| |||
Večeře, představení nových profesorů --> přes nebelvírskou kolej --> do sovincevšichni přítomní ve Velké síni a pak doufám nikdo, jen sovy Tak jako každý rok... Za těch pět let se nic nezměnilo. Prázdniny, tedy letní noční můra by se spíš hodilo říci, byly za mnou. Po celou tu dobu jsem se musela zdržovat v rodinném sídle matčiny rodiny Nixé. Dědeček nešetřil hrubými výrazy na adresu mého otce a mě neustále přezkušoval ze všeho, co jsme se stihli v Bradavicích naučit. Za pochybení následovaly různé tresty – noční studium, drhnutí celého domu, přepisování stohů různých odborných kouzelnických spisů. Nechápu, že v kouzelnickém světe se nešetří týrání mladistvých... Ano, mohla jsem možná podniknout jakýsi odpor, ale neviděla jsem v tom žádný smysl. Neměla jsem kam jít, neměla jsem žádné prostředky a můj sen byl trochu jiný, než se schovávat jako čarodějka na útěku před zákony Ministerstva. Mohla jsem ale něco jiného. Mohla jsem se snažit přivodit svému dědečkovi infarkt. Trochu jsem se pousmála nad vzpomínkou jeho nabíhající žíly, když nemohl pochopit, že na jeho výhrůžky a urážky nereaguji. Jestli jsem normálně mlčenlivá, přísahám, že za letní prázdniny jsem řekla asi pět souvislých vět. Můj vlastní hlas mi už zněl cize. Dnes ale po mě také nikdo nechtěl sáhodlouhé projevy a já za to byla vděčná. Už dost sil mě stálo, že musím sedět mezi tolika lidmi. Promnula jsem si unaveně čelo. Z tolika hlasů, křiku a jásotu mě začínala bolet hlava. Byl tu ovšem někdo, kdo tomu dokázal učinit přítrž. Ředitel Albus Brumbál. Úlevně jsem vydechla. Jeho hlas byl po té změti ukvičených studentů, kteří byli po dlouhém volnu plní energie, úlevným balzámem na duši. Otočila jsem svou tvář ke stolu pro učitele a sledovala učitelský sbor, který se ředitel rozhodl představit. Snape? Bezva... Jakoby vadilo, že jsem v některém předmětu byla dobrá... Další změny jsem poslouchala bez zájmu, dokud nepřišlo na nové učitele. Každého jmenovaného jsem si pečlivě prohlédla, i když jsem věděla, že nic nezjistím. Tak nějak jsem si ale chtěla jejich obličeje vrýt do paměti. Proslov byl u konce a před námi se objevilo jídlo. Nejbližším spolusedícím jsem popřála dobrou chuť, vychování ještě mám... a rozhodla jsem si naložit trochu masa a horu zeleniny. Hlad jsem měla a francouzská kuchyně není zrovna nic pro mě, obzvlášť v podání babičky. S pár spolužáky jsem prohodila několik zdvořilých vět, vždy šlo ale o jejich iniciativu. Ta jednoduchá otázka „Jak ses měla o prázdninách?“ byla pro mě trochu pekelná. Přesto jsem si zachovala tvář, ani lehký úšklebek se na ni neobjevil. „Fajn. U prarodičů ve Francii.