| |||
E215 Gabriel, Kayla a ostatní Poté co začala hodina, paní profesorka vůbec neztrácela čas. Ovšem představila nám dva nové studenty. |
| |||
E215 Všichni, Nicolas (:'D), Profesorka McGonagallová Okamžitě jsem zrudla a zatěkala pohledem po třídě, kolik lidí se na mě dívá. Přinutila jsem se na Nicolase nepodívat. Zírala jsem na McGonagallovou, jako by mi šlo o život. Nemám jak utéct! O co mu vůbec jde, tohle mi teď říkat?! Chce mě ztrapnit? Proč mi to dělá? Proč mi to říká? Na druhou stranu si až příliš zřetelně uvědomuju, jak je blízko. Pomozte mi někdo. |
| |||
E215 všichni,Profesorka McGonagalka Kayla(:-*) Jakmile oba bráchové odešli do třídy, nemohl jsem se ubránit celkem škodolibému úsměvu. aspoň bude zábava. Jakmile jsem vstoupil do třídy, podíval jsem se na kočku na stole. Zase nějaký efektivní nástup? Každopádně profesorka začíná hodiny přesně včas, tak jsem se raději šel posadit se slovy směřované k mourovaté kočce "Dobrej". Posadil jsem se do předposlední lavice a vytáhl si učebnici. Špatnou učebnici! Vypadá to, že když jsem byl o přesávce na koleji, vzal jsem si špatnou knížku. Vytáhl jsem si tedy na lavici pouze blog na poznámky a čarodějnický brk. V tu chvíli se zabouchly dveře a já se jako vždy lekl. Otočil jsem se směrem ke dveřím, ale než jsem stihl upřít pohled na ně, všiml jsem si, že hned lavici vedle sedí Kayla. Hmm... to se chce ještě více sbližovat? odvážná... Velice brzy po začátku hodiny, profesorka zmínila mé jméno. Jako obvykle. Bylo na ní celkem dobře poznat, že nemá zmijozel v lásce. Už to, že i Richardovi vzala hračku, kterou má tak rád, to dokazuje. No tak honem, vymysli něco ať to máš za sebou... říkal jsem si, ale nic mě nenapadalo, tak jsem ze sebe dostal pouze. "Tohle není druhá vyučovací hodina?" a nahodil jsem nechápavý výraz. Pravděpodobně jsem dostal vynadáno, což se dalo po té odpovědi čekat, ale hodina pokračovala. Po chvilce začala zmiňovat nové studenty. Izabell, celkem pěkná, ale sestřenka a Gabriel je kluk. Nic zajímavého. Začala ta nudná chvíle, kdy profesorka začala vykládat o historii přeměňování. Je to sice opakování, ale zdá se mi, že jsem to ještě neslyšel. Čím to asi bude? A poté padla otázka. Už při náznaku, že se chce kayla přihlásit, nemohl jsem se udržet a když už se přihlásila, naklonil jsem se k ní a žašeptal jí. "jsi roztomilá, když se stydíš." |
| |||
E215 Všichni, Nicolas, Profesorka McGonagallová Izabell mě po chvilce taky opustila, tak jsem se zase vrátila ke čtení. Tak jsem se do toho zabrala, že když jsem se zase podívala na hodinky, zjistila jsem, že pokud se okamžitě nezvednu, přijdu pozdě. Učebnici jsem měla s sebou, tak jsem jenom vyskočila a běžela do učebny E215. Naštěstí je to blízko. Kdybych přišla pozdě, nebylo by to dobré. Jakmile jsem vkročila dovnitř, zabouchly se za mnou dveře. Uf,jsem tu ještě včas. Přišla jsem sice včas, ale všichni ostatní už tam všichni byli. Chvíli jsem zmateně stála a hledala volné místo. Které jsem nakonec našla. Vedle Nicolase. Měla jsem pocit, že to se mnou sekne. Nic mi ale nezbylo, než tam potupně dojít a posadit se. Celá červaná jsem v tašce učebnici hledala snad minutu, jak jsem byla nervózní. Důsledně jsem se na Nicolase nedívala. Přesto jsem si až skoro bolestně uvědomovala, že tam je, kousek ode mne. Nevěděla jsem, co bych mu tak mohla říct. Já jsem ale srab. Pořád jsem byla zmatená a zeptat se přímo, co to mělo znamenat, bych prostě nedokázala. Navíc, kdybych se na něj podívala, určitě bych zase zrudla. Nebyla jsem si jistá, jestli chci, aby to viděl. Raději jsem se zaměřila na kočku na katedře, která se vzápětí proměnila v naši profesorku. Páni, tak moc bych to chtěla taky umět. Snažila jsem se soustředit na ni, ale moc mi to nešlo. Noví studenti? No jo, vlastně Izabell. A ještě někdo. Vytáhla jsem si sešit a začala si psát poznámky. Když nám položila otázku, přihlásila jsem se. Musíme dohnat Zmijozel, zkusím to. Pokud mne vyvolá, moje odpověď zní: "Naprostá koncentrace, přesné a jisté pohyby hůlkou a správná výslovnost?" |
