| |||
Prasinky, náměstí > U Tří košťat14. října, Středa Patrick + označení Nezdálo se, že by Patrick byl mým zpožděním nějak zvlášť rozrušený. Nejspíš byl rád, že jsem se vůbec objevila. Dorážel tak dlouho, že jsem nakonec přijala hlavně proto, aby mě tím přestal obtěžovat. Už jen proto předpokládám, že si dnešek pořádně promyslel. Nechci však dělat ukvapené závěry a očekávat zázraky, když se mi dost možná nedostane ničeho jiného, než květin a večeře. “Vůbec ne. I ty vypadáš…” prohlédnu si džíny a sportovní bundu, ve které byl navlečený. No, přinejmenším na sobě neměl školní uniformu. “... k světu.” Nečekala jsem oblek, to rozhodně ne. Ale v Bradavicích není moc příležitostí se obléknout do vlastního oblečení, takže jsem předpokládala, že se bude chtít ukázat v tom nejlepším světle. Zdá se, že vsadil spíš na pohodlí a praktičnost. V zásadě na tom není nic špatného. Alespoň nevypadá jako vandrák. “Děkuji.” vyloudím ze sebe s přívětivým úsměvem, když si od něj přebírám nádherný pugét kopretin. Nenápadně k němu přivoním, ale na kopretiny už není počasí a z květinářství nikdy nevoní tak, jako čerstvě natrhané na zahrádce. Zapamatoval si, které květiny mám ráda, za což mu připisuji malé, bezvýznamné plus. Nahlas to samozřejmě říkat nebudu. Nerada bych, aby mu to stouplo do hlavy. Nejsem zrovna nadšená, že se vracíme ke košťatům. Ne proto, že bych proti tomu podniku něco měla. Je mnohem lepší než třeba čajovna madam Pacinkové, kam by mě mimochodem nedostal ani párem volů. Ale před malou chvilkou jsem odtamtud odešla. Navíc tam sedí Richard s Domenicem. Trochu jsem doufala, že naší schůzce bude přihlížet co nejméně lidí. Beze slov se však nechám odvést zpět do hospody. Patrick vchází jako první, přidržuje mi dveře. Nerozhlížím se. Vyhýbám se jakémukoliv očnímu kontaktu se spolužáky, jejichž pohledy cítím v zádech. Náš stůl je naštěstí bokem od ostatních. Je na nás vidět tak málo, jak jen to jde. Patrick s sebou dokonce přinesl i vázu s vodou, což uvítám a kopretiny do ní bezodkladně dám. Snad tu nebudeme tak dlouho, abych si před večerní hodinou nestihla květiny dát na pokoj. Dovolím Patrickovi, aby mi pomohl z kabátu a poočku si prohlížím tričko s košilí, co schovával pod bundou. Alespoň, že tak. Pak už se usadím ke stolu. “Jsem ráda, že s dřívější rezervací nebyl problém.” načnu, než se k nám dostane obsluha. Ticho z jeho strany mě začínalo znervózňovat a nedalo se říci, že by se mi to líbilo. Jestli čeká, že konverzaci budu po celý večer zahajovat já, tak se tedy šeredně plete. “Jak to bude probíhat teď? Máš něco v plánu, nebo strávíme odpoledne tady u jídla a pití? Pokud ano, tak navrhni téma. Jsi dnes nezvykle zamlklý. Za normálních okolností nezavřeš pusu, dokud mě nerozbolí hlava. Stalo se snad něco?” složím ruce na stůl a zvídavě nakloním na stranu. Mimoděk si přitom začnu hrát s prstýnkem na pravé ruce. Ač se to možná nezdá, tohle JE první schůzka, na které jsem kdy byla. A ano, jsem nervózní. Jde ale spíš o princip než o to, kdo je mým společníkem. Za daných okolností je Patrick ten poslední, s kým bych se cítila nepříjemně. |
| |||
