| |||
Chudák malá zmatená já Pozemky s mou otřesnou sestrou, Etty a Henrym Celá vyjukaná, vykolejená a totálně mimo realitu jsem stála před profesorem, pohledem drtila trávu pod nohami a prsty mačkala lem sukně. Až po nějaké chvíli, co se profesor odmlčel, jsem zaslechla smích. Ženský smích. Smích, který jsem slýchávala celý život. Nechápavě jsem zvedla hlavu, podívala se kamsi za profesora a konečně jsem si uvědomila, že tam stojí sestra a Etty a obě se smějou jak praštěný. V tu chvíli se profesor začal omlouvat. A pak se začal smát. Nedivila jsem se mu. Mě to chvilku trvalo, než jsem se začala smát taky. "Ty si taková krá..." polknu poslední slovo ve smíchu, když se konečně dostanu do reality a podívám se na smějící se sestru. "No počkej... ty si to slízneš," vyhrožuju sestře, se smíchem v očích. Ježiš, jak ta si to schytá. Ale je fakt, že tohle bylo hodně povedené. "Ne, to je v pořádku... to jen moje sestřička konečně našla šanci jak si ze mě vystřelit... a zatáhla do toho i vás," teď už se smíchem uklidním profesora. |
| |||
Dlouhá, předlouhá hodinaOznačení Poněkud překvapeně se zadívám na osobu, která si vedle mě sedla. Byl to ten poslední člověk, kterého bych tu čekal. Není to Daniel, nýbrž Thomas, kterého nemám příliš v oblibě. Slušnosti ho doma asi neučili, jelikož se neobtěžuje říct ani ahoj. „Taky tě zdravím.“ Zabručím. Nikdo po něm nechce, aby se vybavoval, ostatně já s ním mluvit taky nehodlám, ale pozdravit by mohl. Nebo se minimálně zeptat, jestli tu je volno. Mohl jsem mu totiž říct, že místo držím někomu jinému. Asi jsem to fakt měl udělat. Průběh hodiny je hodně zvláštní. Profesor se patrně rád poslouchá. Mluví a mluví, jako by četl jeden úryvek za druhým z učebnice. Pokusím se dělat si poznámky, ale dopadne to tak, že spousta vět je nedokončených. Bohužel nestíhám psát každé jeho slovo. Nakonec to vyřeším tak, že zapíšu jen to nejpodstatnější. Zbytek si snad nějak odvodím. Dělám to tak vždycky, tak proč ne teď. Netrvá dlouho a ozve se rána. Otočím se za zdrojem zvuku a spatřím na zemi Rebeccu, která spadla ze židle. Co se jí probůh stalo? Trochu se nakloním, abych na ní lépe viděl, to už k ní ale dojde profesor, pořádně jí sjede, zmačká obrázek a nakonec strhne body. Protočím oči. Mít respekt je fajn věc a nikdo mu to nebere, ale získává si ho alespoň v mých očích dost nesympatickým způsobem. Ten obrázek ničit nemusel. Stačilo ho položit na katedru a vrátit po hodině. Druhá část hodiny už je o něco zábavnější, protože místo vykládání teorie je nám zadán úkol. Ten vypadá hodně zajímavě. Je pravda, že vůbec netuším, jak se s tím poprat, navíc ostatní spolužáci nevypadají o moc chytřejší než já. To mě trochu uklidní. Rozdělíme se do skupinek, určíme jako mluvčího Angelu a pak se snažíme dojít až na konec jeskyně. Bohužel neúspěšně. Nepovedlo se to ani žádné jiné koleji. Profesor na konci hodiny prozradí, že dojít do cíle stejnak nebylo možné. Tak třeba příště. Zazvonění beru jako spásu. Kdybych tu byl ještě o chvíli dýl, tak by mi asi hráblo. Nemám rád, když musím tak dlouho mlčet. „Boha jeho, tohle bylo nekonečný!“ Postěžuju si Danielovi, když vyjdeme ze třídy na chodbu. Zastavím a rozhlédnu se. „Fakt nechápu, proč jsem musel sedět s tím asociálem.“ Zavrčím značně nevraživě a rozejdu se směrem k nástěnkám. Nabízené kroužky mě okamžitě zaujmou. Je jich tu celá hromada a já neodolám a zapíšu se hned do dvou - Divadlo a šerm. „Zapiš se taky někam.“ Strčím do Daniela. K němu by se nejvíc hodil plavecký kroužek, ale ten tu není. „Co třeba léčení?“ Škodolibě se zachechtám. Úplně si umím Dana představit, jak se snaží někoho léčit. S jeho šikovností by dotyčného spíš zabil. „Teď už máme vlastně volno, že? Co plánuješ dělat?“ Vyzvídám. |
| |||
