| |||
Další den školy Dnešní ráno bylo ještě ospalejší než to včerejší. Nechtělo se mi vůbec vstávat, navíc k tomu obvázaná levá ruka nepomáhala. Začínala mě znovu lehce pobolívat, a přestože to šlo skoro i ignorovat, po čase mi to přišlo spíš otravné. Opatrně jsem si počínala se všemi věci ve svém okolí, opatrněji, než kdy jindy. Podařilo se mi nějak dát do pořádku a nakrmit kočku. Na snídani jsem příliš času nestrávila, kopla jsem do sebe rychle něco sladkého (protože sladkého není nikdy dost) a vydala jsem se ještě na chvíli zpět na pokoj pro věci, než nám začne první dnešní hodina. Runy. Studium run. Konečně taky předmět, který mě zajímal a bavil. Když začala profesorka vyprávět o Odinovi a vzniku run podle mytologie, začala má mysl pomalu vytvářet před sebou právě ten obraz. Poté se přeměnil na Všeotce, jak sedí na svém trůnu se svými havrany, Muninem a Huginem. Nemohla jsem si pomoct. Jakmile jsem neměla co psát, vyměnila jsem pero za obyčejnou tužku, lehce jsem si ohraničila místo, kde bude ležet má nová skica, a začala jsem kreslit. Snažila jsem se do své práce příliš neponořit, abych si nepřestávala psát látku. Ke konci hodiny už jsem měla skoro celou skicu hotovou, stačilo jen něco málo doladit. Domácí úkol mi nepřipadal vůbec otravný - s mým zájmem o historii pro mě nebyl problém zůstat chvíli v knihovně. Třeba mě tam napadne i pár dalších zajímavých obrázků. V učebně na další předmět jsem si sedla dopředu a okamžitě jsem začala dokončovat svou rozdělanou skicu. Dokončila jsem ji právě ve chvíli, kdy do třídy vešel nový profesor. Upřela jsem na něj své zelené oči a čekala jsem, co bude dělat. Začal překvapivě sezením studentů a přesun mě příliš nepotěšil... Ale podřídila jsem se. Co jiného bych taky mohla dělat? Jednalo by se o absolutně zbytečnou hádku. Posadila jsem se tedy do lavice čtvrté a opřela jsem si bradu o pravou dlaň. Skoro jako bych i teď vyčkávala, ačkoliv mé oči zůstávaly ledově studené. Tenhle chlápek bude ještě dost zajímavý... pousmála jsem se v mysli a s naprostým klidem jsem položila svou hůlku na lavici, když nám to nakázal. To, že nám je sebral, mě nevyvedlo z míry. Dokázala jsem fungovat i bez ní. Přeci jen, pořád mám svůj oheň... a taky umím bojovat o beze zbraní, jen rukama a nohama. Zranitelní a slabí... Nikdy nejsme. Neměli bychom být. Neměli bychom být závislí pouze na jednom předmětu, jakkoliv mocný a důležitý pro nás může být. Pak profesor hovořil o tom, co se tady všechno naučíme. Při zmínce pyrokineze jsem se pousmála. S ohněm jsem si vždycky rozuměla, ačkoliv jsem působila jako ledová královna. Navíc je dost možné, že to, co ovládám, je právě ona pyrokineze. S lehkým úsměvem na tváři jsem lehce sklonila hlavu a přetočila jsem stránku ve svém zápisníku na čisté místo. Možná to budu potřebovat, možná taky ne. Každopádně jsem zvědavá, jak bude tahle hodina dál pokračovat. |
| |||
Dořešení dne předešlého Chodby Bradavic, cesta k Havraspárské společence, Rosí, Becca, Bella, Liem [/b]Jak to vlastně včera večer bylo... jo, jasně. Klevetily jsme s Rosí a holkami před knihovnou, či spíše už kousek dál, když se k nám přihnala malá opička, která se na mě vyhrabala jako na kokosový strom. Teda ne, že bych byla tak vysoká, nebo měla účes v podobě palmy, pod kterým rostou kokosy. Jasně, překvapeně jsem vypískla, holky se na mě překvapeně podívaly a zatímco sestřička vypadala, že začne vyšilovat, Becca se začala smát a u Bell jsem spatřila minimálně náznak úsměvu. Hned za námi se ozval omluvný hlas, všechny jsme se otočily a spatřili tam chlapce, dle slov přítele toho malého nezbedy. V tu chvíli jsem už opičku drbala na hlavě a smála se. Opičákovi se moc k chlapci, jež se představil jako Liem, moc