Středa 14. říjnaNádvoří >> Prasinky >> Medový rájRebecca, SebastianPřesně jak jsem si myslel, Becca je z kluběnky celá pryč. Chvíli trvá, než se jí dostatečně nabaží a my můžeme vyrazit na cestu. „Oholenou opici?“ povytáhnu obočí. „A to je co?“ Tak nějak nevím, co si pod tím představit. To mají Sebovi rodiče cirkus? Seb mi naštěstí rychle vysvětlí, co, respektive koho měla Becca tou opicí na mysli. „Ach tak, sourozenec. Tak to ti závidím, já jsem třeba jedináček. Jako jo, má to svý výhody, nemusím se s nikým dělit a tak, ale občas mi to trochu chybí. Teda jen do tý doby, než vidím na chodbách Thomase s Dianou, pak mě to vždycky rychle přejde.“ Jejich vztah byl... no, zvláštní. A trochu ujetý. Vážně nevím, co z tohohle v budoucnu vznikne, ale modlím se, aby to nebyli děti. Seb zmíní, že mají doma psy. Pejskař? Super. Další téma, kterýho se můžu chytit. „Tak to jsme dva, taky máme doma psa. Akorát vzhledově připomíná spíš opici.“ zazubím se, když si naší fenku vybavím. „Je to Japan chin.“ Nepřekvapivě. Máma milovala všechno živé a malý černobílý psík byl pro ní tenkrát jasnou volbou. „Je to takovej malej smeták, velký oči, spláclej čumák a přiblblej výraz. U nás tyhle rasy dost frčej, stejně jako shiby a akity. Příběh o Hachikovi u nás zná každý malý dítě.“ My Japonci jsme si celkově potrpěli na vše, co vzniklo u nás a nějakým způsobem nám „patřilo“. „Chcípla ti sova, jo? A kočku bys nechtěl? Cassandra má prej koťata, odpoledne to viselo na nástěnce.“ Už raději nezmiňuji, že jsem to osobně neviděl, jelikož jsem přišel až ve chvíli, kdy Ryan ten papír podpaloval. „Já si jí vzít bohužel nemůžu. Ne, že bych nechtěl, ale Ryan z nich má panickou hrůzu. Kdybych se na koleji objevil s kotětem, tak nejdřív zabije to kotě a pak mě.“ Nejspíš by toho schopnej byl. Jak šlo o kočky, nic ho nezastavilo. „Hej Becc, jakej byl vlastně nitrozpyt?“ provokativně do ní šťouchnu prstem. To aby si nemyslela, že jsem na ní zapomněl! „Všiml sem si, že si seděla s Dianou. Viděla jsi u ní v hlavě něco hezkýho?“ zeptám se úplně nevinně. Nechci jí vysírat a ani to nemám v plánu, ale třeba se jí uleví, pokud si postěžuje. Na oplátku jí mohu nabídnout to samé, protože ani já neměl spolusedící, o kterou bych stál. „Já seděl s Christinou a povím ti, doteď nechápu, co to mělo znamenat. Bylo to fakt dost divný. A vypáčit z ní kloudnou větu? Haha, no tak to vůbec. Moc toho nenamluví.“ Pak si uvědomím, že je vedle nás pořád Seb. Nechci před ním urážet lidi z jeho koleje, to ne, ale třeba by věděl něco víc. „To ani s váma Zmijozelskejma nemluví? Nic proti ní, ale hrozně mi připomíná naší Angelu.“ Nevím, jestli bude Seb vůbec vědět, kdo Angela je. U některých lidí si člověk nebyl moc jistý, jestli to, co vedle nich chodí je školní duch, nebo jen spolužák, se kterým si za celých pět let řekl možná tak jednou ahoj. „Zima?“ zopakuji, když se Becca znenadání ptá na Unitato. „Asi ne? Nebo nevím?“ Projistotu kluběnku na svém rameni zkontroluji. Vesele poskakuje a semtam zapiští. Nevypadá, že by jí něco chybělo. „Kdo to má vědět, když neumí mluvit.“ rozesměju se. „Ale asi bude v pohodě, kdyby vážně mrzla, tak mi vleze do kapsy.“ vysvětlím hlasem šíleně zkušeného chovatele a párkrát do Unitata cvrnknu prstem. Spokojeně zavrní. „Jo, je chlupatá. A žere uplně všechno. Křupky, pocky tyčinky, chutnal jí i salát a rejže ze sushi. No a to se podržte, prej žere i šušně z nosu.“ Hrdě se napřímím, jako kdybych jim říkal něco totálně extra. „Mít kluběnku znamená nemít už nikdy žádný kapesník! Nebo mi to tak alespoň říkal ten prodavač, když jsem jí kupoval. Má docela dlouhej jazyk, párkrát mi ho už strčila do ucha, aby mě vzbudila.