| |||
Ze skleníků ven Alec Shade, Gabriel Roux, Alexandra Scottmayers Aleca nikde nevidím a je mi to trochu líto. Doufal jsem, že si zase popovídáme. Občas se zdá, jako by ho moje řeči i zajímaly, i když na druhou stranu může zájem jen předstírat. V Bradavicích kromě profesora Adamse není moc lidí, které by bylinkářství nějak výrazněji zajímalo. |
| |||
Ven Zasmál jsem se při jejím vtipu a kývl. |
| |||
Smer--> von Gabriel Doteraz som si kufrík ani nevšimla. Asi mi nepripadal dôležitý. Umhh. Otvorím tašku a nakuknem dnu. Eh, prepáč, žiadne metly. Nezvyknem ju so sebou nosiť na hodiny. Chabý žart. Zhodnotím sama seba v duchu s úškrnom. Poobzerám sa a žužlem si pritom peru, načo si prezriem naše uniformy. Okej, ak tam máš aj veci na prezlečenie, tak ma môžeš počkať vo vstupnej hale, ja sa skočím rýchlo prezliecť a zobrať si metlu a budem tam čo nevidieť. Potom môžme ísť spolu na ihrisko, čo ty na to? Ledva počkám na odpoveď. Vidina lietania ma proste až príliš nadchýňa. Je to dobrý plán, taakže...do piatich minút som tam! Skúsiš ma tam nečakať a dostaneš násadou po hlave! Kričím mu už koniec, len čo sa rozbehnem a na prvý pohľad zmiznem v stene, čo je však len veľmi účinná skratka. Trvá mi to pár minút viac, ale viditeľne natešená sa k tebe onedlho blížim v hale, ak ma čakáš. Jed,iné, čo sa na mne zmenilo je, že vlasy mám v dredoch a sú zachytené čiernou čelenkou v objemnom dlhom cope, takže sa ma dá relatívne spoznať. Športovo oblečená a s metlou v ruke ti kývnem. Môžme? |
| |||
Do ošetřovny a zase ven okrajově Barbara Usmál jsem se, kývl Barbaře a rychlým krokem opustil ošetřovnu. Co teď ? pomyslel jsem si a zamyšleně se zadíval na své nohy při chůzi. Možná že bych se mohl jít podívat ven Řeknu si v duchu a svižným krokem se vydám na kolej. Když vejdu do pokoje opět Viktor nahodí ten svůj vyčítavý výraz. " Jejda, promiň Viktore " zatvářím se omluvně a nasypu mu do misky, trochu ptačího zobu. Poté se převléknu do sportovnějšího oblečení, obuju si tenisky, zkontroluji hodinky a vyjdu z pokoje. Když procházím složitou spletí schodišť a chodeb, nejistě si točím zlatým rodovým prstenem na ukazováčku pravé ruky. Když vyjdu z hradu, jdu zaběhat po louce kolem lesa. Po chvíli běhu se rozhodnu podívat se k Černému jezeru. Jakmile k němu doběhnu posadím se do trávy, pozoruji hladinu a přemýšlím. |
| |||
OŠETŘOVNA Barbara, William, madam Pomfreyová Jen co dořeknu otázku, vrátí se madam Pomfreyová a přeruší nás. Rázně dokráčí až k nám a změří si Barbaru pohledem. Zatváří se spokojeně, když to nevypadá, že by každou chvíli mohla umřít. Ráda ji sleduju při práci. S ničím se nemaže a přitom je to schopná léčitelka. Když se vydá ke mně narovnám se a čekám, až mne prohlídne. ,,No Kaylo, vypadá to už mnohem lépe. Mohla bych vás propustit, ale jen pod podmínkou, že nohu nebudete nijak namáhat!" Hned se mi zvedne nálada. "To vám můžu slíbit. Půjdu zpátky na kolej a budu si číst nebo tak. Počkám až ošetříte Barbaru, ta spálenina musí šíleně pálit." Nechtěla jsem přiznat, že tu teď vlastně chci ještě chviličku zůstat, když se bude léčit, protože to mě zajímá vždycky. Jenom to čekání v mezičase je otravný. |
| |||
Ošetřovna Will Raven, Kayla, madam Pomfreyová William se mě nakonec rozhodl následovat. Jeho vysvětlení bylo pochopitelné, asi málokdo by odporoval profesoru Snapeovi... (Ačkoliv to zrovna dneska někdo udělal, naivka.) Taky se mě zeptal na mé zranění. Na spáleniny jsem byla docela zvyklá, ačkoliv jsem byla spíše odolnější vůči zimě nežli horku. Možná ještě někde najdu nějakou tu jizvu po nepovedeném hraní si s plameny... "I když se mi to nestalo poprvé, pořád to docela bolí. Ale znám i horší," odpověděla jsem hnědovláskovi s jemným úsměvem na tváři. Ano, když jsem poprvé zjistila, že umí vyvolat oheň, měla jsem na paži spáleninu takovou, že ta ruka vypadala jako uhlík. Trvalo hodně dlouho, než se zase dala do pořádku... "Mnohem horší..." zamumlala jsem ještě, když se mi tahle vzpomínka znovu vybavila. Jak jsem křičela, že to bolí, ať to přestane. Nikdo netušil, co se stalo. Raději jsem vzpomínku zahnala a vrátila jsem se myšlenkami do současnosti. Jakmile jsme vešli na ošetřovnu, objevila se madam Pomfreyová a prohlédla si mě. Sklopila jsem zostuzeně pohled k zemi, protože mi bylo jasné, jak trapné je sem chodit "jenom" s tím, co se mi stalo. Jsem si jistá, že tady mají mnohem důležitější věci na práci. To se mi potvrdilo, když zamířila k nějaké dívce se zraněnou nohou. "Hehe, trochu jsem si tu dlaň popálila," prohodila jsem směrem k té holce a pomalu jsem zamířila na místo k sezení. "Ale jenom maličko, opravdu. Nic to není." To jsem se možná snažila namluvit i sama sobě, protože to bylo pořád pěkně nepříjemné. Ještě štěstí, že už teď nemáme žádné další předměty, alespoň pro dnešek. Teď už jen přežít večeři, a fiaskům bude dnes konec. Sedla jsem si na místo a dlaně jsem položila do klína. Jak už jsem se těšila na pokoj. Možná i dokončím obrázek, který jsem načala dnes před první hodinou. Stihla jsem to nejzákladnější a zraněná ruka není moje kreslířská. "Můžeš jít, Wille. Dneska už máme myslím volno, žádné další předměty," řekla jsem mu a nenápadně jsem se ho snažila poslat pryč. Nechtěla jsem ho tu zdržovat déle, než by bylo nutné. |
doba vygenerování stránky: 0.96561884880066 sekund