| |||
U lavičky + Hřiště David , Izabell , Isaac Dostalo se mi odpovědi, kterou jsem tak nějak čekal. "Tady to bude lepší, než doma, věř mi. Doma hraješ pro zábavu, ale tady můžeš dát co proto těm, co tě štvou. Brzo někdo určitě začne." Pohledem cuknu na Davida. "Navíc při fandění Havraspáru by jsi je jen odreagovala." Do toho se ale už ozval spolužák z lavičky. Toho, čeho jsem chtěl, jsem ale docílil. Sestřenka se vzdálila od Davida, ale naopak David je blíž mě. Než stihnu cokoliv říct, už jsem odtlačen na stranu a začíná s dotazy a výčitkami. Potichým tónem, aby to slyšel jen on jsem mu začal odpovídat. "Jasně, důvod, proč jsem do toho vlítnul je, že je to moje sestřenka. Jestli si chceš jen užít, tak ne s někým z mojí rodiny. Prosím." Vysvětlil jsem mu, ale potom se Izi začala pomalu svlékat, aby byla lépe oblečena pro běh a on zase začal úplně ignorovat, co mu říkám. Až poté, co jsem mu několikrát mávl dlaní před obličejem, začal znovu věnovat pozornost mě a znovu mi to vyčetl. "Já vím, já vím." řekl jsem jen, protože jiná omluva mě nenapadala. Chvíli jsem se musel zamyslet, abych si vzpomněl, co by to mělo dneska paltit. "Jo, jasně. Platí to. přijď s Acai v pět do knihovny a domluvíme se. Já seženu zbytek a dorazíme tam." V tu chvíli už ale přilétl Další spolužák. Ikdyž ... nepřilétl. Kdyby přiletěl na koštěti, sknočilo by to s jeho talentem hůř, než na Davidových zádech. Jen jsem pozoroval, jak ho ze sebe dostává a pronesl jsem "Čau Isaacu." Ten už se postará o to, aby tu dál žádný flirt neprobíhal. Přešel jsem k lavičce a položil na ní kabát. Měl jsem na sobě černé tričko s krátkým rukávem bez vzorku, starší černé kalhoty a tenisky stejné barvy. "Tak vyrazíme ne ?" usmál jsem se na všechny, došel jsem k Isaacovi a řekl mu "Ty taky, povinně!" oběma rukama jsem ho chytnul kolem pasu, zvedl kousek nad zem a vyběhl s ním. Je lehoučkej ... |
| |||
|
| |||
Konec hodiny - Na kolej - Na hřištěReece, Rachel, Emily, David, Izabell, Nick, profesor Reecovi se dařilo procházet interaktivní myslí profesora vcelku spořádaně, ale netrvalo to dlouho a zahučeli jsme. Znamenalo to náš konec. Nejsem si jist, jestli bych to dokázal lépe. Možná že ano, možná že ne. Dneska nemám o ničem moc ponětí. Ostatní koleje si jako vždy počínaly lépe. Ale to se dalo očekávat. Přeci jen nejsme zrovna výběrová kolej. Ale i z Mrzimoru vzešlo spoustu slavných a významných osobností. Tak nějak mi ve skupince došlo, že zde chybí pár lidí. Holky i kluci.. a pak máme nějak nachytat body.. Odrknul jsem si a poslouchal jsem, co nám chtěl profesor říci. Méďa, jo? Uculil jsem se a začal jsem si balit věci. Vzal jsem si obrázek do ruky. Vyšel jsem ze třídy a zamířil jsem nejdříve k nástěnce u velké síně. Cestou jsem přemýšlel nad lidmi, kteří na hodině chyběli. Bylo jich celkem dost. Snad se jim nic nestalo. Tu jsem si naproti mne všimnul Emily a mávnul jsem na ni. "Ahój, proč jsi dnes nebyla na hodinách? A nevíš co je s Rac.." nedořekl jsem a z jejího nitra se ozval táhlý bručivý zvuk. Podrbal jsem se ve vlasech a uculil jsem se. "Áha." Okomentoval jsem odpověď, kterou mi její bříško poskytnulo. "Hodně štěstí." Brouknul jsem ještě jejím směrem a doplul jsem k nástěnce. Šerm? Pff.. sport.. to ne. Léčení? Už je tu zapsáno celkem dost lidí.. raději ne.. Runová magie zní fajn.. A divadelní kroužek! To by mohla bejt prča! Načmáral jsem své jméno na dvě daná místa a vydal jsem se zpět na