| |||
Někde s někým a pak ředitel školy Čekala jsem celkem dlouho, ale nijak mi to nevadilo, protože mezi tím sem přečetla půlku knížky.Když se vedle mě objeví ten podívín celkem se leknu a cuknu sebou, trochu jsem se polela i tričko kávou a trochu asi na něj trochu tupě zírám. Možná teď vypadám, jak blbka a jakmile mi mízí moje kufry zvednu se, poručí mi, abych neměla žádné otázky, ono jak tak na sebe koukám,tedy kdyby to šlo, tak ze sebe nevydám plně hodnotnou větu. Když jsem se trochu probrala polkla jsem na sucho. ,,Dobrý den.” Jsem zvyklá na hodně velké podivíny od mámy z práce, ale tohle je něco. Pak mě napadlo, zda je opravdu ze školy. Trochu neochotně vstanu a jdu za nim, kelímek od kávy, ještě skočím někam do nejbližšího koše vyhodit, pak dojdu k němu. ,,Spíš mě zajímá, zda jste opravdu ze školy a né nějaký magor, co unáší malé holky.” Pozvednu obočí, ale stejně sem se nechala přenést. Přenosem jsme se dostali před branu školy, koukám okolo a trochu se potutelně usmívám, Ruce mám v mikině a hladím Blue, trochu je rozhozená přenosem a já se taky ještě chvěju. Je mi aj celkem zima, tak snad se brzy dostaneme dovnitř, seskočí ten podivín z koně a jdeme směr škola. Jdeme po schodech a já mlčím, s tím že mi všechno zodpoví ředitel, mi je tak nějak jasné. Ale zapomměla jsem se i převléct a tak mám pokypané tričko. Dojdeme před dveře na které zaklepe a čekáme na vyzvání, to přichází neskoro a pak vejdeme. Konečně se představí a já znám jeho jméno, nebo aspoň na nějakou chvíli. Neznám to tu, nikdy jsem zde nebyla, ale už teď se mi to tu libí, ten interier, takové gotické-temné. Usmívám se a jak se dostanu před ředitele usměju se ještě víc. ,, Dobrý den pane řediteli jsem ráda, že jsem mohla jít k vám naškolu. Jmenuji se Izabell Mckhal.” Usmívám se od ucha k uchu, sleduju jak jej tam toho divného chlapa. |
| |||
HraDan, Kenji, Cor, krátce WolfCoraline mi oznámí, že máme volno. Aspoň, že tak. Kolem nás projde Wolf. Usměji se na něj. "Ahoj," pozdravím ho. Nejraději bych si teď po lektvarech dala sprchu a zašila se na pokoji, ale to už mě i Daniela Cor táhne pryč. Dojdeme do umýváren a tam si Coraline začne smývat z vlasů šnečí sliz. Musím se usmát. Cože to právě řekla? Love birds? Dělá si ze mě srandu? Naštvaně se na ni podívám a pak nám začne vysvětlovat, co ji napadlo. Nevím, jaký to má smysl, ale proč ne? Aspoň se nebudeme nudit do večeře. I když bych si velice ráda dala tu sprchu... Zase to oslovení. Až budeme na pokoji, asi ji zabiju. Cor začne něco psát na čtverečky toaletního papíru a pověří Dana, aby jeden z nich odnesl ke Kenjimu do ložnice. A pak už se vydám za Cor. Ještě se soucitně usměju na Daniela. Chudák se někam musí plahočit. Mezitím s Coraline dojdeme na pozemky. Cor začne něco čmárat na papírek a přilepí ho ke stromu. Dan se k nám připojí a když si myslím, že nás Cor neslyší, zašeptám... "Někdy je docela šílená, že?" zeptám se ho s úsměvem a když mi Coraline řekne, abych zašla ke kabinetu McGonagallové, neochotně se tam vydám. Když dorazím před kabinet profesorky, která už mě stihla dnes seřvat, oklepu se. Ach jo, doufám, že zrovna z kabinetu nevyjde, když zjistí, že jí lepím nějaké papírky na dveře do kabinetu. Pomalu se tam přiblížím. Jen opatrně, nevydej ani hlásku a McGonagallová si ničeho nevšimne, uklidňuji se v duchu. Přilepím papírek a rychlím krokem se vydám zpět do sklepení. Když tam dojdu, Cor a Daniel už tam jsou s Kenjim. S úsměvem k nim přihopsám. "Ahoj," pozdravím je a opřu se o zeď. "Co máme teď v plánu?" |
| |||
