| |||
Ze skleníků na ošetřovnu Ryan Daniels, Ogata Kenji, Daniel Fletcher, Emily Senders, Rachel Leaman, Poppy, Rosie Annie, Santeri Bee mi odletí z dlaně a já ji hned položím do klína a stáhnu v pěst. Maličko u toho lechtal, navíc asi nejsem zvyklá na dlani opatrně nosit malé polovíly, tak mě chytla drobná křeč do zápěstí. Ale stálo to za to! “Čaje nemám nikdy dost, hlavně když je tak výborný,“ ujistím Ros. “A nabídněte si, pane profesore,“ mávnu rukou k tácku, na němž bylo posledních pár kousků sladkých košíčků. Nakonec se ta oslava hodí, profesoři se o ty další postarají! Akorát se nadechnu a chci se zeptat, jestli pan kolega zítra večer přijde, když vtom se tam objeví Miky! Ano, pěkně jsem se ho lekla, když jsem si uvědomila, že se ke mně blíží kupa čepiček, zpod nichž vykukuje skřítčí hlava. To jsem nečekala. Věnuji mu na uvítanou úsměv, sám je takový veselý chlapík, snad je tu v Bradavicích spokojený. Usměji se a zadoufám, že přišel taky na čaj. Nebo pro další čepičku. Opak byl pravdou. Povzdechnu si a vstanu. “Je mi líto, ale práce volá, snad ne nijak vážná,“ vzpomenu na včerejšek. “Tak se tu mějte hezky a snad se ještě uvidíme. Třeba u večeře,“ nadhodím a už jdu ke dveřím. Na poslední chvíli se otočím. “Rosie, my jsme zamluvily ty bylinky,“ uvědomím si, že jsem sem vlastně šla s nějakým účelem. “Tak já se ještě někdy stavím. Nebo… mi něco můžeš vybrat, kdybys měla čas, ty stejně víš nejlépe, co by měli znát. Ale klidně ještě přijdu,“ dodám, počkám si na odpověď, kývnu jim na pozdrav a vyjdu ze skleníků. A neotálím, je přede mnou pěkný kousek cesty! Zpočátku popobíhám, pak stejně skončím u ostré chůze. Je pravidelná a ve výsledku rychlejší. Ale asi jsem se pěkně zapotila, zvláště při závěrečném stoupání do schodů! Celou dobu úzkostně přemýšlím, co se zase mohlo stát! Upřímně doufám, že nic vážného. Vyběhnu tedy konečna až k ošetřovně, před ní se na vteřinku zastavím, abych nabrala dech a trochu se uklidnila. Asi jsem ve tváři docela rudá, ale co se dá dělat, pacienti mají přednost. A tak vezmu za kliku a vejdu. “Dobré odpoledne,“ pronesu a rozhlížím se po situaci. Copak se tu zase stalo…? |
| |||
Společenka -> ošetřovna Emily, Isaac, Coraline, Kenji, Gabriel, Daniel, Ettariel „S tím se počítá,“ mrknu na Emily, od začátku jsem předpokládala, že na ošetřovnu jdeme spolu. „Ale až pak...“ Zamumlám již zachumlaná v peřině a hned nato usnu. „Jo, to by bylo super,“ usměji se na Emily, když sejde do společenky. Převlečená a dokonce nevypadá jako mrtvola na pochodu. „Oki, hlavně mi neuteč.“ Vyhrabu se z křesílka, popadnu Níu a vyrazím k pokoji. „Prý převlékni se, pff, kdo by se s tím otravoval... I když..“ Prohrábnu si vlasy a z židle u postele stáhnu první věc, co mi přijde pod ruku. „Hábit? Uch, proč ne...“ Cestou ze společenky se ještě skoro srazím s Isaacem a Coraline, jen na ně kývnu, nepřesvědčivě se usměji a pokračuji v chůzi. Na pokec bude dost času večer, teď potřebuji omluvenku. Rychlým krokem vyrazím směr ošetřovna, ale schody mne nasměrují kolem nástěnky. Proč taky ne, zvládnu dvě mouchy jednou ranou. „Divadlo, šerm, léčitelství... Hmm, to je vcelku dobrá nabídka.“ Rychle pohledem přelétnu jména a na všechny tři se upíšu, k tomu přihodím ještě mentální přípravu, u které jediné netuším, co by to mohlo být. Však skončit můžu vždycky... Emily zastihnu až kousek za nástěnkami, ale nevypadá moc překvapená. „Už jsem tu!“ Vybafnu na ni a srovnám s ní krok, „promiň, že tak pozdě. Stavila jsem se k nástěnce.“ Zazubím se. Před dveřmi od ošetřovny se potkáme ještě s kluky z kočičí koleje. „Ahoja!“ Zazubím se na ně a zkoumavě zkouknu Ryana, „co jste mu provedli?“ Vypálím hned na ně a ze zvyku kouknu za sebe, jestli se mnou nešla Nía (kočka), jak má ve zvyku. Ryan nevypadá, že by ji teďka zvládl. |
| |||
