani po deseti minutách neměl hotovo, a ještě k tomu měl v rukou ty nejošklivější obojky, které zverimex nabízel, prostě jsem musela zakročit. “Proč já se vůbec namáhám.“ Postěžuju si otráveně, abych mu dala jasně najevo, jak moc mě vlastně obtěžuje vybírat něco pro kočku. Aby toho nebylo málo, musím si dokonce vybavovat, jak ta jeho malá zrůdička vypadá, abych mohla správně odhadnout barvy a střihy. Je s podivem kolik variací v sortimentu je. Jak je vůbec možné, že se pro něco tak bezcenného, jako je zvíře, vyrábí takové ohromné množství i celkem hezkých a drahých věcí? Proč se raději ta zbytečná energie nevěnuje něčemu, co má smysl? “Jaký že má ta tvoje zrůdička oči?“ Zajímám se, nikterak nadšeně, ale už hledám mezi azurově modrými obojky ten správný. Kdyby to nebylo pro zvíře a kdyby to nebylo pro Domenica, možná by mě to i celkem bavilo. Samozřejmě bych to nikdy nepřiznala, ale soustředit se jenom na souhru barev a střihů byla vždycky moje oblíbená činnost. Bohužel se z mého talentu teď bude těšit i něco tak bezvýznamného, jako je Domenicova kočka. Samozřejmě až s mojí pomocí nakonec vybíráme ty správné obojky, i s tou pitomou rolničkou na které Domenico tak infantilně trvá. Jako kdyby nestačilo, že ta kočka se fyzicky na hradě nachází, ještě dokonce musí být slyšet. Fakt, že už je tma mi dojde přesně za vteřinu po tom, co vyjdu ze dveří. Šokovaně se zarazím na místě překvapeně zírám do tmy, která je osvícena jenom chabým světlem z pouličních lamp. Stojím notnou chvíli, což musí působit divně. Nechci, aby Domenico pojal jakékoliv podezření, a tak si pohotově položím dlaň na čelo. “Zamotala se mi hlava.“ Oznámím mu, ale vlastně ani neočekávám, že by s tím hodlal něco udělat. Je mi víc než jasný, že kdyby mohl, klidně by mě ještě strčil do příkopu a utekl, aby už měl pokoj. Ale nemůže. Pro tentokrát přijmu Domenicovu ruku i s jistým vděkem. Na jeho poznámku o společné cestě jenom něco souhlasně zamručím, ohledně Coby se nevyjadřuju vůbec. Zatímco se ustavičně otáčím za podezřelými zvuky, které se ozývají ze všech stran, pomalu jdeme tentokrát už skutečně zpátky do Bradavic. Na jednu stranu jsem ráda, ale cesta tichou tmou slabě osvětlenou lucernami je skutečná výzva pro moje nervy. Zatímco se snažím vyrovnaně dýchat a nedat na sobě znát, jak hrozně nervózní vlastně jsem, otáčím se za každým zašustěním, což zapříčinilo za tu krátkou trasu z Prasinek už moje třetí zakopnutí. Domenico není hlupák, už dávno mu musí být jasné, že něco není v pořádku. Úplně se mi nechce přiznávat barvu, vymyslet náhradu mi zabere jenom chviličku. Další lež už pro mě nic neznamená. Zastavím se na místě, čímž donutím zastavit i svého společníka, kterého ještě pořád držím za ruku. “Počkej.“ Zamumlám, zatímco si dávám ruku před oči. I když je tma, mohly by mě prozradit. “Je mi zle.“ Hrát si na chudinku není úplně můj styl, ale zoufalá doba si žádá zoufalá řešení. Obtáčím mu roztřesenou ruku kolem paže, abych tak mohla následovat jeho kroky, zatímco tu druhou si pořád držím před obličejem. Hlava mi poklesne k zemi, abych mohla škvírou mezi prsty sledovat zemi pod nohama. Je to ten největší ochranný prostředek, který v tuhle chvíli mám. “Jdeme.“ Hlavně ať už jsme rychle zpátky. |
| |||
Před nástěnkou -> hlavní síň Středa 14. října Uchechtnu se. “Ne, díky, sama si odnáším dva. Jeden dám asi mamce, ale druhej mám pořád jaksi navíc. Já na tyhlety holčičí blbosti moc nejsem. Ani nevím, jak se to pořádně nosí,“ pokrčím rameny. “Moc mě na to neužije. A spánek je zdravej, ale všeho s mírou, víš? Nic se nemá přehánět,“ zazubím se. Pak přikývnu na ti večeři a vydám se s ním do hlavní síně. Při otázce na Ryana sebou trhnu. “Co by bylo? Ryan je pitomec…“ zabručím s o dost horší náladou. “A já taky. Trochu se napiju a pak nevím, co dělám,“ zavrtím hlavou. “To je jedno…“ je vidět, že o tom nechci mluvit. A už vůbec ne, když zamíříme k mrzimorskému stolu. “Ahoj,“ usměju se na holky trochu nejistě. Jednak je to trochu díky pokažené náladě a vzpomínce na Ryana, jednak přítomností Coraline. Nějak… nevím, jak se k ní chovat, co říct… byla u toho, když Jackie zemřela. Byla ta poslední, kdo s ní mluvil, kdo ji viděl naživu. Trochu jí