Nope, nemá

Romain

Když přešel do francouzštiny on, tak i já.
Nemá smysl bavit se tu ve dvou jazycích, i když se mi do francouzského motá ruský přízvuk. "O hodně věcech. Pojď." Dotáhl jsem ho do první úklidové místnosti a zavřel za námi. Protáhl jsem si zatuhlý krk a podíval se na něj. Pak jsem vytáhl hůlku. "Ševelissimo." Takhle nás nikdo neuslyší, i kdyby křičel až do vyřvání plic. "Hele. Zabij mě jestli chceš, jednu mi vraz nebo mi přičaruj na hlavu dýni, ale mluv se mnou. Protože když nebudeš, tak to zničí nás oba. Já vím Romi... Romaine... Jsem svině, neozval jsem se, ale byl jsem mimo a kdybych se mohl ozvat nebo přijet, udělal bych to. Ale do háje teď jsem tady, ne?" Začínají mi slzet oči, ale držím se. Nikdy nebudu brečet. Kdybych to udělal, snad by ty slzy působili hůř, než kyselina. Chci ho obejmout, říct mu, že všechno bude v pořádku, ale on by to nedovolil. Čekám, co přijde. Co řekne. Není tu moc místa, ale gestikulovat rukama pořád můžu a hojně toho využívám.

Chodba před Lupinovým kabinetem
Gabriel Roux

Neotočím se tělem, jen na něj pohlédnu přes rameno skrz vlasy. Zamlžují mi pohled a zakrývají tvář. Je... jiný. Změnil se stejně, jako jsem se za ty měsíce změnil já.
"O čem bychom měli mluvit, Gabrieli?" Otočím se a mimoděk přejdu do francouzštiny. Ne, úmyslně začnu mluvit rodnou řečí. "O chvílích, kdy jsem na tebe čekal? O chvílích, kdy mě tvá nová rodina nechala stát na prahu bez odpovědi? Řekni Gabrieli, o čem bychom my dva měli mluvit?"

Romain

No.
Aspoň něco řekl. I když to něco pálí jako oheň a já vážně netuším, jak ho uhasit. Nejsem tu ani dvě hodiny a už mám problém. To šlo vážně rychle, myslel jsem, že to začne tak po první hodině. "Jak si přeješ." Řekl jsem rezignovaně a stoupl si krok od něj. Patron začal poblikávat a pak jako prasklá žárovka prostě přestal svítit. Rozplynul se. Povzdechl jsem si. "Nechceš si promluvit?" Jasně že nechce. Jenže já to musím zkusit. Ani netuší, jak pro mě byl ten minulý rok děsný, jak moc jsem zestárl. Tam uvnitř. Jenže on by tohle nechtěl slyšet. Aspoň myslím. Ani netuší, jak uklidňující je ho teď vidět. Živého, fyzicky zdravého... Taky vyrostl a já si s bolestným bodnutím uvědomuji, že už to není můj malý bráška. Ne. On vždycky bude.

Chodba před Lupinovým kabinetem
Gabriel Roux

Ucítím ruku na rameni a ztuhnu uprostřed kroku. Slyším jeho hlas, láme se uprostřed slova. Zavřu oči a tiše polknu. Ne, my už nejsme bratři, to pouto se zpřetrhalo. To pouto, na kterém jediném záleželo a které jediné dávalo v tomhle světě smysl.
Pootočím hlavu, ale jen tak, abych mohl pohlédnout na tu dlaň. Vzpomínám si, jak mě držívala, když jsem se občas probudil z nočních můr, jak jsem si s ní třásl po našich sovích závodech, jak jsem-
"Nedotýkej se mě, Gabrieli."

Stojí ke mě zády.
Tohle nebylo v plánu. Cítím ty samé pocity úplně stejně jako on. Taky se mi chce brečet. Jenže já nemůžu. Nesmím. Už nikdy. Rychlými kroky jsem se vydal k němu, neslyšně a tiše, než se rozejde pryč. Srdce mi buší tak, že to snad musí slyšet, každý nerv v těle říká, abych utekl pryč, abych ho nechal být. Vždyť už kvůli mě musel trpět dost. Já ale prostě musím. Musím slyšet, jak na mě bude řvát, musím cítit jak mi vrazí, nebo vidět, jaké bolestivé kletby umí s hůlkou. Ano, prostě musím. Dal jsem mu ruku na rameno a pokusil se křivě usmát, ale raději jsem toho nechal. Pokud se otočí, pokud se otočí... Možná uvidí lesknoucí se oči a v nich tu největší omluvu, která jen jde vidět.
"Prosím, jen se otoč. Udělej cokoli, klidně mě i zab, ale aspoň se otoč. Musíš se otočit." Chci mu říct, ale dostal jsem se jen k myšlenkám. Hlas mi selhal, jediné co se dokázalo dostat přes ten uzel, co mám v krku je: "Bráško?" To slovo se zlomilo v půlce, jako to pouto kdysi dávno. A já tam jen stojím. Já, ten co má na všechno odpověď. Já, ten co je nad věcí. Já. Já. A čekám. A čekám. A nevím vlastně na co.

