| |||
Konec, díky bohu Ty, co šli na bubáka po mně vnímám tak nějak napůl. Nemám chuť se s někým bavit nebo mu snad vysvětlovat o co vlastně mělo jít. Tak jako tak, nikomu po tom nic není. Jen co Moody ukončí hodinu rychle vyjdu ze dveří, kdyby ho snad napadlo, že bychom si to mohli celé zopakovat. Nevšímám si Thomase, co právě upaluje kočku přímo na chodbě. Nemohu vyhnat z hlavy obraz, které se mi naskytl u skříně. Jak se mám toho strachu zbavit? Jak ho zničit? V hlavě se mi střídá jedna myšlenka za druhou. Jediné co mě napadá - je obrátit ho proti ostatním. Můžu něco takového udělat? A co potom? Zastavím se uprostřed chodby a podívám se na rozvrh. Jasnovidectví. Super. Ten nejhloupější předmět hned na začátek, proč ne. Měla bych si zajít pro Ayshu. Začíná tu být překočkováno a ona bude mít určitě hlad. Z myšlenek mě vytrhne běžící Romain. Netušila jsem, že ho bubák vyděsil až takhle. Jenže jak se zdá, utíkal od Aleca, který tam stál s nějakým klukem. Takže když nesbalil Thomase zkouší to na jiné? Co já na téhle škole vůbec dělám.. |
| |||
SourozenciGabrielDívám se mlčky, jak Gabriel zakrývá knížku do kufříku a veselí ze mě jaksi... uniká, jak si vzpomínám na sestřičku. Nechtěla abych byl smutný, ale... nějak si nemůžu pomoci, když si na ní vzpomenu... A na Temný les. |
| |||
Můj kabinet, chodba, opět kabinet Romain Po odchodu Romaina jsem se věnoval zvelebení kabinetu. |
| |||
Chodba před Lupinovým kabinetem Remus Lupin Nevím jak, ale znovu se ocitnu před Lupinovým kabinetem. Ne, musím se s ním domluvit. Musím přestat myslet. Musím se zaměstnat co nejdříve. Zdvihnu ruku a zaklepu na dveře. V mých uších mi to zní jako zabušení. |
| |||
|
| |||
Rodiné setkáníRomain a Gabriel"Hm, kdo?" Odpovím na jeho konstatování ve francouzštině, ale pak se na něm soucitně podívám. "Promiň mi, nechtěl jsem tě ranit..." |
| |||
Chodba "Nemám právo cokoli udělat, ale..." Pokračuji francouzsky a v půlce věty se odmlčím. Sevřu deník pevněji a zdá se mi, jako bych pod bříšky cítil zaschlou krev na jejím obale. |
| |||
|
| |||
Chodba Vypadá šokovaně, ublíženě, zlomeně, pokud jsem neztratil i ty zbytky schopnosti v něm číst. A dojde mi, jak krutě jsem se mýlíl. Natáhnu ruku, abych ho zastavil, ale ruka sevře už jen prázdný vzduch. |
doba vygenerování stránky: 0.89510202407837 sekund