| |||
Konečně konec Nitrobrana, G82 profesor Miettinen, ostatní spolužáci Vyslechla jsem si odpověď na svou otázku, za níž jsem se možná maličko styděla. Na druhou stranu... Každý má nějakou fóbii, takže tohle může alespoň trochu pomoci komukoliv zde. Zatím jsem neměla plány na jakékoli odstraňování fóbií, ale jestli mi někdy budou opravdu hodně překážet, nejspíš o tom dost vážně zapřemýšlím. Profesorovi jsem tiše poděkovala a i nadále jsem si zapisovala dotazy i jejich odpovědi tak, jak jsem stíhala. Nadskočila jsem leknutím, když jsem uslyšela ránu. Automaticky jsem se otočila za zdrojem a uviděla jsem Rebeccu. Co asi dělala, že dokázala takhle spadnout ze židle? Všimla jsem si, jak profesor mačká kus papíru. Kreslila si snad? Ale jak může člověk při kreslení dělat něco, co způsobí pád ze židle...? Nedávalo mi to smysl. Zakroutila jsem hlavou a raději jsem se věnovala svým věcem. Bylo vidět, že jestli chce člověk dělat něco mimo, musí být nenápadný. Ještě štěstí, že jsem prakticky duch... Až jsem si oddechla, když nám bylo řečeno, abychom se dali do skupinek podle kolejí. Vzhledem k tomu, jak jsme seděli, jsem se nemusela nikam sunout, to spíš ostatní se přidali k nám. Dobře. Co se týkalo toho, kdo nás vede, mluvit bych asi dokázala, avšak nebyla jsem si jistá tím, zda bych dělala dobrá rozhodnutí. Vlastně... vlastně vím, že v tuhle dobu bych dělala ta nejhorší. Nedokážu se pořádně soustředit, navíc mám tendence dělat zbrklé volby... Ne, já určitě mluvit nebudu. Založila jsem ruce na hrudi a čekala jsem, zda se někdo z nás ujme slova. Nakonec to udělal Aviv. Příliš daleko se nedostal, to ne, ale to by nejspíš nezvládl nikdo z nás. Ale aspoň jsme dostali nějaké body, pomyslela jsem si spokojeně, když jsme byli rozpuštěni. Nejraději bych zamířila na pokoj, jenže je tady ještě jedna věc, kterou bych ráda co nejdříve vyřídila... Propletla jsem se všemožnými chodbami, dokud jsem nedorazila ke kabinetu profesora Zmijozela. Zaklepala jsem na dveře a čekala jsem, až mě pozve dál. Pokud tam tedy vůbec je... v což tedy samozřejmě doufám. Ráda bych tuhle záležitost vyřídila co nejdříve. |
| |||
Nitrobrana Zpětná reakce Gabriel Roux Mladík z Nebelvíru, který prvně promluvil rusky, vznese dotaz znovu, tentokrát anglicky. Zpětná reakce Rebecca Riel Zahlédnu, jak se studentka Havraspáru ve čtvrté lavici vpravo z mně neznámého důvodu naklání na židli ze strany na stranu. Následuje pád a zaklení. Zadívám se tím směrem a odlepím se od katedry. Smích její spolužačky a rozruch, který to celkově způsobilo, se mi ani za mák nelíbí. Aktuální dění Havraspár, Zmijozel, Nebelvír, Mrzimor "Dobrá práce, studenti," usměju se, když žáci skupinky skončí. Podvědomě jsem čekal, že si nevyberou tu nejtěžší správnou cestu. "Jsem si vědom, že jsem po vás chtěl netradiční záležitost, ale zhostili jste se jí v rámci možností skutečně skvěle. Musíte si uvědomit, že je tohle jen simulace, předstírání. V reálné mysli fungují trochu jiná pravidla. Pokud byste pronikli do mysli někoho jiného, takřka okamžitě by vás čekal aktivní odpor. Nesetrvali byste uvnitř tak dlouho, aniž by se vás napadený snažil jakkoli vystrnadit." |
| |||
