| |||
Umývárna; hodovní síň Nicolas, jinak nikdo konkrétní Jakmile za mnou zapadnou dveře, zhroutím se na podlahu. Asi mám infarkt. Snažím se zhluboka dýchat ale moc mi nejde se uklidnit. Co se to právě stalo? Pořád mi to moc nemyslí, ale bůhvíproč se začnu usmívat jako blázen. Nakonec vstanu, ačkoli mi nohy přijdou v tuhle chvíli dost nestabilní. Doklopýtám k zrcadlu a prohlédnu si svůj připitomnělý úsměv. Musím se dát dohromady. Opláchnu si obličej studenou vodou, z tašky vytáhnu hřeben a pokusím se trochu se učesat. Pořád jsem ale červená a vypadám dost mimo. Povzdechnu si, sednu si zase na zem a obejmu si nohy. Snažím se přijít na to, co to mělo být. Střídavě se mračím a zase se proti své vůli usmívám. V hlavě mám docela guláš. Nakonec ale nepřijdu vůbec na nic, kromě toho, že se mi to líbilo. Navíc mi dojde, že mám vlastně hrozný hlad a že bych měla jít na oběd. Jenže tam bude on. Nejsem si jistá, jestli bych vůbec byla schopná se na něj teď podívat. Zase zrudnu. Proč to jenom udělal? Opatrně vykouknu ze dveří. Už je pryč. Skoro se cítím zklamaná, že už odešel. Po špičkách dojdu zpátky k hlavní chodbě. Tam taky není, tak se pomalu vydám do hodovní síně. Nakouknu dovnitř a když ho najdu u zmijozelského stolu, tak zase zalezu zpátky. Pár prváků, co jdou zrovna dovnitř, se na mě podívá, jako jestli jsem se nezbláznila. Jsem v klidu, jsem úplně v klidu. Co nejnenápadněji vlezu se sklopeným pohledem dovnitř, obejdu místnost kolem stolu Mrzimoru, pak podél učitelského stolu a sednu si na místo co nejdál od Nicolase, do rohu. Nejdřív se na něj důsledně nedívám, zatímco uzobávám jídlo. Pak mi to ale nedá a začnu zase pokukovat. Možná opět trochu zčervenám, ale doufám, že si toho nikdo nevšimne. Já jsem nepoučitelná. |
| |||
Cesta na oběd Kayla Jakmile se Kayla rozeběhne ke dveřím, neubráním se a začnu se potichu smát, zatímco pozoruji, jak cestou k toaletě klopýtá a nejspíše vůbec neví, která bije. Přemýšlel jsem ještě jestli jí dále nesledovat, ale to už by na ní nejspíše bylo moc. Skončit tímhle ale rozhodně nehodlám. Pomalu se se vzpřímeným tělem otočím na patě čelem vzad a vyrazím směrem k hlavní síni, kde už mě čeká nějaká pochoutka. Cestou se culím a pobrukuji si ne moc známou píseň, ale každý na mě může vidět, že mám opravdu skvělou náladu. Jakmile dojdu do hlavní síně, rozhlédnu se, jestli tam už není někdo, ke komu bych si sedl, ale spíše to vypadá, že ne, tak si sednu na své oblíbené místo, když sedím sám. Je to úplně krajní žídle zmijozelského stolu. Ta nejblíže ke dveřím. Ihned se pustím do jídla, ať je tam co chce a občas očkem pozoruji, kdo vchází do dveří, abych si nenechal ujít její výraz, až vejde dovnitř. 'možná bych si s ní neměl tak hrát.' řekl jsem si a poté jsem pokrčil rameny 'Ale baví mě to.' |
| |||