“ zakončím své vykecávání o tom, jak úžasné kluběnky vlastně jsou. Cesta ubíhá rychle a tak netrvá dlouho a procházíme branou do Prasinek. Ihned zamířím k Medovému ráji, před kterým mě zaujme něco úžasného. Opravdu úžasného! Duhové hody. Poloviční slevy. OMG! Must have! „Aigoo, Rebecca-sama, Sebastian-san, hayaku!“ popoženu je, načež drapnu Beccu za ruku a doslova jí do obchodu odtáhnu. „Prosím talíř coookiesek a třikrát ledovou tříšť!“ zahulákám dostatečně nahlas, jakmile se objevíme ve dveřích. |
| |||
PRASINKY - MEDOVÝ RÁJ 14. října Rebecca, Sebastian, Kenji Jakmile dojdete do Prasinek a stojíte před obchodem Medového ráje, můžete si všimnout velké informační tabule, na které stojí obrovským písmem: DUHOVÉ HODY ZA POLOVIČNÍ CENY Pouze tento týden! Kromě této limitované edice si můžete i nadále objednávat ze standartní nabídky, kterou najdete v dokumentech Informace o HP světě ;) A teď už malá ukázka toho, co si vevnitř můžete ihned dát! |
| |||
Thomas a Cassandra |
| |||
Před skleníkem č. 4 > Zmijozelský pokoj > Nádvoří Rebecca, Kenji a Daniel, okrajově Deirdre a Caylus 14. října, středa To je dneska už potřetí, co se mi chce zvracet, pomyslím si při poznámce o dítěti, následně na to to znovu schytám kamenem. Hodím po Becce výhružným pohledem. „Ještě jednou a... bude to po druhý. A neděs mě s dětma. Fuj.“ Lehce se ošiju, ale i tak se usmívám. Neujde mi, že okolo nás projde Charlie, pozdravím ji na oplátku a zadívám se s přimhouřenýma očima naBeccu. To už ze skleníku vychází Daniel s Kenjim. Kenji řekne cosi zvláštního, obočí mi vyskočí nahoru, ale dojde mi, že to asi nebude nadávka. Kývnu jim na pozdrav a ruce vrazím do kapes: „Čau.“ V kyblíčku mají slimáky, na které se chvíli zadívám a přemýšlím, co budu dělat odpoledne. Pak mi navrhne Kenji, jestli nechci jíst s nimi. Rozzáří se mi oči, protože zmínka o tom, že se chystají do Medového ráje, mi neunikla. Nejspíš bych s nimi ani nešel, ale jestliže se do toho přidá sladké, prostě nemůžu odmítnout. „Cože, do Medovýho ráje? To teda jdu, na to mi nemusíš vyhrožovat,“ vtírnu se, když se nabízí. Zkontroluji čas na hodinkách připnutých na ruce. „Se pak ještě pro něco stavím na trhu.“ Vzpomenu si, že mi docházejí zásoby mojí oblíbené kratochvíle a tak můžu pár svíček dokoupit. Trochu mě ale překvapí, že se k nám nepřipojí i Daniel. Domníval jsem se, že tihle chodí pořád spolu. Jít se převléknout je vynikající nápad, vydám se tedy rovnou do hradu a do přízemí, kde má Zmijozel společenskou místnost. Cestou do pokoje si v umývárkách umyji ruce a opláchnu obličej. Pak projdu až do pokoje, kde se začnu převlékat do něčeho civilnějšího, uniformu odhodím na svou postel a radši sáhnu po zeleném triku a teplé černo-šedé mikině. Zrovna si ukládám do zadní kapsy džínsů peněženku, když si všimnu, že v pokoji nejsem sám. „Jé, čau, sorry, už sem pryč,“ houknu k posteli, kde jsou Deirdre a Caylus, příliš si jich nevšímám. Rutina. Dál se nezdržuji, ještě čapnu černou koženou bundu a svižným krokem mířím na místo setkání, na nádvoří. Ohlédnu se na Kenjiho a jeho bramboru. Přesněji jde o kluběnku, což nám chvíli potom i vysvětlí. Uchechtnu se, když osvětlí její jméno a zazubím se na tvorečka. Je to možná roztomilý tvor, ale nejsem na takové cukrování, od toho tu je Becca. Zasměju se, když zmíní opici, kterou jsem nazval mého nejmladšího bratra. Odpovím pak rovnou i na Kenjiho otázku: „Tak promiň, ale sem zastánce zvířat a opice by neměli nosit lidský oblečení,“ zazubím se na Beccu, pak se otočím na Kenjiho. „Myslí tím mýho bráchu. Jinak chováme doma irský setry, ty mi tu chybí, no a v létě mi chcípla sova, takže teď objímám ledatak polštář.