N68 Shrábnul jsem věci zpět do brašny a pozoroval stoly jak se přesouvají, i spolužáky, jako nějaký vrácený čtyřbarevný obsah organizmu, nebo úl. Během školy jsem se potkal s mnoha zajímavými věcmi, které by jsme mohli obvinit s mudlovského původu, ironií, že většinu těch věcí jsem potkal pouze ve škole a i tak jsem měl neustále dojem, že toho existuje o hodně víc. A když jsme u toho, ono vybrat mezi zmijozelem někoho, kdo bude reprezentovat zní sice velmi jednoduše, neboť vždycky je zde nějaký “Ten, kterého většina následuje”, ale když dochází na novinky s nimiž nemá nikdo zkušenosti, dávají do toho ruce pryč. Občas. Za normálních okolností jsou tu takový jako Sinestra, nebo Richard, jenže když se jim nechce, někdo to udělat musí. Což bude také asi důvod, proč jsme šli až nakonec. Škoda, že neplatí, že nejlepší nakonec, rozhodně ne dnes a v tomto předmětu. Snad příště. “Prosím světlo.” Řekl jsem, když jsem se zvedl, abych lépe viděl. Občas každý musí čelit svým hrůzám, aniž by to na sobě nechal znát. Postupoval jsem za pomoci krátkých a úsečných pokynů. Nechávám bludičku pohybovat se jistě, ani příliš pomalu, ale zase ji nedělám rychlý průlet po chodbách. Zejména díry v zemi jsou zábavným zpestřením jednolitosti obrazu. Jak hluboko se dá asi spadnout? Z toho, co jsem měl zatím možnost odpozorovat mi přijde, že tohle celé vlastně ani projít bezpečně nejde. Není to přímo předmět, je to profesorova mysl a vy jste návštěva, je jedno kam se vydáte, prostě vás vyrazí jakmile bude chtít, nebo uděláte něco, co bude považovat za chybu. A pak … “Kruci.” Ze stropu se snesl, s elegancí Isaaca na koštěti, poměrně velký kvádr a bludička dohrála. Ještě, že jsme skončily všechny koleje podobně. Napadla mě jedna otázka, ale nechám si ji až po hodině. Zatím jsem si sedl a uvažoval, jak to nejlépe formulovat |
| |||
G82 - Nitroobrana: Úkolspolužáci, poté celá třída a profesor průměr 57,5 % Profesor dál celkem trpělivě zodpovídal dotazy, ovšem vše šlo kolem mě a ani trochu se mé mysli nedotklo. Výraz jsem ale měla neměnný, takže sotva vyučující postřehl, že ho nevnímám, leda by zrovna využíval svou schopnost. Ani o tom jsem ale nepřemýšlela. Když však změnil tón, zpozorněla jsem. Se znepokojením jsem ovšem sledovala, že jde o skupinovou aktivitu. Proč...? Proč??? Nerada jsem pracovala ve skupině, i když byla složená z mých spolužáků. Neochotně a naprosto mlčky, s výrazem, který neprozrazoval nic víc, jen v něm přibyla přísnost a odstup, jsem se přidala k ostatním spolužákům ze své koleje. Neochotně jsem se podívala na profesora, abych zjistila, co tak důležitého a náročného budeme dělat, že na to musíme být ve skupinách. Trochu nechápavě jsem sledovala jeho počínání. To je jeho mysl...? A ta bludička? Po chvíli se vše ujasnilo a čas neúprosně začal odtikávat náš limit. Neklid z neznámého byl v naší skupině hmatatelný. Zaslechla jsem Eričina slova a musela jsem souhlasit. Nerozuměla jsem příliš zadání a předem jsem nás odsuzovala k nezdaru. Dylan se ovšem zdál v tomto ohledu pozitivněji naladěný. Nechápu... Větší znepokojení pro mě nakonec ale byla má, nejspíš jediná, kamarádka, nebo tak něco, Jackie. Na chvíli mi unikl vyděšený výraz, než jsem se zamračila. To sotva. Já... Kdo by si to tak přál. Jenže nějakou záhadou to všichni odsouhlasili a já se