| |||
Procházka po Bradavicích Rebecca Toulky po škole jsem měla ráda. Vždycky se při tom dobře vymýšlelo, co provedu. Teda, většinou to přišlo samo od sebe, nebo jsem se k něčemu nachomýtla, ale i tak. Měla jsem ty procházky ráda. Díky tomu jsem tehdy znala školu lépe, než kdokoliv jiný. A teď? Teď... teď si to musím obnovit. Přeci se mi nesmí stát, abych někde zabloudila ne? Mě, která vždy našla místnost, kterou hledala. Dostala jsem se až do chodby směřující ke knihovně, když jsem tam spatřila nějakou dívku. Podle toho, jak šla pomalu, podle stylu jejího kroku, mi došlo, že se taky prochází. Nebyla to ta sebevědomá, cílená chůze. Tohle byla rozvláčná, pomalá chůze, jež vyznačovala, že neví kam jít, ale do pokoje se jí nechce. Znala jsem tu chůzi. Sama jsem tak šla. Nepřidávala jsem do kroku, ani na ní nevolala. Prostě se nějak stalo, že jsem jí došla. "Aaahoj," pozdravila jsem ji protáhle a vykouzlila široký úsměv. Byl to vtipný pohled. Ona, vcelku vysoká a ve školní uniformě, vypadající spíše jako učitelka, než studentka a já, malý prcek v nezvyklých šatech a s nezvyklou barvou vlasů, vypadající spíše jako studentka, než učitelka. |
doba vygenerování stránky: 0.79921984672546 sekund