Andor.cz - Dračí doupě online

Příchod nevyhnutelného

Už od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že je ve skříni bubák, jsem věděla, co mě čeká. Zatímco spousta spolužáků o svém největším strachu netušila, já přesně věděla, co uvidím. Bylo jedno, v jaké to bude formě, ale výsledek bude stejný. Sklopila jsem hlavu a zařadila jsem se, co nejvíc na konec to šlo.

Na tohle přece nejde použít Riddiculus... Tohle nedokážu, zoufala jsem si v mysli, zatímco mí spolužáci docela úspěšně všechno zvládali. Pomaličku jsem se začínala propadat do deprese. Absolutně mě nezajímaly bubáky všech ostatních, v tuhle chvíli jsem se snažila nějakým způsobem vypořádat s tím svým. Záviděla jsem těm, kteří svůj největší strach neznali až do chvíle, než se před nimi objevil. Ve finále se člověk bojí mnohem víc, když ví, co jej čeká, než když se do toho pustí nevědomky. A ačkoliv se můj mozek snažil trochu zklidnit zbytek těla, nepovedlo se mu to. City opět jednou přebily racionální uvažování.

Ačkoliv jsem měla nutkání se otočit a utéct, nakonec na mě došla řada. Předchozí bubák se rozplynul a začal se formovat. Nebyla to stojící postava, živá či magická bytost. Jednalo se o "obyčejné" lidi, co leželi na zemi. Dvě ženy, jeden muž a jedna kočka. Ženy mi byly podobné (stejná barva vlasů a podobné rysy v obličeji), takže z toho šlo usoudit, že se jedná o mé příbuzné. Asi by si člověk řekl, co na tom může být děsivého? Pro cizí lidi na tom děsivého není nic. Ale pro mě... Já viděla jejich znetvořená těla - šedá kočka roztržená na dvě poloviny, tátovi chyběla půlka obličeje a noha... máma měla zase díru v hrudi a mladší sestře chyběl kus břicha...

Začala jsem se třást. Věděla jsem, že tohle přijde. Tohle byl můj největší strach. Že je uvidím mrtvé, že zůstanu sama na tomhle světě. Něco, co jsem si nedokázala představit, ale co nejspíš jednou nevyhnutelně přijde. Zaťala jsem ruce v pěst a pevně jsem zavřela oči. Nedokázala jsem zvednout hůlku a vyslovit to jednoduché slovíčko - mé tělo mi to nedovolilo.

"Omlouvám se, pane profesore... Ale tohle nedokážu." A s tím jsem se otočila a odešla z řady. Nechtěla jsem, aby tam ten obraz setrvával. Sedla jsem si zpátky do lavice a až tam jsem se snažila alespoň trochu uklidnit. Nejlepší by bylo, kdybych tady měla Sisi, protože ta mě vždycky dokáže uklidnit, ale asi to bud muset počkat až na pokoj.

Nesnáším se, pustila se do mě ta racionální část mysli. Jsem hloupá a neschopná. Nedokážu se zachovat klidně při hloupém bubákovi. A to mám být Zmijozel? Cítila jsem se trapně a nechtěla jsem, aby si mě kdokoliv všímal. Chtěla jsem se stát neviditelnou, průhlednou, nikým a ničím...

Paralelní ředitel

Brumbálova pracovna, ředitel a Severus

Cesta naštěstí probíhá tiše.
Musím si utříbit myšlenky a věčné řeči by byly jen komplikace. Naštěstí se mi zdá, že s tímhle profesorem nebude problém. Když jsme přicházeli k ředitelně, )která je očividně méně zabezpečená a více přístupná než ta v Kruvalu,) napadlo mě asi jako jediného, co bude s kufry. Nechal jsem je prostě před vchodem. spolu s Mont, která je ohlídá. V hlavě mi pořád zpívá hlásek, že mi je někdo ukradne do pěti vteřin, ale tady nejsem tam, kde jsem byl. Doufám. Vyšli jsme po schodech a já uviděl pokoj, který taky chci jednou mít. Všude knihy a portréty, které se na nás dívají, artefakty a... tohle je vážně fénix? Chvíli si to zvíře prohlížím, než se můj zrak vzpamatuje a dostane se až k postaršímu muži v na ředitele moc zářivých šatech. Usmál jsem se a postoupil blíž k němu. Cítím mírnou nervozitu. I na staré škole mají z tohoto kouzelníka respekt a já tuším proč. Chce se mi na něj křičet co skrývá za tím vším a proč vypadá tak mile. Co skrývá, co po mě chce. A zároveň mi přijde jako milý vážný děda, co rád mluví o válce ve Vietnamu a dává vnoučatům cukrovinky. Najednou se mi tu nelíbí. Je to jako paralelní vesmír Kruvalu.