“ Občas přišlo pousmání, občas závistivé vzdychnutí, nejspíš mě viděli celý den na pláži, to by bylo super s mou pletí..., nebo v Paříži po kavárnách. Jo, o tom jsem si mohla nechat zdát. Dojedla jsem, rozloučila se s ostatními a rychle jsem zamířila do nebelvírské ložnice, kde se potloukalo jen velmi málo studentů. Přeci jen, čas večeře teprve před chvíli začal. Mé kroky ale mířily ke kufru, odkud jsem vytáhla flétnu. Hudba nebyla v domě rodiny Nixé příliš trpěna... Nyní jsem se pousmála, nikým neviděna. Znovu jsem se vydala na cestu. Tentokrát jsem zamířila do sovince. Eliz už bude zajisté na svém místě. Nikdy necestovala se mnou v kleci, na to byla příliš nespoutaná. Věděla jsem, že sovinec bude klidné místo, kde mě zaručeně nikdo nebude rušit. Možná se tóny flétny roznesou dolů na nádvoří, ale těžko náhodní kolemjdoucí odhadnou, odkud se linou. Sovy ale na mě nebudou mluvit, nebudou se ptát, co jsem dělala o prázdninách a budou jen poslouchat, pleskat křídly, dřímat a nebo tiše houkat. Už jsou na mě zvyklé. Rozhodně zde nehraji poprvé... |
| |||
NádvoříDaniel Usměju se. Tak on mi bude říkat prcek? Dloubnu ho do žeber loktem. "To není pravda," namítnu s úsměvem. "A navíc předpokládám, že tam půjdeš se mnou," řeknu. No, do Zapovězeného lesa bych stejně nešla, protože už i tak jsou na tom naše body dost mizerně, nechtěla bych to ještě zhoršit. Zaslechnu něco, co ze začátku nemůžu identifikovat. Hm... když v tom zvuku poznám Protivův smích, už mě Daniel táhne pryč. Musím trochu popoběhnout, abych ho dohnala a aby mě netáhl za sebou. Když vyjdeme ven, nadechnu se čerstvého vzduchu. Okolo nikdo není, což mi ani nevadí. Pousměju se. "Já se taky ještě nekoukala," řeknu. Ani bych se nedivila, kdybychom měli teď nejmíň bodů. "Jo, taky mi přijde, že vám nemusel hned dát školní trest, ale co už od něj čekat. Ten se vyžívá v tom, že může trápit studenty," dodám s úsměvem. Vzpomenu si na zábavnou hodinu lektvarů. Já mám vlastně v pokoji ještě tu myš. Nemám pro ni nic k jídlu... asi ukradnu něco, co má s sebou Cor pro Mr. Sweetieho. Ten kocour toho určitě tolik nepotřebuje. Zasměju se. "Doufám, že ne," odpovím mu s úsměvem. Páni, taky bych se chtěla podívat někam jinam, než jen po Velké Británii. "Mít mladšího sourozence musí být výhra," řeknu s úsměvem. "Já většinou nevytáhla paty z domu, protože... No, máma je i po tak dlouhé době, co je táta pryč, úplně mimo, musela jsem zabránit tomu, aby udělala nějakou blbost," odpovím mu trochu sklesle. "Ale chtěla bych se taky podívat někam do zahraničí. Možná příští prázdniny," dodám už s úsměvem. Ne, nenechám si zkazit pobyt tady přemýšlením nad tím, co můžu řešit, až se vrátím z Bradavic. Zafouká vítr a já se trochu oklepu. Začíná být zima. Měla jsem si vzít silonky, ale spěchala jsem na další hodinu. "A jak bylo v Gruzii?" zeptám se Dana. |
| |||
Před ošetřovnouS Coralinkou Má provokace je mi záhy oplacena dloubancem do tváře. Přestože je Cor poměrně drobná, bez potíží na mě dosáhne. Nikdy jsem nepatřil mezi vysoké. Většina asiatů byla menšího vzrůstu, stejně tak i já. Ne, že by mi to vadilo. „Ty malá potvoro.“ Rozesměju se společně s ní a ještě jednou jí polechtám. Zároveň doufám, že nikdo není poblíž. Kdyby někdo slyšel, jak se tu řehtáme, asi by pochyboval o našem mentálním zdraví. „Vypadám snad jako želva?