stala zástupce naší koleje. Krátce jsem se podívala na Gabriela, ale ten se k tomu nevyjadřoval. Chápala jsem to. Nezná nás, ale snad by i on odhadl, že nejsem vůdce. Maximálně tak svůj vlastní. Porada začala. Většinou jsme se shodli na opatrnosti, pomalém postupu a nejvyšší obezřetnosti. Především Robert nám to důkladně klad na srdce. Jediný, kdo se od těchto názorů lišil, byl Gabriel. Je to snaha odlišovat se za každou cenu nebo to myslí vážně? Musela jsem nad tím přemýšlet, zatímco jsem ho propalovala pohledem. Sama jsem řekla jen málo slov, víceméně jsem jen odsouhlasila nápady ostatních. Čtyři minuty uběhly jako voda. První se předvedl Havraspár, který vedl Reece. Překvapila mě volba této osoby, ale musela jsem uznat, že jeho postup byl velmi zajímavý. Konec jejich bludičky mě ovšem nepříjemně zaskočil a lehce se mi rozbušilo srdce. Konec může přijít tak náhle. Následoval Mrzimor s Romainem v čele. Další rozený vůdce? Nechápala jsem to. Jejich postup byl o trochu lepší. Zaujal mě. Ovšem poněkud neklidně jsem sledovala, jak se Romain zdrceně posadil, když jejich bludička svou cestu dokončila. Taky tak nečekaně... Vstala jsem, abych to šla zkusit za Nebelvír. Ještě jsem slyšela Jackie. Ano, světlo. Málem bych zapomněla. "Prosím o trochu světla," pronesla jsem tiše a důrazně. Povel byl ihned vyplněn. Zhluboka jsem se nadechla a začala jsem pomalu a opatrně bludičku navigovat. Fascinovalo mě, jak poslouchá. Na chvíli jsem se podívala na profesora, ale ihned jsem se opět začala soustředit na bludičku. Nesmím ztratit koncentraci... Napomenula jsem se přísně a snažila se vytěsnit vše nepotřebné ze své hlavy. Snad by tma byla o trošku lepší. Už jsem to ale neměnila. Rozcestí. Zvolila jsem do třetice odlišnou cestu, než spolužáci z předchozích skupin. Dál jsem postupovala opatrně. Krápníky kolem se zdály jako živé. Stejně tak drolící se kamínky. Ach ne... Dlaně jsem sevřela v pěst, přimhouřila oči. Srdce mi začalo bušit prudčeji. Hlavně opatrně. Hlasitě jsem vydechla, když jsme minuly propast. V pořádku... Další propast. Vzpomněla jsem si na Gabriela a přidala jsem s bludičkou na rychlosti. Propast... A pak konec. Přišlo to tak náhle. Zapomněla jsem dýchat a jen jsem zírala na kvádr, který náš úkol ukončil. Nechápala jsem to a jestli mě Jackie nestáhla zpět na místo, nejspíš tam zůstanu stát s nečitelným výrazem. |
| |||
Nitrobrana Havraspár, Reece Sheehan Díváme se na sebe s ostatními a nevypadá to, že by by kdokoli z nás výrazněji chápal, co po nás profesor chce. Nejde vymyslet strategii, snad jen určit, jestli postupovat vpřed pomalu nebo rychle. Jenže když se rozhlédnu, nikdo se nemá ani k tomu. |
| |||
Nitrobrana Erika, Angela, Jacqueline, professeur, Rebecca "Ne, to se ti vážně nezdá." Odvětil jsem milým tónem Erice. V tomhle případě se nesnažím nebýt sarkastický, protože právě nastolené téma je ošemetné. Moje sousedka je jaksi úplně zamlklá. Nechal jsem ji radši být. Zdá se být milá, tichá holka. Asi to tady nemá lehké. |
| |||
