| |||
|
| |||
Skleník č. 4 > Henryho kabinet14. října, Středa Henry, Pomona + okrajově Acai Zápach ve skleníku příliš nevnímám. Jsem na takové věci zvyklá a navíc není zase tak hrozný, aby se nedal ignorovat. Časem ho nebudu cítit vůbec stejně jako Pomona. Mohu se jen modlit, že jí za ta léta dřiny ve sklenících zbyly nějaké čichové buňky. Pamatuji si ji ještě za dob, kdy jsem tu byla studentkou. Vlastně to není zase tak dlouho. Skoro jako by to včera, kdy jsem navštěvovala její hodiny a celá natěšená dělala všechno, co po nás chtěla. Už tehdy jsem jí tu ve volném čase velice ráda pomáhala. Byla mou oblíbenou profesorkou. Jednou z nich. Když se, nyní již má kolegyně, zvedne na nohy a rukavicí si zamaže celý obličej, musím se jejím směrem smířlivě usmát. Čtyři zamořené skleníky ze sedmi rozhodně není nic příjemného, ale vzhledem k tomu, že lamentování již zastala ona, alespoň já musím zůstat v optimistické náladě. “Alespoň jsme to podchytili ještě včas, než se rozšířili i do zbylých skleníků.” přihodím si své, ale ona pokračuje. “Já v šestce několikrát byla. Sama nechápu, jak mi to mohlo uniknout.” zakroutím nad svým selháním hlavou. Přitom jsem vždycky tak pečlivá. Nebo se snažím být. “Třeba je někde škvíra v okně nebo možná bylo něco v kompostu.” Nemohli se tam přece jen tak zjevit a zničit nám úrodu. “Ano, pamatuji. Museli jsme tehdy deratizovat všechny skleníky. Nad přesazováním jsme strávili několik týdnů, i když jsme měli pomoc.” povzdychnu si nad nemilou vzpomínkou a opravdu doufám, že zbylé skleníky jsou skutečně v pořádku. Odolávám nutkání jít a vše to ještě jednou zkontrolovat. Jen pro jistotu. Pomona očividně smýšlí naprosto stejně a přichází s návrhem, jak situaci vyřešit. “Dobrá tedy. Jdu se připravit na cestu.” Přitakám jejímu nápadu a rázně ze sebe shodím zástěru. Nemohu ale odejít, když má drahá kolegyně vypadá jako hromádka neštěstí. “Neboj se. Byly jsme schopné to vyřešit před pěti lety, zvládneme to i tentokrát.” řeknu povzbudivě a na krátký okamžik ji položím ruku na rameno. “No, já běžím. Pokusím se vrátit co nejdříve. Zatím nashledanou.” měla jsem chuť dodat, že pokud nejde o život, nejde vlastně o nic, ale moc dobře vím, jak těžko se některé odrůdy shánějí. Ty nejvzácnější jsou také nejvíce choulostivé. Mohu jen doufat, že tentokrát vydrží. S tím razantně vykročím nejdřív do pokoje, abych se omyla a převlékla. Ať už je můj pracovní mundúr sebevíc praktický a pohodlný, do Londýna v něm bohužel vyrazit nemohu. Navléknu se tedy do něčeho méně pohodlného, zato prezentovatelného. Už při balení potřebných věcí, včetně peněženky, přemýšlím, zda by nebylo rozumné s sebou vzít ještě někoho dalšího. Sice s sebou beru velmi prostornou tašku, do které by se mi vešel celý můj pokoj, ale po oněch tragických událostech bych byla ráda, kdyby se mnou byl alespoň jeden z profesorů. Někdo zkušenější. Mé další kroky tedy nevedou přímo za Minervou, nýbrž do kabinetu Henryho. Přeci jen je o něco starší než já a v jeho společnosti jsem si vždy cítila příjemně. Určitě uvítá malý výlet za zdi hradu. Až při dosažení příslušného patra mi dojde, že nemusí být v kabinetu, ale někde s jeho hledáním přeci začít musím. Sotva dojdu ke dveřím a chystám se zaklepat, rozevřou se dveře a do náruče mi vlítne kudrnatá hlava. “U Merlina, Acai.” vydechnu s úsměvem. Málem jsem dostala infarkt, jak jsem se lekla, ale všichni jsme celí. “V pořádku, nic se nestalo.” zakroutím hlavou a vyprovodím drobnou studentku pohledem. Teprve pak se zaměřím na toho, za kým jsem vlastně přišla. Lehce zaklepu na otevřené dveře, ačkoli je to nejspíš zbytečné, když už mě stejně vidí. “Ahoj, doufám, že neruším. Mohu?” zdvořilost mě nutí se nejprve zeptat, než za sebou zavřu dveře. “Mířím do Příčné ulice nakoupit pár nezbytností. Napadlo mě, jestli byste se nechtěl přidat. Vím, že je to celkem narychlo, ale říkala jsem si, že byste možná uvítal změnu ovzduší. A také nerada cestuji sama.” zůstávám kousek od dveří pro případ, že by mou nabídku odmítl. “Mám v plánu se ještě stavit za Ettariel, zda něco nepotřebuje, takže bychom se mohli sejít před kabinetem profesorky McGonagallové třeba za pět, deset minut?” těžko odhadnout, kolik času na přípravu Henry bude potřebovat. Pokud se tedy rozhodne mě doprovodit. |
