| |||
Čtvrtek 15. říjnaToalety 1. patro >> Chodby >> Učebna E215Hlavně Coraline, profesorka a všichni označeníPoněkud závistivě sleduji Cořino přivítání s kluběnkou. Ne, že bych jim snad takovou radostnou reakci ze shledání nepřál, ale rozesmutní mě, že kluběnka může své emoce dávat tak snadno najevo, kdežto já se mohl tak maximálně přemáhat, abych neprozradil, jak na tom se svými city skutečně jsem. Tohle vážně není fér a dal bych teď cokoliv za to, abych se mohl s Unitatem vyměnit a nemusel tohle řešit. „Dobře, začneme tam.” Odsouhlasím Cořin nápad začít v prvním patře a bez protestů se vydám za ní. Času do začátku hodiny už stejně mnoho nezbývalo a ve vlastním zájmu bychom si měli pospíšit. „Daniel si určitě půjčí chameleona. Vlastně si ho už tak nějak přivlastnil, neřád jeden. Koupit si vlastní zvíře ho ani nehne, ale krást druhým, to jo. Hroznej příživník.” Postěžuju si, přestože svá slova ve skutečnosti nemyslím vážně. Dan byl pořád můj nejlepší kámoš a půjčit mu mazlíčka bylo to nejmenší, co jsem pro něj mohl udělat. Kluběnku bych mu dával opravdu nerad, ta mi až příliš přirostla k srdci, ale s myší nebo chameleonem se podělím rád. Hlavně i z toho důvodu, že ani jeden z nich nebyl na člověka nijak fixovaný a bylo jim víceméně jedno, u koho v dlaních zrovna jsou. „Mám tu ještě myš, pro případ, že Mr. Sweetieho nenajdeme.” Z kapsy u hábitu vytahnu krabičku pocky tyčinek, kam jsem nebohého myšáka předtím narval a vítězoslavně jí vrazím Cor do zorného pole. „Nic lepšího jsem v tom spěchu nenašel, ale na tu chvilku to snad přežije?” Přemýšlím nahlas. Tahle myš na začátku roku díky mě unikla jisté smrti, která jí čekala na hodině lektvarů se Snapem. Zároveň dokázala nějakou dobu žít dohromady v jednom terárku s chameleonem, takže pokud doteď zvládla projít tím vším bez nějaké větší újmy, tak jí nacpání do malé krabičky těžko rozhodí. Možná je to ve skutečnosti nesmrtelná supermyš v přestrojení a já mám vážně neskutečný štěstí, že patří zrovna mně. „Původně jsem plánoval pujčit myšáka Ryanovi, ale potom, jak se k tobě choval na hodině si to ještě rozmyslím.” Neubráním se kyselému šklebu. Cor mě sice předtím ujistila, že se nic nestalo a že je v pořádku, ale ten incident z hodiny mi stejnak bude v žaludku ležet ještě dlouho. Mé naštvání trochu zmírní zmínka o Tobiasovi a jeho “kreativním” kostýmu z minulého roku. Mám co dělat, abych při té vzpomínce nevyprskl smíchy. Pamatuju si na to. Ten kluk byl totálně mimo a ani o rok později se to příliš nezlepšilo. Naopak to bylo ještě horší.„Na tohle nejde jen tak zapomenout.” Přitakám, neskrývajíc pobavení. „Poslední dobou nemluví o ničem jiným, než o ukradených galeonech. Nevím, co je na tom pravdy, ale Havraspárští říkali, že je tím uplně posedlý. Údajně začal spát s peněženkou pod polštářem, protože se bojí, že ho někdo okrade.” No, kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo, ale jak se říká, na každým šprochu, pravdy trochu. „Až budu zase sedět na nějaký hodině se Spontinovou, tak se jí na to zeptám. Vážně by mě zajímalo, co se tam tenkrát stalo a jestli mu ty prachy fakt čorla ona.” Na druhou stranu, i kdyby Tobias nekecal a skutečně ho okradla Christina, proč by se k tomu přiznávala? A zrovna mně? Beztak by to popřela. „No, ne tak docela. Ta maska v podstatě zakrývá jen krk, nos a ústa, asi jako rouška. Oči, obočí a uši jsou normálně vidět. Nepředstavuj si to jako klasickou lupičskou kuklu.” Vysvětím Cor v rychlosti, když se dožaduje upřesnění ohledně kostýmu. Její následná starost o mě mi vykouzlý nepatrný úsměv na tváři. Tak jí záleží na tom, abych nenastydl? Ne, to určitě říká jen tak, aby se neřeklo. Uklidni se Kenji, tohle nic neznamená! „Se zimou bych si vůbec nelámal hlavu. Víš, jaký horko bude? Všude plno lidí, hlava na hlavě, všude vydejcháno a zafuněno. Do toho pár skleniček alkoholu, trocha tance a budeš děkovat Bohu, pokud budeš mít na sobě jen něco lehkýho. Věř mi, vím, o čem mluvím. Znám to z koncertů.” Zatímco mluvím, objevíme se přede dveřmi záchodů. Ten čas s Cor utíká vážně příliš rychle. Proč ho do háje není víc? „Tak já jdu, lovu zdar.” Vlezu na klučičí záchodky, kde najdu… Hovno. Doslova. Při procházení kabinek si nejde nevšimnout, že nějaký mamlas zapomněl spláchnout. Zvedne se mi z toho kufr. Naprosto znechucený si prsty zacpu nos a pokračuji v hledání, které je bohužel neúspěšné. Po kocourovi není ani vidu, ani slechu. Vylezu ze záchodů a počkám na Cor, která nebyla o moc úspěšnější. „Taky nic. Ale nevěš hlavu, třeba ho ještě najdeme cestou dolů. Pojď,” vybídnu jí a rychle uháním po schodech, dokud stojí na místě. To by tak scházelo, aby změnily svou polohu právě teď, když nám do začátku hodiny zbývalo sotva pár minut. Nic dalšího už neříkám, stejně tak se Cor nesvěřím s tím, co jsem za dveřmi záchodů viděl. Jsou věci, které by si měl člověk nechat pro sebe a tohle je jedna z nich. O fekáliích můžu mluvit s Danem a Ryanem, ale určitě ne před dámou svého srdce. Myslím, že po takové debatě by si o mě už neopřela ani kolo. Co je na celé situaci nejhorší je skutečnost, že se kocoura nedaří najít. Hledáme snad všude, kde se dá, pořád se rozhlížíme a otáčíme, ale