“ Zareaguji na její poznámku o mláďátkách a nadzvednu obočí. Pak se znovu rozchechtám. „Experimentování?“ Zopakuji překvapeně. Ještě víc mě ale překvapí to, že kůži shání ne pro sebe, ale pro někoho jiného. „No… Pomůžu kde můžu.“ Pokrčím rameny a usměju se na ní. Teprve teď si všimnu, že jí z ruky něco vypadlo. Kus koláče. „Co je na zemi, to se nesbírá, Cor. To už bys měla vědět.“ Popíchnu jí, když se pro jídlo sehne. To už ale stojíme před dveřmi ošetřovny. Teď bych se nedivil, kdyby přišla s hláškou „Já klepu, ty mluvíš.“ „S kým to vlastně experimentuješ? Dokud mi to nepovíš, tak tam nepůjdeme a znova tě zlechtám!“ |
| |||
Chodby → nádvoří Liv Lawrence ,,Dobře, tak jdeme ven." Spokojeně mlasknu a rozejdu se spolu s Liv chodbou k východu z budovy. ,,Jindy? Troufáš si do Zapovězeného lesa? Ty? Takový prcek?" Utahuju si z ní. ,,I tráva co tam roste je určitě vyšší než ty." Lišácky se na ni zazubím, abych dal najevo, že je vše myšleno v dobrém. Ale to je u mě beztak normální a za těch 5 let společného pobytu v Bradavicích stejně zjistila. Chystám se ji popíchnout ještě jednou, ale na chvíli se zastavím a ohlédnu za sebe. Zdá se mi to, nebo jsem právě slyšel Protivu? Ten jeho nepříjemný skřehotavý smích mi trhá uši. A navíc - kdykoliv je někde poblíž, nevěstí to nic dobrého. Nejspíš někoho zase obtěžuje. Pamatuji se, jak jsem z něj měl jako prvák docela strach. Tenkrát mi z hlavy sebral čepici a doteď jsem ji ještě nikde nenašel. ,,Pojď, padáme." Chytnu Liv za zápěstí a táhnu ji ven. Nemám zájem, aby si snad svoje nepovedené a nepříjemné vtípky zkusil na ní. Jakmile se konečně objevíme venku, strčím ruce do kapes a spokojeně vydechnu. Asi bych se měl navečer procházet častěji, je tu liduprázdno. ,,Body? Eh.." Poškrábu se na hlavě. S Kenjim jsme se dnes více než úspěšně postarali o jejich strhnutí. ,,O tom mi snad ani nemluv. Ještě jsem se ani nedíval, jak na tom jsme." Uchechtnu se. Navíc, až to zjistí ostatní nebelvírští.. Jsou tu lidi co tu neřeší, o pohár se nezajímají a o body nesoutěží. Ale pak tu jsou tací, co by za stržené body klidně vyslali zakázané kletby. Šašci. ,,Jsem zvědavý, co za trest to bude. Příjde mi to od něj trochu přehnaný, hned rozdávat školní tresty, ale co už." Pokrčím rameny. ,,Je to Snape." Rozejdu se na nádvoří. ,,Co ten myší mozek? Nemáš ho furt na sobě?" Pobaveně se zašklebím při vzpomínce na to, jak Coraline otřela myší mozek do Livina saka. (nové uniformy, všiml jsem si) Nad otázkou s prázdninami se na chvíli zamyslím. Dělal jsem vůbec něco, co stojí za zmínku? ,,Vlastně nic moc. Spoustu času jsem strávil s kamarádama u vody. Na týden jsem pak byl s kamarádem v Gruzii." Vzpomenu si na netradiční výlet. Je to úplně něco jiného, než na co jsem zvyklý. Nejraději bych tam poslal Nicol, aby se trochu probudila a začala se chovat lépe. ,,No a zbytek čas jsem se snažil přijít na způsob, jak se zbavit své otravné sestry." Zazubím se. Mladší sourozenci jsou peklo. Proč tohle muselo potkat zrovna mě? ,,Co ty? Byla jsi někde?" |
| |||