| |||
Hodina přeměňování v E215 Všichni okolo Od první hodiny jsem trpěla. O samotné hodiny ani nešlo. Spíš o to vstávání, tu zimu tady. Spala jsem pomalu do oběda, když mě bratři nechali, a zbytek dne trávila čímkoli jsem chtěla. Tak strašně jsem si přes prázdniny zvykla na horko domova a tady sotva 15°C. A za pár měsíců bude zima. Nah. Na hodinu Přeměn jsem dorazila mezi posledními a usadila se do poslední volné lavice docela vzadu. To mi vyhovuje. Profesorka stejně vždycky prochází mezi lavicemi, takže nebude problém slyšet, co říká. Vytáhla jsem si učebnici v salátové verzi a značně počmáraný sešit. Na začátku dne byl úplně nový. O hodině profesorky Primrose jsem se dosti nudila. Ale ani vteřinu jsem nepřemýšlela nad tím, že bych snad vzala esej. To se o jejích hodinách radši pořádně vyspím, než abych se rozčilovala u eseje. Jedním uchem poslouchám, co nám McGonagallová říká a zapisuji si všechno, co mi přišlo důležité, obzvlášť, když na to sama upozorní. Stejně se to učit nebudu, ale nebudu mít špatný pocit, že jsem neudělala vůbec nic. Na otázku nereaguji, protože nemám nejmenší tušení. Všechno se mi to přes prázdniny vykouřilo z hlavy. |
| |||
Hlavní síň --> E215 - Hodina přeměňovánístudenti kolem mě Šifrované poznámky... Pochopitelně. Spěšně jsem se vydala do Hlavní síně a trochu rozladěně jsem přemýšlela nad tím, co mi Wolfram řekl. Ani jsem se na nikoho neotáčela, jen jsem zamířila ke stolu, rychle vypila sklenici vody na jeden nádech a znovu se otočila na patě. Tušila jsem, že na hodinu dorazím jen tak tak. S Wolframem jsme strávila víc času, než jsem si myslela. Trochu mě to překvapilo, ale snad ještě víc mě překvapil fakt, že jsem ten čas nepovažovala za naprosto promrhaný, jako když jsem s jinými lidmi. Ovšem jen dobrý pocit jsem z toho také neměla. Stále mě vrtalo hodně věcí hlavou. Rychlými kroky jsem prokličkovala mezi studenty a zamířila do učebny E215. Zamířila jsem ke čtvrté lavici vlevo. Nepotřebovala jsem sedět vepředu, ani příliš vzadu, zlatý střed byl tak akorát. Jen jsem se usadila, vytáhla jsem si učebnici, hůlku a zápisník. Opět jsem si hodlala psát ručně, mudlovsky. Rukopis jsem měla úhledný a dovedla jsem psát velmi rychle. A hlavně jsem si informace pak lépe zapamatovala. Můj pohled padl na kočku na katedře. Pamatovala jsem si, jak jsem poprvé vydechla obdivem, když profesorka předvedla naprosto dokonalou a plynulou proměnu. Profesorka McGonagallová byl člověk, kterého jsem si vážila nejen proto, že byl vedoucí naší koleje, ale především pro její vlastnosti a profesionální přístup k výuce. Pohodlně jsem se opřela prohlížela si své spolužáky, aniž bych pořádně vnímala, koho sleduji. Přesto jsem si všimla pár zvláštností. Pak už ale udeřila jedna hodina a dveře se zavřeli. Profesorka se proměnila a hned jako první věc si zjednala pořádek. Slovo mi bylo uděleno dřív, než jsem čekala. S odpovědí jsem však neváhala: "Thomas Maxwell," nahlásila jsem po letmém pohledu třídou. Poprvé jsou nám také představeni noví studenti. Jejich tváře jsem už zachytila a především informace o havraspárské studentce mě zaujala, i když ne dvakrát příjemně. Krásnohůlky... Vybavil se mi můj první rok studia na tamní škole a chloupky na zátylku se mi naježily. Profesorka začala s výkladem historie. Většina z toho je mi už známá, přeci jen jde o opakování, přesto si ale zapisuji, pomáhá mi to soustředit se. Na první otázku jsem se ale hned nehlásila. Toto sice byl můj oblíbený předmět, ale neměla jsem v sobě zase takové ambice. |
