Z jednoho světa do druhého

Gabriel

Díval jsem se mu do očí za zakláněl při tom hlavu. Můj vzhled byl opravdu podivný. Účes delších vlasů byl očividně obstarán divokým pohovením vlasů a vírou, že si vlasy poradí sami. Bílou košili pod černým hábitem jsem měl na první tři knoflíky rozeplou, spíš z nedbalosti, než z touhy zapůsobit, a narychlo uvázaná kravata v barvách Havraspáru byla příkladem toho, jak moc se dá vázání kravaty poplést. Bosé nohy tento efekt dětské vyšinutosti ještě podtrhovaly.
Mladík se na mě pokřiveně usmál a já jsem si prohlédl jeho vlasntí kočku. Mau velde mě potichu mňoukla a já se sehnul, abych jí podrbal, přičemž jsem stále posluchal jeho slova.
"Mno, vypadáš, jako bubák Romaina... vlastně ji mu i podobný." Postavím se na špičky a zahledím se mu do tváře. "I dkyž, on vypadá víc... francouzsky."

Jeho vojenské uvítání mě celkem překvapí, takže se chvilku dívám na jeho ruku, ale nakonec mu podám tu svou. Měl celkem pevný stisk, zatímco já ho měl lehký... jako bych místo tisknutí spíš hladil, ale to bylo jedno.
"Alec." Ušklíbnu se do poťouchlého úsměvu a stáhnu ruku zpátky, když mě pustí.
Na jeho slova se rozhlédnu po velké chodbě, která se dále větvila do bludiště hradu a začal jsem přenášat váhu z pat a špičky a zase zpátky.
"Hm... nechtěl by jsi spíš ukázat cestu? Mám te'd chvilku volno před hodinou... Z jaké jsi koleje? A odkud jsi přišel? Vypadáš, jako voják. Tu sklapnutí podpadků je uvítací gesto německé armádyi když jako Němec nevypadáš... Roux... Raux... Reux... Ryux... to mi něco připomíná..." Spustím vodopád slov a zamyšleně si promnu bradu. Pak se mi ale v očích objeví jiskřičky poznání a vzhlédnu k němu. "Ty budeš Romův bráška, viď?"

Záchrana

Alec

Naštěstí mě prozřetelnost nenechala plavat ve vlastních myšlenkách, protože brzy bych se asi utopil. Vyrušil mě kluk nižší než já, vypadající přesně jako opak těch, co byly a jsou v Kruvalu. Takové malé, nevinné sluníčko, delší vlasy... Ugr.
I přes své pocity jsem se usmál, i když poněkud křivě. "Pro některé možná ano, ale za daných okolností... ne." Ujistil jsem ho a došel blíž, stále drbajíc Mont. To tu všichni mají kočky? CO dělají ti studenti, co mají alergii? "Gabriel Roux." Sklapl jsem podpatky pustil Mont a podal mu ruku. Vojenské postupy ze mě už nezmizí. Ruku jsem mu pevně stiskl a zase pustil. (Pokud mi ji vůbec podá.) "Ztraceně? Em... S tím si poradím."
Pravidlo první? Nikdy si nenech pomoct od někoho, koho neznáš. Pak po tobě může na oplátku chtít něco, co se ti nebude líbit.

Chodba

Gabriel a okrajově Thomas

"To je vpohodě!" Mávnu za Thomasem přes rameno, aniž bych se otočil. Jak jsem ho sakra mohl slyšet?!

Ťapkám dál chodbou a zahnu napravo, nažež se předemnou zjeví vysoký kluk s jakýmsi zvířátkem na rameni. Chvilku zaváhám a podívám se na Mau. Pak ale začnu ťapkat směrem k němu.
Když se dostanu blíž, poznám, že je tady nový a také, že je nápaditě podobný Roimanovému bubákovi. Když k němu ale příjdu a začnu si ho prohlížet se zamyšleným výrazem, nepromnění se...
"Ty nejsi Bubák?" Zeptám se ho trochu zklamaně, ale pak přešlápnu na místě.
"Ty tady budeš nový, viď? Vypadáš ztraceně." Radši změním téma a podívám se na jeho kufry na kterých je krev, což mě viditelně zaujme.

Odchod

Vlastně jsem nechtěl, aby odešel.
Je jeden z mála lidí, co se se mnou nebojí mluvit jen kvůli takové triviálnosti, jako kočka a já ho za to obdivuji, ale tak neskutečně mě vytáčí. Vlastně každý, koho vidím. Všichni svým... dětským zjevem a radostí. Povzdechl jsem si a vytáhl kotě z krabice. Podrbal jsem ho za uchem a když začalo vrnět, usmál jsem se. "Tak pojď, chlapče. Najdeme ti nějaké hezké ohniště." Otočil jsem se za odcházejícím spolužákem a jen sotva slyšitelně jsem řekl: "Promiň." Pak jsem musel začít přemýšlet, co s tou kočkou. Nemůžu ji nechat samotnou na koleji. Takže bude cestovat se mnou po hodinách? Nezdá se mi to jako nejlepší možnost, ale pro dnešek to ten nepovedený dárek musí vydržet. Vydal jsem se pomalým krokem k učebně. Uvnitř si budu moct sednout a než přijdou ostatní možná i trochu zakouzlit. Už mě zase svrbí prsty. Magie je součást mě a jako hyperaktivní nedokážou zůstat na místě, já nedokážu nekouzlit. Navíc musím nějak zmenšit ten pocit selhání z minulé hodiny.
Celes... Celes.

Úklidová místnost

On. Ho. Nemá?
Komu ho dal? Nemohl ho ztratit, ani mu ho nemohl nikdo vzít. Takže komu ho dal? Povzdechl jsem si a rezignovaně svěsil ramena. Vlastně jsem tohle čekal. Tušil jsem, že to tak dopadne. Pokud to takhle chce, já ho nemůžu přesvědčovat. "Jak si přeješ. Jestli změníš názor... Budu tady." Zavrčel jsem, otevřel dveře a odešel. Mont mi vyskočila na rameno. Jdu po chodbě a ani netuším kam. Zatínám prsty do držadla kufříku a také do svých dlaní, na kterých se objevuje první krůpěj krve. Bolest. Způsob jak nedávat najevo emoce. Je mi jedno, že ho tam zase nechávám. Je mi jedno, co bude dělat. Rozhodl se. A já už nemám sílu proti němu stát. Prostě se budeme muset naučit žít paralelně vedle sebe. Mont mi začala ožužlávat ucho. Nepřítomně jsem se usmál, vzal si ji do náruče a začal ji hladit. Musím najít svoji kolej. Jsem unavený...

Začátek školního roku

Sandy

Kabinet profesorky McGonagallové a učebna jasnovidectví