Nový kolegové aneb je těžké držet vážný obličej...
~Všichni u profesorského stolu~

"Ano, ano....představování nových kolegů..." ušklíbnu se trošku vnitřně a nasadím oblíbený, neutrální výraz zvaný Cihla nebo Mrtvá ryba, který jsem ovládl k dokonalosti, protože jinak by mi jistě cukal koutek nebo tikalo obočí.

Kdybych byl někdo jiný.

Jména nových kolegů pro mě nejsou zrovna překvapením, Brumbál nás informoval. Nedostatek překvapení ale neznamená, že jsem z jeho výběru zrovna nadšen. To není těžké poznat - v okamžiku, kdy se tleská na uvítanou jen dvakrát příložím dlaně k sobě a tím to hasne.

Ne, nemám radost z toho paranoidní, psychopatického vyšinutce, co je nebezpečný sobě a svému okolí. Studenti si zaslouží někoho lepšího, kvalifikovanějšího a inu, decentnějšího. Je to jako na hodinu anatomie pozvat Jacka Rozparovače, protože "ten člověk má praxi, o které se nikomu z ostatních ani nezdá."

A o Remusovi ani nemluvě.

Poslední jmenovaný, Thomas Walker, jak se zdá také není zcela v pořádku. Ale nevybavuji si, že bych to jméno někdy slyšel. Albus má spousty známých... Podíváme se později do knihovny..

Osvobozením je - jako každý rok - začátek jídla. A tak si mlčky nandám z mísy trošku jehněčího ragů s bramborovou kaší a decentně se pustím do jídla. Mlčky, tiše, úsporně.

Bradavice - Zařazování

Prázdniny utekly jako voda a už nám začal nový školní rok. Již před týdnem jsem dorazila do Bradavic, abych si dala do pořádku všechny důležité podklady pro letošní výuku. Navíc jsem si přibrala ještě jeden předmět - zvěromagii. Připravit se na tuto výuku mi zabralo spoustu prázdninového času, ale doufám, že výsledek bude stát za to a studenti budou s hodinami spokojeni.

Teď ovšem čekám na Hagrida až se přeplaví s prvními ročníky přes jezero a budeme moci zahájit Zařazování. Mezitím se kolem mě do Velké síně postupně trousí starší studenti, které zdravím pokynutím hlavy. Podařilo se mi mezi nimi zahlédnout i některé kolegy, ale s nimi budu mít čas se pozdravit později. Jsem ráda, že dnes není nikde vidět strašidlo Protivu. Opravdu nerada bych opět na začátku školního roku řešila nějaký incident s různými předměty padajícími ze stropu nebo podrážením nohou nebo něčeho dalšího, co si jako vždy vymyslí.

Konečně se mi podařilo zahnat poslední opozdilce do Velké síně. Ještě jednou překontroluji, že mám seznam letošních prváků pečlivě schovaný v rukávu hábitu. To už ovšem vidím, jak se ke mně blíží obrovská postava Hagrida a za ním se krčí malí vyděšení prvňáčci.
"Děkuji, Hagride, odtud už si to převezmu," pohlédnu vážně na hromotluka a svůj zrak stočím na nově příchozí.
"Vítejte v Bradavicích. Za chvíli projdete těmito dveřmi, kde budete zařazeni do jedné ze čtyř kolejí. Jmenují se Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Během studia budete pro svoji kolej získávat body a dělat jí čest. Na konci roku, kolej s nejvyšším počtem bodů získá školní pohár. Ještě než projdeme těmito dveřmi se naposledy upravte."
Sjedu pohledem na pár neupravených límečků a na dvě dívky, jimž držela čapka nakřivo.
Dobrá, můžeme pokračovat," pokynu jim, když všeobecné upravování skončilo.
Poslušně se seřadili za mnou a takto jsme vešli do Velké síně. Jako každý rok se na nás stočily všechny pohledy v síni. Svižně jsem kráčela mezi kolejními stoly. Pohledy v sále už mne dávno nechávaly chladnou.