“ Vysvětlím krátce. Mezitím se vydáme na cestu do Prasinek. Zapnu si mikinu ke krku, navléknu se do černé kožené bundy, co jsem měl přes rameno a na okamžik se zadívám na oblohu, jestli se nechystá zase pršet. „Je chlupatá, ne? Čím to vůbec krmíš?“ zeptám se Kenjiho. „Mohlo by to třeba baštit slimáky. Uhm, už se těšim na karamely s rakytníkem.“ Ještě mě zajímá, jestli ta bílá barva je díky šlechtění nebo jestli je to albín, ale to už by bylo příliš mnoho otázek. Když je čas a dostatečné znalosti, dá se vyšlechtit téměř cokoli, pak ať se lidi nediví, že tihle tvorové nejsou levní. Dají se tihle tvorové vůbec vycvičit, aby dělali nějaké triky a přijímaly povely? To bude asi jediná věc, co mi třeba na kočkách moc nesedí. |
| |||
Před skleníkem č. 4 -> dívčí ložnice Havraspár -> Nádvoří14.10. Dan, Kenji, Seb "No prosím? Z čeho mě obviňuješ? Z dohazování?" zalapám po dechu. "Já nic neříkám, ale kdybych něco říkala, tak by to bylo něco o tom, že byste měli fakt moc hezký děti," řeknu Sebovi a počkám, až udělá několik kroků přede mě, než zvednu ze země kamínek a pinknu mu ho do zad. Když se na mě otočí, zvednu ruce na znamení smíru. "To byla poslední šikana, slibuju!" Potkáváme Dana, hned za ním je moje nejlepší kámojda Kenjislava. "Ahoj Dane," pozdravím ho. "Čauky mňauky, kočičáku," pozdravím Kenjiho stejně jako dřív tohle odpoledne. "Medový ráj je...," ukážu dva zdvižené palce a zvedla bych jich víc, kdybych měla víc rukou. "Seb se k nám rozhodně přidá, ještě jsme nepomluvili celej ročník!" chci ho dloubnout do žeber, ale zarazím se, protože jsem přece říkala, že ten kamínek byla poslední šikana. Dan očividně nemá času nazbyt, protože bere kbelíky a pokračuje dál. "Nazdar Dane," rozloučím se pobaveně. "A dííííky," zavolám za ním ještě a zamávám Charlie, která kolem nás prochází. Kam asi jde? Snad ne do knihovny! Byla bych jí pozvala s námi do Prasinek, ale proletěla kolem nás jako střela. Ta holka umí ale chodit! "Dobře, tak za deset minut na nádvoří. Jestli se Seb neukáže, tak si pro něj osobně zajdu," pohrozím háděti, než se sama vydám do hradu. V dívčí ložnici se jen rychle převléknu z uniformy a obleču si teplý vlněná kabát. Vzpomenu si na to, jak jsem s Cass mluvila o tom, že bych potřebovala novou čepici. Třeba si nějakou dneska vyberu. Schody dolů beru po dvou a jsem na nádvoří první. Když uvidím kluky, mávám oběma rukama nad hlavou, abych na sebe upoutala jejich pozornost. "No to vidím, že tu seš, ale co je tohle za ňuňátko," rozněžním se nad Unitato na Kenjiho rameni. Když ji hladím, vypadá spokojeně a ještě spokojeněji vrní. "Seb má takovou oholenou opici," řeknu Kenjimu vážně a nechám na Sebastianovi, aby to kdyžtak Kenjimu vysvětlil. "Tak jdeme, ne? Ať tu nevystojíme důlek," zasměju se, když se dost nabažím Unitato, a vydám se směr Prasinky, ruce zaražené v kapsách, aby mi nebyla zima na prsty. "Hele Kenji, není Unitato zima?" zeptám se ho ustaraně. Ještě aby nastydla! Už ji ale vidím v malé čepičce a šáličce. |
