| |||
Přeměňování - blázinec Všichni. Asi.. Zbytek hodiny studia mudlů jsem přečkala v tichosti. Wolframovu ruku jsem z té své samozřejmě smetla a věnovala mu jeden ze svých nevraživých pohledů. Nabídku s napsání práce jsem v hlavě rychle zamítla. Jaký hlupák by se psal s esejí. Navíc - třeba tu jednou bude probírat i mudlovský oděvní průmysl. Profesorky kostým jsem obdarovala posledním, znechuceným výrazem a pak jsem se rychle vytratila z hodiny. Pauzu na oběd jsem nestrávila v hlavní síni ani na nádvoří jako někteří, ale vydala jsem se směr zmijozelské koleje a pokoj. Tam jsem se i s mou věrnou kamarádkou natáhla na postel a listovala kouzelnickým časopisem. Aysha pokojně pochrupovala s hlavou na mém břiše a nenechala se rušit zvukem obracejících stránek. Zlatíčko mé nádherné. Pohladila jsem krajtu po bílých šupinách a dál se věnovala rozečtenému článku. Na pokoji jsem očividně strávila celou obědovou pauzu, protože hodiny na zdi upozorňovaly, že je nejvyšší čas se vydat na další hodinu. Líným krokem opustím koleje a rozejdu se do učebny E215, kde se jako vždy měla odehrát hodina s profesorkou McGonagallovou. Bezpochyby jedna z mála ucházejících profesorů na škole. Rázná, pohotová a spravedlivá. Dokázala si ve svých hodinách sjednat pořádek. Ostatně to předvedla už na začátku hodiny, kdy sebrala Richardovi hračku. Vyložím na stůl pomůcky potřebné k této hodině a klidně sedím. Výklad o historii přeměňování si sice stále pamatuji z minulých ročníků, ale i tak neuškodí, když si informace zapíšu znovu. Na otázky profesorky sice znám odpovědi, ale momentálně nemám chuť se jakkoliv nahlas projevovat. Práci s odpověďmi stejně odvedli jiní. A body beztak nedostali. Ještě aby jo. Primitivní dotazy. McGonagallka nebyla zrovna jedna z těch profesorů, co rozdávali body takřka zadarmo. Když konečně opustí teorii a zahájí praxi - oči se mi rozzáří. Praktická hodina je vždycky lepší a mně se zase začne vracet dobrá nálada. Na brouky uvnitř sklenice nehledím sice zrovna přátelsky, ale není to nic tak hrozného, co bych se bála vzít do ruky. Chvíli nečinně pozoruji dění a počínání spolužáků okolo sebe. Úspěšnost je tak půl na půl. Někomu to jde líp, někomu hůř. Tak už to chodí ve všech hodinách. Po pár minutách pozorování okolí se přece jen chopím hůlky a vyndám mandelinku na stůl. Kouzlo, pohyb hůlkou i samotná přeměna je primitivní, jenže se svou nezkrotnou magií, která mi občas dělá problémy to nemusí dopadnout vždycky dobře. Už už se chystám proměnit malou mandelinku v duhovou kuličku, když se ta malá mrcha rozhodne vzít všech šest svých nohou na ramena. Trochu překvapeně sebou cuknu, když si uvědomím, že ta malá nohatá bestie je rychlejší než vypadá. Rychle popadnu učebnici a podeberu s ní nebohého brouka, aby mi nespadl z lavice. Nemusím dodávat, že kdybych vyvinula jen o ždibínek více síly než jsem chtěla, měla bych na lavici mastný flek. Namířím na útěkuchtivou mandelinku svou hůlku a tiše, spíše sama pro sebe vyslovím ,,Pilae Irideo." Nerozmáznutí broučka se vyplatilo, protože přímo přede mnou se objeví bezchybná modrá kulička. Ne asi! Jsem prostě fantastická. Chvilku si s kuličkou pohazuji načež se posléze rozhodnu zase pokračovat. Druhý pokus dopadl o něco žalostněji, jelikož během vyslovení kouzelné formule mě přepadlo nutkání kýchnout. Mandelinka se sice přeměnila na kuličku, ale.. jiným způsobem. Zůstaly jí nožičky, tykadla i krovky, jen se celá nafoukla. Pobaveně na přifouknutou mandelinku pohlédnu. Vypadala komicky. Byla tak tlustá, že nebyla schopná se nožičkama dotýkat povrchu a jen se tak kývala. Připomíná mi některé tlouštíky na škole. Ukazováčkem do ni cvrnknu. ¡Basta! ¡Sin concentra! Jediná myšlenka mě donutí přestat v hraní a soustředit se na zbytek kuliček. Chci víc kuliček! Po předešlém fiasku nadcházející pokusy dopadly už bezchybně. Žádná kulička sice nebyla duhová, ale nějaké měly barvy dvě. Rozhlédnu se po třídě, jak jsou na tom ostatní. Neuniklo mi podezřelé chování Alex na začátku hodiny. Takhle zamlklá nikdy nebývala. Popadnu jednu kuličku, otočím se po profesorce jestli se zrovna nedívá a hodím ji po ni. Trefa. Naštěstí ne do hlavy. Pokud se na mě otočí, naznačím ústy starostlivou větu - Co je? |