to zvíře se snad propadlo do země. Když už do začátku hodiny zbývá možná tak minuta, uvidím v dálce sedět cosi huňatého. Velká kočka s vtipným knírkem číhá před jakousi prasklinou ve zdi, šmátrá do ní packou a snaží se cosi ze všech sil vylovit. „Cor! To je on!” Na nic nečekám, přiřítím se k nic netušícímu kocourovi a v rychlosti ho čapnu do náruče. Je tak překvapený, že ani neprotestuje. „Tak a teď se drž, bude to fofr.” Sevřu zvíře pevněji, aby se mi nevysmeklo a naprosto šíleným tempem se rozběhnu směrem k učebně, která je naštěstí na konci chodby. Přiřítíme se do ní přesně ve chvíli, kdy hodinová ručička skočí na jedenáctku. „Panebože, to bylo o fous.” Vydechnu, naprosto zmateného kocoura opatrně předám jeho paničce a celý ufuněný zapluji do první volné lavice, kterou vidím. Mám štěstí, že místo je hned vedle Beccy, kterou pozdravím kývnutím hlavy a pousmáním. Rád bych s ní prohodil pár slov, ale Gogo ihned zahajuje hodinu a já se po takhle těsném příchodu neodvažuji na sebe upozorňovat. Proto raději mlčím a nijak se neprojevuji do té doby, než dostaneme první úkol. Máme přeměnit deset mandelinek na kuličky, což zní jako hračka, ale ve skutečnosti je to pěkně tvrdý oříšek. „Pilale Iredo.” (4%) švihnu hůlkou, ale s brouky se nestane nic. Absolutně nic. Jen se trochu zachvěje sklenice, ve které jsou, jinak zůstane všechno beze změny. Nechápavě na to zírám. Co jsem udělal špatně? Že bych vyslovil jinak zaklínadlo? Cožpak to nebylo Pilale Iredo? A kdo si to má sakra pamatovat? Naposledy jsem tohle zkoušel před měsícem, to už je zatraceně dlouhá doba. „To je ubohý.” Vzdychnu ztrápeně a ukazováčkem jemně pohladím kluběnku, která vesele poskakuje po lavici a snaží se strčit jazyk do sklenice s mandelinkami. Druhý úkol je podobné fiasko a já nevím, jestli se mám nad svým výtvorem smát, nebo brečet. Kouzlo tentokrát nepopletu, snažím se vyslovit jasné a přesné „Loculus.” (27%), jenže mi je to prd platný. Stůl, který jsem měl přeměnit zůstane stále stolem, akorát s tím rozdílem, že mu narostou kolečka a držák. Také změní barvu a materiál, takže není dřevěný, nýbrž potažený hnědou koženkou. Na první pohled to vypadá celkem originálně, dalo by se to považovat za celkem dobrý nábytkářský výstřelek, jenže tohle Gonagalku nejspíš zajímat nebude. Chtěla kufr, ne stůl. „Achjo.” Zaběduju, to už se ale ozývá rána, která vyděsí snad celou třídu, včetně zvířat. Domenico předvedl ještě strašlivější výkon než já a poklice z jeho hrnce končí zabodnutá ve stropě. Vidím to všechno v přímém přenosu, protože sedím hned v řadě za ním, jen o lavici šikmo. „No to mě poser,” vydechnu fascinovaně nad tou podívanou, která ve třídě způsobí neskutečný chaos. Kočky se ježí a vztekle prskají, havrani panikaří stejně tak a někomu padají mazlíčci dokonce na zem. Robert sice sedí dost daleko ode mě, ale jeho tělo je tak velké, že nejde přehlédnout ani na takovou vzdálenost. Nevím, co si přinesl za zvíře, ale snaží se ho teď marně lovit po podlaze, stejně tak Sinestřina bílá hadice, která v pohybujícím se mazlíčkovi vidí chutný zákusek. Lov jí naštěstí překazí včasný zásah profesorky, která obě zvířata znehybní. A tím nekončí. Ze třídy pak vyhodí Domenica i s Dianou, která má rozbitou hůlku a potřebuje si obstarat novou. Jedním slovem blázinec. „V pořádku, maličká, nic se nestalo.” Uchlácholím kluběnku, která trochu nervózně hopsá po stole a piští. Za normálních okolností jí hluk nevadil, naopak byla vždycky až moc zvědavá a do všeho hrrr, ale tohle byla moc velká rána i na ní. „Myslíš, že se zvládneš přeměnit na pohárek? Uděláš to pro mě?” Zeptám se kluběnky, když profesorka zadá další úkol. Úplně se mi do toho nechce, rád bych měl Unitato v podobě, v jaké je teď, tak jí mám přeci jen nejraději, ale co naplat. Kluběnka navíc nevypadá, že by jí to vadilo. Těžko říct, jestli mi předtím rozuměla, ale začne spokojeně vrnět a otírat se mi o ruku. ”Tak dobře, vyzkoušíme to. Třeba to bude legrace.” Rozverně do ní šťouchnu, vezmu svou hůlku, předvedu pohyb, jaký předtím profesorka a vyslovím zřetelné: ”Vera Verto.” (100%) A světe div se… V tu ránu mám na lavici ten nejkrásnější pohár, co jsem kdy viděl. Stejně tak dokonalý a krásný, možná snad ještě hezčí, než Gonagalčin. Ať si říká kdo chce co chce, tohle je skvost! |
| |||
|
| |||
Učebna E215 Studenti 15. října S neutrálním výrazem sleduji počínání studentů. Výkony některých byly žalostné, někteří naopak příjemně překvapili, jako například Christina. Mlčky obcházím stoly a s brkem a pergamenem v ruce si zapisuji známky. Že se Devény rozhodla do kouzlení zapojit je sice chvályhodné, nicméně to, že si ji prozkouším za čtrnáct dní stále platí. Její počínání tedy nekomentuji a mířím k ostatním. Když se zastavím u lavice Blackové, oznámí mi situaci se svou hůlkou. ,,Dobrá, vás si tedy přezkouším na příští hodině." Více to nekomentuji už jen vzhledem k tomu, že je bez hůlky od včerejšího večera se Severusem. Nechám ji tedy být a postupuji dál. Neujde mi výtvor dvou studentů. Conteho, Luquebové a Claythornové pokus o přeměnu mandelinek byl naprosto strašný. Nestalo se vůbec nic. Nepřeměnili ani jednu jedinou. Naopak jedna mandelinka od