| |||
Kabinet Kwanga > Pokoj14. října, Středa Henry + okrajově Rosalie “Nic si nedám, děkuji.” odmítnu teplý nápoj, který mi profesor tak ochotně nabídl. “Ani jednomu příliš nefandím a navíc vás nechci prudit moc dlouho.” když mi ale podsune něco na zub, tak už se neupejpám. Sladkému neholduji, ale to nic nemění na tom, že oběd byl před několika hodinami a do večeře je ještě daleko. Spokojeně tedy chroupám… cokoli, co mi to vlastně nabídl. Je to sladké a drobí to, to je asi tak všechno, co o tom mohu říct. Nenápadně ze své sukně sklepávám drobečky na zem, zatímco pozorně naslouchám informacím, pro které jsem si přišla. Mimoděk Nuru hladím po křídlech. Když se profesor na chvilku vzdálí ke své haldě knih, prohlédnu si ono mládě, co mi právě v dobrém rozmaru klove do prstu. “Tak majestátní puštík, huh? Budeš mít kníra, slyšelas?” škádlivě ji cvrnknu do zobáku, jako kdyby mi opravdu rozumněla. Poslední dobou to dělám často. Přebírám zvyky Coraline. Pamatuji si doby, kdy jsem se jí smála za to, jak si povídala se svým kocourem, načež teď mi to přijde naprosto běžné. Mou pozornost pak opět uzme profesor. S širokým úsměvem si od něj knížku vezmu a začnu v ní namátkou listovat. Pohyblivé obrázky mě vždycky fascinovaly. Nejsou jako ty Roryho, ty které se nehýbou. Ještě, než to stihnu říct nahlas, mi Henry stíhá vysvětlit, že tato kniha s mudlovským světem nemá absolutně nic společného. Na nějaké těžší čtení jsem nikdy nebyla, ale pokud je tam tolik ilustrací, tak bych to mohla přelouskat celkem rychle a ještě se u toho pobavit. “Díky.” dodám, protože se to v tuhle chvíli patří. “To mi určitě pomůže. Slibuju, že vám jí vrátím. V celku.” Nezapomenu poslední dodatek obzvlášť zdůraznit. Není totiž tajemstvím, že všechny mé učebnice a sešity jsou salátového vydání. Radám profesora horlivě přikyvuji. Už mě začínalo trochu obtěžovat neustále z jídelny něco odnášet. Když se Nuru naučí lovit sama, bude to jedině dobře. Jen to znamená, že s ní budu muset trávit mnohem víc času venku. “Takže myslíte, že by měla ještě zůstat se mnou na pokoji? Jde mi hlavně o to, abych vychytala, kdy ji přemístit do sovince.” sleduji, jak k mláděti natahuje ruku a ono se velmi ochotně nechává pohladit. Úsměv na rtech mi trochu zamrzne při zmínce o její velikosti. Henry si dal opravdu velmi záležet na tom, abych pochopila, jak skutečně velká bude. Jako přirovnání použije Alexinu sovu, což mě upřímně trochu vyděsí. “Mně pošta nechodí.” řeknu po krátké pauze, načež se s úsměvem otočím na svého hostitele. “Ale jestli bude opravdu tak obrovská, jak říkáte, tak může nosit mě. Jako trénink, kdyby náhodou.” Za celou dobu studia mi nikdy dopis nepřišel, i když doma mají info vyvěšené na lednici. Zpozorním, když profesor změní téma. Jeho hlas je o poznání vážnější a zmínka o Coraline mi úplně smaže úsměv ze rtů. Vlastně se dalo čekat, že se na ní zeptá. Pořád je to profesor a jako takový má téměř povinnost se o své studenty zajímat. Jenže já jsem v první řadě její kamarádka. Mou povinností je držet jazyk za zuby o jejím soukromí. Speciálně, pokud by mu ona sama pravdu neřekla. A to by neřekla. Není schopná to přiznat ani sama sobě, natož pak někomu jinému. “Daří se jí dobře. Zlepšuje se. Není to ideální, ale to za tak krátkou dobu