Prvňáčky jsem zastavila až u stupínku s Moudrým kloboukem. Síň utichla a my si opět mohli vyslechnout novou píseň klobouku, která byla jako vždy velmi originální. Poté už došlo k samotnému zařazování. Rozvinula jsem pergamen a přečetla první jméno. Všechno probíhalo hladce. Studenti se na stoličce střídali a kolejní stoly tleskaly, když jim přibyl nový student. S radostí jsem sledovala, jak se má vlastní kolej plní novými tvářemi. Možná další talenty na přeměňování. Konečně na řadu přišel poslední student, který byl také bez potíží zařazen. Odnesla jsem stoličku i Moudrý klobouk z místnosti a poté se nenápadně přesunula na své místo, abych si mohla vyslechnout proslov ředitele. Následovalo každoroční představování profesorů, těch starých i těch nových. Studenti bedlivě poslouchali, ale na některých bylo vidět, že se už nemohou dočkat až začne hostina. Konečně zaznělo to vysvobozující slovo a na všech stolech se objevily rozličné druhy jídla. Hostina právě začala.

Na chodbě

Thomas Maxwell


Knihovna se jevila nejspíš jako špatný plán. Už byla pozdní hodina a určitě budou všichni z hlavní síně hnáni na své koleje. Nebylo by nejlepší hned od začátku přijít o nějaké ty body. Především nechci, aby se na mne hned od začátku školního roku poukazovalo a také nechci poutat negativní kritiku a pozornost.

Vydal jsem se tedy okamžitě zpátky na chodbu, aby na mne Thomas příliš dlouho nečekal. Sám jsem nedochvilnost příliš netoleroval. Nebylo by příliš vhodné tedy tomu vystavovat někoho jiného. Opět jsem zrychloval tempo svého kroku. Několikrát jsem se stejně zastavil a upravil si vlasy.
Když jsem spatřil Thomase, i když jsem přišel o něco později, byl jsem rád, že tam ještě je. Normálně by někdo jako já už odešel.
Přistoupil jsem k němu a několikrát jsem se rozhlédl, jestli nás nikdo nebude poslouchat.
„Omlouvám se, že jsem tě tu tak narychlo vytáhl. Nechci to nějak prodlužovat, takže přijdu hned k věci. Potřebuji pomoc k získání tří přísad, které bude téměř nemožné získat, ale chci se o to alespoň pokusit. Jedná se o suroviny z fénixe. Jediný o kterém vím je ten, kterého má Brumbál. Jediné co mohu na oplátku nabídnout je pomoc s lektvary, peníze a velký závazek. Samozřejmě i výsledky výzkumu, pokud se něco podaří získat a budeš o to mít zájem.“

Společenka

Nikdo konkrétní

Na jeho další poznámku už snad raději nereaguju. Má odpověď by musela být kousavá a štípavá. Proslov Brumbála jsem poslouchala napůl ucha. Prohlížela jsem si masivní stůl, který se zdál být velmi zajímavý. Uklidnil mě fakt, že náš "profesor Snake" nám zůstal jako kolejní vedoucí. Nemohl být nikdo lepší.
Až když Brumbál začne představovat nové profesory - vzhlédnu. Ani o jednom se nedalo tvrdit, že by to byl fešák, ale nejméně se mi líbil ten s černými oči.
Už se chci v duchu rozbrečet hlady, když se konečně jídla dočkám. Trochu si poodsednu od mlaskajícího Cayluse a začnu jíst taky.
,,Hele,.." Otočím se na něj, že mu něco řeknu. Ale to už je náš drahý Cay v akci. Obrátím oči v sloup. Nechce se mi ani přemýšlet nad tím, kolik děvčat za léto prošlo jeho náručí. A kolik nemocí..
,,Ble." Ušklíbnu se sama pro sebe a vstanu od stolu. Většina lidí z jídelny už odcházela a stejně tak Zmijozelští. Projdu kolem Barbary na kterou jen mrknu a vydám se do společenky.