Domenica se zbarvila do růžova a nebezpečně se nafoukla. Jedna z mandelinek Claythornové s Luquebou se pro změnu přestala hýbat úplně. V duchu se tiše podivuji nad tím, jak je možné, že se někteří jedinci dostali až do pátého ročníku a také nad tím, jak hodlají na konci ruku projít zkouškami NKÚ. ,,Pane Lawsone, nevyrušujte své spolužáky." Napomenu Cayluse, který neúnavně cosi štěbetal Acai. Chystala jsem se ho napomenout ještě jednou, když se s kufrem začal procházet po třídě, jenže to už začal Conte kouzlit znovu a třídou se ozvala rána. Hrnec syčel jako parní lokomotiva a ze stropu na zem padlo několik útržků kamení, do kterých narazila poklice. Jestliže byl můj výraz doposud neutrální a nic neříkající, tak teď toho říkal dost sám o sobě. Rty stáhnu do úzké linky a přísně si Conteho změřím pohledem. Je hned několik úsečných poznámek, které se mi derou na jazyk, ale zůstávám zticha. Což se zdá být ještě horší. Ve třídě výbuch vyvolal naprostý chaos, který vyústil ve dva volně pohybující se mazlíčky. Potkana a krajtu. Třetím byl pan Pye, který se po kolenou proplétal mezi lavicemi a pravděpodobně se rozhodl, že se připojí do světa zvířecí říše a zcela opomene fakt, že některé situace si přímo říkají o to, aby použil své magické (ne)nadání, kterým byl obdařen. Takže zrovna v ten moment, kdy čekala krajta na svou příležitost vytáhnu hůlku. ,,Immobulus." Krajta zamrzne v pohybu, kdy mohutné tělo zrovna akorát vystřelilo směrem k potkanovi, na kterého jsem však znehybňovací kouzlo aplikovala také. Nečekám, než si pro mazlíčky majitelé dojdou a rozejdu se rovnou k lavici původce celé anarchie. ,,Pane Conte," Postavím se z boku jeho lavice a pokynu ke dveřím. ,,Sbalte si své věci, z dnešní hodiny jste propuštěn a ze zkoušení máte T. Dnešní látku do příští hodiny doženete, vaši spolužáci vás dozajista o všem, co promeškáte informují." Pak se otočím na druhou stranu, kde seděla Diana. Bez hůlky byla její přítomnost na hodině naprosto zbytečná. A nejen na této, ale na všech dalších, které je odpoledne ještě čekají. ,,Pan Conte vás doprovodí do Prasinek, kde si obstaráte novou hůlku." Informuji je věcně, přičemž nedávám prostor pro jakékoliv námitky. ,,Slečna Parková se posune o lavici dopředu." Dojdu zpět do čela učebny a postavím se ke katedře. Alespoň jsem takto eliminovala dva potenciální rušivé elementy této hodiny. Conteho, jako chodící katastrofu a Blackovou, která by v rámci nudy mohla začít vyrušovat své spolužáky. Mezitím, co se ti dva balí a odchází ze třídy, pokračuji v hodině. ,,Známky z dnešního zkoušení naleznete ve svých výkazech. A nyní, kdo mi řekne, jak zní přesná definice přeměňování a odvětví, na která se dělí?" Ten, kdo jako první odpoví na otázku správně získá koleji 5 bodů. Zároveň během toho, co mluví, jsou informace samy křídou psány na tabuli. ,,Znovu vám připomínám, že z teorie je toto jedna z hlavních věcí, kterou byste měli při NKÚ zmínit." Otočím se k tabuli a krátce na ni pohlédnu. ,,Proměňování - co mi o něm povíte?" Zodpovězením této otázky je možné získat 3-5b v závislosti na obsahu odpovědi. Nechám studenty odpovědět a pokračuji ve výkladu. ,,Dnes se zaměříme na mezi-druhové proměňování, ačkoliv jste se s ním už setkali. Právě proměna mandelinek v kuličky by spadala do subdisciplíny proměňování. Obecně proměňovat hmyz je z živočišné říše jednodušší záležitostí, proto jsme jím začínali. Dnes si však zkusíte proměňování na různých zvířecích druzích, proto jste si přinesli své či vypůjčené mazlíčky." Následne odkryji látku z klece, ve které se nacházel můj zoborožec Claus. Otevřu dvířka a nechám ho vylétnout na připravené stříbrné bydýlko. ,,Kouzlo, které si dnes zkusíte se nazývá Vera Verto. Zná někdo toto kouzlo?" Rozhlédnu se po třídě, zda se tu nachází někdo, kdo by o něm pověděl svým spolužákům. Pokud ano, jeho výpověď jen krátce shrnu. ,,Cílem kouzla je proměna v pohár na vodu. Třikrát poklepete na přeměňovaný objekt a pak provedete tento pohyb hůlkou," názorně pohyb předvedu a pokynu třídu, aby ho zopakovala. ,,Vera Verto." Předvedu jim správné provedení kouzla na Clausovi, který se změní v lesklý pohár. Poté dám prostor studentům a znovu začnu obcházet mezi lavicemi. |
| |||
|
| |||
E21515. října, Čtvrtek hlavně RichardPozornost, co nám studenti na chodbách věnovali, jsem úspěšně ignorovala. Je mi upřímně ukradené, co si ostatní myslí. Jejich názory, posměšky a zvědavé pohledy mi v budoucnu budou k ničemu, tak proč se nad nimi vůbec pozastavovat. Musím uznat, že Aysha se celkem pronese. Chtě nechtě se musím trochu protáhnout, protože mi pod tíhou jejího těla trochu ztuhla ramena. Být na pokoji sama, tak skutečně netuším, jak by ji Sinestra donesla až sem. Za předpokladu, že by ji nenechala levitovat. Účel světí prostředky, ale nejspíš by se Sin už nikdy nepromluvila. Usadím se s Žofkou do lavice zrovna ve chvíli, kdy se k nám přitočí Richard. Nebo k Sinestře, nějak ho nevnímám, dokud na mě vyloženě nezačne mluvit. Což se stane a já se opravdu musím snažit, abych neprotočila oči. Jako by mu skutečně záleželo na mém zdraví. “Cítím se dobře.” přestože si o jeho falešné starosti myslím své, mám v sobě tolik