| |||
E215 - Hodina přeměňováníspolužáci ve třídě Krátce jsem protočila oči, když jsem zaslechla Nicolasovou udivenou odpověď na otázku profesorky, proč chyběl na vyučování. Nemohl se aspoň zmoct na něco lepšího, nebo snad přiznat pravdu? Profesorka to celkem pochopitelně ohodnotila po svém. Nedivila jsem se ji, ale nějaký posměch se v mé mysli nehnul také. Odpovědi na profesorčinu otázku se celkem hrnuly, až jsem byla lehce překvapena. Aktivní studenti odpovídali správně a já jsem mohla litovat, že jsem se sama nepřihlásila, když jsem to také věděla. Jenže ta určitá snaha prokázat své znalosti a třeba i pomoci koleji v bodování mi chyběla. Naprosto jsem svou příslušnost k Nebelvíru akceptovala, i když si velmi dobře vzpomínám, co Kouzelný klobouk u toho vše napovídal, ale nikdy jsem nepocítila vůči této koleji takovou loajalitu, abych právě kvůli ní byla ambiciozní ve výuce. To hlavní, co mě ke koleji přitahovalo, byl obdiv k určitým vlastnostem jejího zakladatele. A tak jsem prostě opět zůstala sedět, pozorně jsem naslouchala, jakoby ledabyle si zapisovala a s neutrálním výrazem, který hraničil s namyšleností, sledovala okolí. Výuka se pohnula dál a Nicolas to opět schytal, tentokrát za učebnici. Dnes nemá svůj den? Krátce jsem zvedla hlavu jeho směrem, než jsem se dál věnovala hodině. Pak už nám ale byl zadán úkol. Oči mi lehce ožily, tuto část mám ráda. V lavici jsem se narovnala a sáhla jsem po hůlce. Pečlivě jsem sledovala profesorčiny pokyny a v duchu cítila vnitřní napětí z nového kouzla, i když ne zatím příliš těžkého. Ale už jde o živého tvora... Pilae Irideo. V duchu jsem si přehrávala pohyb i formulku. A pak už jsem se do toho pustila. "Pilae Irideo!" řekla jsem tiše, ovšem zřetelně a důrazně. Nerada jsem při vyslovování kouzla křičela. Švihnutí hůlkou nechybělo. První kulička byla na světě. Jasně žlutá, bezchybná, kulatá a ... S nožičkami. Krátce jsem se na ni zamračila a zaměřila se na další. Soustředila jsem na ni každou svou myšlenku a naprosto přestala vnímat okolí. Švih a zpět a: "Pilae Irideo!" Kulička byla rudá jako největší zuřivec, ovšem... Když jsem si ji vzala do prstů, byla naprosto bezchybná. Krátce jsem se pousmála, jedna ze vzácných chvil. Pokračovala jsem dál a dařilo se mi, ovšem vyžadovalo to plné soustředění. |
| |||
Ošetřovna --> procházka --> skleníky! Zadívám se na Thomase. “Dobře, tak v neděli ráno. Budu se těšit,“ dodám a u toho doufám, že nezapomene. Když už to slíbil. Pak ale odešel a já jsem tu osaměla. Trocha klidu byla příjemná, poklidila jsem lůžka, dorovnala vše, co jsem nestihla do teď… pak přišlo ještě větší ticho. Co teď? Tak podívat se do skleníků by nebylo na škodu. Uvidím, co tu mají a třeba i něco málo vyloudím na zítra. Samozřejmě kromě informací. Tak poprosím Poppy, ať to tu pohlídá, že budu chvíli pryč. Teď tu nikdo není, tak pokud se během přeměňování studenti nepostřílí nebo nezboří hrad, měla by tu mít klid. I když kdo ví, jak může být v dnešní době přeměňování nebezpečné. Zavřu za sebou dveře a vylidněnými chodbami se v klidu vydám ven. Je tak krásně… slunečno, sem tam mráček… a stačí lehký hábit. Ideální britské letní počasí! I když… počasí je ideální pokaždé, když nepadají trakaře. Na vteřinku se zastavím kvůli orientaci. Pak zabočím směrem, kterým, vzpomínám, budou pravděpodobně skleníky. Trefa! S vnitřním uspokojením, že nejsem úplné nemehlo, lehce zaklepu a vejdu… “Dobré odpoledne, je tu někdo?“ nakouknu dovnitř opatrně. |