to i závidím. I když moc dobře vím, že není co. Ale Jackie by mi pomohla Ryana zpacifikovat, zvedla by mi náladu, odvedla myšlenky jinam. A přítomnost Coraline jen znovu otevírá tu díru, co mi po Jackie zbyla a o které jsem si myslela, že už je skoro zahojená... Raději se tedy začnu věnovat jídlu. “No… lepší… Jak pro koho. V sobotu máme od sedmi,““ pokusím se navázat na rozhovor. “Mně to teda nevadí, ale je tu pár jedinců, co nerado vstává,“ pokrčím rameny a… raději se vrátím k jídlu. Vážně je to takový trochu napnutý a o nenucenosti si asi můžu jen nechat zdát. Proto jsem docela ráda, že nás Brumbál vyruší. “Ajé…“ ujede mi s povzdechem. “Halloween… ten svátek mám docela ráda, ale večírky mě nějak neberou,“ utrousím. |
| |||
Večeře v Hlavní síni Středa, 14. 10. Cassandra Stihla jsem si jen nandat jídlo na talíř a už se objevila Cassandra. A jo, mi vlastně máme dneska trénink! docvaklo mi poněkud pozdě. Málem jsem na to zapomněla! Ale bude vůbec trénink, když je Obrana proti černé magii? ,,Ahoj, Cass, vůbec netuším. Kayla mi nic neříkala. Vlastně jsem ji neviděla od Nitrozpytu. Jakoby se po ní slehla zem." Kam se asi naše kapitánka ztratila? ,,Měli bychom začínat někdy po sedmý, ne? Ale od osmi máme tu hodinu se Snapem, takže to asi nemá cenu. Ale, jak říkám, nevím. Třeba..." V půli řeči jsem byla přerušena Brumbálem. Zmlkla jsem a poslouchala, co důležitého nám chce říct. Ale ne... Halloweenskej večírek? A kostými? Proč se pokaždý musíme převlíkat do kostýmů? Obrátila jsem raději svou pozornost zpátky na Cass a snažila se navázet tam, kde jsem přestala. ,,Co jsem to... Jo, už vím. Chtěla jsem říct, že třeba budou vědět něco ostatní, ale ti jsou asi v Prasinkách. Třeba je tam naše kapitánka taky?" |
| |||
Knihovna ---> Velká síň Cassandra, Richard a už neosamělé dvojčestředa 14. října Eeeeee! Zvrátím hlavu, když mě Cassandra zase dovede k učení. Kecnu si na zadek a chvíli koukám jen tak po vejrech než se z nudy začnu věnovat oné vybrané „lehčí“ literatuře. „Co si to o mě myslí? Že sem nechápavá? Nebo že na to nemám kapacitu? A jakej má problém s bráchou?“ Trochu se zamračím, ale na další úvahy nemám čas, protože Richard oznámí, že je šest hodin. |
| |||
Hlavní síň Studentctvo a profesoři 14. října Konečně jsem nemusel řešit žádné nepříjemnosti s Popletalem ani se neúčastnit žádných výborů. Pohladím tedy Fénixe po jemném peří, které si právě před chvílí dočistil a opustím svou pracovnu. Moc často se nestává, abych se studenty večeřel. Právě proto, že po většinu času jsem mimo hrad a většinu práce, za mě vykonává Minerva. A já jí stoprocentně věřím. Jako každému z profesorských řad. Jakmile vstoupím do jídelny, na tváři mi pohrává mírný úsměv, který značí, že mám dobrou náladu. Usadím se u profesorského stolu na svou židli, kde po mé pravici sedí Minerva a všechny přítomné kolegy pozdravím. Samozřejmě si stačím všimnout, že nejsme rozhodně všichni. ,,Zdá se mi to, nebo naše profesorské řady nějak prořídly?" Mrknu na Minervu a natáhnu se pro kuřecí stehýnko. Mé oči zaujal však obrovský zmrzlinový pohár, stojící přímo přede mnou. Jako kdyby skřítkové snad měli nějaké tušení. Chvíli s přítomnými kolegy jen tak diskutuji a večeřím, načež si ubrouskem přejedu po rtech a otřu si také ruce. ,,Nu, hádám, že je asi nejvyšší čas." Pomalu odsunu židli, na které jsem doposud seděl a postavím se. Dojdu k oltáři, před kterým obvykle mluvím a Minerva upozorní na můj projev hlasitým zacinkáním na skleničku. Obyčejné zacinkání by pravděpodobně přes celý ten šum slyšet nebylo, ale Minerva je zdatná čarodějka a hlasitostní kouzlo ovládá na výbornou. ,,Dobrý večer, dobrou chuť," začnu s úsměvem. ,,Nebudu vás od večeře vyrušovat dlouho, mám jen jedno krátké oznámení, které možná některým z vás zpříjemní večer." ,,Rád bych oznámil, že v pátek 31. října se bude konat obvyklý haloweenský večírek. Pravidla jsou jako každý rok stejná. Vstup na večírek je umožněn pouze v kostýmech a jako vždy proběhne soutěž o ten nejlepší. Ten, kdo bude mít nejhezčí, nejnápaditější a nejzajímavější kostým vyhraje cenu. Bližší informace o večírku budou jako vždy vyvěšeny na nástěnce." |
doba vygenerování stránky: 0.91329717636108 sekund