| |||
Skleník číslo 4 -> Hagrid14.10. Angela a Amanda Vesele jsem si vykračovala vedle Angely, která nevypadala, že si chce zrovna dvakrát povídat. Tak jsem si místo toho pískala melodii Let it go. Nevím, jestli se Frozen dostalo i do čarodějnického světa, ale my s mámou jsme o prázdninách klouzaly po parketách a předstíraly, že jsme Elsa. "Nezakopni," řeknu se smíchem Amandě, když nás doběhne. "Už nikam nepospícháme, máme volno-o-o-o-oooo," zazpívám poslední slovo, než si z kapsy vytáhnu květ chryzantény a strčím ho Amandě za ucho. U Hagrida odevzdáme vajíčka (promiňte slimáčci, ale křehká rovnováha skleníkového ekosystému se musí udržovat!) a Angie se zbavuje i svojí svačiny. Podívám se na ni, když se nabídne, že náš výsledek půjde nahlásit sama. "Nooo, já myslela, že bychom mohly jít spolu a pak byste se ke mně přidaly...mám pořád to afrodisiakum z bylinkářství, co jsme dělaly minulý měsíc. Snažím se nalákat jednorožce," při poslední větě ztlumím spiklenecky hlas, jako kdybych se snažila ulovit draka. "Hagrid mi řekl o jednom stromu na kraji Zapovězeného lesa, ke kterému prý rád chodí, tak mě napadlo, že bych...že bychom tam mohly pár kapek toho afrodisiaka kápnout a uvidíme!" svítí mi nadšením oči. Uvidíme, to fakt uvidíme, co Ams a Angie řeknou na můj plán. Rozhodně jsem nezmiňovala, že cákat afrodisiakum na okraji Zapovězeného lesa asi není zrovna nejbezpečnější činnost, ale copak taky nechtěly vidět jednorožce? "Prosíííííííííím," protáhnu prosebně a udělám na Angelu psí oči. |
| |||
Středa 14. říjnaSkleník č. 7 >> Skleník č. 4 >> Pokoj >> NádvoříDaniel + ostatní ve skleníku, Rebecca, SebastianPoužít na úponici avadu mi nakonec neprojde. Nejen, že se k tomu nikdo z nás neodváží, ale ke všemu nás předbíhá možná až přehnaně aktivní profesorka, která se rozhodla rostlinu zpacifikovat sama. Ač to určitě myslela dobře, což jí samozřejmě šlechtí, naštvala tím poměrně dost Allana. Ten se tváří, jakoby chtěl slečnu sprovodit ze světa a přestože nahlas neřekne nic, řeč jeho těla společně s nakvašeným výrazem prozrazují dost. Sám se k tomu nijak nevyjadřuji. Na jednu stranu chápu, že chce mít Rosalie věci pod kontrolou, na druhou mě štve, že se k nám chová jak k neschopným miminům. Jak se pak máme naučit samostatnosti, když nemáme možnost si daná kouzla ozkoušet v praxi? Občas si říkám, proč u sebe vlastně nosíme hůlky, když je ve finále nesmíme použít. Jakmile je úponice znehybněná, nahrnu se i s kyblíkem pod ní. Do něj pak v rychlosti házím všechna slimáčí vajíčka, která najdu, přičemž se v duchu modlím k samotnému Jashinovi, aby se rostlina neprobrala zpět k životu. To tentacle porno mi předtím bohatě stačilo a já ho fakt netoužím zažít znovu, děkuji pěkně. Beztak z toho dneska neusnu, takže vážně díky Rosalie, máš mou bezesnou noc na svědomí. „U mě dobrý!“ zvolám s jakousi úlevou, když další vajíčka nenajdu. Vyskočím na nohy, opráším se od hlíny a pak už uháním za Danielem. Ten cestou pochopitelně brblá a stěžuje si na co může. „Hele kámo, to, že tě chce zabít kytka mi připadá ještě okej. Ale to, že tě ta kytka chce přímo před očima všech vošustit, to už mi připadá přitažený za vlasy. V tom skleníku by měla povinně viset nějaká výstraha. Něco jako prepare your anus. Kdo vůbec povolil tu mít něco tak nebezpečnýho? Brumbál?