kolej. Ve společence jsem narazil na Rachel a kývnul jsem na ni s úsměvem. Když jsem viděl, jak chodí, bylo mi hned jasné, že to má co dělat se stavem Emily. Zašel jsem do pokoje a dal jsem si tam věci. Položil jsem obrázek na postel. Podrbal jsem Byrona za uchem. "Hodnej hoch.. hodnej.." Zavrněli jsem si s ním a poté jsem pofoukal pírka Lenoře. Nechtělo se mi ještě jít do knihovny a trénovat, jak jsem měl původně v plánu a tak, když jsem viděl pár lidí mířit k hřišti na famfrpálový nábor, jsem učinil odvážně rozhodnutí se tam vydat podívat, jak jim to jde. Snad se mi nic nestane. Na hřišti bylo poměrně dost lidí. Všimnul jsem si, jak opodál stojí Nicolas, ta nová holka.. Izabell a.. David! Ten uchlastanej zloun zapírající vlastní kolej! Vlastně ho mám celkem rád, ale tohle jeho zameškávání kvůli tomu, že se vždycky napije fakt není pěkné! Vydal jsem se pomalým krokem k trojici a v hlavě jsem spřádal svůj plán na jeho potrestání. Nevyžádaný dotek? Ne, to bych také mohl dostat pěstí... Neboo.. že bych ho neustále sledoval a usmíval se na něj a furt do něj něco kecal? Ne, to se mi taky dneska nechce.. Hmm.. mám to! Vydal jsem se k nim takovým směrem, aby byl David ke mne otočený zády a když jsem byl celkem blízko, tak jsem se rozběhl a se vší ladností jsem Davidovi vyskočil na záda. Rukama jsem se mu zachytil kolem krku. "A mám tě, ty záškoláckej milovníku!" Zazubil jsem se šibalsky. "Co jsi zase dělal, že jsi se na to vysral? Určitě jsi chlastal, vstal jsi bůh ví kdy a pak sis chtěl nabrnknout tady Izabell, co?" Podíval jsem se na Nicka a bylo mi jasné o co tady jde. "A jelikož tady Nick se svým chováním nemá právo nikoho trestat, tak jsem tu já!" Zahlásal jsem a chytnul jsem se pevněji. "A teď se tísíckrát omluvíš, nebo neslezu.." Zaculil jsem se. Nálada se mi zase zlepšila a to o dost. Snad mne neshodí. Pomyslel jsem si. |
| |||
Pozemky zdejšího ústavu → Knihovna „Sami jste na hovno.“ © Život • Kayla, Izabell • ostatní jedinci 'Co to sakra dělá?!' Šokovaně nestačím reagovat nad tichou dívkou. Naprosto mne uvedla do zmatku svou reakcí. 'Proč?!' Vůbec jsem ji polibek neopětoval a místo toho ji odstrčil a rozhlédl se, zda jsme nepřivodili něčí zvědavost. Především jsem zkontroloval Nicolase a Coraline. 'Nemáme spolu nic společného, nebavíme se, nikdy jsem neprojevil jedinou touhu po ní... přesto je po pouhém doteku tak odvážná?' Snažím se co nejrychleji přijít na to, proč to k sakru udělala kvůli pouhého doteku ruky. 'Je to skrytá štětka? Nebo je zfetovaná? Ďobla si něčeho?' Začnu ji zvědavě kontrolovat zorničky. Nakonec však přemýšlení přesunu jinam a zapíšu si zbytek poznámek k ní. Jednu věc jsem měl však jistou. 'Měl bych se teď jakémukoli kontaktu vyhýbat, ať nepoutám pozornost.' Hodina po chvíli skončila a ne příliš příznivě pro nás. Pravděpodobně ve vině budu mít prsty i já. Nechal jsem se snadno rozhodit přemýšlením o jejím chování. Zapsal jsem si zbytek poznámek a posbíral své věci. Ve dveřích jsem se ještě pozastavil, abych se rozhlédl po Angele, která chtěla pomoct s lektvary a sama rozhodla, že již dnes. 'Nikde ji tu ani nevidím...' Nevěděl jsem, kam zmizela. „No co, hledat ji nebudu, když tak si mne nějak najde a nebo si to rozmyslela.“ Řekl jsem si pro sebe a v tu chvíli do mne nečekaně někdo vrazil. Agresivním impulzem jsem se rychle otočil ke směru nárazu, abych odhalil, kdo má se mnou problém a případně se s ním vypořádal. 