H035 - Obrana proti černé magii
Všichni co tam jsou?

Celá hodina nabrala dost nečekaných obrátek aspoň pro mě. Byl jsem opravdu hodně zvědavý, co se z Moodyho stane, ale tohle mě opravdu hodně překvapilo. Rozhodně to nabralo dost šílených obrátek a já jsem jen seděl s vykulenýma očima. Obvykle jsem to já, kdo dělá z hodin kabaret, ale všechna možná zvířata a náhody to udělaly za mně. Jedno, ale vím a to, že Oliver dostane pěkně nakopáno.
Pitomec! Kdyby to aspoň stálo za to, ale on se prostě vybavuje jako vždy o tom jeho koštěti určitě a my přicházíme o body! Blbec.
Potom se řeší co to je vlastně ve skříni. Hmm, upřímně nemám tušení, protože jsem celkem rozhozený z toho, jakým stylem to asi Moody povede, ale když se na Wolframově hlavě objeví kočka, tak propuknu v neovladatelný smích a sleduju zápas těch dvou, než ho Thomas stihne přerušit.
Škoda, aspoň by mu to trošku pocuchalo ten jeho úžasný účes. Takhle se Moody, akorát rozzuřil a strhl Havraspáru body. No radši Zmijozelu, ale tak každý bod pro ostatní kolej dolů je pro nás dobrý. Na povel Moodyho vstanu a zařadím se do řady. Když na mě padne jeho pohled, přičemž vlastně jen jedno oko, tak trošku znejistím, což se mi moc často nestává. Budu si na něj prostě muset zvyknout, holt jen trošku jiný druh magora než jsme já. Díky někomu už aspoň víme, co je ve skříni.
Pokud můžu pane profesore, tak bubák je tvor, který se živí strachem toho, kterého přepadne. Jak vypadá nikdo neví, protože na sebe bere podobu toho, čeho se nejvíce bojíte.
Pracně lovím z paměti to co jsem slyšel o bubácích. Snad to bude Moodymu stačit, když už mě má v hledáčku.

H035 - Obrana proti černé magii

A. Moody

Jde vidět, že profesor se chystá Jasperovi odpovědět, když do třídy vejde Alex. Moody si ji změří přísným pohledem, ale mlčí. ,,Příště to už budou body dole.. - " podívá se do archu ,,-Scottmayersová." ušklíbne se.
V další moment na Wolframa skočí Alecova kočka. A bohužel, Moodymu kouzelnému oku nic neuniklo. Co naplat, že Thomas stihl zasáhnout, než by se stala větší katastrofa. Váš profesor se netváří příliš přívětivě a už vůbec to nevypadá, že by Alec z toho vyváznul jen tak.
Moody se krátce podívá do jakéhosi archu a pak ztěžka od stolu vstane. Překvapivě rychle se ocitne u lavice Shadea. Lehce se skloní a přimhouří oko.
,,Tu kočku v mých hodinách už nechci vidět! Mínus 7 bodů Havraspáru za to, že si neumíte vohlídat svoje zvířata!" Dá si záležet, aby ho slyšel každý.

Pak se zase kulhavým krokem rozejde ke skříni a otočí se na Jaspera.
,,Výborně, výborně. Někdy dostanete příležitost, ale teď ne-" otočí se za sebe, jako by mu snad něco vypadlo z kapsy.
,,-teď ne. Nicméně můžete svejm spolužákům alespoň povědět, jak Patronovo zaklínadlo funguje a jak ho docílit."
Mezitím co Jasper mluví, Moody stojí kousek za ním a s nečitelným výrazem a rukama na prsou sleduje zbytek třídy. Kouzelné oko bloudí po studentech, jestli náhodou nedělají něco, co nemají.
Poté, co Jasper domluví (pokud neplácá nesmysly, tak ho nepřerušuje) pokýve hlavou.
Mrzimor se však žádných bodů nedočká.

Pak dojde k černé skříni, chvíli si ji prohlíží, následně se otočí na Jaspera a rukou mu pokyne aby se postavil kousek před ní.
Zdravou nohou do skříně zlehka kopne a ta se okamžitě celá zatřese. Není již pochyb, že uvnitř něco bude.
,,Všichni vztyk a do řady!" Zahuláká. ,,Dělejte, no tak šup, za sebe!"