| |||
Prostory zdejšího ústavu Příliš radosti ♦ Angela Silverlin, Erika Claythorne • Zbytek nádvoří Když Angela zmíní, že by si to chtěla procvičit již dnes po vyučování. Trochu překvapeně strnu a nahodím tázavý pohled. Nakonec to však přijmu. „Dobrá, vydrž.“ Vytáhnu diář a začnu se dívat, zda nebude třeba nahradit nějakou dnešní akci touto. Celkově jsem byl překvapen, že nehodlá ztrácet žádný čas a chce se do toho vrhnout co nejdříve. Buď už to chce mít za sebou nebo je prostě pečlivá. 'Líbí se mi to.' Vím nepochybně. „To by šlo.“ odpovím ji na souhlas a něco v diáři přeškrtám. Trochu mne překvapila její reakce, když jsem si zapsal její chování. 'Skutečně se teď zamračila?' Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem mohl být svědkem této změny. Angela byla poslední člověk, u kterého bych čekal, že by ji tohle mohlo být nepříjemné. Přece jen jsem ji dosud považoval za pragmatickou chladnou dívku. 'Naletěl jsem jako všichni ostatní...' pobaveně jsem si sám sobě přiznal. Nyní jsem si však byl jistý, že chci časem odhalit více a odhalit její citlivou povahu. 'Budu pak muset přehodnotit priority. Nebudu ji ale dusit, pěkně postupně.' Překvapením jsem však strnul znovu. Tentokrát na její žádost o můj zápisník. „Netušil jsem, že by tě mohl můj zápisník zajímat.“ řekl jsem s úsměvem a nadšením, že by mě konečně někdo mohl pochopit, o co mi vlastně jde a co vlastně zaznamenávám. Začal jsem ji zápisník podávat se slovy: „Ale vše je psané šifrovaně a klíč ti poskytnout bohužel nemohu...“ Již jsem se ji chystal vložit zápisník do ruk, ale opět se vynořila ta krásná a optimistickou energií nabitá slečna Erika. „Tak tedy, uvidíme se na hodině.“ Pronesl jsem ještě k odcházející Angele a již se věnoval Erice. Dokázala mi přinést kůži. Jako na poklad to chvíli sleduji. „Jsi úžasná.“ pronesu radostí. Poslední část skládačky byla konečně nalezena. 'Budu to moct namíchat rovnou při doučování Angely. Aspoň ušetřím čas.' „Och, na lektvar.“ odpovím klidně a podívám se na své hodinky. „Měli bychom raději jít na hodinu, předpokládám, že Angela se už nejspíš nevrátí.“ „A k tomu většímu dobrodružství... přesně to pro tebe mám jako stvořené.“ Šibalsky se usměji a je jasné, co tím naznačuji. „Probereme to pak v soukromí... naprostém soukromí...“ Poté se již vydám na hodinu. ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬ஜ۩۞۩ஜ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬ Hodina přeměňování ♠ Zmijozelští studenti ♥ Mrzimorští studenti ♣ Havraspárští studenti ♦ Nebelvírští studenti • Minerva McGonagallová Málem jsem hodinu nestihl. Rychle jsem se tedy usadil do jedné z prvních lavic a připravil si učebnici Přeměňování pro středně pokročilé. Jeden z nejzábavnějších předmětů. Tuto hodinu určitě bude živo. Trochu pobaveně sleduji, jak paní profesorka zabavuje Richardovi výtvor. 'Co se mu teď asi honí hlavou?' Později si už zapisuji, co se děje. Slečnu Mckhal jsem už měl tu čest potkat v knihovně. Ovšem s novým studentem Gabrielem jsem zatím nepronesl jediné slovo ani pohled. 'Tak bratři...nejspíš.' Chvíli mne napadlo, že budu sledovat jejich vztah, zda mi to přinese nějaké ovace. Poté jsem se již věnoval zapisování poznámek z hodiny. |
| |||