NA CHODBĚ Nicolas (a vy ostatní šmíráci :DD) Neuvěřitelně se leknu, protože jsem si myslela, že jsem na chodbě sama. Když mě ale otočí k sobě a já zjistím, kdo to je, doopravdy se vyděsím. Tak moc, že mám v hlavě úplně vygumováno, takže v první chvíli se vůbec nezmůžu na žádnou reakci, když mě chytí u zdi a nakloní se ke mně. "C-co-" pípnu, ale dál se nedostanu. !!! Tak tohle je asi to poslední, co jsem čekala...ale není to špatný... Na chvíli zapomenu, kde jsem, kdo jsem a co to dělám, takže jsem trochu dezorientovaná, když přestane. Pravděpodobně jsem zase celá červená, ještě červenější než kdy předtím a v břiše mi poletuje hejno motýlů. Zmateně se na něj podívám. "Neměla by jsi koukat po hodnějších klukách, než po nás zmijozelských?" Jsem ještě zmatenější, zvlášť když mě zase pustí. "Nešla jsi náhodou na záchod?" Otevřu pusu, jako bych chtěla něco říct, ale nemůžu si vzpomenout, jak se mluví, tak jí zase zavřu. A uteču na dámy, které jsou naštěstí hned vedle. |
| |||
N62 a také chodby Kayla 'nemuset chodit na hodiny ? hmm... lákavé' pomyslel jsem si, ale nehodlal jsem žádnou esej psát. Pokud to nejsou hodiny plavání, nechci se jim vyhýbat. Také mě celkem zarazilo, že se na mě studentka nebelvíru pousmála. Moc často se to nestává. Konečně byl konec hodiny a spolužáci se pomalu začali bavit a vycházet ze třídy. Ne, že by se předtím také nebavili, ale každopádně to nebylo tak nahlas, jako teď. Podíval jsem se na Kaylu, jak se sklopenou hlavou a skrývajícím obličejem vstává a vychází ze třídy. Sbalil jsem si věci a vyšel za ní. Nevypadalo to, že by šla přímo na oběd. Pocítil jsem, jak mě osobně začalo kručet v žaludku, jen při pomyšlení na jídlo. Dokázal jsem to ale vydržet a vydal jsem se směrem, kterým Kayla. Když jsem vešel do boční uličky, byla opřená hlavou o stěnu, rozhodně mě nemohla vidět a cestou se ani neotáčela, takže rozhodně neví, že tu jsem. Krátkou chvilku jí pozoruji a pak se velice tichým krokem vydám k ní. Ujistím se, že se nikdo nedívá, lehce ji chytnu za rameno a otočím ji směrem k sobě. Hned na to ji lehce přimáčknu ke stěně a v tu chvíli už má mé ruce na obou ramenou. přiblížím se k ní obličejem velice blízko, ale zatím bez doteku. 'vážně je hodně pěkná' řeknu si sám pro sebe a jemně a pomalu jí políbím. když se pak zase trochu oddálím, promluvím na ni lehce chladným a potichým tónem. "neměla by jsi koukat po hodnějších klukách, než po nás zmijozelských?" pustím ji a udělám krok zpět. teď už hlasitěji a více přátelsky dodám "nešla jsi náhodou na záchod?" ukážu směrem ke dveřím od toalet a provokativně se usměji. Na odpověď, nebo reakci si počkám. |
| |||
N62; chodby Nicolas? :D Vykouknu zpoza vlasů a chvíli zvažuju možnost nemuset chodit na studium mudlů. Je to lákavé, ale žádnou esej se mi psát nechce a dobré známky budu mít i bez učení. Takže tam budu chodit dál. Ale radši už nebudu po nikom koukat. Pro jistotu se vůbec nedívám kolem sebe, zatímco se zvedám a dávám si tašku přes rameno. Pomůcky jsem ani nevybalila. S pohledem zabodnutým do země rychle opustím třídu. Kousek cesty rázně kráčím kupředu, pak se ale zarazím. Jít hned na oběd se mi nechce, bůhví, jak vypadám. Navíc se s ním nechci cestou někde potkat. Hanbou bych se propadla. A jako na potvoru je náš stůl hned vedle stolu Zmijozelu. Prostě si pak sednu co nejdál od něj... Nakonec odbočím do první vedlejší chodby a vydám se na nejbližší toalety, abych se dala trochu dohromady. Zrcadlo a studenou vodu, to teď potřebuju. Jakmile jsem mimo mumraj hlavní chodby, na chvíli si opřu čelo o chladivou zeď. Možná bych se mohla jít někam ztratit a už nikdy nevylézt. Nebo aspoň příštích pár dní zůstat někde zalezlá. Zavřu oči. Proč se na mě sakra usmál? Možná jsem se měla usmát taky a ne vyletět jako by mi bylo deset. Ach jo... Bůhví, co si teď myslí... |
