| |||
Hřiště Alex "Kde je psané pravidlo, že střelci musí být nižší než sto sedmdesát? Věř mi." Většinou jsou na střelce dosazované holky, s čímž já zásadně nesouhlasím. Byly by lepší jako chytačky, bez výjimky. Famfrpál je ale celý postavený na hlavu, tady se nedivím ničemu. Kdybych v něm nebyl dobrý, ani o něj nezavadím soustředěním, jenže ode mě se to jaksi očekává... I když nevím, po kom ten talent mám, když ne po Romainově otci. Jen při myšlence na něj se mi dělá špatně. Zahnal jsem to. Nemá smysl myslet na něj. Na kohokoli z mé bývalé rodiny. Teď jsem tady. A ještě budu. |
| |||
ihrisko Gabriel Aj za stíhača? Si naňho dosť...veľký. Vyzeráš že máš dosť svalov, a ot nebýva na stíhačovi zrovna výhoda. Aj keď, keď sa dostaneš pleco o pleco s protihráčom, asi doňho vieš napáliť tak že nebude schopný používať ruku. Rozrozprávam sa. Očividne som s touto témou zžitá. Keď prídeme na ihrisko, zamierim rovno do šatne, kde máme aj lopty na tréning, ešte pred tým, ako sa ma spýtaš. Vidím, že myslí podobne. Ukážem tam prstom, aby si chápal, prečo ideme kamsi dnu. Jasne že máme, je to hneď tu. Okuliare si nevezmem, nenosila som ich kým ma neprinútilo počasie, rada som mala čo najväčšie periférne videnie. Vojdem dnu a cestou ku krabici natiahnem ruku a prstami prechádzam po žltých metlobalových dresoch, zavesených na stene. Vyytiahnem prútik, švihnem ním a truhla zlevituje. Aj tak je príliš ťažká na nosenie. Vylevitujem ju až von a ďalším švihom otvorím. Dorážačky sa hneď metajú. Chceš sa najskôr len rozlietať a trochu si poprihrávať, alebo rovno vypustíme tie zákeráčky? Vezmem prehadzovačku do ruky a skusmo si s ňou pohadzujem v jednej ruke. |
| |||
Konečně snad trocha klidu Kayla, poté nikdo konkrétní (nejlépe nikdo :D) Bezpečně jsem dopravila Kaylu před vchod na její kolej. Někdy by mě docela zajímalo, jak vypadají ostatní společenské místnosti. Ale to je něco, co se osobně asi nikdy nedozvím. No, nevadí. Na Kaylu jsem se ještě usmála a řekla jsem jí, že to nic nebylo. Nemusí mi to nijak vracet, však se jednalo o maličkost. Jakmile jsem se s ní tedy rozloučila, skoro jsem sletěla ze schodů dolů a zamířila jsem do zmijozelských kobek. Když jsem vstoupila do společenské místnosti, přivítal mě zápach tabáku. Jak já to nenáviděla... Raději jsem jen rychle prošla do svého pokoje, ani jsem se nedívala, kdo že tady je. Bylo mi to jedno. Kdokoliv se tu nacházel, mohl si všimnout levé ruky v obvazech, takže si asi mohl domyslet, že nemám nejlepší náladu. A už vůbec ne chuť se bavit. Jakmile jsem se ocitla ve svém pokoji, převlékla jsem se do nějakého pohodlného oblečení (volné tričko a legíny), vytáhla jsem si z brašny papíry a tužku a chtěla jsem si lehnout na postel. Jenže to nešlo. "Sisino," zavrčela jsem na svou kočku, která byla roztažená přímo uprostřed a spokojeně si pospávala. Pošimrala jsem ji na břiše, abych ji podráždila - neměla to ráda. Samozřejmě, že se okamžitě probudila a začala kopat zadníma nohama. Pustila jsem ji a nenápadně jsem se nasunula do postele. Do své postele. Šedivá kočka na mě jen upřela své medově zabarvené oči a laskavě mi uvolnila kus místa, abych si mohla lehnout. "Kočko jedna rozmazlená..." dodala jsem s lehkým úsměvem. Následně jsem se pustila do práce. Začala jsem dodělávat (zatím tužkou) veškeré detaily na svém levitujícím ještěru. Popálenou ruku jsem skoro ani necítila, jak moc jsem byla zabraná do svého díla. A čas také běžel docela rychle... |
doba vygenerování stránky: 0.91551995277405 sekund