| |||
U mě doma S LupinemProfesora pustím dál, zavřu za ním dveře a zamknu. Vytáhnu další nadmíru velký hrnek ze skromné ručně vyráběné dřevěné kuchyňky a hodím do něj dva pytlíky mátového čaje, který jsem si před nedávnem koupil ve světě mudlů, když jsem tam zařizoval... věci, o kterých nikdo nemá vědět. "Zajímavý, že chcete něco žádat vode mě. Potřebujete něco z lesa? protože pokud jo, tak se tam sám rozhodně nepohrnu. V poslední době je tam ňáký rušno." Řeknu mu jen trochu ustaraným hlasem a z pískající konvice naleju vodu do dvou hrnků s čajem. Vezmu je do rukou a položím na taktéž ručně vyrobený stůl, ke kterému si sednu do křesla, abych si vyslech, co má profesor na srdci. |
| |||
Učebna E215 Zpětně Rebecca a teď naštvaná Kayla!Zpětně Když mi profesorka okopírovala učebnici od spolužačky, byl jsem celkem rád, že to vzala v rámci možností v klidu, ale nečekal jsem, že to bude Rebecce vadit. Nejdříve to tak sice vypadalo, ale pak nahodila prohlédnutelně falešný pokus o úsměv, což mě celkem uklidnilo. "nojo, já myslel, že jsem si jí vzal. Mimochodem, dnes ti to sluší." úsměv jsem opětoval jen o trochu méně falešný a dále jsem sledoval dění v hodině. A hurá na Kaylu! What the hell is happening?! Velice mě zarazilo, když jsem viděl Kaylu naštvanou. To je snad poprvé, co jí takhle vidím. Jakmile chňapla po kuličce, lehce jsem zpozorněl a ještě jakým tónem 'poděkovala' mi možná i nahnalo husí kůži. Ještě, že si nevšimla, že jsem kuličku zaměnil se svou, která byla podobná, ale měla o trochu míň sytou barvu. Kayla ... Možná už není ta, která se mi líbí. Řekl bychspíše, že mě začíná více a více přitahovat. Celkem nevyzpytatelná osobnost. Nevím, co od ní čekat. To se mi líbí. Přestat si s ní hrát ? hmm... Znovu jsem se k ní otočil a promluvil na ní, teď už normálním, ale potichým tónem, aby to ostatní neslyšeli. "Naštvala tě víc ta pusa, nebo to, že jsem ti zvedl kuličku? Jsi totiž možná i trochu roztomilejší, když se zlobíš, než když se stydíš, tak chci vědět, co z těch dvou věcí mám dělat častěji." Trochu škodolibě jsem se na ní usmál a otočil hlavu zpět ke katedře. |
| |||
E215 třída, Nicolas Chňapla jsem po kuličce, když ještě letěla vzduchem, ale minula jsem. A teď ji v ruce držel Nicolas. Musela jsem se přinutit odlepit pohled od země a podívat se na něj. Okamžitě jsem si ale vzpomněla na to, co se stalo před obědem... a zase zčervenala. Naštěstí si zrovna prohlížel můj výtvor, takže to asi neviděl. Pak se ke mě otočil, úplně jakoby nic. Vůbec jsem nevěděla, co si myslet. Nejdřív o mě pět let ani neví, pak mě zničehonic políbí a teď se na mě usmívá jako na kohokoliv jinýho? O co mu sakra jde? Najednou jsem byla naštvaná. Jen tak si přijde, políbí mě a pak se na mě tlemí jak na debila. Pravděpodobně je mu úplně jedno, že to byla moje první pusa. Zamračím se na něj a kuličku si možná trochu moc prudce vezmu zpátky. "Díky," zavrčím a otočím se zase ke své lavici. |
| |||
U Hagrida Nálada se mi zlepšila už jen když jsem slyšel jak Rubeus hledá klíče. S tímhle člověkem bude ještě zábava. Opřený o zeď hned vedle dveří jsem se tiše pochechtával a jakmile se konečně příbytek otevřel veřejnosti, musel jsem se krotit. "Tady dole, příteli." Přihlásil jsem se a odlepil ode zdi. "Přivádí mne sem žádost poněkud netradičně tradiční. A ano, čaj bych si dal velmi rád." Za celý den jsem toho moc nepozřel. Stalo se toho vážně hodně a ještě víc jsem musel vyřešit. Albus neřekl jak těžká bude kantořina. Proč mám dojem, že každý učitel na téhle škole to zvládá líp? Asi je to časem. Jen se bojím, jak budu schopen učit po úplňku. Jen při té představě se mi dělá fyzicky špatně. Nějak to zvládnu, budu muset. Teď mám ale jiný problém. Ten chci řešit předně. |
| |||
E215 KaylaZ mého opírání se o židli a ťukání do sklenice s kuličkami mě vyrušil až hluk, který se odehrál po mé pravici. Kayla se celkem nešikovně pokoušela chytit kuličku a ta se zarazila až o mou židli. Podíval jsem se na kuličku a pak na spolužačku. Nevím, jestli má v úmyslu kuličku sebrat, nebo ne, ale nic to nemění na tom, že jsem se pro ní ohnul a zvednul jí dříve, než ona. Zadíval jsem se na kuličku opravdu pěkné, syté, zelené barvy. Aniž bych se na Kaylu podíval, natáhl jsem se ke své sklenici a porovnal její kuličkou s těmi mými. Žádná z těch, kterou jsem proměnil já neměla tak hezkou barvu, jako ta její. Otočil jsem se ke spolužačce a kuličku jí podal s nataženou rukou a rozevřenou dlaní. "celkem pěkný odstín" řekl jsem jí jen a usmál se na ní. S nynější náladou jsem neměl ani chuť někoho provokovat. Možná jsem měl i chuť se jí za to omluvit, ale až budu mít zase náladu, hodlám pokračovat, kde jsem skončil. |
doba vygenerování stránky: 0.87393188476562 sekund