Obrana proti černé magii (H035)

Odpotácím se stranou. Ztěžka polknu, hrdlo mám sevřené a srdce mi zběsile buší. Téměř to fyzicky bolí, až zatoužím mít znovu někoho, s kým bych o tom mohl bezstarostně mluvit. Nikdo takový však není a tady ani nikdy nebyl. Všechno se utápí v bezbřehé lhostejnosti, jež se projevuje na známkách a kterou sotva dokáží rozvířit mé oblíbené předměty.
Sednu si do poslední lavice a dívám se pod nohy. Srdce se mi pozvolna zklidňuje, zatímco se snažím nepřemýšlet. V ten okamžik by to začalo bolet. Nejraději bych se sebral a odešel, ale jistá úcta k profesorovi vyplývající z jeho postavení mi něco tak drzého nedovolí. Neumím se modlit k tomu, koho někteří mudlové vzývají, ale mudlorození říkají, že v tom určitá skupina lidí spatřuje uklidnění. V tom nebo v meditacích.
Promnu si kořen nosu. Vím, co bych potřeboval, ale ta myšlenka, že by něco takového mělo být, je... Zadívám se na dav spolužáků a spolužaček. Oči mi sklouznou konkrétním směrem, než se odvrátím. Pošetilé. Hloupé. Nemožné. Možná jsem měl zůstat doma v Krásnohůlkách a nestrkat nos sem. Možná bych měl alespoň nějakou, mizivou šanci, že bude všechno jako dřív.
Sáhnu si do kapsy, kde mě tíží drobná skleněná kulička. Dlouhé týdny jsem na nepohlédl, až zase po návratu sem. Kdysi nebyla němá a slepá, kdysi fungovala. Kdysi, když jsme ještě byli někým. Kdysi, než jsme se proměnili v nikoho. Odolám pokušení ji vzít a mrštit jí o kamennou zeď. S dostatečnou silou ani to nerozbitné kouzlo při téhle velikosti nevydrží. Ne, nesmím to udělat, ne teď, před očima všech.
Schovám ji zpátky a bez špetky zájmu se zadívám na dění u skříně. Ve výhledu mi naštěstí brání těla ostatních.

H035

Po mě byl na řadě Thomas, kterého bubák vyděsil opravdu hrozivě a strašidelně vypadající kůň... Vypadal trochu, jako testrál, ale... byl strašidelnější, zakrvácený, jako by se vrátil ze záhrobí se pomstít. Úsměv mi už dávno z tváře zmizel, jak jsem sledoval, jak mí spolučáci čelí svým největším strachům, ale čím víc jsem viděl, tím víc se mi to přestávalo líbit.
Na tváři se mi ale úsměv zase zviditelní, když uvidím zesměšnění bubáka od Alex. Zpomalený záběr byl vtipný a fascinující zároveň, ale stejně mi moc do smíchu nebylo. Pak přišel Will, jehož bubák byl černobílý muž v obleku, v jehož přítomnosti všechno bledlo a šedlo, jako by už nemělo být na světě zádné barvy, ani rozmanitosti. Dál byl na řadě Caylus, jehož noční můra byla krásná dívka, která mu ovšem začala nadávat a intimně urážet. Jde ale vidět, že ho to dost vzalo, takže jsem k němu opatrně přistoupil, abych ho utěšil.
"Nic si z toho nedělej... Určitě máš opravdu pěknou výbavu..." Pronesu k němu upřímně i když se moc neodvažuji mu položit přátelsky ruku na rameno. Jednak by mě pak možná taky neměl rád a za druhé by mi pak mohla utéct Mau.

Pak se ale stane dramatický sled událostí, takže na Cayluse tak nějak zpaomenu. Oliverův bubák se změnil na černou díru do země a přibližoval se k němu. To samotné by nebylo tak hrozné, kdyby nezvládl zesměšňující kouzlo. Uhnul mu tedy z cesty a bubák proletěl Wolframem, který se za ním otočil a opravdu ustrnul. Ustrnul jsem i já, neboď jeho bubák vypadal... jako on. Ale bez tváře.
Wolfram se skácel k zemi a Moody se jal jeho křísení. Zdá se, že ale i tak neztrácel touhu nás podrobovat psychickému souboji s vlastním strachem a zdá se, že by hodinu nepřerušil, ani kdyby venku z nebe pršel oheň. I když je to trošku přehnané, myslím si, že ne úplně neopodstatněné.