'Ach... jen slečna Mckhal.' S tichým povzdechem jsem se na ni jen přátelsky usmál. „To nic.“ Dodal jsem pobaveně. Nic mne tu již nezdržovalo, a tak jsem se jako jiní, vydal užít zbytek volného dne. Ve společence jsem příliš času nemeškal. Pohladil jsem svého černého přítele, převlékl se do sportovního úboru a se sluchátky v uších se vydal ven, abych si zaběhal. Pro někoho možná příliš mudlovský styl, ale nějak jsem to neřešil. Přece jen není žádné tajemství, že mudly beru jako sobě rovné, a dokonce mnohé z nich obdivuji. Odběhl jsem svých klasických pět mil a zamířil rovnou do sprch, abych očistil své dokonalé a vypracované tělo anděla. Po pečlivém oblečení precizně upravené školní uniformy jsem zamířil dokončit poslední potřebnou činnost dnešního dne, zapsat se do kroužků. Z široké škály jsem si vybral léčení, šerm a netradiční kroužek divadelní. Konečná cesta mne zavedla do knihovny. Dokonalé místo pro strávení zbytku dne. Každý mne tu může najít a je tu vytoužené ticho a klid. |
| |||
Ošetřovna Kluci, Etty, Poppy a kdokoliv cestou Zvědavě si poslechnu Kenjiho popis nové zdravotnice. Tak zrzka? Osobně jsem byl spíše na brunetky a blondýnky. Moc jsem nechápal, proč tolik kluků pálí za zrzkami, ale tak sto lidí, sto chutí. ,,Dylan?" Zamyslím se. Má v plánu Gabriela vystěhovat? To už se ale společně s Ryanem rozejde pryč z pokoje. Napříč společenkou a nakonec úplně opustíme nebelvírské koleje. Jakmile se za námi uzavře vstup, s milým, trochu lišáckým úsměvem Buclaté dámě zamávám. Ani mně neunikla Ryanova váha. Není to zrovna drobeček. Potutelně se culím, když Kenji do něj rýpe se Sinestrou. Jasně, že se mu líbila. Všimli jsme si toho snad všichni. Občas, když na ni zíral a nedával pozor, jsem mu ujídal z talíře nebo sypal sůl do pití. Jeho reakce však nebyla taková, jakou bych očekával. ,,Ale jdi ty, Ryane. Tak ji oslov." Dloubnu ho do žeber. ,,Myslíš snad, že přijde sama?" Pošťuchuju ho. Možná pro něj byla takovou platonickou láskou, ale kdo řekl, že platonické lásky se nemohou stát reálnými! ,,Jsi pro ni mnohem lepší partie než třeba.. třeba.. Než třeba mistr světa lord Cornigrum." Ušklíbnu se při slově lord. Ryan byl milej, veselej a zábavnej kluk. Co jiného může holka chtít, než kluka co ji rozesměje? To už se ale objevíme před dveřmi ošetřovny. Vyměním si s Kenjim nejistý úsměv. Nejspíš jsme oba mysleli na to samé. Jestli Ryan začne oslovovat Ettariel Monty tak nám pomáhej Bůh. ,,Je to dost možné." Přkývnu na jeho vtípek s utracením. ,,Chceš zpopelnit nebo do rakve?" Přemýšlím. ,,Počkej až budeš taky prolítavat zdmi jako Bezhlavý Nick." Uchechtnu se. Vstoupím s nimi dovnitř ošetřovny a rozhlédnu se. Zatím nikde nikdo, kromě dvou studentů ležících na lůžkách. ,,Ehm, haló?" |
| |||
LAVIČKADavid a pak Nicolas?On hraje pěkně tvrdou hru, ale já se jen tak nevzdám, protože jen tak si mě neolasuje. Nejsem nějaká kravička, která bučí a chodí kam se jí ukáže. Podívám se něj a pak a hřiště vidím, že už se to tam pěkně hromadí a už i běhá. Poslouchám co má rád, zjevně na holkách, jak jinak. Škoda, vypadá hezky a zjevně je pro jedno použití. Přikyvuju na to co říká, rád si hraje, aspoň podle toho co říká. Ví že lidi nejsou hračkou? ” Ano bohužel, jsem většinou pro každou špatnost, ale zase nejdu tak daleko, abych někomu ublížila, tomu se ráda vyhnu.” Ujistím ho. Zachytnu si do dlaní koleno a udělám, takovou kolíbku a najednou u sebe něco ucítím, dost cebou