První pozdní příchod v životě
paní profesorka McGonagallová, Nataly

"To snad není pravda. Nejdřív jsem kvůli ní nestihla vlak do Bradavic a teď jí mám ještě s něčím pomáhat?" stěžovala jsem si nahlas. Jen kvůli mé matce jsem přišla včera pozdě a vlak mi ujel. Ostatně, všechny mé problémy byly vždy jen kvůli ní. Poté, co táta před třinácti lety odešel, myslím, že se trochu zbláznila. Sice mi tvrdí, že je naprosto v pořádku, ale já jí to nikdy nevěřila. Přilepila jsem další plakát s fotkou mého táty. Byla to v podstatě jedna z mála jeho fotek, co jsem viděla. Máma pobíhala po ulici jako šílená a vylepovala plakáty taky. Už několikrát to zkoušela, ale nikdy se to nevydařilo, takže nevím, proč to zkouší znovu. Asi má naději, kterou jsem já už ztratila dávno.
"Mami, můžeme teda vyrazit?" naléhala jsem na ni. Bylo asi půl šesté ráno a já se chtěla co nejdříve vydat do Bradavic. Škola už začala dnes a já jsem meškala. To zkrátka nejsem já. Nikdy jsem nezameškala jedinou hodinu v Bradavicích. Máma se zarazila a s úsměvem se na mě otočila.
"Jistě, zlatíčko, hned vyrazíme," řekla a opět se vydala k našemu domu. Já šla za ní a po chvíli jsme byly připravené vyrazit. Ještěže máma měla stále schované starší, ale zato funkční, auto po tátovi. No, ono to bylo takové... létající auto. Dala jsem si věci do kufru a nastoupila jsem. Máma nastartovala, nějakým tlačítkem zapnula neviditelnost auta pro mudly a vyrazily jsme.

Po asi půl hodině, aspoň mi to tak připadalo, protože jsem ztratila pojem o čase, jsem už vystoupila z auta kousek od školních pozemků na cestě do Prasinek. Vytáhla jsem si svá zavazadla, rozloučila jsem se s mámou a pak jsem se začala připravovat na nejhorší. Musela jsem jít za profesorkou McGonagallovou, kvůli zápisu a rozvrhu. Vydala jsem se k hradu
První jsem si šla odnést věci do ložnic. Když jsem si věci odložila na jedinou volnou postel, rozhodla jsem se vyhledat paní profesorku McGonagallovou. První jsem se vydala do jejího kabinetu. Cestou jsem přemýšlela, co jí řeknu. Asi by to měla být pravda, ale možná by to byla až moc velká výmluva.
Stanula jsem před dveřmi do jejího kabinetu. Také jsem tam potkala Nataly z Havraspáru. Že by taky přijela později?
"Ahoj," pozdravila jsem ji s úsměvem. "Taky později?" zeptala jsem se. Všimla jsem si, že má s sebou kufr. Co když se profesorka urazí, že jsem za ní nepřišla hned poté, co jsem přijela a první si šla odnést věci? pomyslela jsem si a trochu jsem znervózněla. Měla jsem pocit, že by bylo zbytečné klepat dvakrát, když Nataly už nejspíš klepala, takže jsem tam jen stála a čekala jsem na profesorku McGonagallovou.

Brumbálova pracovna

Gabriel Roux

Pan Roux se za mnou beze slov vydá, přičemž celá cesta probíhá v tichosti. Vůbec mi to nevadí, alespoň nemusím odpovídat na hromadu nesmyslných dotazů, díky kterým bych zajisté musel začít pochybovat o chlapcově inteligenci.

Tichá cesta z Prasinek na pozemky proběhla rychle a oba jsme brzy vstoupili do Bradavic. Cesta pro mne byla znovu volná, protože ono sražení bodů Havraspáru se již určitě rozneslo a nikdo nechtěl riskovat další body. Během okamžiku proto dojdeme před chrlič, za kterým se schovává schodiště do ředitelny.

"Kyselé bonbóny..."

Pronesu heslo stejně kysele. Chrlič se zavrtí a během okamžiku je před námi točité schodiště, po kterém si to vyrazíme nahoru do ředitelny, kde pořádně zaklepu na dveře. Nečekám ale na vyzvání a ihned vstoupím do ředitelny.

"Profesore Brumbále... zde je ten nový student..."

Ukážu na Gabriela stojícího za mnou a pobídnu ho aby došel k řediteli. Sám se potom vydám ke dveřím rozhodnut vydat se zpět do svého kabinetu.