| |||
Před učebnou E215 Gabriel,RomainKdyž jsem se znovu vracel k učebně, u Romaina stál jeho bratr. Nevypadá to, že by se hádali, ale bylo poznat, že Romain není ve zrovna nejlepší psychické situaci. Když jsem se podíval na spolužáka z nebelvíru, výraz se mi lehce zamračil, ale on si toho všimnout ještě nemohl. He, vypadá to jako dobrá příležitost pro zjištění situace. Zamířil jsem směrem k nim, s tím, že jsem ještě ani nevěděl, co udělám. Když už jsem byl u nich a Gabriel si mě všiml, akorát jsem zvedl zápěstí na náznak pozdravu a pokynul hlavou. hmm, co teď, když už jsem tu ? phe... možná jsem si to měl promyslet, než jsem přišel, ale nechci aby tu tekla krev. Poklepal jsem Romainovi na rameno a co nejvíce přátelským a povzbudivým tónem, tak abych ho dostal z jeho myšlenek, mu řekl "vzchop se, už bude hodina" a ukázal na hodiny vysící ze stropu. Postavil jsem se spíše mezi bratry a ještě promluvil na Gabriela. "Vše v pořádku, že?" |
| |||
Před učebnou E215 Romain Roux a někdo kdo se nechá uvrtat do péče o spolužáka Peru se sám se sebou. Chci tu být pro něj jako celé ty roky předtím, ale stalo se toho moc. Stalo se toho moc na to, abych si pořád mohl hrát na minulost. On to taky nechce, tak proč cokoli dělat? Je mi fyzicky špatně, když ho pouštím. Rozhlédl jsem se okolo a hmátl po prvním schopném člověku, který mi přišel pod ruku. "Hej. Postaráš se o něj? Panický záchvat. Vodu, klid a čas." Jsem neomalený, ale dnes vážně nemám náladu na to být hodný kluk, i když toho budu asi litovat. Špatně se mi hledají slova v angličtině, kterými bych situaci popsal. |
| |||
Nádvoří - Rozhodně nevysvětlitelná zvědavost --> Odchod do Hlavní síněWolfram, poté i Erika Sice jsem stále nechápala, proč Wolfram působil tak přátelsky, ale když svou nabídku už poněkolikáté zopakoval, začínala jsem jí lehce věřit. Možná jim to lord nakázal... To označení "lord" v mých myšlenkách bylo celkem pohrdlivé. O prefektovi Zmijozelu jsem si myslela své. "Dobře, možná už dnes po vyučování?" odhodlala jsem se nakonec k otázce a bedlivě sledovala Wolframův výraz, zda svůj názor přeci jen nezmění. Začne se vymlouvat...? Něco si vymýšlet, že nemůže? Pak mě ale čekalo překvapení. Snad nikdy jsem si nevšimla, že by si Wolfram vedl zápisník. Přiznávám se, že jsem ho nikdy příliš nepozorovala a ani jsme nikdy spolu tak dlouze nemluvili, jako právě dnes. On si zapisuje, co jsem mu řekla? Takže přeci studijní materiál... Zamračila jsem se a knížku jsem si přitiskla na prsa, ruce odmítavě založené. Zatím jsem ho ovšem mlčky pozorovala. Má otázka ho nejspíš taky lehce překvapila, ale jeho odpověď mě zase příliš nepotěšila. Ano, nemá s tím problém. Jsem pro něj zajímavá asi jako vycpaný drak... Jen ke studiu. Zatím jsem dál mlčela, ale výraz tváře se mi neměnil. Ale asi to chápu... Také mi přijde zvláštní, jak se lidé dokážou chovat. Ovšem nejspíš bych to tak okatě... Nezkoumala. Nad jeho poslední otázkou jsem jen zavrtěla hlavou. Měl pravdu, dovedla bych se ho zbavit a už párkrát jsem k tomu byla odhodlaná, ale zatím mě vždy cosi přinutilo setrvat. Snad to nebyla chyba. "Mohu?" natáhla jsem lehce ruku po jeho zápisníku. Trochu to ode mě byla provokace. Cítila jsem zvědavost, zda bude vůbec ochotný mi ho půjčit, nebo zda odmítne a pokud ano, jestli s klidem nebo ne. Zdá se, že to pro něho hodně znamená... Výraz tváře se mi uvolnil a dokonce... Ne, nebyl to úsměv, spíš opravdové zaujetí. V tu chvíli naše malé soukromí bylo opět narušeno, a to majitelkou králíčka. Je to jako příval velké vody. Svou ruku opět stáhnu k tělu a zaujetí v obličeji opět vystřídá známá přísnost. Příliš jsem nechápala, co Erika Wolframovi předávala. To bude nejspíš součást té chvíle, co jsem si četla... Už jsem ale znovu nechtěla být pozorovatelem přívalu slov. Cítila jsem z toho akorát nastupující bolest hlavy. Alespoň napít bych se mohla. Vodu jsem si nikdy u sebe nenosila a kouzlit jsem nehodlala. Život vedle otce mě naučil, že spoustu věcí si mohu obstarat stejně jako mudlové. Člověk je alespoň více nenápadný... "Omluvte mě," kývla jsem směrem k těm dvou a vstala jsem. Přes rameno jsem hodila tašku a s knihou v ruce jsem zamířila k Hlavní síni, abych alespoň ty tekutiny dnes doplnila. |
| |||
Před E215 Snažím se uklidnit bušící srdce, zoufale se snažím zahnat tu vzpomínku. Zuby mě znovu bolí, prsty se lámou, nepříčetnost dusí. Nejsem tam, jsem v Bradavicích. Nic mi nehrozí. Neublíží mi. Otče, prosím. Slyším hlas, cítím sevření. Podívám se a prudce sebou trhnu. Ne, to není Victor, to není ta modla, která málem upálila svého syna. To je Gabriel, můj... můj... V očích mě pálí slzy, na jazyku jako bych znovu cítil vlastní krev. Slyším to nevyřčené slovo, s ohlušujícím jekotem na mě útočí z Gabrielovy tváře. Naprázdno otevřu pusu, ale nic z ní nevyjde, jen tichoučký kníkot jako tehdy, když poprvé odešel. Dostaň mi to z hlavy. Dostaň mi to z hlavy, než to z ní vyřežu. Nemůžu. Jako by mě ta tvář znovu a znovu obviňovala ze slabosti. Znovu jsem selhal, kdy začnou výčitky? Chytím se za hlavu a pažemi si zakryju obličej. I tehdy... i tehdy... Ticho... Ten smích tu není. Já nejsem špatný. |
| |||
Jídelna - Před E215 Rob , Romain Roux[/right]Než mi stihl Robert odpovědět na mé dotazy, kterých jsem na můj vkus položil hodně, začalo mě něco pálit na hrudi. Povolil jsem si kravatu. Chvíli mi to nedochízelo, ale jakmile můj líný a pitomý mozek konečně prozřel, vystřelil jsem na nohy jako šíp. Můj náhrdelník. |
doba vygenerování stránky: 0.88686299324036 sekund