,,Někoho napadá, co by mohlo být uvnitř? Hm?" Prohlíží si vás.
,,Snowová? Crossheart? Nic?"
Z lavic se ozývá šeptání a šelest. Sem tam někdo potichu zašeptá, že snad Mozkomor, někdo že Bubák.
,,Bubák? Kdo to řekl?" Zvedne prst a s přimhouřeným okem jím ve vzduchu putuje po studentech. Nejspíš, ale nenašel původce domněnky, tak pokračuje:
,,Co je to bubák? Mhah? Ví to někdo z vás? A jak vypadá?"

Debilní kočka

Alec a ten druhý neřád

Čekal jsem, co udělá Moody a celkem si i užíval ty kapky, které jiní dostávají.
Je to jeden ze způsobů zábavy, které si nedovedu odpustit. Bohužel tahle hodina prostě nebude klidná a příjemná, jak jsem si myslel. Něco nebo spíš NĚKDO (jeden nadmíru otravný tvor a jeho debilní páníček) musí stále dělat problémy.
Hůlku jsem měl v ruce hned, jakmile jsem uviděl nebezpečnou a syčící potvoru. Nemám v úmyslu nikoho zachraňovat, ovšem kdyby napadla mě... Potvora ale skočila.
"Imobilus!" Křikl jsem a namířil na kočku. Tohle kouzlo jsem dělal už stokrát. Je jedno z nejlehčích a nejdůležitějších při útoku naštvaných holek, psů, koček a učitelů. S potěšením jsem se podíval na skoro levitující kočku pomalu se pohybující směrem k Wolfovi. Nejradši bych si s ním teď zahrál volejbal. Zastrčil jsem hůlku, vskutku vražedným pohledem se zahleděl na Aleca a zase si sedl. Odkašlal jsem si.
Já tušil nějaký problém. "Omlouvám se, pane profesore." Už nikdy nebudu zachraňovat blbce, co si to nezaslouží. Měl jsem ho nechat se v tom vymáčet, ale je z mé koleje.

Hodina a příchod Alex

Vši

Změřím si Alex, když si sedá vedle mě. Její příchod mě vytrhne z mantrického opakování: „Prosím, ať je to jen mozkomor...“ Vždy, když jí vidím snažím se odhadnout její náladu podle jejího vzhledu. Dnes nevypadá nejlíp a to nejspíš nejen kvůli její náladě... „Pokud mě nakazíš, tak se Oliver zblázní radostí...“ poznamenám při představě, jak by dopadl náš Famfrpáloví tým…

Její poznámka o mých figurkách tne do živého. „Pracuji na tom…, ale to by nepomohlo. V nejlepším je v té skříni mozkomor… v nejhorším smrtiplášť...“ Ta představa mě opět natolik vyděsí, že chvilinku musím lovit v paměti další šťastnou vzpomínku. Ať s tím zaklínadlem pohne, nebo toho patrona vyvolám samovolně… Expeto patronum! Začnu si opakovat v duchu formuli, abych se svou předcházející mantrou neztrapňoval… přitom střídám jednu šťastnou představu za druhou…

Zřejmý pocit nevraživosti

• Všichni


Thomas svůj drobný výklad dopoví a já svůj zápis půl minuty po něm dopíšu. 'Výborně, nemůže být pochyb o tom, že jsem si pravděpodobně zapisoval to, co Thomas právě říkal.'
Byl jsem spokojený, i když trochu překvapený, že za tak primitivní odpověď rozdává pán profesor 15 bodů. Jediné nové, co jsem se zatím v této hodině naučil, jsou vlastnosti mazlíčka, kterého vlastní Alec. Trochu mě ta jeho potvora děsí. Pokud je aspoň část toho, co o ní nyní řekl pravda, pak se divím, že kvůli jejího pobytu vedle mě, nedostala vzteklinu.
'Hehe... pravděpodobně jsem příliš úžasný i pro nižší formy života, tak to má být.'