Takové to příjemné, hřejivé teplo u srdce, které se objevilo jen co sem vešla dovnitř se snad ani nedá popsat. Tlumené, zelené světlo v místnosti dodávalo tu pravou atmosféru. Dojdu si pro Ayshu a i s ní se naprosto spokojeně rozvalím na pohovce. Ten klid..

Velká síň
Wolfram, pak nikdo konkrétní

Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem si ani nevšimla, že si vedle mě někdo sedl. DO reality mě vrhl až dotek na tváři. Leknutím jsem nadskočila. Nebyla jsem zvyklá na doteky lidí, snad jen u rodiny jsem si to už navykla. Skoro by se dalo říci, že doteky nemám ani ráda. A byla jsem si jistá, že tohle nebyla Claire. Ne, tohle byl jeden z mých spolužáků. Otočila jsem se na něj a pohled jsem měla sklopený k zemi.

"Um... zdravíčko," opáčila jsem tiše. Pořád jsem ještě byla zaskočená. A i kdybych nebyla, každý mě tady zná jako stydlivou a tichou dívku, co neumí mluvit, dokud se nenaštve. A vlastně ani pak moc mluvit neumím, to umím jen řvát. Mé zelené oči zamířily na jeho obličej. Hledaly odpověď na jednoduchou otázku: Co to mělo být? Jednání lidí jsem někdy poněkud nechápala a jako odtažitá a anti-sociální osoba jsem nechápala některé společenské a lidské záležitosti.

Mávnutím ruky jsem pozdravila zbytek svých vrstevníků a následně jsem si vyslechla Brumbálův proslov. Představoval nám jak již staré, tak i nové profesory. Jako každý rok, ani letos jsem se na lektvary netěšila. Ne kvůli učiteli, ale kvůli tomu, že jsem v nich nikdy nebyla dobrá, na rozdíl od své mladší sestry, která byla talentem. Otřepala jsem se a raději jsem se otočila zpátky ke stolu, pohled namířený k zemi. Skoro jako bych se za ten fakt styděla. Noví profesoři se mi také zrovna nelíbili. Lupin z nich působil asi... nejméně divně. Walker i Moody byli spíše děsiví. Povzdechla jsem si.

No tohle bude úžasný rok, pomyslela jsem si sarkasticky a už jsem jen vyčkávala, než se na stole objeví jídlo. Jakmile se tak stalo, začala jsem s pečlivou volbou jídel. Byla jsem dost vybíravá a z mnoha obvyklých jídel se mi dělalo doslova špatně. Nakonec se mi podařilo najít něco, co by mi mohlo chutnat, a pustila jsem se do jídla. Brzy se Wolfram zvedl a odešel, na to jsem jen pokývala hlavou, jakože chápu. Upřímně řečeno, ani mi nemusel nic říkat. Mohl se prostě zvednout a odejít - stejně jsem s ním nechtěla začínat konverzaci. Nechtěla jsem tady mluvit momentálně s nikým.

Někteří lidé již začali odcházet, no mně se moc nechtělo. I když by asi nebylo špatné se z tohohle mumraje a hluku dostat co nejdříve. A tak, jakmile jsem do sebe nasoukala poslední sousto, jsem se zvedla a pomalu jsem vyšla ze sálu. Už tady stejně není, co bych jiného mohla dělat.

Hlavní síň - Večerní hody

» Zmijozelští, Thomas i ostatní



Zasedl jsem a při pozorování nových studentů Zmijozelu jen přemýšlel, jaké povahy budou. Především jsem však doufal v nadané kouzelníky získávající body. Přece jen jsem ochotný přijmout pouze bodovou nadvládu nad všemi ostatními kolejemi. Není to žádná zášť proti studentům Mrzimoru, Havraspáru nebo Nebelvíru, který můj rod již desítky let podporuje a je překvapen mým zařazením do Zmijozelu. Pouze jsem v této bodové soutěži zařazen jako účastník a je přirozené, že soutěžící se pokouší vyhrát.
Prváky, kteří si přisedli nejblíže mé maličkosti, hned přátelsky vítám. Těm nervózním či stydlivým se pokusím odehnat veškeré nepokoje a obavy.
Cayluse i Sinestru přivítám přátelským mávnutím ruky s jiskrou v očích a šibalským úsměvem. Stejně jsem přivítal i všechny ostatní studenty, které jsem měl tu čest potkat již minulý rok.

