Chodba Gabriel Roux, Alec Shade Vypadá šokovaně, ublíženě, zlomeně, pokud jsem neztratil i ty zbytky schopnosti v něm číst. A dojde mi, jak krutě jsem se mýlíl. Natáhnu ruku, abych ho zastavil, ale ruka sevře už jen prázdný vzduch. Spustím ji naprázdno podél těla a odolám nutkání klesnout k zemi. Snažil jsem se být silný, ale ve skutečnosti jsem slabý, v jeho přítomnosti ještě slabší. Stačilo by, aby mě objal, místo řešení problémů mě přostě sevřel v náručí jako kdysi, když jsem za ním přišel po nočních můrách, a moje sebeovládání by bylo pryč. Polknu a kleknu si k tašce. Chvíli pátrám, než to najdu. Svou učebnici lektvarů z krásnohůlského prvního ročníku. Zadívám se na ni. Ve skutečnosti je to deník, první zápis jsem napsal měsíc po tom, co se odmlčel. Otce by však nikdy nenapadlo přehrabovat se mi ve starých knížkách. Je tam všechno, všechno z uplynulého roku až do konce prázdnin. Je tam i vysvětlení, proč jsme nemohli zůstat spolu. Bude to číst? Nevím, ale... Vždycky to bylo určené pro něj, i když by mě nikdy nenapadlo, že si to někdy přečte. Vyjdu z úklidové místnosti a rozhlédnu se. Zahlédnu ho poblíž, jak se baví se Shadem. Ne, mám, co jsem chtěl. Na lítost a bolest je pozdě. Tiše dojdu až k nim. "Bratříčku?" pronesu a ve své francouzštině se nesnažím skrýt silný přízvuk. Nabral na síle a snad pro cizí uši zkomolil to oslovení. |