| |||
Hodina v E215 Všichni zmínění.Dalo se čekat, že budou kvůli mě zmijozelu strženy body. Nekomentoval jsem to. Stává se to celkem často. Možná až příliš. Je teprve začátek roku a Richard už mě sleduje vražedným pohledem. Oplatil jsem mu ho pouhým provokativním úsměvem. Nejspíše, kdybych se porozhlédl po třídě, mohl bych takových úsměvů rozdat více, ale nebudu je zbytečně dráždit. Stejně... Jakoby nevěděli, že si své ztracené body dokážu zpátky získat i s úroky, a to bez menšího problému. Například při hodině nauky o mudlech jsem byl odměněn několika body pro zmijozel. Myslím, že nikdo jiný z koleje se na tom nepodílel. Každopádně jsem v koleji, kde si každý všímá jen toho špatného, a tak jsem to nechal plavat. Hodina pokračovala a jak jsem očekával, mé nenošení pomůcek také nezůstalo bez napomenutí. "omlouvám se, nebude." odpověděl jsem profesorce. Nálada mi pomalu klesala a ještě než se mi na lavici objevila sklenice, seděl jsem opřený loktem o lavici a pěstí o bradu. Když po nás paní profesorka chtěla, aby jsme proměnili brouky v kuličky, nálada se mi zhoršila ještě více. Neměl jsem vůbec chuť dělat něco tak triviálního, ale kdybych se nezabavil, hodina by utíkala pomalu a já už chtěl mít za sebou jak hodinu, tak kázání od spolužáků. Vytáhl jsem tedy jednoho brouka ze sklenice a nechal jsem ho chvíli běhat po lavici s tím, že jsem mu do směru chůze představoval hůlku, aby se zase otočil. Po chvilce mě to také přestalo bavit, tak jsem sám sobě svolil, že se o to aspoň pokusím. Ladně jsem švihl hůlkou do strany a pronesl “Abrakadabra, Pilae Irideo.” Stvořeníčko se lehce zakulatilo a vyrostlo mu pár nohou navíc. Celkem zábavné. Zopakoval jsem to ještě několikrát, ale tentokrát bez Abrakadabra, dokud neměl brouk alespoň sto nohou, které mu lezly z celého těla. Hůlkou jsem do něj lehce klepal, aby se roztočil, ale po chvíli mě i to přestalo bavit. Tak co teď? Porozhlédl jsem se po třídě, jak se každý snaží, aby se mu to povedlo. Možná bych měl taky začít něco pořádného dělat, nebo se vážně naštvou. Začal jsem se tedy soustředit a s prvním mávnutím hůlky podle vzoru profesorky se slovy “Pilae Irideo.” jsem přeměnil stonožku na lesklou červenou kuličku. Otočil jsem se dozadu k Avivovi a pronesl "nejdeš si cvrnkat s kuličkama?" Odpověď nejspíše nebyla kladná, a tak jsem se otočil zpět ke sklenici s brouky. Je k tomu potřeba zručnost a soustředění. Něco z mála věcí, které umím dobře. Vytahoval jsem brouky po dvou na lavici a úplně vypnul myšlenky na jiné věci, než je zápěstí, hůlka, brouk a barva. Vše jakoby v mé hlavě náhle stichlo. Kdyby mi někdo v tu chvíli začal křičet do ucha, nejspíše bych ho ani nespozoroval. přesným pohybem ruky a kouzlem “Pilae Irideo.” jsem pomalu začal přeměňovat všechny brouky na kuličky. červenou už mám. druhá byla modrá, třetí žlutá. Zbylých sedm jsem proměnil na kuličky zelené barvy v sedmi různých odstínech a pak je všechny naskládal do sklenice. Znovu jsem začínal slyšet hluk radujících se spolužáků, že se jim to povedlo. Triviální. Není tu něco těžšího? Opřel jsem se o opěrátko židle a lehce jsem ťukal hůlkou do sklenice v které bylo deset kuliček čtyř různých barev bez chybky. |
| |||