Hodina pokračuje a já se dál samolibě usmívám a sleduji dění v hodině. Domýšlivý výraz ve tváří se rázem vytratí.
Raketové strhnutí bodů mne natolik šokuje, že nejsem schopen okamžitě reagovat, jeho přímý pohled na mne znamená vše. Argumentovat však stejně nebylo možné, neboť mi nedal ani malý prostor k vyjádření.
Přestože se stále tvářím nevinně překvapený, rapidně ve mne začne narůstat napětí a touha po pomstě tak zlostná, že to nepochybně neucítí jen ta kočka, ale i Alec, který sedí vedle mne.
'Proč nám bezdůvodně strhl body?! Jsem pečlivě připravený na hodinu, pamatuji si každé slovo, které tady padlo, dokonce jsem se téměř nepohnul? Je to tím, že jsem na chvíli nečekaně uvolnil domýšlivější grimasu?'
Záplava otázek v mé hlavě silně narůstala a čím dál víc jsem se snažil přiblížit k příčině.
'Psal jsem si jen šifrovaný zápis během výkladu. Že by mu vadil zápis v jeho hodině? Nebo dokonce pouhý fakt, že je šifrovaný a on ho nedokáže rozluštit? Mohl by to být až takový arogantní tupec? S jeho vyjadřováním bych se ani nedivil... požadavky na společenskou etiketu nejspíš rapidně klesají... Ale co budu dělat? Mám to nechat být? To teda rozhodně ne, má úcta k profesorům nezahrnuje bezdůvodné strhávání bodů...'

Pečlivě profesora nadále sleduji a poslouchám, aby si nemohl najít další důvod ke strhávání bodů Zmijozelu.
Počkám si, dokud svou řeč nedokončí, abych ho nepřerušil nebo v ničem nevyrušil. Poté již s předem připravenou řečí, tak abych nesebral téměř žádný čas z hodiny ani nevyvolal diskuzi, zvedám ruku a hlásím se o slovo.
'Pokud mne ke slovu nepustí, půjdu to řešit za panem profesorem Snapem, spolehlivý profesor s rozumem. Pokud mne ke slovu pustí a nadále bude nechá strhnuté body, jeho reputace půjde rapidně dolů, neboť všichni budou vědět, že bezdůvodně využívá svou pravomoc, kvůli osobním pocitům.'
Jsem potěšen, s jakou genialitou jsem vyřešil následnou situaci, i když to bude znamenat, že mi tento profesor bude po zbytek roku způsobovat problémy a to nejspíš zpomalí můj výzkum.

príchod do školy- raňajky- H035 
tak nejak všetci naokolo, Dante

Do veľkej siene som prišla na uvítací ceremoniál s poklesnutými ramenami a temným pohľadom, pričom som si hánkami sem tam prešla popod nos. Na chrbáte ruky je vidno spod rukávu tetovanie, dnes je to čiernobiela mandala, ktorej časti sa sem tam jemne zatočia. Nikdy ma nenapadlo spraviť tetovania na svojom tele pohyblivé, kým s tým neprišla Agnes, spolužiačka z Chrabromilu. Ten nápad sa mi zapáčil, čo som jej samozrejme aj hneď povedala a dala najavo tak, že som sa občas tiež hrala so svojimi tetovaniami. Vlasy nabrali ku koncu cesty vlakom striebristú farbu a skrátili sa po ramená, ako mi bolo od minúty k minúte stále viac naprd a neustále som si žužlala nervne spodnú peru, v ktorej sa leskol striebristý piercing. Zobudila som sa s celkom veľkým entuziazmom do života, tešila som sa sem, aj cesta na stanicu bola super, štart vlaku- žiaden problém...a asi po pol hodine mi začalo nádchovo tiecť z nosa. S nadávkami, prečo sa to nemohlo stať doma kde by som na to mala lektvar sa mi nálada obrátila na podráždenú, zvozila som nejakých tretiakov čo so mnou sedeli v kupéčku za to že ma určite nakazili a potom som si vychutnávala cestu v tichu a väčšinou v samote, ako sa radšej išli natlačiť kamsi inam. Keby vo veľkej sieni nie je taká kopa úžasného jedla, asi by mi tam praskli nervy, ale takto som bola dosť nezvyčajne ticho, ku koncu sa už len opierajúc lakťami o stôl s hlavou v rukách, Začínalo mi v nej búšiť a začínala som mať pocit že mám teplotu a som úplne vycucaná z energie. Preto som sa s radosťou skratkami pobrala čo najrýchlejšie do klubovne, zanechávajúc prvý krát za tie roky čo som tu za sebou hlavnú sieň takmer neviditeľná, zapadajúca medzi študentov a stagnujúca. Cestou som nezabudla pozdraviť škriatkov v kuchyni a odpochodovať do postele s šálkou horúceho bylinkového čaju. 

