Na kolej

Nikdo konkrétní

Mé loudání po chodbách mne zavedlo až do společenky.
Pamatuji si, že poprvé se mi otázka zdála nepřirozeně těžká, ale dnes je lehká. Vstoupil jsem dovnitř a nadýchal se toho pachu knih, inkoustu a prachu z nepovedených kouzel. Nemám ten pach rád. Raději jsem zapadl do pokoje.
Procvičuji si tam malá kouzla a když přišli ostatní studenti, raději jsem zalezl do postele, zatáhl závěsy a z klece vytáhl Octaviuse. Načechrával si modré peří a díval se na mě. Moje jediné pouto s minulostí... Měl bych se ho asi zbavit. Dělá mě slabším.
Sova, jakoby rozuměla, vydala ze sebe skřek a zamávala křídly. Chytil jsem se za rozbolavělou hlavu. Tohle bude hodně těžký školní rok.

Únavný večer

Nikdo konkrétní

Když mě ředitel představil, postavil jsem se a uklonil.
Snažím se nebýt vidět, ale Albus si prostě potrpí na parádě. Nešťastně jsem si povzdychl a raději se dal do jídla. Naložil jsem si zeleninový salát a dal se do jídla.
Maso mám vesměs rád a proto ho nejím. Pokusil jsem se rychle najít a odebrat do soukromí, abych nečelil přehnaným pohledům profesorského sboru a pokyvování hlavou. Nejsem moc sdílný, to je pravda.
Můj plán jsem uskutečnil dvacet minut po zahájení hostiny. Musel jsem tam chvíli být, je to tradice. Vydal jsem se ještě prázdnými chodbami do svého kabinetu. Ty chodby, chodby...
Jak dlouho jsem tu nebyl?
Uvnitř mého hnízda utrpení a zkázy, které vlastní každý učitel jsem si ulehčeně sedl do pohodlného křesla. Poprvé tu sedím... s povolením.
Nad tou historkou jsem se šibalsky uculil. V klícce u okna zahoukala sova pálená. Otočil jsem se na ni a otevřel dvířka, posléze okno. Sova vyskočila a vzlétla.
Chvíli jsem se na ni díval. Jak rád bych byl jako ona. Prostě uletěl... Jenže já mám problémy tady a jen tady je můžu a budu řešit. I když... vlastně budou mít trable studenti. Snapeovi studenti.

Chodba

Alistair a jeho myšičky :)

Potkala se kočka s myší,
myška vyskočila, strachy kvičí:
"Paní kočko, ušetřte mě,
sýra nekradu, žiju skromně."

"Jaká paní?" tu vyprskla šelma,
drápy vytáhnula, nactiutržena,
"Vezmu si tě do parády,
uválím tě kuličky!"

"Ach! do kuličky ne, ne, ne!"
ušklíblo se hlodavče
"Moderní dámičky,
'dycky válej do krychličky!"

Básnička ještě pokračovala v dalších slokách, ale byl jsem zaskočen Alistairem, který se vyřítil za mnou blekotající něco o své kryse jménem Cassiel. Jak se ukázalo zase mu utekl neznámo kam. Oba dva moc rádi rejdili a v umění útěků dosáhli mistrovské úrovně, což mi ve většině případů nevadilo, pokud mi zrovna nelezli po obličeji.

Rozpřáhnu ruce do stran dívaje, zda se Cassiel nezachytil drápky dlouhých rukávů mé uniformy. "Vidíš ho někde? Uličníka?" zeptám se ho, když na sobě nic nezaznamenám.
"Možná se taky krade za mnou." navrhnu po chvilce, "Cupitá si to chodbami a míří vychytrale do spíže nebo svádět krysice jak Caylus čtvrťačky."
Pomalu vytáhnu svou hůlku a usměju se od ucha k uchu "Zato ti můžu pomoct ho najít. Znám jedno vyhledávací zaklínadlo, které už chci dlouho dobu vyzkoušet. Má pár potenciálních vedlejších účinků jak---" bohužel vedlejší účinky nevyjmenuju, protože v té chvíli ucítím šimrání na noze. Casiell mi právě přebehl přes nohu a tryskem se hnal dál chodbou.
"Chceš ho zastavit?" pronesu nevzrušeným hlasem, hůlku stále třímám v ruce.