Hodina přeměňování v E215 Všichni Pan Hook by měl být trochu více kreativní při vymýšlení výmluv. Přiměje mě to se ušklíbnout, když kvůli němu přijde zmijozel o body. Tomu se říká karma, chlapče. Zapisuji si poznámky, včetně odpovědí spolužáků, když je profesorka uzná za správné. Ani by mě nenapadlo se přihlásit, takže v duchu děkuji aktivním šprtům, že se přihlásí sami a profesorka nemusí vyvolávat. Něco bych vyplodila, to jo, ale nemohla bych zaručit, že to bude smysluplné, natož správné. Vzoreček na tabuli snad vidím i poprvé. Napíšu si ho velkým písmem do rámečku, ale stejně ho zapomenu přesně v moment, kdy vyjdu ze třídy. Takže je to opět spíš pro dobrý pocit. Trošku sebou cuknu, když mi na lavici přistane sklenice s brouky. "Odporný" ohodnotím s úsměvem, když si je prohlížím zblízka. Vyslechnu si zadání a pak vytáhnu hůlku. Takže sjednocení kouzelníka s hůlkou, huh? To jsem na to zvědavá. Odjakživa jsem měla trochu problém s tím, že moje hůlka si dělala, co chtěla. Byla neuvěřitelně temperamentní. S nechutí vytáhnu jednu mandelinku ze skleničky a položím si jí na lavici. Nejdřív ji ale chvilku pozoruji a naháním, abych jí donutila stát na jednom místě. Promiň holka, tohle nebyl můj nápad. "Pilae Irideo." dobře, první pokus dopadl zoufale. Možná by to dopadlo lépe, kdyby Erika vepředu tolik nehulákala. Svedu tedy svoji vlastní neschopnost na hluk ve třídě a zkusím to znovu. "Pilae Irideo." dávám pozor na výslovnost a pohyby hůlkou. No a sláva. Podařilo se. první kulička naprosto bezchybná a navíc krásné modré barvy. Yes, jsem prostě dobrá. Pochválím sama sebe v duchu, ačkoli to taky mohl být poslední dobrý výsledek. Další pokusy byly jak počasí. Střídavě zataženo a jasno. Některé kuličky se mi snažily odletět, jiné utéct po lavici. Nicméně jsem to nevzdávala, dokud jsem neměla alespoň pět krásných, nezohyzděných kuliček různých barev a zaklínadlo mi už nelezlo na nervy takovým způsobem, že bych se osypala, kdybych ho měla říct ještě jednou. |
| |||
PŘEMĚŇOVÁNÍ, E215 ‘Nicolasi, ty nenapravitelné tele.’ Probodával jsem mu pohledem záda, někdo mu bude donucen připomenout, že je tak trochu ve škole. Richardův zlý pohled jsem zaznamenal. Ano, Richard v ledasčem jsme si byli podobní, ale kdo by se tím zabýval, co se týče občasných rozbrojů s místním mudlovstvem, sem tam sem se k tomu přivrtal, proč ne, poslední rok spíš ne, to poslední, co jsem potřeboval byl nějaký problém, v němž by figurovalo moje jméno. Dělám si poznámky, i když to vím, stejně si je vždycky udělám, zapisováním si člověk lépe pamatuje. Zadání jako takové není složité. Jenom přeměna z živého na mrtvé. Mandelinka má přirozeně barevné krovky, zřejmě sami o sobě postarají o barvu, takže není nutné ji nijak v samotném zaklínadle specifikovat. Nejrozumnější by bylo vyčarovat několik zelených a duhových, teorie a praxe bývají občas trochu rozdílné. Vytáhnete hůlku, brouka ze sklenice, několikrát si nanečisto předvedete pohyb, zopakujete zaklínadlo, a pak už jen: “Pilae Irideo.” A máte pravidelnou kuličku v zelenavé barvě, která vám nehodlá utéct po vlastních z prstů, leda se vlivem přitažlivých sil odkoulet na podlahu. Položil jsem ji na sešit a vytáhl další. S přeměňováním jsem nikdy moc nespěchal, takže již velmi záhy jsem mohl pozorovat své spolužáky, jak se rvou se zadáním. Další mandelinka. “Pilae Irideo.” A pak ještě osmkrát. Pozoroval jsem své výtvory a každému věnoval trochu jiný pohled. První dvě byly v pořádku, zelené, kulaté, bez krovek. Třetí byla žluto-modrá, v místech, kde se barvy stýkaly jsem zahlédl nazelenalé odstíny, byla kulatá, neměla krovky. Čtvrtá, pátá, šestá, všechny jednobarevné a kulaté, žádné krovky. Sedmá, dokonalá ve všech směrech, hýřící duhovými barvami, skoro jako mistrovské malířské dílo, velmi uspokojivá, žádné krovky. Potom tady byla ta osmá, se stopou zklamání v pohledu jsem pozoroval tu červenou mírně oválnou věc, ze které čouhaly na dvě strany nepohyblivé a zbytečné krovky, budiž mi to ponaučením, že jsem se nechal unést, sviňsky zbytečné krovky. Devátá a desátá už žádnou podobnou deformací netrpěly, byly tří barevné a kulaté, žádné stopy po broucích ani červené, ale ne duhové. Ta červená s krovkama mě opravdu dožírala, jaká to ironie, jediná červená a zkažená. |
doba vygenerování stránky: 0.8790078163147 sekund