Zobudím sa na to, že sa pomaly dusím s úplne zapchaným nosom. Na rozdiel od včerajška som však už stratila pocit, že mám teplotu a nahradila to bolesť v krku. S vrčaním, čo bol varovný signál pre moje spolubývajúce aby na mňa dnes ani neskúšali hovoriť cítim, ako sa vo mne pomaly buduje zlosť a zabuchnem sa v kúpeľni, naplno si užívajúc prúd horúcej vody. 
Skvelý začiatok roka. Naozaj parádny. Neznášam byť chorá. Človek si ani nemôže zalietať poriadne lebo sa bojí že každú chvíľu skydne z metly. Hneď po raňajkách behnem do ošetrovne, nech mi niečo na to dajú.
Každé prehltnutie slín ma bolí, ale naplno sa to prejaví až keď sa došuchcem do jedálne. Mierne oneskorene, kvôli dlhej sprche. Pre dnešok som si vybrala útlu postavu s metrom šesťdesiat vo výške, akoby som dúfala že keď bude menšia, choroba ma prehliadne a zabudne na mňa. 
Vlasy majú jedovatú fialovú farbu, ku končekom sa zvažuje do cukríkovo ružovej. Pichľavý pohľad varuje všetkých, že dnes rozhodne nemám dobrý začiatok dňa a tak znova jem sama. Pri každom súste lievancov bolestivo skrivím tvár, pričom občas sa načiahnem po servítkach a vyfúkam si nos. 
Dočerta aj s prechladnutím!
Uľavím si hlasným vyšteknutím, keď si nemôžem ani len vychutnať jedno z mojich obľúbených jedál a vyplaším drobnú prváčku vedľa. Pomaly sa radšej dám do uchlipkávania horúceho čaju s medom a takmer úplne mi ujde prílet aj odlet sôv. Bola som tu len prvý deň, nečakala som že by mi Achilles mal niečo doniesť. Ako som si sľúbila, moja cesta mieri okamžite do ošetrovne, kde si zúfalým hlasom vypýtam čosi na nádchu a hrdlo. Či už úspešná alebo nie, nakoniec svoje ranné putovanie zavŕšim smerom učebňa. 

Ani ma nenapadne skontrolovať čas na hodinkách a vpadnem tam s prudkým otvorením dverí a hlasným potiahnutím nosa slušnú kôpku minút po začatí hodiny. Na pár sekúnd sa zaseknem a nechápavo zamrkám.
Asi som mala dávať pozor na čas.
Hodím očkom po Moodym a mimovoľne ma strasie od zimy.
Sorry že idem neskoro, musela som ísť na ošetrovňu.
Dostanem zo seba čosi ako ospravedlnenie, tuhšie si privinúc habit k telu a ľutujúc, že som si ráno okolo boľavého krku čosi neomotala. Vedela som kto to je, zachytila som že nás bude učiť tento predmet. Počkám, či a ako veľmi ma zvozí a odšuchcem sa do najbližšej lavice k Dantemu, vedľa ktorého sa zošuchnem s tichým buchnutím na stoličku. Mala som ho rada, hral spolu so mnou v týme a tie jeho figúrky boli bohovské, viac krát som ho uprosíkala nech mi vyrobí rôznych drakov alebo mini obra, ktorý sa zabával tým, že si búchal hlavu o stĺpik mojej postele. Pozdravím ho kývnutím hlavy a opätovným potiahnuntím z nosa, nahnevane pri tom stisnem ruku v päsť. 
Tí tvoji draci stále nevedia chrliť oheň? Trocha rozmraziť by to tu nebolo na škodu.
Poznamenám takmer nepočuteľným šepotom, ako nechcem namáhať boľavé hlasivky. Ak bol môj výlet do ošetrovne úspešný, teraz sa iba modlím, nech lektvar zaberie čo najskôr a zaostrujem na Jaspera, ktorý stojí a očividne sa chystá niečo robiť.

HO35

všichni v HO35, Rebacca
„Rychlost opravdu není vše, ale mé koště je teď obratnější, než kuloví blesk...“ Bráním se proti výroku o rychlosti. Tak měl jednou štěstí někdo jiný… Proč to všichni vytahují? Nikdy jsem netvrdil, že jsem nejlepším chytačem na škole. Mé koště je ale nejlepší… Proto nechci po dokončení školy profesionálně hrát, ale vyrábět košťata…

Tu se ozve Alastor Moody. Je to je zase toho… Komu jde o nějakou školní soutěž? Chvíli uvažuji, že se skutečně zvednu a odejdu… Pak se ale řeč stočí k patronovu zaklínadlu. To by mohlo být zajímavé…

Předstírám, že dávám pozor, ale při tom načmárám na kousek papíru: Půl hodiny po konci školy u jezera… a podám ho Rebecce.