Síň a chodby

Agnes a Dante

Uvidíš.
Šeptnu a mrknu na Anges. Potom už se děje vůle má a vůle náhodná. Mrzí mě trošku, že moje malá trumpetka nezamířila ke stolu Zmijozelu, ale nakráčela si to ke stolu Mrzimoru. Potom už slyším jenom hromové zatroubení a nadskočím taky, protože prostě se neleknout nejde, i když to člověk čeká. Měl jsem co dělat, abych se nepoložil smíchy na zem. Miluju když mi něco takhle vyjde.
Tohle sis představovala?
Zeptám se Agnes, mezi salvami smíchu. Můj smích, se ale zarazí když vidím chrlič, který se řítí našim směrem. Nevím kde se tu vzal a co to je zač.
Že by nějaká hlídací novinka? To to začíná.
Naštěstí to nebyl další Filchův pomahač, ale jenom mazlíček Danteho z Mrzimoru. V duchu si musím oddychnout.
To je v klidu, ale nevím co mi nahnalo víc. Jestli ten rámus nebo Tvůj mazel mířící na mě. No radši vyklidíme pozice. Měj se!
Zamířím s Agnes a směrem k naší společenské místnosti. Když se přesvědčím, že nejsme na doslech, tak se začnu trošku více smát.
Tak co slečno Foxová? Jste spokojena?

Síň a chodby

Will a Dante 

Ještě se tiše směju, když se zvedám od stolu a s pár dýňovými koláčky, které si strkám do kapes hábitu mířím spolu s Willem pryč z hodovní síně. Pak ale zpozorním. Ústa se mi roztáhnou do širokého úsměvu.
"Co ty to jenom chystáš?" Šeptnu Willovi a jdu trochu blíž u něj. Pokradmu sleduju, co dělá a když upustí tu věcičku na ze, zvědavě ale nenápadně se po ní dívám jak jde... jde... A jak vybuchuje. Leknu se a zároveň vyprsknu smíchy. Mám co dělat, abych se nezlomila v pase, jak se směju a zároveň zrychluji krok.
Pak přijde šok č. 2, to když se proti mně a Willovi vyřítí chrlič. V první chvíli se vyděsím, jak mohl Filč tak rychle zjistit, kdo to byl. Když ale chrlič prosviští za hlasitého lomozu kolem nás, trochu se uklidním - kdepak, ten nemá s Filčem co dělat. Rychle si setřu slzy smíchu.
"Tak tohle se povedlo." Kývnu uznale a stále se širokým úsměvem na Willa. 
Po pár dalších krocích ale znovu zvážním, když kolem prochází Dante.
"To je v pohodě, i když nevím nevím, jestli po takovéšoku usnu." Odpovím na jeho omluvu (díky které se málem rozesměju nanovo) blahosklonně a ustaraně zároveň. Dlouze zívnu, abych zakryla až příliš všeříkající cukání v koutcích úst.

Hlavní síň

Jasper, Agnes, William, další..

Jasperovi se moje odpověď evidentně nezamlouvám. Nevšímaje si té podstatnější části začne vymýšlen nové varianty nezvu. Nechci ho nijak ranit, ale podle úspěšnosti v hledání vhodného názvu, asi není ten praví na experimentální magii… Poté co navrhne název EXPLOZE, už to nevydržím. „Dej mi vědět jestli se ti ten klub podaří založit, ale nic neslibuji Famfprál mi zabere hrozně času…“ aspoň jednou mi z toho, že jsem v kolejním družstvu plyne něco užitečného. Pak si okatě začnu hrát s figurkou Salamandra lezoucí mi z kapsy.

