| |||
U stolu a před Velkou síní Agnes a nějaký chudák co to odskáče Je vidět, že ta předsta nerozesmála jen mě, ale i Agnes. Ono taky, koho by to nerozesmálo. Potom jí poslouchám a musím říct, že ta představa jak je pověšená na věži kostela byla usměvavá úplně stejně. Ty nevím jak se jim říká, věděl jsem, ale aktuálně si nedovedu představit vůbec nic. Čelo jsem měl zkrabatělé jak jsem se snažil vzpomenout, ale nešlo mi to. Popíjel jsem taky dýňovou šťávu a přikyvoval, když Agnes mluvila o tom, že se to tu vylidnuje. Máš pravdu, možná je nejvyšší čas jít se zazimovat do společenské místnosti. Mrknu spiklenecky na Agnes a pomalu se zvedám ze lavice. Neodpověděl jsme nijak na to, že Agnes chyběly Bradavice. Teď jsem se plně soustředil na to, jak nejlépe provést to co jsem chtěl udělat. V kapse jsem měl takovou, krásnou malou věcičku, která když se hodí na zem, tak zatroubí jak velká trumpeta. Teď dávej pozor a ať nás nikdo nevidí. Šeptnu k Agnes a když se rozhlídnu, že nikde v okolí před Velkou síní není učitel, Filch nebo paní Norrisová. Potom z kapsy vyhodím nenápadně malou trumpetku, která si to zamíří rovnou pod zadek nejbližší nebohé oběti, kde zatroubí jak orchestr třiceti trubek. Samozřejmě se tvářím nenápadně a stejně vystrašeně jako ostatní. |
| |||
|
| |||
Před Velkou síní, následně společenská místnost Caylus, Sinestra, Wolfram Na chodbě jsem se cítila o mnoho lépe nežli uvnitř. I skrz dveře jsem slyšela hukot všech možných hlasů, jak se mísily, přeřvávaly, bojovaly mezi sebou o pozornost. Povzdechla jsem si. Jak já nesnášela takové množství lidí na jednom místě. Nejlepší bude, když si co nejdříve zalezu do svého pokoje a budu se věnovat svým věcem. A jediný, kdo mě tam bude otravovat, je má kočka a můj spolubydlící. Zrovna když jsem se otáčela směrem k naší koleji, vyrušil mě známý hlas. Náš školní děvkař (a neříkej, že jsem tě urazila, protože to je pravda :P). Chvíli jsem se na něj dívala, následně jsem přikývla. Doprovodila jsem to také slovem "jasně", což kdekdo mohl považovat za zázrak. Mnoho lidí si dělalo ze mě srandu, že jsem němá, případně mentálně zaostalá, proto tak málo mluvím. Samozřejmě, že mentálně zaostalým je pouze ten, kdo na to poukazuje u jiných. Dorazili jsme do místnosti, no a zatímco Caylus se tam usadil v křesle stylem barbara, já jsem si skoro opatrně sedla do jiného. Překřížila jsem nohy a pohled jsem namířila do jednoho z oken, jako by v něm právě probíhalo něco zajímavého. Necítila jsem potřebu zapojovat se do konverzace, dokud to nebylo nutné. |
| |||
Chodba, poté společenská místnost Stále na chodbě stojím u zdi a vyměňuji si oční kontakt s pohlednou plavovláskou. Cítím přitažlivost mezi námi a nedokážu odolat pokušení se seznámit víc. Mnohem víc. Udělal bych to, jenže se objeví někdo, koho bych nejraději viděl zavřeného v Azkabanu. Na hodně dlouho! „Patrně ano.“ Odpovím Filčovi značně nevraživě, když mě osloví příjmením. Na to, že se nedal považovat za kouzelníka, měl paměť docela dobrou. Ještě aby ne, naráželi jsme na sebe docela často, už pár let. Nechápal jsem, co má za problém. Nejspíš nedokázal přenést přes srdce, že nikdy nebude na stejném místě jako já, ale s jeho vzhledem si přeci nemohl myslet, že na někoho udělá dojem. Nebo ho prostě jen bavilo buzerovat. „Posluž si, špinavej motáku.“ Zasyčím, když se vzdálí. Vím, že svoje výhružky uskuteční a při nejbližší možné příležitosti Snapeovi poví, co viděl. Pokud mu to udělá dobře na duši, tak ať. Nebylo by to poprvé a ani naposled. Už jsem prostě takový. Nebudu se měnit. S dívkou se nedobrovolně rozloučím, ale nezapomenu dodat, že se ještě zaručeně uvidíme. Najdu si jí, dřív či později. S úsměvem sleduji, jak odchází, dokud nezmizí úplně. Teprve teď si všimnu, že před jídelnou stojí Barbara. Pomalu dojdu až k ní. „Mám zrovna cestu do společenky, přidáš se?“ Zeptám se a tázavě nakloním hlavu na stranu. Nevím, jestli se mnou bude mluvit, byla vždycky dost zamlklá a s lidmi často nekomunikovala. To byl přesný opak mě. Občas jsem mluvil až moc. Nehledě na to, jestli přijme nebo ne se pomalu odšourám do společenské místnosti, kde je nepřekvapivě Sinestra a tentokrát i Wolfram. „Zdravíčko, snad neruším.“ Zářivě se usměju a rozvalím se v křesle. |
doba vygenerování stránky: 0.89063620567322 sekund