Oběd, následně skleník Violet se opět přecpává. Stejně se divím, že i s těmi porcemi je pořád tak štíhlá. Já se takhle přecpávat, tak jsem za chvilku dvojnásobná. Ne, že bych si zrovna dělala hlavu s tím, jak vypadám. Fyzická krása je koneckonců jen přechodný stav. Nikdy se pořádně neodnaučila jíst se zavřenými ústy. Za těch sedm let jsem si odvykla. Nebo jsem možná jen doufala, že se to naučí na cestách. Jak naivní. Kolikrát jsem jí říkala, aby žvýkala, jako by měla v ústech tajemství. Bezvýsledně. Je to jen menší zlozvyk. Dá se to přehlížet. Povzdechnu a donutím se soustředit na její slova. Když si uvědomím jejich obsah, překvapeně zamrkám. „To zní o dost klidněji, než jsem si představovala.“ Utrousím nevěřícně. „Žádné rozbité předměty? Žádná zranění nebo trauma?“ Utahuji si z ní. Stále mám v živé paměti dnešní rozbité okno. A ne jen okno. Do večera mě to ale přejde. „Tak to jsem na tebe pyšná.“ Zazubím se na ni. „Nabídla jsi jim esej? Jako místo hodin?“ povytáhnu obočí. „To se nedivím, že se nikdo nepřihlásil. Taky bych se ti na nějakou esej vykašlala. Radši bych si to v klidu odseděla a nějak prolezla. Ostatně stejně, jako jsi to dělala ty celou školu“ popíchnu jí. Dojím a zvednu se. „No, mám ještě nějakou práci. Jestli se budeš nudit, víš, kde mě najdeš.“ S tím jí líbnu do vlasů a mířím do skleníků. Hodina už nejspíš začala, takže to vezmu přes nádvoří, trochu se projdu a pak teprve zamířím do skleníků. V ruce žmoulám obrázek rostlinky, kterou po mně chtěla Izabell. Nejdřív zkontroluji, jestli náhodou semínko nemám ve své sbírce, až pak bych vymýšlela, zda bych ho nesehnala někde jinde, popřípadě objednala. Po důkladném pročesání složek, šuplíčků a za pomoci Beeho, jsem nakonec jednu našla. K mému štěstí. Zabralo mi to více času, než jsem počítala, ale já stejně nikam nepospíchám. Udělala jsem si čaj a přemýšlela, jestli semínko zasadit už teď, nebo počkat na Izabell a zasadit ho společně. Je příjemné, že jen tohle je momentálně můj problém. Bee mi usnul v klíně. Je tu vždycky takové mírumilovné ticho. Povzdychnu si spokojeně. |
| |||
Hodina přeměňování v E215 Studenti 5. ročníkuPokojně sedím na stole s ocasem obtočeným kolem těla a pozoruji plnící se třídu. Sem tam otočí mourovatou hlavu k hodinám na zdi, abych viděla, kolik přesně zbývá do zahájení hodiny. Jakmile padne 1 hodina odpoledne, dveře se s prásknutím samy zavřou. Zvednu se a projdu se po stole, pohledem prohlížejíc každého studenta v místnosti. Zastavím se u pana Cornigruma, který se právě skláněl nad svým výtvorem. Seskočím ze stolu a za letu se proměním. Rázným krokem dojdu až k jeho lavici a posunu si brýle na nose. ,,Tohle během hodiny nebudete potřebovat, pane Cornigrume." Natáhnu k němu ruku jako výzvu, aby mi svůj výrobek odevzdal. ,,Na konci hodiny si pro to příjděte." Rozejdu se zpět ke katedře a draka na ni položím. |
| |||
E215 – přeměňování Izabell a ostatní Nikolas poté, co jsem přišla, s námi nechtěl zůstávat déle. Copak?! Něco jsem snad udělala? Ale nechala jsem to radši plavat a opáčila jsem mu úsměv. Jsem ráda, že Bell se vážně nic nestalo a že je v pohodě. ,,No jasně, že půjčím. Po hodině si o ně řekni radši. Já jsem schopná zapomenout.“ Věrně jsem se na ní usmála. Když jsem dořekla poslední větu, nastal čas, abychom se přesídlili do třídy. Zdálo se, že se tam všichni nevejdeme. No já hned zaplula do zadní lavice, vytáhla si učebnici a tiše pozorovala kolektiv. To mi jde většinou nejlíp. Poté, co vešli všichni dovnitř, se začali dveře pomalu zavírat. To jejich strašidelné praskání mi vždycky nahánělo husí kůži. A paní profesorka opět neměla svou podobu. Zase to byla ta opelichaná malá kočka, ve kterou se tak ráda přeměňuje. Ale Becc přestaň! Nemůžeš mít takové myšlenky! Okřiknu se. Ještě, že paní profesorka neumí číst myšlenky, to by tu asi ani nechtěla být. *tiše se zasměji* |
doba vygenerování stránky: 0.85988187789917 sekund