Další na řadu šel Romain, jehož bubák mě opravdu překvapil. Nevypadal vůbec děsivě, ani nechutně, či strašidelně... vlastně byl pravý opak. Dokonce by mi seděl představitelný víc v posteli, než pod postelí, ale radši tady své myšlenky nebudu rozvádět do podrobností. Každopádně, jeho změna na dítě převlečené za semafor nebyla také vůbec špatná.
Dál byla na řadě Sin, jejíž bubák byl taky strašidelný, jelikož byl jí samotkou... Připoutanou řetězy se sešitými ústy s mrtvýma očima. Připadala mi víc, jako otrok, nebo mrtvola, než živá, energická dívka, kterou ve skutečnosti Sin byla.
Dante nemá očividně v povaze se s ničím moc párat a proti smrtiplášti vyslal automacitky Patrona. Bubák ale změnil taktiku a změnil se na náhrobek s epitafem... než jsem si jej ale stihl přečít, Dante ho změnil na čokoládovou zabičku, která byla stejně roztomilá, jako vtipná a podle všeho i chutná.

Strašidlo ze skříně…

Tohle fakt není vtipný..

Kantorský syndrom pláště na dobrou noc

Bohužel na normální pochutiny se nedostalo.
Nebo bohudík, neměl bych zatěžovat svůj organismus sladkým. Otočil jsem se na profesora a napřímil se. "Da. Gabriel Roux." Ruku mu nepodám, nevypadá, že by to ocenil. Zaujme mě jeho oděv. V tomhle u nás chodí kantoři jako v noční košili. Britská módo, chybělas mi.

Když se zavazadla vznesla, Barbar zahučel, ale jinak je zticha. Mont si nedůvěřivě měří profesora, mrská ocáskem, ale poslušně mi jde u nohy. Na žádost ředitele Brumbála vás mám přivést do ředitelny. Jako bych měl rovnou průšvih. Nedivil bych se tomu. Založil jsem ruce za záda jak jsem zvyklý a následoval ho. Nemluvím, není to zapotřebí. Nejsem nějaká ukecaná prvačka a když mi bude chtít něco říct, tak to řekne.

H035 - Obrana proti černé magii

Nevnímám je. Moc dobře vím, co se přede mnou objeví. Ne co. Spíš kdo. Za celé ty měsíce se pomalu přesvědčuji, že ta noční můra, v níž vlastně žiji, do níž mě uvrhl, není skutečná. Že se jednou vrátí, padne přede mnou na kolena a vysvětlí mi, proč to udělal. A já mu odpustím, protože mě přece má stále stejně rád.
Ne, nemůžu. Nedokážu potlačit tu nenávist, v niž se má láska k němu pozvolna přetavuje. Ten hořký pocit zrady ve mně klokotá a já ho nemám jak uvolnit. Jsou tu takoví, kteří by pocity utopili v tělesném kontaktu a vůni cizího těla, jenže... Jenže já takový nejsem. Tohle není můj způsob. Možná bych měl konečně navštívit profesorku McGonagallovou a svěřit se jí se svými tužbami. Můj patron se možná změnil, ale mé nutkání ne.
Stočit se a chránit se.
Být v bezpečí.
Nemyslet, jednat instinktem.
Necítit lidsky.
V příštím okamžiku vzhlédnu a srdce mi vynechá několik úderů. Jsem... na řadě. Bubák se mění v... Gabriela. V toho, jehož nenávisti ke mně se bojím, přestože ho sám začínám nenávidět. Zavřu v panice oči. Být... mrtvý... by... bylo... milosrdnější... než... vědět,... že... mnou... pohrdá.
"RIDDIKULUS!" vykřiknu zoufale a proměním ho v první, co mě napadne. Kdysi jsem to viděl kdesi cestou.
Otevřu oči. Bubák vypadá zmateně a světla na jeho kostýmu začnou blikat v mně neznámém rytmu.

Podoba bubáka.

Výsledná proměna.

Zase ten Wittelsbach - H035, obrana proti černé magii