G82 - Nitrobrana Santeri Miettinen, idiot a nebelvírští Profesor vysvětloval ještě spoustu věcí a na každou otázku odpověděl velmi dlouhým objasněním ohledně dané tématiky. Nečekala jsem, že by mne mohla nějaká hodina tak brzo zaujmout. Sice jsem se nejdříve jen snažila komunikovat, ale teď mne hodina úspěšně pohltila. A to pro profesora znamená především dobře udělanou práci. Snažila jsem se pochopit vše, co říkal, což se mi však nedařilo. A o to těžší to bylo, když nakonec nějakej idiot vzadu sebou mrsknul na zem. Ani jsem se neotáčela a jen jsem výhružně zahučela nějakým pazvukem. Zaměřila jsem svoji pozornost zpět na profesora. Prófa měl však v zásobě ještě další zábavu v repertoáru. A tohle se mi celkem líbilo. Bylo mi jasné, že rozhodně nepromítá jeho přirozené prostředí v hlavě, ale i přesto to vypadalo celkem zábavně. Možná bych se i přihlásila, že budu za Nebelvír vést, ale věděla jsem, že umím býti dost nerozvážná a tak jsem vstala a popadla jsem Angie kolem ramen a vedla ji směrem k utvářejícímu se hloučku naší koleje. Zároveň jsem také kývla na holomka. "Angie bude náš navigátor!" zavelela jsem nekompromisně a otočila se ke všem kolejním kolegům. Položila jsem Angie hlavu na rameno a doufala jsem, že nebude naštvaná. Věděla jsem, že umí být dost rozvážná a mazaná, když chce. Jakmile jsme mohli začít, tak jsem se zahihňala a čekala, co prvního Angie řekne. Mezi tím jsem jí hlasitě zamumlala do ucha. "Víc světla řekni! A pak.. no však ty víš, jak na to," zasmála jsem se a přenechala jsem jí plnou iniciativu. |
| |||
Nitrobrana Santeri Miettinen (průměr 47) Naslouchám napjatě otázkám a odpovědím a nestačím pomalu ani dýchat. Vlastně mi ani nevadí, že to v podstatě vlastně ani nejde změnit povahu člověka. Jak bych si mohl myslet, že to může být tak jednoduché, jak jsem naivně předpokládal. Nejspíš má profesor pravdu, musím se sám se sebou nějak smířit. Napadne mě ještě další otázka, ale nakonec ji spolknu. |
| |||
G82 - Zpětně přestávka ♠ Wolfram von Wittelsbach Přisedl si ke mně Wolf. Zatvářila jsem se trochu zklamaně, protože když jsem zahlédla zmijozelskou zelenou, myslela jsem, že je to Nick. Nic jsem ale neřekla, co taky? Přece mu nemůžu říct, ať jde do háje. To by ode mě nebylo hezké. Co tím vůbec sleduje? Dnešek je vůbec nějak podivý... Nejdřív Nick a teď si ke mně ještě jakoby nic sedne W- CO TO SAKRA DĚLÁ? Už jsem z toho všeho byla vážně na prášky. Většinou jsem se bavila jsenom s Beccou. Rozhodně jsem nebyla zvyklá na to, aby mě v jeden den jeden kluk políbil a chvíli na to mě druhej bral jakoby nic za ruku. Nevěděla jsem, jestli se nemám začít smát. O co mu jde? Domluvili se na mě? Ale to ne... Možná čeká, co teď udělám? Aby si to mohl zapsat do toho svýho debilního sešítku? Podívala jsem se, jestli se Nick nedívá, pak jsem pokrčila rameny a Wolfa políbila. Ať si z toho vyvodí co chce! Když si může hrát on se mnou, tak i já s ním. A vůbec, s Nickem to bylo lepší... |
| |||
N62 → G82 Tonoucí se stébla chytá ♥ Alexandra Scottmayers ♣ Kayla Harper-Burns • Rhiannon Kearney, Santeri Miettinen Rozhodně by se nedalo říct, že jsem s průběhem hodiny spokojený. Není to tak, že by mi zrovna základy vyvolávání dělaly nějaký problém, nebo bych proti této vyučující hodině něco měl. Proto nechápu, co se to dnes děje. 'Něco mě rozptyluje?' Z počátku se mi to zdálo jako kravina, nikdy jsem se nenechal ovlivňovat, přece jen ani nemám žádné citové pouto ke komukoli ze třídy, dokonce ani z celé školy. 