| |||
ChodbaGabriel"Hm... Zní to děsivě." Zasmál jsem se těm názvům po jeho příkladu. Jeho smích byl podivně strhující. |
| |||
Na chodbě Alec "Ani ne. Tedy, dá se to přežít." |
| |||
Na chodběGabriel"Hm..." Zabručím zamyšleně, ale na jeho další otázku zpozorním. "Ano... To je jedno..." Spolknu i zbytek problému a vykouzlím pro něj úsměv, jímž se mu snažím naznačit, že budu v pohodě. |
| |||
Kabinet prof. Lupina Remus Lupin, Romain Od kabinetu McGanagallové zamířím rychlým krokem pryč a kufr táhnu za sebou. Skvělý vynález tahle kolečka. Mířím přímo do naší společenky a taky tam brzy dojdu. Po cestě už narážím na studenty, příležitostně pozdravím známé tváře ale jinak se s nikým moc dlouho nevybavuju. S otázkou orlí hlavy si naštěstí poradím rychle a tak vyrazím do pokoje. Stejně mi to klepadlo přijde jako pěkně hloupý nápad, co když někdo opravdu spěchá a ono si vymyslí něco extrémně těžkého? Proč nemůžeme mít vstup na heslo jako všichni ostatní? Ale někde vevnitř jsem hrdá na tento rozdíl. Hodím si věci k prázdné posteli v mém pokoji a začnu se v kufru přehrabovat. Po chvíli konečně vytáhnu tašku přes rameno, hodím do ní několik svitků, brk, kalamář a učebnice na dnešní den. Netrvalo mi to dlouho a mám ještě čas. Asi bych se měla zajít omluvit tomu novému učiteli, mohl by být problém. Ve společence si odchytím nějakého asi druháka a zjistím si od něj vše potřebné. Takže profesor Remus Lupin. Astronomie a souboje. To je mi kombinace. Zamířím k jeho kabinetu a cestou se pesimisticky připravuju na nejhorší možnou variantu přísnější chlapské verze McGonagallové. Zamyšleně dojdu až ke kabinetu, před ním se zhluboka nadechnu, uvolním se, nasadím úsměv a zaklepu. Prosím, ať mě nezabije. |
| |||
Na chodbě Alec "Když ale jeden stojí při tom druhém, aniž by to druhý chtěl a vlastně i věděl?" Mávl jsem rukou. Nemám cenu rozebírat s vrstevníkem můj rodinný život. Pak jsem si ale něco uvědomil. "Pomáhala?" Že by se jeho rodiče taky rozvedli? Zajímavé, kolik tu asi pobíhá takových lidí. Jenže nikdo není takový, jako jsme byli my. A o to je to smutnější. "V Kruvalu se jasnovidectví nebere, takže..." Pokrčil jsem rameny. Asi budu mít co dohánět. |
| |||
Na chodběGabriel, okrajově Sin"Ano, ale v jádru toho vztahu by měli držet při sobě. Mě také sestřička shazovala a dělala mi naschvály, ale měla mě ráda a když šlo do tuhého, vždy mi pomohla... i když šlo do toho nejtužšího." Zavrtím hlavou a zaženu smutek do kouta, tak jak jsem to dělal již léta. Na světě je příliš smutných lidí, než abych si mohl dovolit být smutný také. Musím být silný pro sebe i pro ně... i pro sestřičku. |
| |||
Alec |
| |||
Konec, díky bohu Ty, co šli na bubáka po mně vnímám tak nějak napůl. Nemám chuť se s někým bavit nebo mu snad vysvětlovat o co vlastně mělo jít. Tak jako tak, nikomu po tom nic není. Jen co Moody ukončí hodinu rychle vyjdu ze dveří, kdyby ho snad napadlo, že bychom si to mohli celé zopakovat. Nevšímám si Thomase, co právě upaluje kočku přímo na chodbě. Nemohu vyhnat z hlavy obraz, které se mi naskytl u skříně. Jak se mám toho strachu zbavit? Jak ho zničit? V hlavě se mi střídá jedna myšlenka za druhou. Jediné co mě napadá - je obrátit ho proti ostatním. Můžu něco takového udělat? A co potom? Zastavím se uprostřed chodby a podívám se na rozvrh. Jasnovidectví. Super. Ten nejhloupější předmět hned na začátek, proč ne. Měla bych si zajít pro Ayshu. Začíná tu být překočkováno a ona bude mít určitě hlad. Z myšlenek mě vytrhne běžící Romain. Netušila jsem, že ho bubák vyděsil až takhle. Jenže jak se zdá, utíkal od Aleca, který tam stál s nějakým klukem. Takže když nesbalil Thomase zkouší to na jiné? Co já na téhle škole vůbec dělám.. |
doba vygenerování stránky: 1.0832848548889 sekund