vychování, abych mu odpověděla. Kdo ví. Třeba šel do sebe a skutečně se začal zajímat. Hahaha. Vůbec ho nezajímalo kde jsem a co se mnou je. Nepřišel se ani podívat. Vsadím se, že mu o mě někdo řekl a kdyby ne, tak vlastně ani nepostřehne, že chybím. I když... toho by si všiml. Neměl by koho prudit. Už od rána, nemám zrovna valnou náladu. Spoustu jsem toho promeškala a první hodina, na kterou se mi podařilo přijít, je zrovna ta, která mi tedy vůbec nejde. Kolem mě je takových potvor, že i Žofka se mi zdá jako dar z nebes. A nic z toho mi neusnadňuje Richard, když své velectěné pozadí usadí přímo vedle mě. Skvěle. Nejen, že mě ruka opravdu nepříjemně bolí, nejspíš v sobě mám ještě trochu toho séra na uklidnění od zdravotnice, ale k tomu všemu budu ještě pod jeho dozorem a v dosahu jeho kousavého humoru. Nic neříkám, když se bez dovolení natáhne ke krabici s Žofkou. Co je moje, to je jeho a co je jeho, do toho mi nic není. Takhle je to s ním neustále. Snažím se tvářit neutrálně a naprosto nezaujatě, ale za ten přihlouplý úšklebek, co se mu usadí na tváři, bych mu v tom slimáčím želé nejraději ten obličej vymáchala. “Oblovku obrovskou.” opravím ho. Je očividné, jak moc se snaží, aby se nezačal smát nahlas. Rozhodně je v tom mnohem lepší než Sinestra při svém prvním zjištění. “Jmenuje se Žofie.” Doplním ještě, než mu z ruky vezmu víko od krabice, abych ji mohla zavřít. Naštěstí v ten moment profesorka zahájí hodinu. Ani Richard nehodlá riskovat její hněv tím, že by při výuce vyrušoval, takže se v klidu mohu opřít v nepohodlné lavici a soustředit se na výuku. Hned hezky na začátek nás uvítá zkoušením. V duchu zaúpím. Možná jsem opravdu měla zůstat na ošetřovně. Nejsem vůbec v té správné kondici na nějaké zázračné výkony. Průměr v tomto předmětu je pro mne vítězstvím a tak se okamžitě připravuji na blyštivé selhání. Odsunu Žofii z dostřelu mandelinek a vytáhnu hůlku. Nemám v plánu Hagrida rmoutit tím, že bych mu oblovku zmrzačila nějakým broukem. “Pilae Irideo.” (86% - 15% = 71%) překvapeně zamrkám, jakmile se přede mnou objeví deset zcela proměněných kuliček. Nevěřila jsem vlastním očím, nedoufala jsem v takový úspěch. Mám ze sebe radost, přestože skromnou. Je mi jasné, že znovu se to nejspíš opakovat nebude. O to více si tu chvilku vychutnávám. Ještě větší potěšení mi poskytne Richardův pochybný výtvor, co se před ním nenápadně snažil pláchnout. Potlačuji škodolibý úsměv, když právě tu vyděšenou mandelinku odstřelí na chudáka Claythornovou. Inu, on ten den přeci jen nebude tak špatný. Za Richardova tichého klení si spokojeně upravím ofinu a začnu vzpomínat na další kouzlo. Objeví se přede mnou celkem obyčejná zdobená váza. Nic, co bych vyloženě litovala, pokud bych to svým kouzlením zničila. Dám se tedy do toho. “Loculus!” (55% - 15% = 40%) můj druhý pokus skončil neúspěchem. Paměť už mi tolik neslouží a možná jsem to vytěsnila, ale přísahala bych, že i když má známka bude dozajista špatná, je vidět zlepšení oproti začátku roku. Můj výtvor má tvar kufru, to bezesporu. Ovšem barva, materiál i velikost jsou stále stejné. Tedy mám přiměřeně velký, porcelánový a modře malovaný kufr, který by si na cesty vzal jedině blázen. Koutkem oka zkontroluji Richarda. Tentokrát se mu kouzlo vydařilo. Jeho výkon je minimálně o špetku lepší než ten můj. Nemám ale moc prostoru, abych nad tím polemizovala. Prudce sebou trhnu a zcela automaticky si kryju hlavu, když se ozve ta rána. V ten moment nastane chaos. Ani se nestihnu vzpamatovat, abych zjistila, co se pořádně stalo, a Richard začne zvyšovat hlas. Vlastně mi mluví z duše, ale souhlasné zamručení se mi zasekne v hrdle, když mi přes nárt přeběhne krysa. Křičela bych. Za normálních okolností bych křičela, ale ona krysa je následována horou sádla, co se cpe mezi lavice. Nejprve ve svém lovu málem vyrazí zuby Sinestře a jako by to nestačilo, další jsem na řadě já. Všechny mé nadávky, výkřiky a nenávistné pohledy se změní jen v tlumený vzlyk, když mě ta živá masa přimáčkne i s židlí k lavici. S popálenou rukou zaklíněnou mezi mě a tvrdé dřevo. Takže nějaká krysa, co si to teď s Robertem v závěsu mašírovala do zadní části učebny, mě vůbec nezajímala. Snad jsem i doufala, že jí Aysha sežere. I s jejím majitelem. |
| |||
E21515. října, Čtvrtek Caylus + zmínění Abych byla upřímná, tak nejsem dvakrát nadšená, že sedim zrovna vedle Roberta. Chápu, když se lidi něčeho bojej nebo je jim určitej typ zvířat prostě nepříjemnej. Já to takhle mám třeba s žížalama. Co ale nechápu, jsou ty přemrštěný reakce, který měl v jídelně. Přece si stačí v klidu odsednout nebo mě poprosit, abych pavouka dala zpátky do krabice. Ne vytahovat hůlku a hystericky se natlačit na jinou osobu. Mám toho kluka ráda, ale někdy bych ho za tohle propleskla. Takhle se budu celou hodinu soustředit jenom na to, aby se Wilda ani nepodíval jeho směrem. Nechci řešit nějaký další drama. Z myšlenek mě vytrhne Caylus. Neubráním se úsměvu, když se tak bujaře přihrne k mojí lavici a hned se začne sápat po krabici. Nijak mu v tom nebráním. Zrovna u něj se opravdu nebojím, že by při pohledu na Wilberta začal vyšilovat. Svědčí o tom i prosklené terárko s Pájou, co mu sedí