cuknu, protože to nečekám a okamžitě se od něj odtáhnu. “ To je fajn a určitě se tam potkáme, ale jde to říct i z bepečné vzdálenosti.” Vypláznu jazyk a sleduju, jak se pomalu k nám blíží Nicolas, co ten bude chtít, náš rozhovor byl posledně přerušen, ale teď bych to taky tak moc blaze neviděla. Otočím se na Davida, a pousměji se. ”Mno mě bylinkářství nevadí, většinou krom lektvarů mi šlo vše v pohodě, co si přečtu si pamatuju, krom lektvarů teda, ale nejvíce mě baví asi péče o magické tvory a spíše ty zvířata, ale taky budu se teď starat o jednu rostlinku, tak musím pak do skleníku.” Sleduji mého bratránka, jak se kvapem blíží. ”Ahoj, no já ještě nevím zda se připojím, sice to ráda hraju a koště miluju, ale rozdíl je hrát doma a něco jiného je hrát za školu. Krom toho měla bych jít za profeserkou.Ros Jelikož bude pro mě mít rostlinku Groota. Tak se musím pozjišťovat co a jak. Krom toho myslím si, že budu líp vypadat, jak budu fandit Havraspáru, než z tama padat.” Ale zvednu se, běhání mě baví a nikdo neřekl, že s nima nemužu jít. Sundala jsem si před klukama hábit a taky košily, kterou máme také povinou a zůstanu jen v černém tilku, které nosím pod to. ”Sise nemám kalhoty, ale tak nevadí. Nebude to po prvé co budu běhat v sukni. Přidáš se? Aspoň se trochu vybiješ.” Usměji se na Davida |
| |||
Pozemky - kousek od ohrad Henry Kwang I přes značný ruch, který se od famfrpálového hřiště řinul, jsem k němu nezamířila. Přišla jsem si přece zaběhat, ne abych zase ztvrdla postáváním na hřišti. Podívám se tam ke konci, teď to bude stejně nudné. Naposledy si utáhnu tkaničky u bot a volným tempem se rozběhnu vpřed. Budu muset začít běhat zase pravidelně, trochu jsem to flákala. Za poslední dny, co jsem na škole jsem nešla ještě ani jednou. Místo toho jsme se s Alex včera cpaly v astronomce. Kde vůbec je? Jak ji tam hodlá McGonagallka dlouho držet? Nejistě se ohlédnu za sebe, jestli ji někde neuvidím. Pořád jsem měla nepříjemné pocity ohledně možného odhalení. Ale to by si nás zavolala obě, ne? Zabraná do vlastních myšlenek ani nepostřehnu, že právě míjím ohradu s koňmi. Pohyb a lidská silueta kousek ode mne mi však neujde. Henry. Zpomalím a zamávám profesorovi zpátky. Téměř se chystám se dát znovu do běhu a rychle zmizet, když si to nakonec rozmyslím a klidným krokem se mu rozejdu naproti. Rosalii přátelský úsměv opětuji a rozhlédnu se kolem sebe. Tak nějak neobvykle se pozemky hemžily profesorstvem. Brumbál je pryč a myšky mají pré? ,,Profesore Kwangu." Nahodím milý úsměv, když se zastavím kousek před ním. Viděla jsem se s ním naposled o prázdninách, když se objevil ve Španělsku. Alejandro se ani nezmínil, že pozval ošetřovatele z Bradavic. Určitě naschvál. Jsem si jistá, že malá zmínka o profesorské návštěvě by ho tolik nestála. ,,Tak jste zpátky. Jak se vám líbilo ve Španělsku?" Zeptám se spíše ze zdvořilosti, než ze skutečného zájmu. Očekávám stejně typicky zdvořilou odpověď. Ale ne, tenhle profesor je fajn. Má moc fajn předmět. ,,Popravdě jste mne o prázdninách docela zaskočil. Dědeček se nezmínil, že dorazíte." Nevinně se zaculím. Na stanici jsem letos byla jen měsíc. Nechtěla jsem věnovat celé své prázdniny a volný čas jen drakům. A hlavně dědečkovi. Odjakživa je poměrně přísný a někdy umí být pěkně nepříjemný. Nejednou jsem ze stanice odjížděla dřív jen kvůli němu. Panovačný ješita. Vždy musí mít pravdu. |
doba vygenerování stránky: 0.87278819084167 sekund