Nyní konečně začal všemi očekávaný proslov. S přívalem nových prváků k naší koleji jsem byl více méně spokojený a mnohé od nich očekával. 'Možná se najdou i ti, kteří by byli ochotni pomoct mi v mém novém plánovaném výzkumu.'
Brumbál opět prohlásil, kteří učitelé budou vedoucí kolejí. Nijak mne to nezajímalo. Stačilo mi vědět, že našim vedoucím bude opět profesor Snape, kterého považuji za nejracionálnějšího a velmi zkušeného čaroděje.
Mou veškerou pozornost ukradlo až představení nového učitele nitroobrany Thomase Walkera. Byl nový a působil překvapivě hodně klidně. Cítil jsem jisté velmi velké ohrožení mých myšlenek. 'Co když na něco přijde? Co když vše uvidí? Nic o něm nevím... netuším jak se bude chovat... Mám ho brát jako hrozbu a vyhýbat se mu?'
Neklidné myšlenky přerušila až hostina, která započala velkolepě. Hladové ústa mnoha studentů se pustily do všech pokrmů, které se před ně objevily. Chvíli mě doslova fascinoval apetit spolužáka Cayluse.
Jelikož se všichni pustili do jídla, rozhodl jsem se také. Pohlédl jsem na jídlo před sebe, ale neviděl nic, po čem by můj jazýček toužil. S obavami z nevolnosti jsem dlouho pečlivě vybíral jídlo, které bych do sebe mohl nacpat. Nakonec jsem však popíjel pouze ze sklenice s čistou vodou. Hlad jsem stále neměl. Přece jen jsem do sebe potraviny doplňoval pravidelně celý den. Chvíli jsem se seznamoval s prváky a nabízel jim jakoukoli pomoc, kdyby si náhodou s něčím nevěděli rady. Často jsem si stále upravoval vlasy.

Takto jsem trávil čas nějakou tu chvíli. Bylo by divné, kdybych okamžitě po zahájení hostiny odešel. Dopil jsem tedy druhou sklenici čisté vody a omluvil se všem včetně Barbary.
„Omlouvám se, ale pro dnešek vás opouštím. Musím si jít podat ruku s mým velice dobrým přítelem.“
Byl to malý klam, který snad nikomu neuškodí. 'Musím si pak najít soukromou chvíli k promluvení s Brumbálem. Snad se mi k tomu brzy naskytne příležitost.'
Vstal jsem od stolu a vydal se pomalým a uvolněným krokem ven z hlavní síně. Cestu jsem vzal opět kolem Thomase. Je to nadaný kouzelník a především nemá příliš velkou potřebu mluvit. Takové lidi aspoň budu moct požádat o menší pomoc, aniž by odváděl od tématu. Při procházení kolem jsem se tedy u Thomase zastavil.
„Odvážný tah začínat hned dortem.“pronesl jsem pobaveně, abych upoutal jeho pozornost. „Měl bych pak návrh malé dohody, která by nejspíš prospěla nám oběma, kdybys měl zájem.“ Povím již s vážným tónem hlasu, který se mi opět přehodí na přátelský a pobavený. „Tak se zatím měj a dobrou chuť.“ a pokračoval jsem ven z místnosti.
Zamířil jsem si to okamžitě do knihovny a zrychlil krok, jehož tempo se stále zvyšovalo, dokud jsem téměř neběžel. Před knihovnou jsem se konečně zastavil. Párkrát vydechl a znovu si pečlivě upravil vlasy.
Chystal jsem se naprosto uvolnit, hned jak jsem si to však uvědomil, jsem se okamžitě začal rozhlížet kolem sebe. 'Nikdo tu není.' ulevil jsem si. Uvolnění jsem přece jen raději nechal na později, až budu v pokoji nebo společenské místnosti Zmijozelu. Místo toho jsem se pokusil dostat do knihovny, jestli je už otevřená a vstup pro studenty povolen.