na desce stolu hned za mnou. Navíc už si ani nepamatuju, kdy jsme si naposledy povídali. O čemkoli. “Je nádhernej, že jo?” dlaní si podepřu bradu a vydechnu stejně obdivně, jako když jsem ho viděla poprvé. Jsem ráda, že jsem našla další duši, co je schopná mého vypůjčeného mazlíčka ocenit. “Jojo, od Hagrida. Chudák ho hledal, kde mohl. Jmenuje se Wilbert. Je to malej lump, nechtělo se mu z tepla a do krabice.” zmíněného pavouka přitom něžně bříškem prstu pohladím po zadečku. Bývala bych Cayovi nabídla, aby si ho vzal na ruku, ale Goggy začne hodinu. Jsem na ni o poznání líp naladěná, takže mi ani kdovíjak nevadí, když začne rovnou se zkoušením. Nepředpokládám, že bych měla zrovna zázračné výsledky a stoprocentně nebudu jediná. Zavřu Wildovu krabici a opatrně ji odsunu na kraj lavice. Budeš tam muset ještě nějakou chvilku vydržet, kamaráde. Přede mnou se objeví skleněná dóza s mandelinkami. Jo, tohle si pamatuju. Lezli úplně všude a jednu jsem si pak večer našla ve vlasech. Potvory okřídlený. Vytáhnu hůlku a na svůj cíl upřu nadmíru soustředěný pohled. “Piale Irideo!” (4%) Možná se mi to nepovedlo, protože jsem zvorala pohyb hůlkou. Možná jsem to blbě vyslovila. Nejvíc pravděpodobné ale je, že mi to zkazil Caylus, když do mě v půlce sesílání zaklínadla začal šťouchat. Nespokojeně si mlasknu. Všechny moje mandelinky zůstaly takové, jaké byly před kouzlem. Proměnila se jenom jedna a té se ve vzduchu třepotaly nožičky. S podmračeným výrazem se otočím za sebe, abych se podívala, jak vypadá jeho výtvor, když se mi s ním musel tak nutně pochlubit. Čekala jsem podobné selhání jako to svoje, ale světe div se, ono se mu to povedlo. Nahlas bych ho ale nepochválila. Už takhle se se svým egem sotva vejde do dveří. “No ale vypadá to, že ti z těch koulí sem tam něco trčí.” zakřením se na něj, přičemž poukážu na ty dvě jediné kuličky, co se nepřeměnily úplně. Goggy je přísný kantor, takže se neodvážím s Caylusem víc vybavovat. Otočím se zpět směrem k tabuli zrovna ve chvíli, kdy se nám na deskách objeví hrnce. Alespoň naší řadě. Vedle mají vázy a na druhé straně pro změnu vůbec nic. No, řekla bych, že jsme to s hrncem ještě vyhráli. “Loculus!” (18%) Tentokrát už to na Cayluse svést nemůžu, i kdybych se sebevíc snažila. Vyrušení z jeho strany přijde až po tom, co nepovedené kouzlo dokončím. S rozmrzelým pohledem si prohlížím jeho naprosto dokonalý kufr, když se mi s ním prochází před lavicí. Je jako dítě a popravdě mu trochu závidím. Můj výtvor totiž není kufru ani zdaleka podobný. Hrnec se změnil v barvě, narostlo mu další ucho a k tomu všemu byl i podivně měkký. Skepticky do něj šťouchnu hůlkou. “Radši mi dej trochu svýho štěstí. Dneska ho očividně…” ani já nedořeknu, co jsem plánovala. Prudce sebou trhnu a ještě rychleji se otočím, abych našla zdroj té rány, co nás málem všechny ohlušila. Automaticky přitom pokládám dlaň na krabici, ve které právě chramostí dost vyděšený Wilda. Pohled mi padne na Domenica. Nejdřív přijde úleva, protože oproti němu jsem ještě kouzelnický génius. Sice se mi žádnej z úkolů nepovedl, ale aspoň jsem nikoho neohrozila na životě a nic jsem nepoškodila. Jako další se dostaví pobavení a následně záchvat smíchu, který se ze všech sil snažím zakrýt tím, že si obličej schovám do rukou složených na lavici. Jeden malý výbuch a ve třídě zavládne chaos. Richard hysterčí, Mirelle málem zabije vlastní vrána, a Bob se vydal ulovit svého potkana. Zaplul mezi lavice tak ladně, až se divím, že nikoho neporazil. V duchu mu fandím, protože ani té jeho přerostlé myši nepřeju smrt v podobě Sinestřiny Ayshy, která se zlověstným syčením spustila své přerostlé tělíčko na podlahu, jakmile zmerčila oběd. Nejvíc mě ale pobaví naprosto zoufalý výraz Ruby. Nešťastně skládá obličej do dlaní a já se na ní prostě nemůžu dívat, protože učitelka už je tak dost popuzená, abych jí navrch toho všeho ještě provokovala smíchem. “Bože...” rozdývám to, přičemž si slzy otírám do uniformy. |
| |||
E215 - Přeměňování Angela a ostatní 15. října, čtvrtek dopoledne Kývl jsem na souhlas, že rozumím, i když se mi moc nechtělo věřit, že by se dalo přehlédnout něco takového. Přece jen občas mi přijde, že spolužáci nemluví o ničem jiném, ale nechci jí křivdit. Slétl jsem očima na Arwina při zmínce o proměnách a podrbal ho za uchem. "No tomu bych se upřímně taky rád vyhnul, ale nejsem si moc jistej jestli to bude možné, když jsme si měli mazlíka sebou přinést. Arwin to dvakrát nemusí, ale zvládá to statečně....viď darebo." Pousmál jsem se a láskyplně ho podrbal pod bradou. V mém blízkém okolí se začalo ozývat tiché spokojené předení. "Hmmmch špatný pokus o konverzaci, zase jsi to pohřbil blbče....jako obvykle." Vynadal jsem si v duchu a pohled mi padl na přicházející spolužáky. Co nevidět začne hodina. Přátelsky jsem se na Angie usmál a upravil jsem si kocoura v náruči. "Ty se Sašou taky." Opětoval jsem jí popřání a zamířil jsem ke svému stolu. Pokroky v konverzaci se mi asi podařilo udělat, ale žádná sláva to také není. Bezděky jsem pohladil kocoura po zádech. Chlupy. "Ah. Zase budeš potřebovat pořádně vyčesat co?" Zamumlal jsem k němu s úsměvem. Tak nějak napůl jsem sledoval