Kvůli tomu, že jsem poslouchal výřečného Jaspera jsem zůstal na hostině mezi posledními. Už se chci pomalu zvednout, když se zamnou ozve ohromné troubení. Vylítnu asi metr do vzduchu. Co to kruci je! V ruce se mi objeví hůlka. Otočím se a hledám to útočící stádo slonů… Nikde však nic nevidím. Tu se zpoza dveří ozve mě povědomější zařvání. Kolem dvou studentů Nebelvíru se do hlavní síně žene můj chrlič, aby mě ochránil před jakýmkoliv nebezpečím. Cestou pořádně řičí, takže ty dva museli zažít podobný šok jako já. „Klid Kameni to byl zas nějaký šprýmař…“ Schovám hůlku a rychle vyklízím pozici, než to někdo hodí na mě.

Zamířím ke dveřím. Omluvně pohlédnu na tu dvojku. „Promiňte je trochu opatrovnický...“ Pohladím chrlič po kamenné hlavě.

Hlavní síň a chodby

Dante Rock a pak nikdo konkrétní

Nahodím můj známý zmatený výraz à la nechápu kam tím míříš, ne že bych předstíral hloupého, "Hmm, z tohohle úhlu pohledu jsem na to vůbec nepomyslel. Určitá negativní konotace, jež se dostává na mysli, nelze přehlédnout, ale 'semetrika' je takové měkké, roztomile fialové slovo.
Určitě pár profesorek by mělo výhrady, to musím uznat. Ale je tu myriáda dalších možností. Třeba SEMETRIK, ano, tímto způsobem bude něžné pohlaví docela uchlácholeno."
Zadívám se znovu na Danteho a podle nepříliš najevo daného, ale zamítavého výrazu tváře, hádám že ani tato zkratka nebude optimální. Ani se nezdá, že by se mu chtělo v našem rozhovoru pokračovat. Ono vymyslet zkratku není vůbec jednoduché a vyžaduje si to velký kus kreativity. Ach jo, a to mi dalo tolik práce! Deset minut určitě! Ach jo... Smutně si naberu poslední sousto z mého talíře a už se pomalu chystám odejít - konečně do svého pokoje. Ještě se jednou zadívám na figurkového kouzelníka a se skleslostí v hlase , které si nejde nepovšimnout, podotknu, "V záloze mám ještě KATASTROFA a EXPLOZE. Takové pěkné, náladu zlepšující názvy. Hned tě vzpruží... Nebo aspoň páteř protáhnou."

Nedlouho poté se odeberu do svého ještě nezabydleného pokoje, vybalím si v letu'cuku, však to šichni znají. Zkontroluju si hodinky letmým pohledem. Tři hodiny a třicet sedm minut ráno, samozřejmě k tomu musíte přičíst padesát tři minut, to celé pak vynásobit dvěma, posunout o 13 hodin a přičíst původní hodiny, abyste jste dostali skutečný čas. Jdou mi trochu napřed, ale to vůbec nevadí. Devět večer, z čehož vyplývá, že mám ještě hodinu čas než zalehnu do postele. Spát se mi rozhodně nechce a ani nehodlám tady sedět. Po dobrém jídle se má jít na procházku, nebo aspoň mudlové to říkají, v čemž s nimi souhlasím. Na menší procházku není nikdy pozdě.

Schovám si svůj šátek pod mou nově vypranou a nažehlenou uniformu, kdyby mě snad zastihl chlad, a vyrazím se trochu projít po škole s tím, že se vrátím těsně před večerkou. Ne, nikam do sklepení. Nahoru na ochozy či schodiště. Navíc čerstvý vzduch mi vžene kyslík do plic, snad se mi bude líp myslet a unavím se. Vykročím broukaje si mou oblíbenou Myší krychlovanou.