Na louce --> Knihovnana dohled od hráčů famfrpálu, poté Wolfram Snažila jsem se začít do zápisků, které mi ochotný zmijozelský spolužák poskytl. Většinu z nich jsem si opsala, ale moudrá jsem z toho příliš nebyla. Neustále jsem se ohlížela, jak po Saše, která spokojeně dřímala na sluníčku, tak po hřišti, ze kterého šel hluk. Pořád a neustále. Mají lítat a ne hulákat... V nitru ve mně dřímal hněv, ale navenek jsem se jen mračila. Neklidně jsem si poposedla a Saša překvapeně zdvihla hlavu, co to dnes se mnou je. Jako naschvál se do mě navíc ještě dala zima. Bolest hlavy za celý den neustoupila, a tak jsem na menší ochlazení byla hned citlivější. Aspoň tak jsem si to vysvětlila. Nakonec jsem zápisky z lektvarů zaklapla a povzdychla jsem si. "Vzdávám to," prohodila jsem směrem k Saše. Začala jsem si balit věci, ovšem jí se z deky nechtělo. "Jen běž," lehce jsem zatahala za deku, abych svou čtyřnohou kamarádku skulila do trávy. Protestně zamňoukala, ale hned byla na všech čtyřech a zamířila k mým nohám. "Jestli chceš, běž se ještě proběhnout a okouknout pozemky," pohladila jsem ji přátelsky. Věděla jsem, že se ráda toulá. Do společenky navíc trefí sama. "A já půjdu do knihovny." Dobalila jsem své saky paky a zamířila zpět ke škole. Jako zbabělec jsem se necítila, že jsem pole vyklidila, spíš jako dostatečně moudrá na to, abych se netrápila přílišným hlukem a chladem. V knihovně přišel vytoužený klid. Znovu jsem zhluboka vydechla. Tentokrát úlevně. Měla jsem svůj oblíbený stolek, vlastně jich bylo vícero. Jeden z nich mi ale nyní vytanul na mysli a já už po cestě k němu vytahovala z plátěné tašky věci, které jsem se tu rozhodla studovat. Za mými kroky následovala vůně čerstvého vzduchu zvenku. Oči jsem měla zabořené do úhledného písma zmijozelského studenta, nevnímala jsem nic kolem sebe, až jsem zastavila u "svého" stolu. Vzhlédla jsem a na malý moment jsem oči rozšířila překvapením. Přede mnou seděl onen pisatel. Jak je to možné? Vždyť... Nikdy tu nesedával... Tedy, já tu také nesedím vždy... Ale, ani jsem se tu s ním příliš nepotkávala, to spíš s panem lordíkem... Prostě, co tu dělá? Dětinsky bych prohlásila "můj stůl, vypadni", ale naštěstí jsem zůstala jen u prostého zamračení. Zaklapla jsem knihu, ve které byly zrovna jeho zápisky. Podle přebalu šlo snadno poznat, že jsem si četla o lektvarech. Bezva... Teď asi dojde na doučování. Čekala jsem, co bude. Lidé jako on přece začínají hovor, o to mít strach nemusím. Asi by mě překvapil, kdyby mlčel tak zarytě jako já. |
| |||
|
| |||
Pozemky Henry Kwang Se spokojeným úsměvem si vyslechnu pochvalu na svou rodnou zemi. Stejně jako každý jiný španěl, i mně dělalo dobře, když někdo Španělsko chválil nebo se snažil mluvit naším jazykem. Ač kostrbatě nebo jen pár slov, lichotí nám to. ,,Myslím, že jste tam rozhodně nebyl naposledy." Ujistím ho. Alejandro byl s Henrym jako ošetřovatelem spokojený a o Sin se údajně postaral přímo fantasticky. Takže budu vídat profesorský sbor i mimo Bradavice. Úžasné. Nad jeho obhajobou dědečka jen mávnu rukou. ,,Jistě, samozřejmě." Utrousím sarkasticky a neodpustím si kyselé ušklíbnutí. Mít moc práce byla oblíbená výmluva a omluva i mých rodičů. Jak jinak. Nicméně se tímto tématem nehodlám dále zaobírat. Ne s profesorem. ,,Já se mám.. Um, asi fajn." Zamyslím se. Vždycky mi bude fajn. Ať se zeptá kdokoli a kdykoli - vždycky fajn. I kdyby to tak nebylo. Běžné. Kdybych odpověděla něco jiného, následovala by vlna otázek. A navíc, jaký hlupák se bude svěřovat cizím lidem? ,,Aysha se má taky skvěle. Hezky roste." Pochlubím se. ,,Už to není zrovna lehká váha. Specielně kvůli ní bych asi měla začít posilovat." Uculím se. Taky se s Ayshou už tolik netahám kolem krku. Bude chodit běhat se mnou. Plazit se.. ,,Vlastně jsem plánovala jít za Hagridem kvůli krmení, ale když už jste zpátky vy.." Pousměju se a přešlápnu z nohy na nohu. ,,Aysha už začíná být zase hladová a nebezpečně pokukuje po Sisině." Zazubím se. ,,Em, Barči kočce." Vysvětlím, pokud si nepamatuje jména všech studentských mazlíčků. Chystám se o své úžasné, bílé krajtě ještě chvíli pokračovat, to už ale navrhne něco naprosto fantastického. Dostanu na hlídání Lunu?! Tvář se mi rozsvítí jak pětiletému dítěti, které přiběhlo k Vánočnímu stromku. Jestli bylo něco, co jsem naprosto zbožňovala - pak to byli psi. Sama jsem vždycky nějakého chtěla, ale matky přísný zákaz psů v domě mi to tak nějak neumožňoval. Místo vysněného štěněte jsem tenkrát dostala Ayshu. ,,Samozřejmě." Nadšeně vypísknu. ,,Vezmu si ji. Klidně na celý školní rok." Zašklebím se. Vtipkuji, bohužel. ,,Kdepak ji máte?" Netrpělivě bernardýna vyhlížím. |
doba vygenerování stránky: 0.89148712158203 sekund