kdo se trousí do třídy a jaké mazlíky sebou přinášejí. A pak už došla i naše kolejní a zahájila hodinu. Nepostřehl jsem, že by se některý z prefektů měl k tomu nahlásit chybějící, proto jsem se pohledem rozhlédl po třída a zjistil zdali ještě někdo nedobíhá načež, pokud někdo chyběl nahlásil jsem tyto žáky profesorce Mc Gonagalové, aby si je mohla v klidu zapsat. Jakmile ke mě došla fyzická docházka, tak nějak automaticky jsem se podepsal, jako všichni. "Známky jo? No kruciš." Nečekal jsem, že se hned začne z kraje hodiny na známky, ale co se dalo dělat. Vytáhl jsem svou hůlku a vyčkal, co si na nás [font color=purple]profesorka[/font] připravila. Jakmile se přede mnou zjevila sklenice s brouky a dostali jsme zadání. Povytáhl jsem obočí. "No, tak jo. Drž mi tlapky." Zamumlal jsem na Arwina, který zvědavě koukal, co to v té sklenici je a jestli by se to nedalo jíst. Namířím na brouky ve sklenici hůlkou a nadechnu se. "Pilae Irideo." (50%) Pronesu zřetelně. Všichni brouci se k mému potěšení proměnili v kuličky, ale k dokonalosti ještě kus zbýval. Když jsem se zadíval na ně blíže, tak jedné kuličce zůstaly krovky a druhé pro změnu tykadla. "No zase tak špatné to není, ale mohlo to být lepší co?" Šeptnu a odpovědí je mi mrouknutí Arwina. Chvíli na to nás čeká druhý úkol, čekal jsem, co dostaneme za předmět k proměně, ale překvapení přišlo v podobě našeho stolu. "A kruciš." Stůl byl docela velký, měl jsem trošku obavy jestli se mi ho podaří proměnit správně. "Pojď ke mě neposedo." Stáhl jsem si Arwina na rameno, kde se uvelebil a koukal, co se bude dít dál. ,,Loculus!"(23%) Mávl jsem hůlkou, abych stůl proměnil, ale v tu chvíli se ozvala i ohlušující řacha ve třída. Arwin zaprskal zatnul mi drápy do ramene a já měl co dělat, abych ho chytil a utišil , když jsem se zároveň instinktivně přikrčil, před příčinou toho všeho. Když jsem slétl očima na proměňovaný stůl. Z hrdla mi unikl jen tichý povzdech. Moc jako kurf to nevypadalo, teda jo, hodně ošklivý ošoupaný, příliš velký a dokonce měl nízké nožky od stolu, jako by to byl konferenčák. "Z tohohle dobrá známka nebude." Letmý pohled okolo mi alespoň naznačil, že nejsem jediný, komu se některé z kouzel nepovedlo. Nezbývalo než čekat, na hodnocení a také doufat, že nikdo nic dalšího nevyhodí do povětří i s námi. Hold když se na hodině daří.... |
| |||
Učebna E215 Přeměňování Christina, Richard a ostatní 15. října, čtvrtek Samozřejmě mi neuniklo, jak Christina trochu pobledla, když jsem ji na rameno položila část Ayshina těla, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Mé žádosti o pomoc vyhověla, tak předpokládám, že panický strach nebo bytostný odpor k ní nemá. Jen co vyjdeme ze společenky, Aysha zvědavě zvedne hlavu a zkoumá okolí. Moc příležitostí chudinka k opuštění koleje nemá. Cestou do učebny ji pro jistotu jistím rukou, aby nesklouzla, ale překvapivě je poměrně hodná. Trochu jsem čekala, že bude s takovou manipulací nesouhlasit, ale pravděpodobně byla příliš zaměstnaná ruchem na chodbách, než aby se soustředila na to, že ji přenášíme jako lať. To se k naší smůle nedá říct o ostatních studentech, které jsme míjely. Reakce na dvoumetrovou krajtu byly různé - někdo s křikem utekl z cesty, někdo zůstal jen u zvědavých pohledů a někdo se neubránil posměšnému uchechtávání. Zcela jsem je ignorovala. Chtěla bych vidět, jestli by jim ten pobavený výraz zůstal i ve chvíli, kdybych jim Ayshu dala kolem krku. S čím jsem spíš celou cestu až do učebny bojovala, byla její váha. Aysha není zrovna drobek, proto jsem se neubránila myšlence, jestli jsem si na hodinu neměla vzít spíš Oscara. Ten nevážil skoro nic a nehrozilo, že bych si s ním odrovnala záda. Jenže ani Oscar není bez chybičky. Jako chorobný kleptoman by pravděpodobně někomu něco počořil a nejbližším otevřeným oknem uletěl. Občas si říkám, jestli to není převlečená straka. Když konečně dorazíme do třídy, opatrně položím druhou půlku bílé krajty na lavici. Jsem skutečně vděčná, že mi s ní nakonec Christina pomohla, i když bych se nedivila, kdyby si ona pro příště podobnou výpomoc rozmyslela. ,,Díky." Vydechnu trochu zadýchaně a pobaveně roztáhnu koutky do úsměvu. ,,Jo, už vidím tu ochotu ostatních nést mi hada." Zasměju se, ale to už se u nás objeví Richard s Vertini. Ta sice zdaleka nedosahovala Ayshiné velikosti, vlastně by si ji Aysha klidně mohla dát k obědu, ale musím uznat, že šupiny má zbarvené naprosto nádherně. ,,Občas mi to probleskne hlavou." Přiznám s úšklebkem. ,,Ale krajty prý raději večeří zlobivé prefekty." Nevinně pohladím bílou hadici po hlavě a do konverzace už se nezapojuji. Volnou zábavu stejně záhy přerušil příchod profesorky a začátek hodiny. Posadím se tedy do lavice a stejně jako zbytek se zapíšu do docházky, jakmile pergamen přiletí ke mně. Aysha leží stočená v celé své velikosti na stole a rozeklaný jazyk se ji neúnavně kmitá mezi zuby, kterým zkoumá nové pachy a tvory v místnosti. Goggy na nic nečeká a začne hodinu zkoušením. Ostatně - všem to bylo jasné jen z prvních pár vět. Než stihnu byť jen v myšlenkách zaprotestovat - přistane přede mnou sklenice s barevnými brouky. Posunu tedy krajtu trochu více ke kraji