Chodba před Lupinovým kabinetem
Gabriel Roux

Pokud si dobře vzpomínám, teď by mělo být jasno-
Ztuhnu uprostřed kroku, když mě oslepí záře patrona. Uprostřed chodby? Veškeré myšlenky se vytratí. Toho lva bych poznal všude, kolikrát jsem o něm po nocích i snil, že ho znovu uvidím a s ním i jeho tvůrce a pána.
Spustím ruce podél těla a taška mi vypadne ze sevření. Dopadne na kamennou zem, ale sotva tu skutečnost dokážu vnímat. Do očí se mi derou slzy, jež jsem si myslel, že jsem zaplašil. Nesmí vytrysknout. Musím se ovládnout. Nádech. Výdech. Představoval jsem si, jaké to bude, až tahle chvíle nastane. Představoval jsem si, že... Že se mi postaví tváří v tvář a nezvolí žádný zbabělý způsob.
Ne, oba jsme se přece změnili. Zdá se, že mi zapomnění nebude dopřáno. Zapomnění, nebo odpuštění? Co vlastně?
Bolí to, srdce mi zběsile buší a já nevím, jak bych se měl zachovat. Rozlévá se mnou pocit zrady a ublíženosti. Místo aby se mi postavil... Budu ho muset potkávat...
Sehnu se, vezmu si tašku a pokračuji v cestě.
Musím...
Musím být na hodině včas.
Musím urychlit plány.

Procházel jsem chodbami a užíval si přítomnost milé gotické architektury. Tenhle hrad je absolutně úžasný. Četl jsem sotva zlomek knížek o něm, jen je mi líto, že sem nechodím od prvního ročníku. V následující chvíli bych to místo nejraději proklel. Myslel jsem, že jde o iluzi, když se přede mnou objevil... On. Vyrostl. Můj malý bráška je vyšší než já. Ne o moc, jen pár centimetrů, ale je. Nepoznal bych ho, kdyby neměl stejné oči a vlasy. Změnil se. Nevím jak, ale prostě se změnil. Měl jsem chuť utéct, ale nemohl jsem. Schoval jsem se za roh chodby a Mont stáhl s sebou. Jestli na něj teď promluvím, začne zdrhat. Proto jsem se rozhodl jinak. Vzpomněl jsem si na všechny ty šťastné vzpomínky v Paříži, na výlety za poznáním a všechno vyslovil ve dvou slovech, všechny je vložil do jednoho kouzla. "Expecto patronum." Na druhém konci chodby se zjevil veliký lev. Majestátně si vykračuje, dívá se na bratra a blíží se k němu. Nevypadá zle, spíš jakoby byl kotě a chtěl si hrát. Sleduji bratra stále, jakoby byl jen iluze, kterou ve mě vzbuzuje tohle místo. Jak je vůbec možné, že je tady? Vlastně... není to tak nemožné. I když na světě existují lidé, kteří se neznají a stejně vypadají. Ne. Moc velká náhoda a náhody nejsou. Můj malý bráška... A jak vyrostl.

Kabinet profesorky McGonagallové

profesor Lupin, spolužáci

"Slibuji, pane profesore." Dopiju čaj a lehce, po dlouhé době, se pousměju. Vyslechl mě, zaslouží si to. Jsem mu... vděčný. Chtěl bych si popovídat ještě víc, ale čas tlačí a brzy bude další hodina.
"Budu se věnovat studiu a všemu ostatnímu dám čas. Všechno se vytříbí. Ještě se za vámi zastavím v konzultačních hodinách, abychom probrali, jak budeme postupovat s mým doučováním." Věnuji mu další letmý úsměv. "Děkuji vám, že jste mě vyslechl. Těším se na hodinu astronomie. Hvězdy mám rád. V jejich třpytu je možné snít." Odložím prázdný šálek na ke konvičce a zapřemýšlím. Nic jsme neudělali, ale měl bych se mu později nějak odvděčit. Možná by uvítal jiný druh čaje.
"Nashledanou, pane profesore," pokynu mu a opustím jeho kabinet.