ani bejt nemůže. Však ona se srovná. Časem.” s tím se zvednu, protože mi tato návštěva přestala být příjemná. Sama už dlouhou dobu bojuji s tím, že Cor nemůžu nijak pomoct. Vlastně ani nemám, co bych mu řekla, i kdybych chtěla. “Nebojte, vyřídím jí to.” přikývnu a nechám Nuru, aby mi vylezla na rameno. V jedné ruce bichli o sovách a do druhé beru knížku s nádherným stvořením na obalu. “Jednorožec? Z toho bude naprosto nadšená. Předám jí to, spolehněte se.” hodím si knížečku z limitované edice na bichli a rozejdu se ke dveřím. “Díky za pomoc. A za pohoštění. Nashledanou, pane Kwangu, Luno.” nezapomenu se rozloučit ani s kolosem na gauči a pak už otevřu dveře, ve kterých se málem srazím s Rosalie. “Ježiš, pardon.” soudě dle jejího výrazu jsem jí nejspíš pořádně vyděsila. Dveře za sebou nezavírám, když měla očividně zamířeno za Henrym. Jen jim oběma naposledy kývnu a pak už zamířím přímo na pokoj. Položím si obě knížky na stůl, Nuru umístím na opěradlo židle a plácnu sebou o postel. |
| |||
Caylus , okrajově Richard Středa 14.října Spokojeně se zaculím. Výborně, celý večer ho budu mít pro sebe. V hlavě se mi vyrojilo hned několik nápadů. Hmm... "To si piš, že chci. Zvu tě do Medového ráje," nadhodím a pohladím ho po vlasech. Musí přeci doplnit zásoby, když je tak nehezky vyzvracel na Týnu. "A před tím bych se ještě chtěla zastavit v hračkářství," doplním s výmluvným pohledem, který jasně říká jediné: CHCI TAKY MEDVĚDA. Uvolním se a mlčky přikyvuju nad vším, co Princ poví o Zahradníkovi. "Nemyslím si, že to jsou jen drby," zavrtím dramaticky hlavou a ušklíbnu se. "Víš, co nechápu? Proč zrovna Sheehan? Vždyť je hnusnej. Wolfram nemá vůbec styl! Richard i Sin jsou úplně jinačí liga než on... Nechápu to..." zavrtím hlavou a protočím oči. Nedlouho poté se v pokojí objeví výše zmíněný a informuje nás o tom, že se nekoná trénink. "Děkujeme za info," mile se na něj usměju a nechám ho kráčet vlastní cestou. Boží. Na trénink jsem se po dnešku zrovna moc necítila. Samé dobré zprávy. Hodina už zřejmě skončila, takže je nejvyšší čas někam vyrazit. Nad všemi pavoučími jmény, která Caylus navrhne, v duchu vyprsknu smíchy. Nehodlám mu říkat, že i ta, která vymyslel svým pavoukům, znějí jako jména pro chasnickou zplodinu. A co. Princ má asi rád lidová pojmenování. Nehodlám ho opravovat. "Líbí se mi Kája. Dája je sice super, ale nechci riskovat, že se to dozví Fletcher a bude si myslet, že jsem ho pojmenovala po něm." Mlčky poslouchám, když mi Princ svěřuje informace o Jordyn. Jen další chudinka, která je moc zamlklá a citlivá na to, aby si vzala, co chce. Přitom ani neví, co se děje za zavřenými dveřmi. A ještě ji zasáhla smrt té holky z Nebelvíru? Ježišmarja, tak někdo umřel. A co? Lidi umíraj každý den. Vždyť ani nebyla z její koleje... "To je mi líto," prohlásím soucitně, i když z toho samozřejmě nemyslím vážně ani slovo. "Možná by k psycholožce měla chodit spíš ona," dodám ještě. "Nebo zkusit víru? Mařena by jí určitě ráda zasvětila." I když pochybuju, že bude chtít do znesvěceného kostela ještě někdy vkročit. A pak se Caylus urazí. V duchu se zaraduju, konečně reakce, která mi potvrdila jen to, co jsem si myslela. Do pokoje opět vrazí Richard, který si sbalí pět švestek a zase vypadne. Hned poté začne rozhořčená přednáška. Založím si ruce na prsou a zamračím se. Vím, že mám problém. "No a? Můžeš za to ty! Nevim, proč tak hezky voníš... a vůbec...