'Nedá se jim věřit...!' Ovšem při pohledu na Sany si začnu uvědomovat, že by to tuto hodinu mohla být ona. 'Ať už chci nebo ne, děsí mne její nepředvídatelnost...' Chvílí na ni koukám prázdným pohledem, neboť si v hlavě promítám všechny možné pikle, které by svým přeměňováním mohla napáchat. Pokud k tomu přidám i její nevyzpytatelný charakter, přejede mi mráz po zádech a bolestně se zatvářím. 'Je dobře, že se ji obloukem vyhýbám.' Místo zvolené kuličky, která se měla vyvolat, se zadívám na mnou vyvolanou břečku. „Nechutné...“ poznamenal jsem víc na svůj dnešní výkon než k onomu samotnému výtvoru. Na tváři mám již dostatečně kyselý výraz. K tomu se znovu připomene šílenství zvané Alexandra. 'Ta holka mě chce zničit! Rozhodně mě chce zničit!' Chvíli ji sleduji, jak mává nadšeně s rybičkou a potlačuji vzrůstající adrenalin, který mi pumpuje krev. S naprostou kamennou tváří ji chladnokrevně odstrčím se slovy: „Přestaň se lepit.“ Znovu si připravím svou hůlku a rozhodnu se jako ostatní o druhý pokus. „Sphaera rutilus.“ (93%) „Stále to má dost chyb...“ Zkritizuji další své dílo. „Nu což... Sto dní práce, jeden den radosti.“ Povím si pro sebe a dále se touto hodinou již nezabírám. ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬ஜ۩۞۩ஜ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬ Přemístím se na další hodinu. Nyní na hodinu našeho nového profesora, který se jmenoval nějak Santeri Miettinen. Musel jsem přiznat, že jsem na něj byl celkem zvědavý. Ne každý dotáhne vrtání v hlavě na takovou úroveň, aby to mohl dokonce vyučovat. 'Neboť za každou chybu se platí...' Začnu se rozhlížet, ke kterému spolužákovi se posadím na tuto hodinu. Poučil jsem z předchozí hodiny a pozorně se rozhlížel. Všechny volné lavice zabrané. Zrakem jsem přejel i Izabell. 'Ta asi o mou společnost nestojí po včerejší knihovně.', dále jsem zahlédl Angelu. 'Ta si mne po škole užije až dost... Jsem zvědavý, zda se z toho pokusí vykroutit, i když se mi nezdá, že bych ji tolik vadil.' Erika se v mé přítomnosti pravděpodobně také necítí příliš dobře, když po mne hází kuličky. Můj cíl tedy spočinul na Kayle. Oči se mi zlomyslně zaleskly. Poté jsem se nadále přátelsky na všechny usmíval. Posadil jsem se vedle Kayly, připravil si pomůcky k hodině a chytil ji za ruku. Nebylo v tom nic osobního ani ke Kayle ani proti Nicolasovi. Prostě mne zajímá její reakce, když je momentálně v nestabilním stavu. Stihnu si i všimnout, že se dostavila Jacqueline. Nedokázal jsem pochopit, kde celý den byla, ale což. Nezajímal jsem se o to. 'Kdo pozdě chodí, v hovnech se brodí.' Začala hodina a já si postupně zapisoval ty nejužitečnější poznámky, které zde byly vyřčeny. Nový profesor reagovala vskutku energeticky a nebál se vše potřebně vysvětlit. Celkem sympatický, když sdílí stejnou touhu pro pořádek a řád. Měl bych k samotnému profesorovi také otázku, ale rozhodl jsem se, že ji s ním chci probrat v soukromí. Jeho hra mi přijde zajímavá, nejraději bych si soutěžil sám za sebe a nespolupracoval s ostatními. 'Co mi však zbývá...' Vydal jsem se za svými kolejními studenty a při volbě zástupce koleje jsem měl jasno. „Sinestra by nás mohla zastupovat.“ |
doba vygenerování stránky: 0.85888504981995 sekund