H035

Všichni + ti zvýraznění

Barbara stejně jako jiné dny nemá povídavou, protože mi odpoví jednou větou a pak se začne věnovat svým věcem. Vlastně bych měl být rád, že se zmohla na takovou odpověď. Taky to mohla zkrátit na jedno slovo. Dokonce se jí na tváři objevilo něco jako pobavení. Vážně se mi to nezdá?

Začne si kreslit a já jí po očku pozoruji. No, buďme upřímní, tohle by dokázal nakreslit i můj malý brtranec a to je mu teprve osm. Nevím, co to má být za zvíře, ale vypadá to jako hadice s křídly.
Nadechnu se, abych jí k jejímu dílu něco pověděl, to už ale do třídy vejde profesor. Přimhouřím oči. Jeho výstup je vskutku oslnivý, upoutat pozornost umí, o tom žádná, ale něco se mi na něm nezdá. Asi to bude tím okem. Jako kdyby s ním viděl úplně všude. I za roh. To mě trochu znervozňuje.

Nelíbí se mu, že jsou ve třídě zvířata. Ušklíbnu se. Já sám do hodin Páju nebral. Měl jsem k tomu své důvody. Jednou těsně vedle něj spadla učebnice a já měl málem po pavoukovi. Od té doby ho na výuku neberu.
Moody se začne ptát na kletby, které se nepromíjí. Slova se ujme havraspárský šprt. Moc ho neposlouchám, protože tohle by měl vědět každý i kdyby ho vzbudili o půlnoci. Místo toho natáhnu ruce před sebe a trochu se protáhnu. Lavice nejsou zrovna nejpohodlnější. Zároveň jsem rád, že přímo za mnou nikdo nesedí. Když nepočítám Wolframa a myšího krále. Jsem celkem vysoký a už se mi párkrát stalo, že přezemě menší studentky neviděly. Teď to naštěstí řešit nemusím.

Podívám se na skříň v rohu místnosti a přemýšlím, co v ní může být. Za normálních okolností bych typoval oblečení, ale to asi nebude ono.
Tedy pokud nám tady ten pošuk nechce dělat módní přehlídku. Ne, to fakt vidět nepotřebuji.
A pak se Moody rozkřičí a začne strhávat body. Mám chuť se smát, ale rychle mě to přejde, když si uvědomím, že je strhl i Zmijozelu. Překvapivě sem to nebyl já, kdo to zavinil. Nemohu se otočit, takže to Sinestra neuvidí, ale neodpustím si kyselý škleb. Jasně, hlavně že narážela na to, že o body příjdeme kvůli mně a zatím to tu kazil leda tak Wolfram.
Za to by se mi měla omluvit

H035

Většina...

Jsem celkem zklamaný, když se kouzlo nepovede. Tak snad příště. Školní rok je dlouhý… To už přichází do třídy Pošuk. Jsem rád, že Kámen zůstal před třídou, protože mezi prvními věcmi, co udělá, je že seřve spolužáky, co si do třídy vzali mazlíčky…

Následuje výčet kladeb, které se nepromíjejí. Uvažuji, že si začnu tvarovat nějakou figurku, ale učitelovo magické oko mě od toho odradí. Dobře jsem udělal. Říkám si ve chvíli, kdy začne strhávat body. Olivera, který sedí přede mnou, mám rád. Je skvělým chytačem a obdivuji ho za jeho umění vytvořit koště, ale občas by si mohl dát pohov…

Pak učitel vyvolá Jaspera. Patronovo zaklínadlo? Pošuk má okamžitě mojí plnou pozornost. Za prvé bych rád na tomto kouzle zapracoval, abych se díky patronovy naučil předávat vzkazy. Za druhé znám jen dva tvory, proti kterým se patron používá. A podle toho, co jsem zatím vypozoroval, Pošuk je dost šílený na to, aby v té skříni měl zavřenou tu horší variantu… Mou nejhorší noční můru! Když jsme jedno likvidovali Bubáka i on na sebe vzal podobu Smrtiplášťě. Rychle sáhnu po hůlce. „Prosím, ať je to jen mozkomor...“ začnu si tiše opakovat. Kdyby se Jasperovi patron nepovedl okamžitě použiji svého… Umíním si a přitom si vybavím velkou rodinou bitku čokoládovými žabkami. Ten pocit sounáležitosti a rodinné pohody vždy zabere….