“ přemýšlím nahlas, zatímco vracíme do čtvrtého skleníku rukavice a zástěru. To naštěstí netrvá nijak dlouho, takže v podstatě ihned vycházíme před skleník, kde už stojí Becca a... Sebastian? „Konnichiwa.“ pozdravím je oba, i když vůbec nechápu, proč tu s Beccou čeká i on. Inu, nejvyšší čas to zjistit. „Prasinky platí?“ zeptám se, abych se ujistil. „Nevím jak ty, ale mám strašnou chuť na sladký, takže navrhuju Medový ráj.“ Potřebuju cookiesku. Spoustu cookiesek! „Jdeš se s náma taky nadlábnout?“ otočím se na Sebastiana a v tu chvíli vážně nevím, jestli chci, aby odpověděl ano, nebo ne. Chtěl jsem si s Beccou popovídat o samotě, na druhou stranu mi připadá nefér tu Seba nechat nepovšimnutého jen proto, že je ze Zmijozelu. Nikdy mi nic neudělal a jako jeden z mála hadů působil celkem v pohodě. Asi bych měl vážně hodit všechny předsudky za hlavu a zkusit to projednou vzít za trochu jiný konec, než za jaký jsem to bral doteď. Nesympatie hadů a lvíčat nikdy neustanou, pokud alespoň jedna strana neudělá vstřícný krok a nepokusí se to změnit. Takže je rozhodnuto. Měl by jít s námi. „Chci se ještě převlíknout, takže jestli neva, tak se sejdeme za deset minut na nádvoří, jo? A ty...“ podívám se na Seba. „Doufám, že mezitím nikam nezdrhneš a půjdeš taky.“ zazubím se na něj, načež se otočím na patě a vracím se zpátky k Danielovi. Ten se nabízí, že mi vezme kyblíček a zajde za Hagridem sám. „Díky kámo, máš to u mě. Zase ti někdy půjčím Bruce.“ S úsměvem od ucha k uchu mu vrazím do ruky kýbl těch slizkejch srágor a rychlostí blesku uháním po schodech k obrazu Buclaté dámy, kde celý zadýchaný vyslovím heslo. Jaké štěstí, že se dnes nechce vykecávat a pouští mě prakticky ihned. Posledně to tak lehké nebylo, protože mě odmítala pustit dokud si neposlechnu její příběh o nové dietě, o které byla přesvědčená, že na ní bude stoprocentně fungovat. Tak určitě. Na koleji se převléknu do džínů a černo-modré košile. V momentě, kdy na sebe navlékám kabát mi na rameno vyskočí kluběnka. „Chceš jí taky?“ cvrnknu do ní prstem. Hlasitě zapíská. „To byl souhlas? No dobře, tak jo.“ I s kluběnkou na rameni opustím pokoj a vydám se na nádvoří, kde už by měla čekat jak Becca, tak i Seb, tedy za předpokladu, že si to nerozmyslel. „Tak jsem tu.“ chvatně k oběma přispěchám. „Jinak, tohle je Unitato.“ ukážu na tvorečka na svém rameni. „Uni jako unicorn a tato jako potato. Je to doslova jednorožčí brambora. To jméno vymýšlela Coraline.“ Trochu se při vyslovení jejího jména zarazím. Zabolí mě při tom u srdce. Proč mám pořád tendence o ní mluvit, i když jsem si už nejmíň stokrát slíbil, že se pokusím jí pustit z hlavy? To proto, že to nejde, co? „Je to kluběnka vzácného zbarvení. Většina kluběnek je krémových, ale tahle je bílá. Dal jsem za ní tenkrát v Prasinkách všechny prachy a zbytek měsíce za mě pak musel všechno platit Ryan s Danielem, dokud mi naši neposlaly kapesný.“ vysvětlím a nechám Beccu, aby si tu malou potvůrku prohlédla zblízka, popřípadě si jí pohladila. Pakliže to udělá, začne spokojeně příst. „A co ty, máš nějakého mazlíčka?“ otočím se na Seba a tázavě nakloním hlavu na stranu. V očích se mi zračí zvědavost. |
doba vygenerování stránky: 0.83649206161499 sekund