nechtělo a mě ani tak nevadila. Hned jsem to také chlapci řekla, se smíchem mě vlastním a rovnou ho i přizvala k naší malé vycházce. Kecali jsme o všem možným, zprvu jsem jim ale vyprávěla o mém menším dobrodružství v amazonii, kde jsem narazila na podobné opičky, které si mne hned oblíbili. Snad pro barvu vlasů, nebo pro těch pár banánů, co jsem měla v batohu. Připozdívalo se a tak jsme pomalu zamířili k havraspárské věži, kde jsme se rozloučili s holkami. Vždyť už bylo pomalu na čase, zbývalo jen půl hodiny do večerky. Když nás dívky opustili, zůstala jsem už jen já, sestra a Liem. Měla jsem v plánu jít ještě za Filchem, ale od toho jsem pro dnešek upustila s rozhodnutím, že tam skočíme zítra. Místo toho jsem navrhla doprovodit Liema na kolej, aby neměl nějaké problémy, že se tak krátce před večerkou potuluje po škole. Abych řekla pravdu, ten chlapec se mi zalíbil a nebylo to jen tím, že jeho kamarád je opička, jež se mi usadila na rameni a hrála si s mým culíkem. K nebelvírské společence jsme došli krátce po večerce. Izákovi se moc nechtělo, ale nakonec Liema poslechl, přeskočil si a my se rozloučili. Když chlapec zmizel za obrazem Tlusté dámy, podívala jsem se na sestru, co teď. Ta se zdála unavená, zato já ještě překypovala energií. Ovšem věděla jsem, že budeme mít ještě spoustu času na sebe, proto jsem sestřičku doprovodila do jejího pokoje a po dlouhém loučení jsem zamířila do svého. Chvilku mi trvalo, než jsem si vzpomněla, kde vlastně můj pokoj je. V polovině cesty jsem se totiž přistihla, jak mířím k mrzimorské koleji. Otočila jsem se a zamířila na druhou stranu. Po příchodu do pokoje jsem se pustila do zvelebování kabinetu, kam jsem rozvěšovala vše, co jsem si z cest přivezla. Od obrazů, přes fotky, plakáty, nálepky, vlaječky až k soškám. Trvalo to dlouho, půlnoc odbyla již dávno a já se konečně odebrala na kutě. Páteční ráno Aneb, "Mámí, já neci do školy." "Zlatí musíš." "Proč?" "Jsi učitelka." Nikdo konkrétní - Velký sál a pak můj kabinet Ráno jsem se probudila. Už to byl úspěch. Ne to, že jsem se probudila. Ale že jsem se probudila ráno. Když jsem byla ještě studentka, málokdy jsem stíhala snídaně. Dneska jsem si je ale ujít nenechala a po ranních rituálech a rychlém (ne zas tak moc) oblečení do šatů. Pro dnešní den jsem se rozhodla pro něco... méně výrazného, či spíše křiklavého. I tak jsem vypadala nepatřičně, když jsem přišla do jídelny a viděla tu jednotvárnou... šeď. Jo... do jídelny jsem přišla poměrně pozdě, ale i tak tam bylo pořád dost lidí. Na všechny, kteří se na mě podívali, jsem vrhala veselé obličeje, známým tvářím jsem zamávala. Docupitala jsem si to k učitelskému stolu (tedy po tom, co jsem se málem usadila u Mrzimorského), kde jsem se usadila a začala si nakládat snídani. Sestru jsem nikde neviděla, ale je fakt, že jsem moc nepátrala. Nejspíše vstala hodně brzy, aby mohla jít do skleníku, postarat se o své květiny. Po snídani jsem chvíli přemýšlela. Já vím, spojení "Violet a přemýšlení" zní divně, ale bylo to tak. A kupodivu to nebolelo tak, jak jsem si vždycky představovala. Ale zpět k tomu, co jsem chtěla. Tedy... jo, přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem, co udělám. Jedna část mi říkala, abych šla do skleníků kouknout se po sestře, druhá, ta zodpovědnější, co byla velmi dlouho potlačovaná a teď ze sebe oprašovala pavučiny a prach, mi říkala, že bych měla jít do kabinetu a udělat nějaké přípravy na své hodiny. Tušila jsem, že když neposlechnu tu zodpovědnější část, budu mít celej den blbej pocit, že jsem na něco zapomněla. Proto jsem zamířila zpět do svého kabinetu. Stejně jsem věděla, že mi to moc dlouho nevydrží. |
doba vygenerování stránky: 0.82609701156616 sekund