| |||
Domov – vlak – hlavní síň Jasper Thiptle a další... Domov Nepříjemné bouchání na dveře mě vytrhne ze snění. „Koukej vstávat!“ huláká na mě matka zpoza dveří svým lehce plačtivým hlasem, který má již nějakou dobu… Mžouraje se posadím na posteli. ALE NE… Včera večer se mi podařilo pochytat všechny své figurky a zavřít je do kufru. Bohužel můj starý kufr nejde úplně dovřít, takže teď na kraji mé postele byla vzorově vyřazená armáda mýtických stvoření. „Koukejte mazat hezky zpátky!“ snažím se na ně po dobrém. Jenomže to je jako mluvit do kamene… Vstanu a obléknu se. Pak se pustím do honičky. „Tak šup, šup. Tak huš, huš!“ Ale opravdu to nejde… Co se dá dělat, když to nejde po dobrém. Sáhnu pro hůlku. „Nakazuji vám zpátky do kufru!“ Tentokrát mě poslechnou a zalezou na své místo. „S vámi je ale pořízení… Jste stokrát horší, než Kámen.“ V tu chvíli si uvědomím nepřítomnost svého chrliče. ALE NE... Seběhnu dolu do kuchyně. Tam se na mě hned rozkřikne moje matka, že jsme ve skluzu, že jsem prošvihl snídani, a že bych měl víc jíst, a že… Přeruším její řeč prostou otázkou: „Neviděla si Kamena, mami?“ Načeš se mi dostane plísnění, že na něj nedávám pozor, že mi ho budou muset vzít, a že jestli je zase na střeše, že už to mudlovským sousedům nedokážou vysvětlit, tedy aspoň ne bez použití kouzel… Střecha! To je ono! Vydám se po schodech na půdu a poté vylezu střešním okýnkem. Jistě. Jako obvykle zkameněl. „No tak probuď se! Jedeme do Bradavic za tvými kamarády!“ věděl jsem, že na tohle bude slyšet. Okamžitě otevře své kamenné oči a začne se mi motat kolem nohou jako rozradostněný pes. Div že nespadnu ze střechy. „Tak pojď.“ Znovu seběhnu do kuchyně, kde do sebe v rychlosti naházím snídani. Pak se v doprovodu rodičů vydáme na nádraží. Kámen jako vždy musí cestovat zabalený v balícím papíru. Letos mu to, ale nevadí, aspoň ne tolik, jako obyčejně. Do bradavic se totiž opravdu těší. Myslím si, že dokonce v tom balíku pořádně zatvrdl… Vlak Ve vlaku je všude narváno. Přesto se mi podaří najít místo v jednom kupé plném prváků. Ty poulí oči na mého chrliče, jako by nikdy neviděli oživlou sochu. Cestu chci strávit čtením. Jenomže ty prváky brzo přejde jejich ostýchavost a začnou se bavit o rozřazení do kolejí. Je to pro ně důležitý životní krok, takže to jde pochopit, ale číst se v tom nedá… Jako obvykle navíc moje kolej nikoho moc neláká… Raději jim mlčky nabídnu pár čokoládových žabek, abych je aspoň na chvíli umlčel. Někteří mi na oplátku nabízejí karty na směnění to však odmítnu máchnutím ruky. Konečně dorazíme na místo. Nasednu do jedno z kočárů a jako vždy přemýšlím, jakým kouzlem jsou poháněny. Hlavní síň Kámen mi zmizel hned, jak jsme dorazily na místo. Jsem si ale jist, že jakmile obejde své známé bude na mě čekat u vchodu do jídelny. Pořádně se nadechnu a jdu se posadit ke stolu. Je tu moc lidí! Mám v plánu co nejrychleji přetrpět ti ceremonie, najíst se a zmizet na pokoj. To mi ale nevyjde protože hned po představení několika děsivých nových učitelů a několika hltech jídla se mnou pokusí zavést rozhovor Jasper. Není od něj moc milé, že mi jako první věc řekne, že na mě zapomněl. Do teď jsme se ale moc nebavili, takže se to dalo očekávat... „Jde to a Kámen je jak z kamene...“ odpovím tiše na jeho otázku. Pak začne navrhovat založení klubu. Můj mozek chvilku zpracovává název klubu. „Myslím, že experimentální magii tu moc podporovat nebudou. Nepamatuješ si jak nám v prváku neustále omývali, jak je to nebezpečné? Navíc ta zkratka by se některým členkám učitelského sboru nemusela zamlouvat…“ řeknu s rozmyslem. |
| |||
U stolu Will "No, tak to zní rozhodně slibně." Široce se zazubím a taky se dám do jídla. A pak málem vyprsknu všechno pyré nosem, když se rozesměju při té představě. "Pamatuju, že když jsem byla malá," začnu, když už můžu normálně dýchat "měla jsem takový to košťátko s omezenou výškou doletu. A víš, co se mi povedlo? Jak děti občas udělají nechtěně něaké kouzlo, tak mně se povedlo vyrušit to zablokování výšky. No a skončila jsem na kostelní věži nedaleké mudlovské vesnice. Ani si nedovedeš představit, jak se tvářili ti jejich kněží, když mě sundávali takoví ti... No... Co hasí oheň, když u mudlů začne hořet." Se smíchem protočím oči a dovyškrábnu zbytek pyré. Prázdnou misku odsunu. Teď jsem konečně spokojená s plností svého žaludku. "No, pěkně se to tu vylidňuje." Pronesu tiše po tom, co se rozhlédnu. Willovy poznámky o maskování velkoryse ignoruji. Kdybych se s ním začala dohadovat zanedlouho by přišla řeč i na bílého králíka co si teď asi hopsá po mém rameni a na něj jsem až moc háklivá. Sáhnu po zlatém poháru, v němž se objevila další dýňová šťáva. "Jsem hrozně ráda, že jsme zpátky v Bradavicích. Děsně mi to tu chybělo." Vydechnu se spokojeným úsměvem a zvrátím hlavu dozadu, abych se mohla zadívat na strop posetý hvězdami. |
doba vygenerování stránky: 0.86674404144287 sekund