stolu a vytáhnu ze saka hůlku. ,,Pilae Irideo." Namířím ji na mandelinky a všechny je proměním (57%). Nejsou sice dokonalé, jedna stále běhá a další dvě mají tykadla, ale prošla jsem. To je důležité. Úlevně vydechnu a chystám se hůlku zase položit, ale málem mi ji z ruky vyrazí zdobná váza, která se objeví tam, kde byla sklenice s brouky. Vzhledem k tomu, že značnou část lavice obývá mohutné tělo Ayshy, váza se objevila na místě, kde měla konec ocasu. Třídou se ozve pronikavé zasyčení. ,,Tranquillo," uklidňuju podrážděnou krajtu, zatímco od ní posouvám vázu dál. ,,Loculus!" (60%). Trochu nejistě si prohlédnu kameninový kufr, který byl reliéfem a zpracováním naprosto totožný s tím, jak vypadala váza. Navíc mu zůstalo jedno její ucho. Ale jinak byl vcelku... fajn. Kufr naštěstí už mám, takže - nechávat si ho rozhodně nehodlám. Nicméně opět průměrný výsledek mě příliš neuspokojil. Nedívá se. Mohla bych ho rychle ještě poupravit. Probleskne mi hlavou v momentě, kdy byla profesorka otočená zády ke mně. Rychle namířím hůlkou zpátky na kufr, chystajíc si podvodem trochu vylepšit známku, když se třídou ozve ohlušující rána. Leknutím vyjeknu, až mi hůlka z ruky vyletí. ,,Lo que era?!" Pohledem vyhledám zdroj rámusu, což vlastně není tak těžké. Domenicův hrnec syčel hlasitěji, než podrážděná Aysha a to nemluvím o víku, který se zabodl do stropu. Sice mi to málem přivodilo infarkt, ale ve výsledku mi to přišlo na rozdíl od ostatních docela vtipné. Pobaveně se uchechtnu, mezitím co mám bradu zvednutou vzhůru a prohlížím si, jak pevně poklice mezi kameny zajela. ,,Udělat to úmyslně, tak se ti to nepovede." Prohlásím s pokřiveným úsměvem, ale ten mě v mžiku přejde, když si všimnu výrazu McGonagallové. Jestli nás to bude stát body, tak ho narvu vedle té poklice. V ten samý okamžik mi ale něco proběhne pod lavicí. Co to sakra? Nahnu se v lavici trochu do strany, abych zjistila, co to bylo, jenže Robova obrovská zadnice mi málem vyrazí zuby, když se po kolenou proplete vedle mé lavice. Až pozdě si všimnu, že uprchlého potkana zaregistrovala Aysha, která se mezitím spustila ze stolu dolů. Mezi lavicemi se teď neproplétal jen Bob, ale i bílá krajta, která s kmitajícím jazykem pomalu mířila přímo k té obří kryse. |
| |||
Přeměňování v učebně E215 Čtvrtek 15. října Trochu neochotně se došourám na hodinu přeměňování. Samozřejmě i se svým desetikilovým králíkem Galainem. Ten vypadá, že má o poznání lepší náladu než já. On má asi vždycky lepší náladu než já. Připevním ho na kšírky, aby nepochodoval po celé třídě. Stejně sebou plácne pod stolem a dění okolo ho nebude nijak vzrušovat. Nemám dneska zrovna náladu na učení, a navíc mě ještě pobolívá noha po nočním zážitku v Zapovězeném lese. Dorazím chvíli před McGonagallovou. Na její hodiny se opravdu nevyplatí chodit pozdě. Zapluju do 1. lavice – ne, nemůžu se naučit chodit dřív, abych se zašila někde vzadu – připravím si věci a čekám, až začne hodina. Navíc jen kousek ode mě sedí Maurice s tím svým ptákem. Okamžitě mě poleje studený pot a snažím se nevypadat až tak moc vyděšeně a pobledle. Proč si ho alespoň nedrží zkrátka? Musí se promenádovat po lavici? Vždyť mu stačí malý skok a přistane mi za krkem. A aby toho nebylo málo, ještě McGonagallová přijde se zkoušením! Jasně, brouci, to už jsme měli. Ale ještě si vzpomenout, jak se to dělalo… “Pilae Irideo,“ namířím hůlku na první kuličku. (2 %) Nestane se vůbec nic. Ale vůbec nic! Asi bych neměla chodit na hodiny tak otrávená. Nebo se měla snažit alespoň trochu se tvářit, že mě to baví a všechno mi jde! Ne, za můj neúspěch určitě může ten krkavec jen malý kousek ode mě. No dobře… takže u brouků jsem neuspěla. Ale zase ke mně docupitá jedna ne úplně přeměněná Richardova kulička. Jen dávám pozor, aby mi nevyděsila králíka, ale víc si jí moc nevšímám. Určitě bude neškodná. Objeví se přede mnou hrnec. Z něj máme udělat pro změnu kufr. No výborně. Zase zkusím z hlavy vydolovat potřebné kouzlo. Tentokrát se pokusím se více soustředit. “Loculus!“ sešlu kouzlo na hrnec. (89 %) Přede mnou stojí naprosto použitelný kufr. Překvapím sama sebe a trochu nechápavě na kufr zírám. Zkusím ho i otevřít. Ano, vypadá zcela funkčně. A ani nevypadá špatně. Je akorát velký, černý a kožený, s pohodlným úchytem, aby se dal přenášet. Trochu spokojeně se usměju a rozhlédnu se po třídě, jak si stojí ostatní. Najednou se ozve šílená rána, jak se Domenicovi nepovede kouzlo. Automaticky si zakryju hlavu, abych to neschytala. Hned potom ucítím, jak se provázek, na kterém je Galain, napíná. Chudák se té hrozné rány vylekal. Vezmu si ho rychle do náruče a drbu ho za ušima, aby se uklidnil. Králík může umřít i na leknutí. Naštěstí to Galain docela rozdýchává. A já se alespoň méně soustředím na krkavce. Tím pádem ani nepomůžu Robertovi chytat potkana, protože mám plné ruce vlastní zvěře. |
| |||
