| |||
Spol. místnost --> jídelnakdokoliv, a dýňový koláč Náhlý sled událostí zapříčinil že jsme se rozešli a vydali na večeři. Předtím jsem si ale ještě stačil vyměnit své sportovní hodinky jež jsem na sobě doteď měl, za zlaté Rolexky. Poté už jsem se kvapem vydal složitou spletí chodeb a schodišť směrem do jídelny. Jako jeden z posledních jsem prošel mohutnými dveřmi sálu a rychlým krokem se vydal ke Zmijozelskému stolu. Usedl jsem co nejblíže k čelu stolu. Všiml jsem si dýňového koláče který se na mně usmíval z mosazného podnosu a říkal " No tak Wille, dej si mně. Ty to chceš, jsem výborný a do křupava pečený. " To už jsem si uvědomil že na něj nějakou chvíli zírám a tak jsem se odhodlal si dva kousky nabrat na talíř. Na konci Brumbálova proslovu po koláči zbyly jen drobky. Na proslovu mně nic nějak zvlášť nezaujalo, tak jsem se ještě napil čiré vody a ještě jednou se podíval na profesora jež mi hned první den příjezdu odlehčil od deseti bodů. Při pohledu jsem lehce pozvedl levé obočí a na tváři se mi objevil malý úsměv. Je to tak zvláštní člověk. napadne mně zatímco se zvedám od stolu a vydávám se směrem na Zmijozelskou kolej. Na chodbě se usadím na jednu z mramorových lavic. Měl bych už někoho pozvat na ples. Napadne mně, načež se opřu, zahledím se do zdi a rozmítám nad zítřkem. |
| |||
Ošetřovna - Moje ložnice "Vy by jste taky měla jít odpočívat. Ti dva se tu nezmrzačí. Že ne?" Pohledem jsem se zabodl do Romaina a následně do Toma, který vypadá méně zeleně než předtím. "To doufám, jinak dám výpověď. Mám trochu výčitky svědomí, že vás tu nechávám, ale dobrou." S upřímným úšklebkem jsem se vydal na chodbu a pak nejkratší zkratkou do mého pokoje. Cestou k posteli jsem zakopl o knihu, ale to je poslední nepřízeň dnešního dne. Je načase nasednout do vlaku snů, zahoukat a se vztyčeným prostředníkem odjet někam, kde bude cizím vstup zakázán a jestli mě někdo vzbudí, vyškrábu mu oči. Pokud to bude profesorka jasnovidectví, vyškrábu jí vnitřní oko. |
doba vygenerování stránky: 0.70350408554077 sekund