Nekonečně dlouhá hodinaPřesně jak jsem očekával, Snape se musel během hodiny ještě několikrát předvést. To by nebyl on, aby ostatním neukázal, kdo tu má moc. Byl bych šťastnější, kdyby si místo těch kousavých poznámek raději umyl vlasy. Jsou ještě horší než vlasy Cor po útoku šneka. Ona za to ale nemohla. Aby toho nebylo málo, skončili jsme se strženými body a měsícem školního trestu. Vyměním si s Danielem nechápavý pohled. To, že jsme oba přišli o body bych ještě pochopil. Ale měsíc školního trestu za nic je moc. To přehnal. Co mu vadí? Že jsme „množili“ šneky a dopřávali jim poslední hezké chvíle před tím, než je nemilosrdně vykucháme? Tak či tak jsem rád, že nemusím lektvar dokončit. Raději budu drhnout oslizlé kotlíky, než abych čuchal ten smrad v případě, že bychom s Danem měli možnost v lektvaru pokračovat. „Díky.“ Kývnu na něj, když mi odnese hůlku a já se nemusím namáhat ke stolu chodit s ním. Pak s povzdechem vezmu kartáček a dám se do práce. Daniel mezitím cosi řekne a začne se smát. Přidám se k němu, i když z trochu jiného důvodu. Vybavil se mi totiž můj kamarád a zároveň člen mé pěvecké skupiny, který se během jednoho divokého večírku celý namol přiznal, že kartáčkem na zuby prošťuchoval záchod, který ucpal. Aigoo! Doufám, že Snape tyhle kartáčky používal jen na kotlíky! „Přeci by nepotopil svoje oblíbence.“ Pošeptám Danovi nazpátek, když se zmíní o Caylusovi. Hlavně, že on mohl se svým šnekem třísknout o zem a nikdo neřekl ani slovo. „Nedivil bych se, kdyby nám zůstala nula.“ Zazubím se. Zatímco já se snažím zlikvidovat poslední kusy slizu, Daniel už má hotovo a právě pokládá na stůl kartáček vedle ostatních vzorků. „Že bys počkal.“ Zašklebím se na něj, on už ale odchází ze třídy. Chápu, že se tu nechce dlouho zdržovat. Rychle tedy dokončím svou práci a mezi posledními vyjdu z učebny. Před ní stojí Coraline a Dan. „Kde ste nechali Liv?“ zajímám se. Teď by byla skvělá příležitost Cor odtáhnout pryč a ty dvě hrdlice nechat o samotě. Zvědavě se rozhlédnu kolem, když v tom si všimnu, že se mi v kapse něco pohnulo. „Jé hele, myšák.“ Usměju se a vyndám z hábitu ukradenou myšku, na kterou jsem během hodiny úplně zapomněl. |
| |||
OŠETŘOVNA Barbara, Pomfreyka Posadím se a 'velice nenápadně' se dívám madam Pomfreyové přes rameno, co dělá. Přemýšlím, jak Barbara k tomu mohla přijít. Zatímco si chladí ruku proudem studené vody, zeptám se: "Co teď vlastně bylo za hodinu? Lektvary? Divím se, že tu zraněných není víc. Snape měl určitě radost, že zase učí, ne?" Usměju se. Madam Pomfreyová se vrátí a začne ji ošetřovat. Pohled na spáleninu mi nevadí, spíš přemýšlím nad tím, co a proč madam Pomfreyová dělá. Hned jak skončí s Barbarou, připomenu svojí nohu. Už se nemůžu dočkat, až se trochu protáhnu. Otočím se k Barbaře: "Nedoprovodila bys mě prosím na kolej? Víš, kdybych sebou zase sekla. Nejsem si tou nohou úplně jistá." Opatrně zakroužím kotníkem. "A moc ráda bych slyšela, o co zajímavého jsem dnes přišla, byla bych ti moc vděčná." Snažím se ji nevyplašit, přecejen se většinou s nikým moc nebaví. |
| |||
MADAM POMFREYOVÁ Barbara, Kayla ,,Výborně. Tak jsme domluvené. A běda jak vás někde uvidím pobíhat Kaylo!" Madam Pomfrey zvedne prst, aby její slova dostala na větším důrazu. To už se ale rozejde k druhé zraněné. ,,Spálila říkáte? Tak mi to ukažte." Vezme opatrně její ruku do dlaní a chvíli si ji prohlíží. ,,To ale není žádná malá spálenina. Jak se vám to povedlo? Muselo to být něco velmi rozžhaveného." Vezme Barbaru jemně za rameno a dovede ji k umyvadlu. ,,Tady, zchlaďte si to trochu a já donesu mastičku." Na chvíli zase zmizí za dřevenými dveřmi, ale brzy je zpátky i s mastičkou a nejakým sprejem, včetně obvazů. Vezme si zase její ruku a na místo spáleniny nastříká onen sprej. Nevoní to zrovna vábně. ,,Tenhle sprej, vám pomůže na ty puchýře. Měly by splasknout rychleji." Chvilku počká, než to zaschne. ,,A tohle je na tu popáleninu, mělo by vás to přestat pálit. Příjemně to chladí, že?" Vlídně se na ni usměje, mezitím co ji spáleninu maže mastí. Jakmile má vše hotové, omotá vše ještě obvazem a doporučí ji, aby dnes ruku při koupání nenamáčela. |