| |||
Studium mudlů (N62) - Hlavní síň okrajově Gabriel Roux, Romain Roux, Izabell Mckhal Ze soustředění se proberu až ve chvíli, kdy přede mnou zahlédnu pohyb. Vzhlédnu. Nebelvírský přestupující student, podle toho, jak se chová k Romainovi, nejspíš jeho příbuzný. Neměli jsme tu čest a nezdá se, že bychom v nejbližší době mít měli. Jsem nudný a nezajímavý. |
| |||
Studium mudlů (N62) - Ošetřovna Gabriel Roux, Thomas Maxwell Hodinu začnu pořádně vnímat teprve ve chvíli, kdy zazní slova o bodování. Netečně vzhlédnu a sleduji, jak usmívající se profesorka zamíří ke katedře a začíná mluvit cosi o eseji. Pak se posadí na židli a zjevně vyčkává, jestli se někdo přihlásí. |
| |||
N62 - Studium mudlů --> Nádvořítřída, zmíněni Nicolas, Kayla, Erika a profesorka Uklidni se, Angelo... Žádné scény pro diváky, napomínala jsem se v duchu. Znovu hluboká nádech a výdech. Pomáhalo to. Akorát jsem trochu přestala vnímat okolí, takže mi ušly hezké poznámky na mudlovský život, i ty méně hezké. Jaká ironie osudu... Zdejší Zmijozelští by nejspíš chrochtali blahem nad tím, kdybych byl Nixé. Tohle příjmení bylo ve francouzské kouzelnické společnosti velmi známé. Čistokrevná a urozená rodina. A pak chyba v systému. Ze zamyšlení nad hrátkami osudu mě vytrhl Nicolasův hlas. Neuhlídala jsem se a překvapeně jsem zamrkala, dokonce jsem mu věnovala krátký pohled. Takže už dělám scény, když si toho všiml. To mi opravdu na štěstí nepřidalo. Nerada jsem měla jakékoliv projevy na veřejnosti, ze kterých se dalo usuzovat, co si myslím, co mě trápí. Ovšem Nicolas to myslel dobře, a tak jsem alespoň přikývla a koutky úst se mi zaškubly v náznaku úsměvu. Dlaně sevřené v pěst povolily a já ruce stáhla z lavice do klína, abych více napětí už nevyzařovala. Znovu jsem se snažila dávat pozor. Díky tomu jsem zaregistrovala, že někdo naši lavici pozoroval. Kayla. Bytost, o které bych řekla, že je mi podobná, snad jen klidnější. Po chvíli mi došlo, že v jejím hledáčku není zrovna kus nábytku, u kterého sedíme, ale můj soused. Ten to samozřejmě zaregistroval také a Kayle zamával. V tu chvíli mi ji bylo líto. Jak jí asi bude, když potají pozoruje jiného kluka, který ji... Spíš zesměšní? Ještě kdyby to alespoň Nicolas myslel upřímně, o čemž dost pochybuji. Slova se zatím ujala Erika. Téhle dívce jsem se raději vyhýbala. Na můj vkus moc mluvila. Což na druhou stranu může být výhoda, protože nečeká odpovědi. S jejím názorem jsem musela souhlasit. Magii sice lidé neovládali, ale naučili se vystačit si bez ní. Víc jsem raději nad tím nepřemýšlela - přivádělo mě to zpět ke vzpomínkám, které jsem teď, ve třídě plné žáků, nechtěla vyvolávat. Slova se ujala profesorka a já se trochu uvolnila, protože mi došlo, že hodina se chýlí ke konci. Pak ale byla vyslovena zvláštní nabídka Trochu jsem se zamračila. Sepsat esej... Znamenalo by to vysvobození. Ale třeba by to nebylo nutné, třeba zmizí jiní studenti. Na druhou stranu, kdo bude ochotný sepisovat esej? To si to zde raději odsedí... Hodnotila