ProcházkaDaniel Zvednu se a společně s Danielem vyjdu ven z hlavní síně. Jakmile vyjdeme na chodbu, ucítím konečně něco jiného, než vydýchaný vzduch v jídelně. Už dlouho mi nikdo neřekl Olivia. Sice je to moje jméno, ale od většinou mi všichni říkají jen Liv. Oplatím Danielovi zářivý úsměv. To je dobrá otázka. Sama nevím, kam bychom mohli jít. Dan navrhne, abychom šli ven. Přikývnu. "Jo, čerstvý vzduch nám prospěje," odpovím mu s úsměvem. Bude to tedy mnohem lepší, než v hlavní síni. Pousměju se a na oplátku do něj taky dloubnu. "Hm... dnes ne, ale můžeme tam jít jindy," odpovím mu s úsměvem. "Po dnešku na tom budou body docela mizerně, že?" zeptám se Daniela cestou. Odpustím si poznámku, že až na Zmijozel. Profesor Snape se dneska na lektvarech činil. Dokonce dal i Danovi s Kenjim školní trest. Hm... co asi dělají Cor s Kenjim? Že by měli nějaké plány? Budu muset pak Coraline vyslechnout. Pohlédnu na Daniela. "Co jsi dělal o prázdninách?" zeptám se ho. Uvědomím si, že jsem se ho ještě neptala. Nejspíš. Jak tak jdeme, nevědomky si začnu broukat nějakou písničku, kterou mi zpívala babička. Bylo to dávno a už si nepamatuju text, ale melodii ano. |
| |||
Chodby hraduGabriel, AidenPokojně vyjdete z hlavní síně a dáte se dlouhou chodbou ke schodišti. Bohužel, do Nebelvírské věže to není zrovna kousek. A Buclatá dáma je ne vždy tak ochotná vás pustit na první pokus. Cestou do vás málem narazí běžící dvojice chlapců. Nejspíš prváci. ,,Počkej Marku, neutíkej tak!" Chlapec v pozadí je zdá se více živený a prvnímu nestačí. Možná vás napadne myšlenka, že by měl běhat více nebo vynechat vyčeře. Jakmile se však začnete blížit ke schodům, poslední krok je pro vás oba osudným. Jakoby jste o něco zakopli. Ať už s nějakou citoslovcí nebo ne, oba se s žuchnutím rozplácnete na zemi. Jak širocí, tak velcí. A aby toho nebylo málo, ihned po pádu zjistíte, že na zemi je kaluž vody. Aiden v ní bohužel skončil obličejem, Gabriel si pomáčel jen vršek uniformy. Mezitím, co se neobratně zase škrábete zpět na nohy, chodbou se rozezní škodolibý, otravný smích. ,,Mehehahehehe, hahaha.." A z pravé stěny těsně vedle pochodně se vynoří školní poltergeist. Protiva. V neutišitelném smíchu začne poletovat nad vámi. ,,Hlupáci! Studentíčci pitomí! Na cestu se dívat neumí! Hahahahaahaha.." Pobavený smích se brzy mění na zlomyslný. Ten mizera zase natáhnul přes chodbu provaz! Než se však pořádně vzpamatujete, Protiva i se svým řehotem zase zmizí za stěnou. |
| |||
Jídelna - Chodby Vstal jsem spolu s ním, založil ruce do kapes a nechal se vést. Jsem podivně klidný. Neměl bych být. Nevím co se děje s bratrem, nevím vůbec nic a přesto... "Proč je tedy neudělají jinak?" Zeptal jsem se trochu dětinsky. Je to lepší než do kolejí šplhat po lanech. To už jsem taky zažil. "Nebo se ti jen nechce chodit?" Konečně známka toho, že jsem nervózní. Vtipkuji. Je zajímavé, že některých svých pocitů a myšlenek si nevšimnu ani já sám. |
doba vygenerování stránky: 0.94534301757812 sekund