Říkala jsem, že ti je vrátím ne?" Usměju se, zvednu se z postele a na chvilku se vytratím do svého pokoje, kde ve své svatyni vyhrabu vše až na jedno triko, ručník a košili a s plnou haldou oblečení se vrátím do chlapeckých pokojů. Hroudu si odložím na Princovu postel a začnu oblečení pomalu skládat a vracet na místo do jeho skříně. "Vidíš? Lepší? Bylo v nejlepších rukou," prohlásím hrdě a skříň zabouchnu. Vrátím se k Princovi na postel a jednou rukou ho obejmu. "K tvé otázce... Jo, je to naprosto normální!" Dramaticky rozhodím rukama, abych dodala vyprávění na dramatičnosti. Z toho, jak se snažím nesmát, mu musí být jasné, že si dělám jen legraci. "Jednou, když jsem byla mladší, jsem omylem zabloudila k dědovi do skříně... Víš, co tam měl? Normálně kradl babičce její kalhotky a měl je tam vystavené jako nějakou trofej! A babča se divila, kam jí mizí..." Nadechnu se a pokračuju. "Táta na tom není o moc líp... Ten má zas úchylku na máminy punčochy. Každou neděli se zavírá do svýho pokoje a provádí tam s nima kdovíco..." Kdyby mě otec slyšel, tak mě podpálí na místě. "A nakonec je tu brácha... To je taky kapitola sama pro sebe. Ten má úchylku na moje plavky... Kdyby se o tom dozvěděl Daniels, tak je incesťák ze mě..." Ke konci už to nevydržím a začnu se smát. Co mě to jen napadlo? "Vyrazíme?" zeptám se a vstanu. Skočím si na pokoj pro kabelku s penězi a hábit, aby mi nebyla taková zima a vrátím se k Princovi, který se už také stihl nachystat. Zavěsím se do něj a pomalým tempem vyrazíme z Hradu do Prasinek. "Otec se má výborně, alespoň podle toho, co psal v dopisu. Zase tě pozdravuje," usměju se. Jsem neskutečně ráda, že se tak zajímá o mojí rodinu. Jak pozorné! Přesně, jak se od mého nastávajícího čeká! "Banket pořád platí! Otec už se nemůže dočkat, až tě představí celé rodině, hlavně dědovi s babičkou. Sice je to až za dva měsíce, ale psal mi o tom, že už teď shání nějaké dobré kuchaře a catering... Řekla jsem mu, že pokud tam budou samý blivajzy, tak tam nejdu. Sice je to akce hlavně pro jeho známé a tak, ale moc dobře ví, na čím názoru záleží nejvíc," dodám a usměju se. Občas se vyplatilo být tatínkova hodná holčička. "A o zábavu bude taky postaráno. Pozvala jsem i Sedzikowskou. Otec si myslel, že je to skvělý nápad... Prarodiče by se s ní moc rádi setkali." Už nedodám, že by banket nejspíš opustila jako hromádka popela nebo rovnou v rakvi. Nešťastné náhody se stávají pořád... Cesta ubíhá celkem rychle a brzy dorazíme do Prasinek, v kterých je nezvykle živo. "Nejdřív hračkářství!" Ani nečekám na Princovu reakci a táhnu ho rovnou do zmíněného krámku. Občas se chovám jako malé dítě... ale proč ne? JÁ CHCI TAKY SVÝHO MEDVĚDA. Alastora by nikdy nenapadlo mi něco takového koupit, aniž bych si o to sama řekla... S rozzářenýma očima vrazíme do obchodu, kde pozdravím prodavače, pustím Cayluse a zamířím rovnou k polici s maxi plyšáky. Jeden je hezčí než druhý! S otevřenou pusou zírám na všechnu tu nádheru. Od klasického medvěda, pandu, tučňáka až po žraloka. Medvědi jsou sice nejroztomilejší, ale nechci se opičit po Jordyn. Popadnu tedy žraloka a otočím se k Princovi, abych se mu předvedla. Žralok je skoro stejně dlouhý jako já jsem vysoká. "Co myslíš? Že je boží?" Fakt jak malý dítě. Ukážu na další plyšáky. "Nebo někerého z těch?" Ať už Princ vybere cokoliv, popadnu to a hrdě zamířím k další polici. "Tohle musíme mítí!" Vykřiknu nahlas a popadnu dvě žraločí čepice. Jednu narazím Princovi na hlavu. Perfektní. "Fešák," zatleskám, stáhnu mu ji z hlavy zpátky a spolu s plyšákem je obě držím. Bereme je, ať se to Caylusovi líbí nebo ne. Protože je platím já. Ještě chvíli se po obchodě procházíme, kdyby si můj kolega chtěl náhodou něco koupit a zamíříme k pokladně. Placení plyšáka nechám na Princovi - když se tak ochotně nabídl (dělala jsem na něj psí oči). Jakmile zaplatíme útratu, nadšeně ho obejmu s hlasitým Díky díky a vyjdeme ven. Nasadím mu na hlavu žraločí čepici, stejně tak sobě (ať vypadáme jak dva trapáci) a zatleskám. Je čas na hostinu! "Další zastávka Medový ráj? Platím!" |
doba vygenerování stránky: 0.99234008789062 sekund