jsem pro a proti, ale nakonec ve mně převážil názor, že se svým obavám postavím čelem a na hodinu budu nadále chodit. Jakmile jsme skončili, příliš jsem se nepárala s úklidem věcí - prostě jsem je do tašky na rameno jen naházela. Zároveň jsem ale nespěchala, nepotřebovala jsem ve své roztěkanosti do někoho vrazit a u oběda jsem také nemusela být první. Vlastně ani nemám hlad..., což rozhodlo. Nevydala jsem se s ostatním do síně na jídlo, ale zmizela jsem směrem k nádvoří, abych na chvíli v některém loubí poseděla a pročistila si hlavu. Oblíbenou knížku jsem navíc měla u sebe. |
| |||
N62 Romain, profesorka S povzdechem jsem svou pozornost obrátil zpátky k profesorce. O Maxwellovi si ještě promluvíme, ale mimo vyučování. Brácha sice neposlouchá, ale já ano. Nemusím si ani zapisovat, tohle si dokážu zapamatovat. Hodina brzy skončila. Stačil mi jeden pohled na to, abych zjistil, že ne všichni berou tohle jako zajímavou zkušenost. A ví to i profesorka. Na jednu stranu jen pětistránkový esej do konce pololetí je hračka, na druhou o tomhle bych rád něco věděl. |
| |||
Studium mudlů (N62) - konec hodiny Studenti Zpočátku se nikdo moc neozýval. Nevěděla jsem jestli je to proto, že se nikdo s žádným mudlou nesetkal, nebo spíše o tom nechtěl mluvit. Nakonec ale jedna dívčina promluvila. "Ano... koncerty pořádají poměrně často a kolikrát ve velkém stylu," zasměju se a ohledně poznámky o alkoholu na ni jen mrknu. Další se ozve student ze zmijozelu, ne moc příjemnou odpovědí, ale radši si z toho nic moc nedělám. Evidentně nepochopil otázku. "No tak, tohle si nechte na přestávku," napomenu druhého studenta zmijozelu, který vykřikne nevhodnou poznámku. Poznámku chlapců v první řadě jen okvituji úsměvem a podívám se na dívku, která přijde s dotazem. Než jí ale stihnu odpovědět, udělá to za mě jiný student. Krátce po klukovi promluví Bella na což s širokým úsměvem kývnu. Dívka pak odpoví klukovi a mě po její odpovědi jemu napadne téma na příští hodinu. "Příští hodinu mi to připomeňte, probereme to více dopodrobna," mrknu na ni, když si všimnu, kolik je hodin. Seskočím z lavice a přejdu před tabuli. "Dnešní hodina je u konce. Ještě než ale hodinu úplně ukončím, mám k vám poslední dvě věci. První jsou body pro aktivní studenty, takže to máme..." projíždím obličeje, přičemž počítám body, "celkově patnáct bodů pro zmijozel a mrzimor, deset bodů pro havraspár a dvacet bodů pro nebelvír." Usmívám se na třídu, zatímco pomalu mířím ke katedře, odkud si vytáhnu seznam jmen a položím jej navrch. "A ta poslední věc: Nemohla jsem si nevšimnout, že to mnohé z vás nebaví, nudí a dokonce i otravuje. Upřímně, nejsem zvědavá na vaše otrávené ksichtíky, takže mám pro vás návrh. Hlavně pro ty, co sem nechtějí chodit. Pokud mi do konce pololetí sepíšete pětistránkovou esej na libovolné téma ze světa mudlů, nemusíte sem chodit. To téma samozřejmě nejdříve projde schválením. A rovnou vám říkám, že ten, kdo se mi tady podepíše na papír, že radši sepíše esej a nakonec mi ji nedonese, neprojde dál," pronesu a poprvé za celou hodinu se usadím na židli. Jsem zvědavá kolik z nich radši napíše esej, než aby sem chodili. |
doba vygenerování stránky: 0.91299295425415 sekund