| |||
Jídelna, prasinky, hrad... Nikdo určitý... Ani jsem nestačil dojíst poslední sousto když mě za cýp hábitu zatahal skřítek a podal mi lístek. Otřel sem si způsobně ruce, převzal vzkaz a zabodl do něj své oči, chvíli jsem četl, jednu chvíli mi i obočí vylétlo vzhůru, vzápětí jsem ale vstal, kývl beze slova na rozloučenou ostatním a vydal se směrem k východu z hlavního sálu.... Vyřiď své paní že úkol může považovat za vyřízený... otočím se ještě chladně na skřítka, nasoukám si na sebe hábyt a vydám se na nádvoří za svým černým spojencem, jež mou přítomnost vycítil už když sem byl ještě pár metrů od východu... Konec lelkování bratříču, máme tady nějáké řízení... pohladíl sem ho po krku, poplácal a vyšvihl se s ladností do sedla, nemusel sem ho ani pobízet... Zvuk kopyt který se ozýval od dlašžby nádvoří utichal stále, a netvrvalo dlouho, sjížděl sem do údolí jezera, které jsem během chvíle, snad chvíle pro mne, snad delší čas, v sedle člověk zapomíná počítat čas...Tak či tak jsem za chvíli projel jako střela do Prasinek a díval se kolem sebe, dle popisu jsem ale svůj cíl našel velmi brzy... Dobré odpoledne slečno Mckhal, vítejte v Anglii, posílá mě profesorka McGonagall abych vás dovedl před ředitele naší školy... pronesu rychle, ani nesesednu, jen jí kývnu na pozdrav a vytrhnu rychle z rukávu svou hůlku a namířím na její zavazadla, něco zamumlám, spíše pro sebe. K mému štěstí jsem kolem kabinetu profesorky už šel, takže stinný vír jež vtáhne zavazadla nové studentky se odcitnou srovnané v řadě u zdi dveří... Není čas na otázky, a ty vám stejně odpoví nejlépe ředitel školy, také tu nejsem zrovna moc dlouho... utnu její případnou zvědavost hned v počátcích, bez rozmyslu dojedu těsně vedle ní, zavřu oči, sevřu hůlku a stejný stinný vír nás přednese před hranice bradavické brány, tam už sesednu z koně a pomalu projdu branou, dívajíc se před sebe.... Albus Brumbál vás již očekává... řeknu ještě tiše a po chvíli ji již vedu po schodech přímo ke dveřím pracovny, na které zaklepu, a pak i po vyzvání vstoupím... Pane řediteli, Alacazar Zmijozel, přivedl jsem na přání profesorky McGonagallové novou studentu z Prasinek, pokud po mne již nic nechcete, rád si půjdu po svém původním programu... |
| |||
Koupelna - pokoj Nikdo určitý Po příjemné chvíli relaxování z vody vylezu a v rychlosti se obléknu. Pár dílů uniformy vynechám. Beztak jdu na pokoj a i když je uniforma mou matkou upravená, pořád je to uniforma. Módní průmysl do Bradavic nejspíš vůbec nedorazil. Seberu ze země hůlku a s klidem koupelnu opustím. Bylo to fajn, ale náladu mi to nezlepšilo. Možná se z toho vyspím. Někdy jsem se probudila jako úplně jiný člověk, ale nejsem si jistá, jestli se to povede i dnes. Zavřu za sebou a rozejdu se chodbou ke schodům. Dostat se z pátého patra do podzemí naší společenské místnosti chvilku potrvá. Zvlášť na těchto schodech. Už párkrát jsem měla tu smůlu, že se začaly měnit zrovna ve chvíli, kdy jsem na nich byla já. Letmo pohlédnu z okna ven. Pozemky se hemžily studenty, kteří se rozhodly své volno strávit na čerstvém vzduchu. Někteří i se svými mazlíčky. Je skoro k nevíře, že zrovna kočka se stala nejoblíbenějším zvířetem na této škole. Nikdo by si určitě nevšiml, kdyby jich pár jen náhodou zmizelo. Nemohu Ayshe odpírat svačinku. Ale musím uznat, že někteří z mazlíčků jsou vcelku originální. Třeba Kenjiho chameleon. Jakmile se konečně dostanu do podzemí, vyslovím heslo u vstupu do společenské místnosti a rozejdu se do pokoje. ,,Ahoj krásko." S menší námahou zvednu Ayshu ze země. ,,Jsi čím dál tím těžší, víš o tom?" V pokoji není ani noha. Výborně, přesně tohle potřebuju. I s bílým hadem se natáhnu na postel. |
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.85416483879089 sekund