Přestávka po hodině vyvolávání Okrajově Lupin, ReginaNa můj dotaz směřovaný na profesora Lupina se mi nedostalo odpovědi a ze třídy zmizel dříve, než jsem ho stihl zastavit. Nejspíše nepřipadalo v úvahu, abych šel se spolužáky, abych jim pomohl odpykat si trest. Je to logické. Proč by taky měli chtít, abych se dobrovolně vystavoval nebezpečí. Rozhodl jsem se je dále nezdržovat od jejich domlouvání a posadil se zpátky do lavice. Většina spolužáků už se přemisťovala do další učebny a já nevěděl, ke komu bych si sedl, tak jsem počkal, než co na mě zbyde. Poslední hodina bude s novým profesorem. Doufám, že nebude jako Gonagallka, která si na mě zasedla ... Každopádně jsem se těsně před koncem přestávky zvedl z lavice a zamířil si to na G82. Když jsem se rozhlédl po třídě, lehce jsem zalitoval, že jsem nešel do třídy dřív a neposadil jsem se vedle někoho, komu bych nevadil. S lehkým povzdechem jsem se vydal k předposlední lavici a sedl si k regině "Čau Reg" Prohodil jsem jen nepřítomný pozdrav, který měl vyznít tak, že doufám, že neodpoví a bude mě celou hodinu ignorovat. Vybalil jsem si pomůcky a čekal na začátek hodiny. Hodina na G82 Všichni, nebo spíše nikdo.Jakmile hodina začala a profesor vstoupil do třídy, rovnou na mě udělal dobrý dojem. Žádná nervozita, měl sympatické vystupování a měl předem určená pravidla. S tím, že se nemáme bavit při hodině jsem problém neměl. Když jsem se podíval jedním okem na sousedku, uvědomil jsem si, že jsem stejně neměl proč se s někým bavit. Dochvilnost sice může být občas mým problémem, ale pokud jsou hodiny po obědě, tak zaspání nehrozí. Když začal mluvit o ochraně mysli, dával jsem ještě větší pozor, protože tohle téma mě celkem zajímá. Ne, že bych měl problém se zlými sny, ale občas může být užitečné uchránit si mysl a uchovat vzpomínky. Na jeho poslední úvodní otázku a nabídku jsem jen zavrtěl hlavou, že rozhodně nemám v úmyslu tyto hodiny vynechávat. V přůběhu hodiny jsem sice chtěl směřovat nějaké dotazy k profesorovi, ale vypadá to, že ostatní spolužáci měli také dost dotazů a většinou takové, které zajímaly i mě, tak jsem jen v klidu poslouchal a zapisoval si důležité věci z odpovědí Santeriho. Zvlášťe dost jsem si toho napsal, když odpovídal na dotaz Jacqueline. Potlačení emocí se může opravdu dost hodit, zvláště, když je potřeba zachovat chladnou hlavu v obtížných situacích. Musím uznat, že by mi tyhle hodiny mohly pomoct i s mou výbušností. Na dotaz směřovaný z Mrzimoru jsem také dával pozor. Tuhle hodinu padají jen dobré dotazy a takové, které mě zajímají, ale samotného by mě možná ani nenapadly. Nevím sice, jestli jsem správně pochopil odpověď ohledně zvířat a jiných tvorů, když se nejvíce projevuje instinktivní chování, ale obrázek jsem si o tom udělal v podstatě takový, že pokud bude jednání bezchybné a tvor se v mysli nedostane do situace, kde se jeho instinkty projevují, dal by se z nich udělat mazlíček jen pomocí mysli, ale jejich instinktivnímu chování ani tímhle nezabráním. Dalo se čekat, že tohle téma bude konečně jedno z těch, které zajímá i zmijozelské a Barča se také ujala otázky. Napadalo mě už tolik dotazů, ale nával na profesora byl moc velký, tak jsem si řekl, že si s dotazy počkám na další hodinu a myšlenky jsem si zapsal. Když jsem se tak podíval na své zápisky, uvědomil jsem si, že jich mám napsaných více, než z nějakých předmětů za celý rok a sám nad sebou jsem se pousmál. Celkem mě zklamala odpověď na zmínku o fóbiích. Kdyby mě někdo v mysli postavil před draka, myslím, že by nepomohlo nic. Fuj ... draci ... Všiml jsem si hlavy draka na stěně... Takhle jsou roztomilejší... Pak se ale blížil konec hodiny a měli jsme se rozdělit do skupinek podle kolejí. Přemístil jsem se tedy k ostatním a naše hlasování samozřejmě bylo úplně k ničemu, a tak se nakonec chopil slova Aviv. Jsem rád, že to byl zrovna on a ne já. Mysl mám trochu pohnutou a zvrhlou. Soustředit se na něco jiného, než na poprsí mi dělá problém. Spolužák se s tím popral celkem dobře. Hned od začátku mi bylo jasné, že to tak jednoduché nebude, ale on se držel celkem dlouho. Zajímalo by mě, jak dlouho bych to vydržel já. Možná by stálo za to zvážit kroužek, který vede pan Miettinen. Konec hodiny, Famfrpál Pro mé zklamání, hodina skončila. Sice se normálně na konec poslední hodiny těším, ale tahle byla opravdu zajímavá. Každopádně jsem se teď měl dostavit na 'přijímací řízení' ohledně famfrpálu. Pověsil jsem si batoh na záda a s úsměvem směřovaným k našemu profesorovi jsem se vydal přímo za Hoochovou, abych to už měl za sebou a už cestou jsem si promýšlel plán, který budu dělat po zapsání se na famfrpál. |