Učebna 36B -> učebna E215 Domenico mě doprovodí k mé koleji, kde mi chvilku zabere, než si vzpomenu, kam jsem Emila zašila. Nakonec krabici s vyřezanými dírami vytáhnu z pod postele. Krtek je ze mě asi tak nadšený jako já z něj, protože mě na přivítanou hned kousne do prstu. Kdybych to nečekala, pustila bych ho… možná bych ho pustit měla, třeba by jej pád trochu otupil. Vztekle vypustím první korejskou nadávku, která mi přijde na jazyk a vydám se zpátky k Domenicovi. Ten mezitím stihl polapit tu svou poletuchu. Ještě jsem k němu pořádně nedošla a už mi nabízí, že si se mnou zvířata vymění. Zcela upřímně bych se jej na to ani neptala a zvíře mu bez dalšího narvala do rukou, když se ale tak hezky nabídl, tak ať má aspoň pocit, že to dělá dobrovolně. Vděčně přikývnu a vezmu si od něj Coby, kterého držím dostatečně daleko od těla, aby se mi nemohl otírat o uniformu a nechávat na ní chlupy. Pravděpodobně kocourovi poloha, kdy visí více než polovinou těla ve vzduchu nebyla úplně příjemná, moc sebou ale nemrskal. Už jsme si na sebe asi za ty dva měsíce přeci jenom trochu zvykli. Domenico na tom byl s krtkem o poznání hůř, jeho tiché klení a sykání bylo dostatečně slyšitelné, abych jej napočítala přesně sedmkrát. Emil se činil. Věřím, že odložení krtka na mou lavici bylo pro Domenica vysvobození. ”Díky zlato.” Zatrylkuju jeho směrem a vrazím mu pro změnu do rukou jeho kocoura. Aspoň že mu dal obojek, který jsme vybrali spolu. Naštvalo by mě, kdybych tím zbytečně ztrácela čas. Přeměňování nepatří mezi moje oblíbené a to především proto, že se do ní musí ustavičně tahat nějaká havěť, která dělá bordel. I Emil se rozhodl být aktivní a začal pentlovat po lavici. Rychle jsem mu však takové chování zatrhla, když jsem za pomocí čtyř učebnic kolem něj vytvořila ohradu. Už jenom jedna hodina a půjdeš hezky tam, odkud jsi přišel... Pomyslím si, když si zhnuseně prohlížím hradbu, do které krtek ustavičně naráží ve snaze dostat se ven. Hodina začne. A pro nadšení většiny ze třídy začíná zkoušením. To na Gonagalku sedí, hned zostra. Nevesele si namotávám na prst pramen vlasů, přičemž sleduju mandelinky, které se před námi objeví. Tenhle brouk je mi známý víc, než by si kdo přál. Dokáží nadělat slušnou paseku. Když přijde na zkoušení, zhluboka si povzdechnu a chopím se hůlky. Vyčkávat nemělo smysl, profesorka se nad námi určitě neslituje, takže je asi lepší začít s prvními, než pak prezentovat svoje fiasko jako jedna z opožděnců. ”Pilae Irideo.” Pronesu bez většího nadšení a švihnu hůlkou směrem k mandelinkám. (56% - 15% = 41%). S potěšením můžu prohlásit, že přede mnou leželo deset kuliček různých barev a snad jenom dvě nebo tři měly náznaky nožiček nebo krovek. ”Daebak.” Pronesu polohlasem spokojeně, abych sama pro sebe vyjádřila překvapení nad svým překvapivě průměrným výsledkem. Je mi jasný, že McGonagallové ty dva rysy krovek budou stát za to, aby mě ohodnotila průměrem, já jsem však zcela spokojená. Otočím se na Domenica, který se zrovna omlouvá Danielovi. Můžu jenom hádat, co se vlastně stalo, ale je více než očividné, že ve svém úkolu beznadějně selhal. Vypadal pobaveně, takže jej jeho výsledky asi zrovna dvakrát netrápí. Sama se k tomu více nevyjadřuju, sama nejsem zrovna nadání samo a je spíš zázrak, že jsem se dnes přiřadila k průměrným studentům. Při poslechu dalšího úkolu zachytím Domenicův zoufalý pohled. Povzbudivě na něj mrknu. Jeho výstup byl naprosto příšerný, horší už to být přeci nemůže, takže jsem vlastně byla i docela přesvědčená o tom, že si povede lépe. Svoji vázu prozatím nechávám bez povšimnutí s očekáváním pohlédnu na svého souseda, který hodlá přeměnit svůj hrnec s poklicí. V následující vteřině si s tlumeným vypísknutím chráním hlavu, když hrnec před ním doslova bouchne a vystřelí poklici do stropu. Pár vteřin šokovaně zírám na poklici, na hrnec a na Domenica. Ty magore! Chce se mi vyjeknout nahlas, ale Richard byl rychlejší. Těknu pohledem k němu a pak k profesorce, která rovněž není výstupem Domenica zrovna nadšená. Do tohohle se míchat nehodlám. Domenico mi neposkytl nic, díky čemuž bych ho mohla alespoň chabě obhájit. Navíc mám takový dojem, že začala fungovat karma ze včerejšího večera. Možná mu to i trochu patří... Raději se tedy zaměřím na vázu před sebou. ”Loculus.” Pronesu plynule a mávnu hůlkou. (71% - 15% = 57%) Přede mnou se objeví pěkný hnědý kufry, který měl všechno, co takový kufr má mít. Jediný zádrhel byl v tom, že by do něj člověk narval tak maximálně sendvič. Já jsem však opět naprosto spokojená, protože i s takovým výsledkem můžu na Domenica házet významné pohledy. Dnes mi to však přenechal bez boje. Korunu tomu nasadí Robert, kterýmu uteče krysa. S tichým povzdechnutím schovám svůj obličej do dlaně, abych se nemusela dívat na to, jak se ta bečka sádla sápe z lavice a těžkopádně se plazí za krysou, která je na druhý straně třídy dřív, než se vůbec zvedne. ”To je za trest.” Pronesu uštěpačně, dostatečně nahlas, aby si to vyslechli oba aktéři. Můj přítel je neschopa, který mě ohrožuje na vlastním životě, zatímco člověk z mojí vlastní pitomý koleje se o svoje zdraví nestará ani tolik, aby mu netrvalo zvedání ze židle celou věčnost. Nenamáhám se, že bych mu třeba šla s chytáním zvířete pomoct. Bez zájmu sleduju krysu, jak si to razí kolem mojí lavice a pak Roberta, jak se za ní s funěním plazí. Je na něj žalostný pohled. Ale tak ať se trochu proleze, však mu to neuškodí. |
doba vygenerování stránky: 0.89636516571045 sekund