| |||
Před nástěnkou 14.10. Nespokojeně si cosi před nástěnkou mrmlám a nevěřícně rozhazuju rukama. V tom se u mě objeví Erika. ,,Nazdar," pozdravím v tu ránu vesele. ,,Novýho novýho.. Jsem jedinej, kdo rupnul z testu z dějin!" Zapíchnu prst do pergamenu s výsledky. ,,Vidíš? A hlavně, jestli si pamatuješ, že Ryan u oběda říkal, jak tam vůůůůůbec nenapsal a že to určitě posral. Šprt jeden. A Kenji to samý. Zůstává vždycky dlouho vzhůru, určitě se učil a o tom testu věděl. A mně nic neřekl." Tuhle zradu jim v životě neodpustím. Myslel jsem, že jsme kámoši! ,,Ty máš taky S? Tak dobrý," oddychnu si trochu. Ani mi nedojde, že celou dobu nadáváme na učitele, kterej dějiny vlastně neučí. Chudák Kratiknot. ,,No a hele tady jo," přesunu prst pro změnu na papír od Hoochové, kde se píše o ranním tělocviku. ,,V šest třicet!! Víš v kolik budeme muset vstávat? Před šestou!" Zvýším hlas, aby mě Erika pořádně slyšela a kdyby ji to náhodou nedošlo. ,,Já jsem v takovejhle čas nečas snad nikdy nevstával," podrbu se na hlavě. ,,Jak to vlastně šlo ve sklenících? Našli jste ňáký červy? Nás málem zavraždila Úponice." Dodám nakonec a nezapomenu zmínit, jak blízko jsme měli smrti. ,,Byla od nás takovejhle kousek," prsty naznačím vzdálenost, která by odpovídala tak pěti centimetrům. Skoro stejně, jako Kenjiho penis. ,,Neviděla jsi Ryana jen tak mimochodem? Sháním ho už od začátku bylinkářství. Nevíš, v jakým byl skleníku?" |
| |||
Henryho kabinet > Ošetřovna > Kabinet Goggy > Pozemky14. října, Středa Henry, Ettariel, Mirabel a Minerva Má návštěva u Henryho neměla dlouhého trvání. Doufala jsem, že mou nabídku přijme, ale celkem mě překvapilo nadšení, jež u něj vyvolala. S radostí se nápadu chytil a to bez sebemenšího zaváhání. Hádám, že pro někoho, kdo je zvyklý trávit svůj čas v pohybu, musí být stereotypní dny mezi zdmi hradu utrpením. Henry mi v tomto směru velmi připomíná mé drahé dvojče. Myslím, že to bylo na oslavě našich narozenin, kdy si tak krásně přizvukovali. A ne jen tehdy. Matně si vzpomínám na doby našich studií. Pan Kwang byl o mnoho starší než my, ve vyšším ročníku. Nevím, zda si na nás pamatuje, ale já si velmi zřetelně pamatuji na něj. Kdo by tušil, že o pár let později budeme na té samé škole učit. Očekávala bych, že dopadne stejně jako Violet. Že bude brázdit svět od jednoho neprobádaného koutu k druhému a okoušet vše, co mu může nabídnout. Bláznivé domněnky. Jasnovidectví bohužel ne vždy funguje tak, jak bych chtěla, a já nikdy neměla odhad na lidi. Kabinet svého kolegy opouštím s veselým úsměvem na rtech. Mé kroky ale nevedou ke kabinetu zástupkyně, nýbrž na ošetřovnu. Ve shonu kolem postřiku jsem zcela zapomněla na nejbližší přítelkyni, kterou v těchto hradbách mám. Neodpustila bych si, pokud bych se za ní před odjezdem alespoň nezastavila a neoptala se jí, zda nepotřebuje doplnit zásoby. Jsem však nadmíru spokojená, když má návštěva vyústí v úspěšné zrekrutování dalšího člena naší malé expedice. Práce na ošetřovně musí být stejně vyčerpávající jako práce kdekoli jinde. Pokud není o to více stresující, když jde o zdraví našich studentů. Každý z nás si zaslouží chvilku oddechu, proto nijak nezpochybňuji její rozhodnutí. Pouze ho s radostí vítám. Ani tentokrát nezapomenu zmínit, že místo našeho srazu je před kabinetem profesorky McGonagallové. Právě ona je ta, která naši výpravu musí schválit. Navíc je majitelkou použitelného přenášedla, které nám dozajista přijde vhod. Když je na ošetřovně řečeno vše potřebné, zamířím na místo našeho setkání. Jenže ani teď se mé kroky neobejdou bez menší zastávky. Tentokrát je jí Mirabel. Proč? Protože když už jedeme ve třech, tak nevidím důvod, proč náš malý kroužek ještě nerozšířit. Mají zmizet tři kantoři? Nebo rovnou čtyři? Jeden další člověk už nebude tak znatelným rozdílem. Ve více lidech je větší legrace, nemám pravdu? Spojíme příjemné s užitečným. Kromě toho jsem ještě neměla příležitost si s Mirabel popovídat jinde než v hlavní síni při jídle. A ani tam se nedá hovořit o zrovna kvalitní konverzaci vzhledem k tomu, jaké stolovací návyky mají někteří naši žáci. Jakmile jsme s Mirabel pevně dohodnuté, konečně se odeberu před kabinet Minervy. Henry už tam trpělivě vyčkává. “Doufám, že nečekáte příliš dlouho, pane Kwangu.” Upozorním ho na svou přítomnost. “Snad Vám nebude vadit, že jsem cestou přizvala ještě dvě velmi příjemné dámy. Bylo by až sobecké se o chvilku volna nepodělit, nemyslíte?” promluvím ke kolegovi skoro až smířlivě pro případ, že by mu to skutečně vadilo, i když nevěřím, že by měl něco proti. Na malý moment se odmlčím. Snažím se v hlavě vydovolat poslední úlomky společenských pravidel, ale nakonec to vzdám. “Henry, myslíte, že bychom si mohli tykat? Na formality jsem nikdy příliš nepotrpěla. Říkej mi Rosalie, prosím.” vztáhnu k němu ruku a pokud ji přijme, s radostným úsměvem ji stisknu. Na příchod oněch dvou dam naštěstí nemusíme čekat dlouho. No a jakmile jsme všichni, zaklepu na dveře kabinetu a vstoupím jako první. Můj důvod odjezdu je jasný. Doplnit zásoby postřiku na slimáky. Že se při té příležitosti zastavím pro nějaká další semínka, už je úkol, který jsem si zadala sama. A že si sebou beru tři další lidi jako garde se nakonec neukáže jako problém. Minerva naší cestě požehná, do rukou mi vloží přenašedlo a s přívětivým úsměvem nás z kabinetu vyhodí. Je pravda, že samotné přenášení by se ideálně mělo odehrávat mimo kabinet. “Tak… asi s tím půjdeme na pozemky, co říkáte?” rozhlédnu se po svých kolezích a volným krokem se rozejdu ven z hradu. Cestou si přenašedlo pořádně prohlédnu.”Přenašedlo jsem viděla jen párkrát. Pokaždé v jiném provedení. Je fascinující, jak obyčejně mohou vypadat.” Řeknu tak nějak do vzduchu ve snaze začít konverzaci. V rukou mám starou ošoupanou knihu. Není nijak tlustá, řekla bych, že bude mít něco málo přes tři sta stran. “Clarissa od Samuela Richardsona. Klasika.” pousměji se. Četla jsem tento román snad stokrát. |
doba vygenerování stránky: 1.0592658519745 sekund