| |||
KONEC!!!Havraspár a ostatní spolužáci + GabrielIsaac se mě pokoušel utěšovat, což bylo dost milé. Vlastně jsem už ani neměl energii na to vzdorovat krutému systému. Položil jsem si lokty na lavici a dlaněmi si podepřel hlavu... Otázky, otázky, otázky, odpovědi... Rebecca na zemi... Gab v zářivé zbroji na bílém hřebci... bludičky... temné zákoutí profesorovi mysli, nástrahy, pasti, mentální projekce na plátno... PÁÁÁÁNI, taky někdo zná Mudlovskou technologii. Řekněme, že jsem hodinu prožil v jakémsi "úsporném režimu". Neuspěli jsme. Ale jsme dobří. Hm, medvěd... Rozdělení bodů... A... A! |
| |||
Nitrobrana a nitrozpyt - Hagrid Kenji, profesor, Hagrid, moje kolej, Romain Tuhle hodinu jsem si hodlal užít, jenže když si ke mě sedl všemi oblíbený korejský utečenec, moje nálada klesla až na bod mrazu. Mírně se zvedla až s příchodem a proslovem profesora, který se mi celkem zalíbil. Až na to, že já mám bolesti hlavy, migrény a to všechno ostatní jen z Jasnovidectví a hodin s těmi méně inteligentními , tudíž to pro mě nebude složité. |
| |||
Stále na pozemcích Ettariel, Rosalie, Violet Dojde mi, že jsem to asi trochu přehnal. Violet na mě vyjeveně zírá a není schopna slova. Když se jakž takž vzpamatuje, vysouká ze sebe cosi, čemu absolutně nerozumím a silně pochybuji, že tomu rozuměla i ona sama. Teď jsem zmatený ještě víc a to jsem si myslel, že už to horší být nemůže. No, nejspíš může. Výbuch smíchu za mnou to dokazuje. Moje kolegyně mají opravdu smysl pro humor. Abych byl upřímný, tohle se mi stalo poprvé. Chvíli váhám nad tím, jak se zachovat. Kdo mohl vědět, že má nová kolegyně vypadá jako studentka nanejvýš pátého ročníku? Znovu si jí prohlédnu. Drobná hubená postava, takřka žádné ženské křivky. Velice osobitý způsob oblékání i účesu. Vážně je to profesorka? Vedle ní vypadám spíš jako její otec a nepřekvapilo by mě, kdyby si to někdo vážně myslel. Tak či tak, nedá mi to a já se začnu smát stejně jako ty dvě. Je to pořádný trapas, o tom žádná, ale i tak mě to pobaví. Nejsem urážlivý a i když o tom musely obě dámy celou dobu vědět, nezazlívám jim to. Vlastně mě přímo geniálně převezly. „Opravdu se omlouvám.“ dostanu ze sebe, když se uklidním. I tak mi ale sem tam zacukají koutky. „Spletl jsem si vás se studentkou. Nedošlo mi, že to je jinak.“ omluvně se na ní podívám. „Nechtěl jsem vás vylekat.“ dodám, protože se pořád tváří jako vyděšené štěně, kterému páníček vynadal za rozkousané boty. |
| |||
|
| |||
Nitrobrana - Famfrpál! Angela, Alec[/right]Zadání bylo těžké a dle mého si Angela vedle víc než dobře. Ukázal jsem jí vztyčený palec a povzbudivě se usmál, i když absolutně netuším, jestli to ode mě bude pro ni děsivé spíš než povzbudivé. Asi mne nebude mít úplně v lásce, ale tak už to chodí a chodit bude. Obzvlášť když jde o mě. |
| |||
Vybuchující pozemky On se vážně chytil! To mě napadlo jako první, když Henry oslovil Violet studentko. Tedy on s tím začal a my se s Annie jen chytly, ale kde by nás - alespoň mě - napadlo, že to projde! Nesmála jsem se hned, snad z toho překvapení, jak Henry mluví ke své nové kolegyni. Chudák... probleskne mi hlavou, kdy vytasí barvu sukně! A já už mám co dělat, abych se udržela víceméně v klidu. Tím spíš, když začala Violet koktat. To je tak dobrá herečka nebo zapomněla, že je jeho kolegyně...? Ale to bylo v tu chvíli jedno, protože ten její provinilý výraz mě dostal a já vybuchla v nekontrolovatelném smíchu! Vlastně jsem měla co dělat, aby mi Bee nesklouzl s dlaně, jak jsem se smála, ale naštěstí se mi nic nestalo. Snad se moc nepoleká, nerada bych, aby skončil na zemi a měl trauma z našeho smíchu. "Tak to se povedlo...!" nepřestávám se smát... |
doba vygenerování stránky: 0.83278703689575 sekund